Výprava s Bílými křídly a Učukilou na sever k řece Mabon nedopadla dobře. Čarodějnice, kterou jsme hledali, se před námi umě skrývala a vždy byla o krok napřed. Navíc proti nám poštvala několik místních domorodců a ti povzbuzeni drogami nereagovali na naše snahy se s nimi rozumně domluvit. Došlo k boji. Učukila musel zabíjet. Navzdory faktu, že mi tím nejspíše zachránil život, ho to ale dost vzalo. Nikdo z nás neměl radost z toho, jak to vše dopadlo a nezbývá než doufat, že Učukilova veselá povaha nakonec zažene jeho výčitky. Čarodějnice uprchla kamsi do jižního hvozdu a má se za to, že šlo buď o jednou z následovnic temné Xintry, nebo o Drikovu temnou druidku.
Když jsme se vrátili, zjistil jsem, že zbylá část naší družiny podnikla krátkou cestu směrem do Seliaku jako doprovod jeho milosti Elamise a čaroděje ze západu Podešťe. Prožili si tam nemenší dobrodružství a čelili daleko většímu nebezpečí, než já s Učukilou. Více o tom
vypráví Czerzym, který nakonec skončil na operačním sále v Bílé pagodě, kde mu mistr Ven Li zachraňoval život. Linn mi poté prozradil, že se potkali s Minkorským Fantómem a že když ho v budoucnu budeme potřebovat, ví, jak ho kontaktovat.
Mimoto začal Vien reálně zvažovat členství v Bílé pagodě a studium magie. Po promluvě s velmistrem Nanem a výše zmíněným mistrem astrální a vitální magie, ke kterému byl přidělen, ale není pevně rozhodnutý. Oproti němu to mám určitě snazší. Rodina v jeho životě se nedívá na studium magie tak souhlasně jako ta má. To otec mě přihlásil na lekce ovládání magie, Welekome to ve mě podporoval a strýček Canyan si mě jinak ani nedokáže představit. Naproti tomu Vienova matka byla vyhnaná Válkou Mágů z jejich domoviny, strýc svému synovi magii zakazuje a smotný Linn je v prvé řadě léčitel, vyznavač Estel, dobrodruh a až poté čaroděj, který by chtěl být součástí instituce, jako je Bílá pagoda a plnit další závazky, kterých má už hodně. Ale nechme to být, však on si to nějak přebere.
Ono stejně na to asi nebude dost času. Skřítčí proroctví se ukázala jako pravdivá. Po Aldenu umění se do Minkoru dostaly zvěsti o smrti Zyla v Rilondu, o jeho poselství a potvrzení, že Khar je skutečně v Přírodní úrovní a chystá se na velkou dobyvačnou válku, jejíž cílem má být znovu Taros. A podle zvěstí se tak má stát brzy po letním slunovratu příští rok. Čas nás tak tlačí. Jestli chceme pomoci v budoucí době, musíme se na ni co možná nejlépe připravit. Plány proniknout do Zurku se logicky odkládají. Našim novým cílem budiž klášter subotamů Daine v Zelanských vrších. Dříve ale pomůžeme Nuiovým dcerám v Tichých vodách. Nebo se o to alespoň pokusíme. Nui pro nás udělal už hodně a my jsme mu to nemohli nějak oplatit a tohle dává smysl nám všem.
Takové byly naše plány, které jsme probírali u Hydry při našich každodenních setkání u oběda. K těmto pár dnům, které nakonec vyústily v náš odjezd směr jih ve 14. den posledního měsíce roku 850 k.l. se váží dvě zdánlivě nesouvisející zjištění.
V prvé řadě nám Czerzym sdělil svůj zážitek, kdy neviděn zaslechl část rozhovoru mezi nějakými elfy na dvorku u Hydry. Ti hovořili bez vědomí, že je poslouchá. Důvod, proč se nám o tom svěřil, byl ten, že zmiňovali Rungil Temnou z Červeného lesa, Dwanžin sen, pradávný legendární elfí artefakt a Sariiku a taky to, že jeden z nich byl nám známý Tulkwendi, který měl výše zmíněné druidce předat jakýsi záhadný amulet od ještě záhadnějšího postaršího elfa. V tu dobu jsme již věděli, že se v Minkoru nachází početná družina elitních elfů z různých komand, i věhlasný dobrodruh z Východní dálavy Tork Tilkilarin a že shání loď na Lendor. Šlo o něco hodně zajímavého a tak je možné, že jsme u stolu mluvili více vášnivě a nahlas, než by bylo možná rozumné. A tak se stalo, že k našemu stolu přistoupila dost nevybíravým způsobem Menen’Ngo, která tou dobou u Hydry také obědvala a dala nám jasně najevo, že jsme měli možná držet jazyk za zuby.
