Naše cesta věčnými ledy dalekého jihu počala dne 6.6. roku 825 k.l.
Kirien dal družině dary na rozloučenou – mapu s přehledem důležitých míst, každému po jednom magickém prstenu a nabídl přenos kouzlem na dalekou stranu hor, k tajemnému ale přátelskému národu Andarů.
Dokoupili jsme zásoby, teplé oblečení a mnohé dary, se záměrem je vyměnit za horská tažná zvířata, pro snazší pohyb náročným terénem.
Kouzlo nás přesunulo k prastaré runě, kdesi v prázdném lesíku nedaleko zamrzlého jezera Dugaradan.
Pak se svět zastřel a promíchal, nahoře bylo dole, barva byla vůní, zvuk obrazem, má pleť bílá i snědá, má minulost mlhavá. Kdo jsem, kde se nacházím, co dělám? Matně si pamatuji pocity zmatení, strachu, nakonec bezmoci. Občas zazněl cizí hlas, někde za mlžnou oponou mého pokřiveného vnímání. Rozpomínal jsem se na geometrii světa a svých kouzel, které jsem tisíce hodin procvičoval, aby byly vryté hluboko do mé duše.
Slyšel jsem jak hlasy rozjímají o našem osudu a vybavení, s černým humorem.
Druhý den bílé nicoty se objevil nový hlas, mladá dívka jménem Vari. Slyšel jsem jak mluví o napadení jejich vesnice a prosí družinu o pomoc. Zmiňuje skřeta. Morálka klesá rychle, jako okolní teplota v noci.
Vari
Byli jsme vlečeni na improvizovaných nosítkách, nejprve sněhem a pak po hladkém ledu jezera. Horečně jsem se pokoušel vyspravit své vědomí a získat kontrolu nad tělem. Bez úspěchu. V tělesné rovině byla pevně vtisknutá naše původní duše, Atlan.
Družina prozkoumala okolí vesnice, slyšel jsem zmínku o vojácích. Rozhodli se nás zanechat bokem a pokusit se vyjednávat. Snažil jsem se říct že to je bláhové, že skřet si nenechá jen tak někoho potulovat po svém rajónu. Netrvalo to ani hodinu a byli jsme na zběsilém útěku. Pronásledoval nás Zhaar, známý lovec lidí a cvičitel kočkovitých šelem.
Následoval napínavý boj a moje zoufalství narůstalo. Má družina byla ve smrtelném nebezpečí a já se nezmohl na jedinou hlásku. Po mnoha nervy-drásajících zvucích vše utichlo, přední ohař Kharova dvora konečně padl. Morálka družiny je zpět, budeme žít.
Osvobodili jsme osadu od zbylých vojáků a poznal jsem po hlase dva další Andary.
Starého náčelníka Hormuze a jeho dceru Moiru.
 Hormuz |
 Moira |
Proběhl rychlý soud, poprava, hlasitá oslava zachránců a předpokládám předávání darů. Pamatuji si dále jasně jak ke mě Hormuz promlouvá, představuje sebe a jeho kmen, jako by jediný věděl že jsem stále přítomen. Omluvil se mi, že na mojí situaci jeho magie nestačí.
Slyšel jsem také Mosse, jak se ho ptá na jakéhosi Darmaše, bytost z jeho snů. Řekl že byl požádán aby Hormuzovi vzkázal, že jeho syn, Farzun, stále žije. To jméno tento den padlo ještě mnohokrát, ve vášnivých konverzacích v jazyce kterému jsem nerozuměl.
Následovalo balení tábora a přesun na východ, směrem k tajnému městu Andar. Hormuz vyslal na žádost družiny svého magického přítele – sovu Safax – do Braghimy, předat zprávu o našem neblahém stavu. Svěřili nás bratranci Hormuze, Larmusovi, vzali si část naší magické výbavy a naše cesty se oddělily.
Ten den se mi vrátil zrak, snad abych v slzách naposledy spatřil Mosse a auru jeho temného osudu.