Rychle se nás a Czerzyma zeptala na pár podrobností jeho zážitku a poté bez rozloučení vyrazila pryč z hostince, jako by se dozvěděla něco zásadního, co je otázkou života a smrti. Pořádně jsme nevěděli, čeho byl vlastně Czerzym svědkem a co z toho vyplývá, ale události se rozeběhly bez našeho dalšího přičinění a my jsme se smířili s tím, že do těchto věcí raději nebudeme zasahovat dál. To jsme si teda alespoň mysleli.
Učukila nám totiž přednesl nabídku další práce pro nás jako dobrodruhy. Oslovil ho výše postavený strážný Prokoploket a požádal ho, aby nám přednesl návrh. Týkal se dvou elfů odsouzených Minkorským soudem k smrti, kteří se měli pohybovat někde v okolí Mostovky a na jejichž hlavy byla tudíž vypsaná tučná odměna. Zabili na cestě mezi skřítčí pevností a Minkorem totiž tři poutníky, asarijce, jeho ženu a jakéhosi lidského dobrodruha. Dosvědčili to jak přeživší, tak několik členů Pěvců, kteří tomu byli svědky. Prokoploket, přímo podřízený Lou Pakovi, se proto logicky obrátil na naši družinu a jako prvního Učukilu, který ty dva zavražděné vlastně i znal, protože byli spojeni se sirotčincem Mama Wupi, kde Učukila vyrůstal, než odjel do Východní dálavy s mým otcem. Ano, rozumíš dobře, čtenáři. Měli se z nás stát lovci hlav.
Minimálně polovina naší družiny se k tomu stavěla hned skepticky. No vlastně i ten Učukila. Bylo ale logické, proč zrovna my jsme ti praví. Jednak jsem měl kontakty v Mostovce, která nám měla být nápomocná a to z toho důvodu, že se tam ti dva elfové měli ukázat pro objednané zboží u tamního prodejce. Taky jsme měli paradoxně výhodu, že mezi námi není elf. Elfové, konkrétně Pěvci, od celé záležitosti dali ruce pryč, protože nechtěli zabíjet své příbuzné. Ti dva vrahové se totiž měli účastnit také té velkolepé výpravy do Marellionu. A Minkorská stráž nemá povolení sama působit v Lese padajících stínů tak daleko na jihu. A tím že Mostovka stále trvá na své neutralitě, pokud to neohrožuje občany Horského císařství, prosadit spravedlnost mohou opravdu v takovém případě jen najatí dobrodruzi. Mohli jsme to odmítnout a nechat to na někom jiném, ale… Ostatně, měli jsme i na jih namířeno. Lou Pak nás znal a tak nepožadoval, abychom nosili do Minkoru nějaké hlavy, nebo tak něco, stačilo mu naše slovo. Pomohli bychom místním strážím, udělali si očko u člena Sedmi Ulnubukaka a navíc bychom potrestali vrahy a zamezili jim v podobným činům do budoucna.
Samozřejmě, měli jsme ještě den čas, takže jsem slíbil družině, že si promluvím ještě s Welekomem, aby mi o těch dvou – Uki’ngovi a Kwalim, blonďatých dlouhovlasých elfích lovcích něco řekl. Taky jsem se setkal s členem Pěvců Katakombem, aby mi na celou záležitost řekl svůj názor a poradil, co od těch dvou můžeme čekat. Samozřejmě mě ani nenapadlo, že bychom je v lese někde chladnokrevně zabili. Sám jsem se na něco takového necítil. Doufal jsem, že je v přesile a s pomocí mých nových kouzel prostě porazíme a dopravíme alespoň do Mostovky, kde už budou našimi zajatci a tam se uvidí, co s nimi dál.
Nakonec tedy všichni souhlasili s tím, že kdykoliv můžeme vycouvat, když uvidíme, že je to nad naše síly, nebo když se nám na tom nebude něco pozdávat.
Den zařizování byl hektický a mí přátele byli svědky rychlého odjezdu Menen z Minkoru, když zrovna kráčeli k Bílé Pagodě. To nám jen připomínalo, že události, které jsme dali do pohybu naším klábosením u Hydry, mají stále smrtící tempo. A fakt, že poté před nimi Tulkwendi utekl z jídelny v pagodě, když se ho začali vyptávat na věci okolo toho rozhovoru, nás jen udržoval ve střehu a v obavě, do jakého že vosího hnízda jsme to zase bodli.
A to už jsme se sešli 14.12. po poledni u Hydry v plné polní a se Su Ši jako doprovodem. Rozhodla se s námi jít na jih do Tarosu a pátrat po informacích z jihu. Taky jsme si nemohli nevšimnout, že mezi ní a Vienem se evidentně zrodila náklonnost, kterou se samozřejmě snažili všemožně maskovat. Dobře znám Vienovu matku a tak vím, jak velkou radost z něčeho takového určitě má. I proto jsem to Linnovi přál. Na druhou stranu jsem měl ale nepříjemný pocit, že její život a její přísahy tváří v tvář době a událostem, které jsou před námi, jejich vztahu nevěští nic dobrého. Nakonec ale má vždy poslední slovo Sedmnáctka a tak nezbývá než doufat, že jejich vztah bude moci růst, jak to jen bude možné.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Vše šlo podle plánu, cesta na jih ubíhala rychle. Noc před soutokem s Inis nás za tmy vyrušila návštěva. Byla to vyčerpaná Menen, šla pěšky a vedla za sebou stejně tak unaveného koně. Mířila zpět k Minkoru. Působila, jakoby si na jihu prožila něco, co jí nutilo o tom stále přemýšlet. Varovala nás, že jí, Saaariiku a Nawara napadl u soutoku řek skřet. A že byl velmi nebezpečný. Ptáte se, kdo je to Nawara? To je elf, ten postarší, který Tulkwendiho u Hydry přesvědčoval, aby předal amulet Sariice. Záhadný elf.
Menen nás upozornila, že ten skřet nemusel být sám a možná jemu podobný nás bude vnímat jako vhodnou kořist více, než obyčejné poutníky, vzhledem k našemu vybavení, tak ať si dáme pozor. Na naše otázky, kdo je ten Nawara a o co šlo s tím Tulkwendim, nám toho moc neřekla. Jen že spěchá do Minkoru, aby tam předala zprávy. Chtěla stihnout ještě loď, na které měli ráno odplouvat z přístavu elfové, včetně Sariiky, která tam ale evidentně bude chybět.
Linn Menen postavil na nohy, pomohl i jejímu koni a pak už za záře hvězd tryskem zamířila na sever.
U Soutoku jsme další den viděli stopy boje, vyvrácené stromy a měli jsme za to, že tam zuřilo asi nějaké magické tornádo, nebo něco podobného. Skřítčí stráže, které jsme záhy potkali, nás ujistili, že cesta do Mostovky je bezpečná. A vskutku byla.
17. 12. v podvečer jsme přejeli střežený most do skřítčí říční pevnosti a mohli si odpočinout po několika dnech zase v pohodlí postelí.
Mohli… Jenže zatímco jsem vyjednával pomoc s Lu Lanem a velitelem Ťu Kanem a zastavil se i u onoho prodejce Tu i Tama, abych zjistil, pro co si to ti dva elfové měli přijít, v hostinci se zatím děly věci.
Když jsem spěchal do hostince, neboť jsem věděl od pana Kana, že ti dva elfové tam dnes mají zaplacený nocleh, a věc od pana Ona už mají u sebe, to jsem ještě netušil, že moji společníci s nimi budou něco podnikat. Nebylo to v plánu. Doufal jsem, že se ani nepotkají, nebo alespoň nepoznají.
Až později jsem se dozvěděl, že naše družina pojala podezření, že ti dva elfové odpovídající popisu jsou ti dva, které hledáme. A Atlan se je pokusil vyprovokovat, nebo si o nich jen udělat lepší obrázek tím, že jednomu z nich plivl na botu. No, ke rvačce to nevedlo, asi proto, že něco takového udělat je opravdu hloupé právě v Mostovce, kde i vyhazovači jsou členy místních elitních stráží. A jak jsem vyrozuměl, elfové si toho byli zřejmě vědomi a tak si jen poťukali na čelo a nechali to být.
Na pokoji jsme začali plánovat, co teď. Měl jsem být strážemi upozorněn na to, že ti dva opouštějí Mostovku. Tudíž jsme jim nutně nemuseli být hned za patami. Myslím, že to byl sám Učukila, který navrhl, že by někdo mohl počkat už teď na křižovatce za mostem a hlídat. Já bych mu pak dal jen na dálku informaci o jejich odchodu a on by je sledoval, abychom znali jejich přibližný směr, kterým pak hodlají pokračovat. Problém byl v tom, že by se nám mohli ztratit v lese a tak jsme potřebovali mít nějaký způsob, jak je na dálku najít. Jeden byl skrze mou magii, druhý pak přes službu, kterou jsme měli u dryád. Nakonec jsme použili obojí.
Domluvil jsem se panem výčepním, aby jim vrátil při placení konkrétní minci, kterou jsem očaroval. Učukila se Su, která nám chtěla pomoci a jako nejstarší z nás, mnišce, která umí dospělému člověku zlomit páteř jedním kopem, nikdo z nás necítil morální povinnost ji to zkouše vymlouvat, čekali ukryti za mostem.
V noci mě informoval na dálku jeden z místních skřítčích čarodějů, že odešli. Mohlo být po jedné hodině v noci. Vyrazili jsme na cestu a já se mentálně spojil s Učukilou. Záhy jsme se dozvěděli, že oba elfové sami zamířili do lesa na jihovýchod. Učukila se Su na nás počkali a společně jsme se za nimi vydali. Byli ale rychlejší a já kontakt s mincí a tudíž i s nimi, postupně ztrácel.
Proto jsme sáhli po lístku, který dostal Linn od dryád při naších dřívějších toulkách východními hvozdy. Rozemnul jej v ruce a trvalo to jen chvíli, když se objevila nám dvěma známá Usoni.
Navzdory docela dobrým zkušenostem a vzájemné pomoci jsme já a Vien považovali dryádu stále za neznámé a nebezpečné stvoření a nedokážu si moc dobře představit, jak se k celé této naší akci stavěli ostatní z naší družiny, kteří byli celé své životy krmeni historkami (nutno podotknout že nejspíše pravdivými) o jejich krvežíznivosti a krutosti.
Přitom, co jsme dryádě vysvětlovali náš problém a co od ní chceme – aby ty dva elfy zastavila a pomohla nám je spoutat a odvést zpět do Mostovky, její pozvednutá ruka nás zastavila uprostřed věty.
Řekla, že navzdory naší dřívější dohodě nemůže porušit dohodu, kterou mají dryády s těmi dvěma elfy. Osvětlila nám, že dál na východě existuje místo, otrávený les, kam uprchl zlý tvor a kde jej dryády svými kouzly izolovali a kvůli jeho působení ale nemohou bezpečně proniknout až k němu a zabít jej. Elfové, ústy Nawara se zaručili, že jej zabijí a za odměnu si od dryád nechají přidělat jeho roh na připravené ratiště a budou mít tak v rukou mocnou zbraň.
Tak, teď se hodí všechno dovysvětlit. Tvor měl být nižším Tangarem, Drikem pokroucený padlý jednorožec, bytost ovládající temnou vitální a psychickou magii a prokletí. Nawara měl pověřit několik elfů tímto úkolem, ale poté, co Ukingo, mladší z těch dvou vrahů, přepadl na cestě ty poutníky, se část elfů od nich oddělila a nechala úkol na nich.
Lidský dobrodruh, který na té cestě tehdy spolu s asarijci zemřel, byl jakýsi Vesmir Čajtovič, starý dobrý přítel Nuie ještě z dob jeho mládí v Tichých vodách. S jeho prodaným mečem a pár dalšími cennostmi si tito dva elfové zajistili dostatek finančních prostředků ke koupi onoho ratiště, na které jim Nawara přispěl nemalým podílem. A to ratiště teď měli s sebou a mělo zajistit ochranu držitele budoucího kopí z rohu Tangara nižšího., určeného pro Nawara.
Tady se tedy dříve dvě nesouvisející události náhle protínají a k tomu všemu je mezi námi Nui, který prahne po krvi vraha svého starého přítele a před námi stojí dryáda, která říká, že nám je nepomůže zastavit. Tedy, ne pokud onen slib nepřevezmeme za elfy a nezabijeme pro ní Tangara. Pak nám je pomůže chytit.
No, po tomto zjištění následovala další fáze debat, váhání a přemítání, jaké nepřátele si kde uděláme, ale nakonec jsme na to kývli. Mohli jsme tak pomoct dryádám, snadno získat ty dva elfy a to kopí, ať si klidně nechá Nawara, o něj jsme nestáli. Jak zajistit případnou předávku, abychom nebyli považováni za jeho nepřátele, jsme mohli řešit až potom, ale nepovažoval jsem to jako ten největší problém mezi těmi, kterým budeme muset čelit.
Slib to nebyl jen tak ledajaký. V podstatě jsme zastoupili elfy a už nebyla cesta zpět. S novými kouzly a s vybavením těch elfů jsme ale mohli mít slušnou šanci. Linn rozumněl vitální magii velmi dobře a mohl nás vytáhnout z nejhoršího. Proto mu v našich plánech připadlo i držení toho ratiště, které před zlou magií chránilo.
Usoni tedy kývla a brzy ráno 18.12. jsme stáli u posvátného stromu, kolem kterého kroužily bludičky, nad kořeny spoutanými oba elfy. Možná za to může naše zaváhání, kdy jsme přesně nevěděli co teď. Nechtěli jsme je zabíjet. Současně jsme si uvědomovali, že jsou nebezpeční. A možná naše nejistota a přílišná lidskost zvyklaly i dryádu. A ta, když z úst mladšího z elfů – Ukinga – uslyšela pohrdání nad našimi schopnostmi a výzvu, na kterou okamžitě zareagoval Atlan, měli jsme zavařeno na další neočekávaný problém. DUEL.
Navzdory Linnovým protestům z tváře dryády bylo zřejmé, že se jí tento nápad zalíbil a že k této prověrce přistoupí. Dryády nemají rády plané řeči a když byl na elfí straně i naší vyzyvatel, z její pozice bylo logické, že na něco takového ráda přistoupí.
Ale zatímco „mladého“ (popravdě byl starý jako Nui) elfa pouštěly ze sevření kořeny, byl to Nui, který se rozeběhl na něj s kudlou v ruce k překvapení nás všech. Dryáda mu nebránila, jen svou mocí zajistila, že se do toho boje nezapojí nikdo další. Proto jsme se na malý okamžik vzhledem k naší snaze tomu zabránit stali vězni my.
Nui měl výhodu překvapení, Ukingo nestihl vstát, když na něj nalehl mohutný Arvazar. Chvíli se na zemi přetahovali, ale Nui měl výhodu váhy. Trvalo to možná deset vteřin, když krkem Ukinga projelo ostří Nuiova nože a elfovy nohy se přestaly třást. Starší elf – Kwali, bezmocně vydechl. Než došlo k tomuto souboji, mluvil rozumně a snažil se nás jen slovy přesvědčit a vyčítal Ukingovi jeho dřívější čin na té cestě. Zřejmě nebyl tím, kdo ten přepad inicioval, ale to nemění nic na tom, že se ho účastnil a že zabil minimálně toho asarijce.
Po nastalém tichu jsme se začali dohadovat, co budeme dělat dál. Zvažovali jsme pro a proti, co s tím elfem, co s případným kopím, když nám Kwali navrhl, že by nás tam mohl dovést a pomoct nám v tom boji, ke kterému se zavázal. Netajil se tím, že doufá, že někomu z nás tam zachrání život a to nás přiměje přistoupit na jeho návrh – že ho pustíme i s kopím, aby jej mohl zanést Nawarovi, a že se pak vydá spravedlnosti sám dobrovolně v Minkoru. Nemohli jsme mu v tomhle věřit a i kdyby, nesouhlasili jsme s ním. Neexistovaly nějaké polehčující okolnosti. Kwali sám přiznal, že toho muže vědomě zastřelil, protože chránil Ukinga, se kterým přislíbili pomoc Nawarovi, který pro některé elfy z Červeného lesa znamená hodně. Rozuměl jsem jeho argumentu, že na jeho místě, bychom chybu jednoho z nás možná také přehlédli a pokračovali dál k cíli, který je důležitější, než smrt tří lidí. Šlo ale o to, že já jsem nebyl elf, byl jsem Minkořan a jakkoliv mohu chápat elfí styl uvažování a rozumět jejich motivům, Kwali zabil, přiznává to a padl rozsudek. A ani on nemůže s jistotou říci, že něco takového kvůli podobně důležitému cíli, neudělá znovu. Však sám řekl, že by tak učinil znovu, kdyby se ocitl v té situaci, byť toho lituje.
Nicméně, krátkodobé spojenectví s ním možná dávalo smysl. A dryádě se tato varianta také líbila. Byla větší šance, že Tangara zabijeme. Kwali neměl důvod nás v boji zrazovat. Po něm možná, ale to jsme si chtěli ohlídat.
A tak jsme vyrazili dál na východ po tajemných skrytých stezkách.
20.12 jsme večer dorazili k jednomu kopci a utábořili se v údolí, kde nám dryády ponechali jídlo a znovu se tam s námi setkala Usoni. Měli jsme si odpočinout, připravit na boj a ráno vyrazit kolem kopce do otráveného lesa. V noci byl úplněk a podařilo se mi lokalizovat i vhodné místo k čarování a tak jsem okouzlil několik zbraní a šípů pro další dny, abychom mohli Tangara, jinak nezranitelného obyčejnými zbraněmi, ohrozit více způsoby.
V osmi jsme se tedy nakonec vypravili další den proti nepříteli. To už jsme věděli, že budeme čelit i padlým satyrům, které tangarova přítomnost přilákala a kteří mu slouží. Také jsme měli s sebou druhou věc, co si elfové v Mostovce pořídili – skřítčí větrnou flétnu, která měla Tangara přilákat a rozehnat mlhu, která na onom místě byla hustá jako mléko.
No nakonec se strhl boj. Naši lučištníci v čele s Učukilou v podstatě zastali většinu boje. Nui svedl tuhý boj s jedním ze satyrů, Su překvapivě podcenila dalšího a byla odkopnuta do bezvědomí k náruči Linna, který se pak o ni postaral díky zakoupeného lektvaru. A když se objevil nižší Tangar, náš asarijský přítel nezaváhal a přesně mířenou střelou očarovaným šípem zasáhl hlavu padlého jednorožce a jedinou ranou ho skolil. Nastala pak krušná chvíle, kdy kolem Tangarova těla byla aktivní vitální past a málem vysála život s okolních bojovníků a dala jednorožci šanci obživnout. Naštěstí v tu chvíli už Linn oslabil to kouzlo a naši válečníci dokonali zbytek.
Učukila už v tu dobu mířil na Kwaliho, který se pokojně nechal připravit o zbraně.
S jednorožčí hlavou, kopyty od něj a rohy od satyrů jsem se vrátili zpět do zdravého lesa. Tam na nás už čekaly dryády. Usoni i Nguvutadži. Slovy potvrdily naši dohodu, poděkovaly, vzaly si roh a ratiště a odkázaly nás na naše dřívější nocoviště, abychom tam na ně počkali do dalšího rána.
Bez větších debat jsme se tam teda vrátili a lízali si rány. Dříve ale, než jsme šli spát, jsme museli vyřešit, co tedy uděláme s Kwalim a s kopím. Nakonec jsme se všichni shodli na tom, že kopí přenecháme Ulnubukakovi v Minkoru, který bude nejlépe moci rozhodnout, komu kopí dá, neboť Nawara měl být vyzyvatelem královny Rungil z Červeného lesa a my jsme se necítili být dostatečně informovaní a moudří k tomu, abychom rozhodli, jestli chceme takto podpořit zrovna Nawara. I když nám o něm dříve Usoni prozradila, že v něm dříme drak, což jsme si pak díky Kwaliho dali dohromady s povídačkami o drakovi u soutoku s Inis. Znamenalo to, že Nawara je dobrý drak, ale to pořád neznamená, že je to i dobrý vůdce a vladař, jak moudře poznamenal Učukila.
Kwaliho jsme chtěli buď osobně a nebo prostřednictvím někoho důvěryhodného přepravit živého do Minkoru, aby tam čelil spravedlnosti. No a když jsme se tak na tom všem hezky shodli, Kwali s tváří plnou smíření z vlastní porážky, stále ale s hrdě vztyčenou, promluvil.
Řekl, že cesta na sever do Minkoru je dlouhá a on nemůže ručit za to, že si svou poslušnost nerozmyslí. A že by rád využil této chvíle, kdy je při smyslech a kdy nejsme jeho nepřáteli, ale spojenci, aby nás požádal o milosrdnou a rychlou smrt, tady a teď, uprostřed Lesa padajících stínů.
Všem nám sklaplo.
I když jsme byli již rozhodnutí, něco v jeho hlase a tváři nám říkalo, že možná pro všechny zúčastněné strany bude tohle řešení tím nejjednodušším. Tedy pokud nepočítáte dilema toho, jehož ruka vezme Kwalimu život. Pokojnou smrt nabízenou Linnem odmítl. Chtěl být při smyslech.
V tu chvíli jsem věděl, že je asi správné to udělat a že s tím Lamius bude souznít. Ale současně jsem věděl, že já sám toho nejsem schopný. Vlastně nikdy jsem nezabil tvora s duší, boží stvoření, tím spíše nikoho, kdo se sám nabízí, neozbrojen. Nejsem popravčí, nikdy jsem nebyl. Zvláštní, že jsem to vnímal v tu chvíli jako svou slabinu, jako neschopnost postavit se k věci čelem, jako to udělal ten elf – Kwali, tak se jmenoval.
Byl to Nui, kdo nakonec vstal, vzal ho za ruku a zeptal se na to, jestli má nějaké poslední přání. Kwali zaváhal a pak zvláštně zastřeným hlasem zmínil, abychom, jestli budeme mít cestu okolo Brigovy studánky v Elfích kopcích na západě, vyhledali jeho dceru Wiwi a řekli jí, že zemřel tady v lese, když plnil další z úkolů a … I když bylo na Kwalim vidět, že by po nás své dceři vzkázal víc, nenapadala ho ta správná slova a raději Nuie pobídl, ať to neprotahuje.
Nui ho odvedl stranou do lesa. A o pár minut později se vrátil sám. Nuiovi jsem za jeho odvahu poděkoval a omluvil se za svůj alibismus. Tu noc jsem mnoho nenaspal. Znovu mi došlo, že jen nová mocnější kouzla ze mě ještě nedělají schopného. Stejně je pak budu muset správně a ve vhodnou chvíli použít, stejně jako Učukila požívá svůj luk a šípy, nebo Nui svůj nůž.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Ráno nám Usoni předala kopí Tangara a jako průvodce nám poslala bílého ptáka, který nás celou cestu lesem sledoval. Ani z její strany, ani z naší nepadlo o Kwalim ani slovo. Věděla to. Je to dryáda a ten les patřil ji.
25. 12. odpoledne jsme byli zpět v Mostovce. Po správci jsem poslal zprávu do Minkoru. Zastihl jsem i Katakombeho, který s námi ten den povečeřel a dohodl se, že kopí vezme do Minkoru a doručí jej Ulnubukakovi hned, jak do Mostovky přijdou ti, kterým vzkázal, aby jej tam doprovodili a kterým může věřit. Od Welekomeho jsem měl instrukce, že na Katakombeho je spolehnutí, že je to jeho dobrý přítel a tak jsem rád, že ostatní z družiny přijali jeho nabízenou pomocnou ruku.
Mohli jsme tak další den 26. 12 vyrazit dál na jih vstříc dalším dobrodružstvím. Odhadovali jsme, že v Pětivěží oslavíme Svátek Proroků.
