Čas plyne rychle, když se člověk připravuje na smrtelnou výpravu do zlem prolezlého města, kam po více než tři milénia údajně nemohla vkročit ani noha. O to rychleji pak, když i přes všechny přípravy a zaneprázdněné mozkové závity stále myslíte na své družníky, své přátele, kteří se s nesmírnou odvahou vědomě rozhodli vás vstříc neznámému, avšak očekávanému, smrtelnému nebezpečí, následovat. Toto je popis našich prvních kroků v prastarém Zurku, kam jsme již podruhé putovali skrze stínový svět vstříc Maexarovým zkouškám a doufali jsme, že přímo do Zurkské univerzity magie. Ta měla údajně stále díky mocné magii odolávat vnějším vlivům zlé bytosti Daarona, který byl něštěstím přivolán poté, co tři tisíce let zpět jeden z Maexarových blízkých učňů zradil při mocném rituálu v Ebenové věži, posledním zoufalém pokusu o útěk Zurkského lidu skrze stínový svět.
*
Poté, co jsme koncem desátého měsíce roku 851 společně s družinou Brajgla Messe u Mostovky předali tajemnému mágovi Podešťovi štěp nemrtvého stromu, který měl posloužit jako nástroj k osvobození Hrijdheerana od tisíceleté magické přísahy zurkského Velmistra magie Maexara, někdejšího mistra mého já z minulosti, Toreniuse, jsme měli prakticky půl měsíce na to dostat se zpět do Minkoru a zbytek na přípravy do Zurku. Přišlo mi to jako den, když jsme po příchodu do Minkoru v polovině Deštene složili své věci, na chvíli si odpočinuli, já rozeslal pár dopisů rodičům, do Tarosu a panu kastelánovi Fabiánovi Pichulkovi do Svatosadů na Kanárčí vrch, kde se zrovna staví naše rozestavěné sídlo a náhle byl konec roku a my se účastnili veselí na hobitím Kopečku, kam jsme byli opět pozváni samotným panem starostou Brdonkem Sezdola, abychom se účastnili oslav konce roku. Je to prostě sympaťák. I já jsem přes nervozitu před odchodem uvítal trochu pořádného orazu ve společnosti nejveselejšího lidu na Asterionu. Aby těch radostí ale nebylo příliš, stále mi v hlavě vrtala vzpomínka na Walurriana, který se nám den předem snažil něco naznačit, jakoby měl něco důležitého na srdci, což si ale nakonec nechal pro sebe.
1.1. 852 Jsme se v plné polní a s veškerou výbavou od Naramien a Podeště všichni setkali v Bílé Pagodě, kde na nás už čekal právě Podešť, aby nás provedl Stínovým světem zpět do sféry Hrijdheerana. Od velmistra Nan-Šaeho a Podeště samotného jsme se ještě dozvěděli, že Seliačtí mají díky nějaké třetí straně podezření, že se za jejími zády plánuje vstup do Zurku, a tedy jsme spěchali. Podešť nás poprovedl sférami Stínového světa. Posléze se od nás odpojil s tím, že nemá s Hrijdheeranem příliš dobré vztahy a my se poté přesunuli zpět do Stromovy přírodní sféry, kde jsme opět potkali nám již známé Houbouchače a Hřibijce, a také mírumilovného trola Ulma, ti nás dovedli až k pánovi sféry.
Před Hrijdheeranem už stála sama Naramien, čekaje na nás. Také jsme tam opět viděli tajemnou elfí lovkyni Kamili, kterou jsme míjeli při našem příchodu, když jsme zde procházeli poprvé. Domluva s pánem sféry a jeho odpoutání od Maexarova kouzla by proběhla vskutku rychle, nebýt toho, kdy jsme vešli na zarostlé prostranství před jeho honosnou bytost zpola zakořeněnou do země. Tehdy se totiž Hrijdheeran napřímil v celé své velikosti a na celé kolo zahřměl naším směrem, „Jeden z Osmi zde nemá co pohledávat“. S absolutním překvapením jsme se podívali mezi sebe a ihned jsme si všimli, že bytost mluví o Walurrianovi. Aniž bychom vlastně stihli zjistit, o co se vlastně jedná, CO je vlastně zač nějaká skupina „Osmi“ nebo proč by nám Walurrian zatajil něco, co by mohlo eventuelně narušit nebo pokazit celou naši výpravu, a ač se Naramien snažila situaci ihned napravit rozmluvou ke Stromu, Walurrian se snažil omluvně vysvětlovat jeho postoj, ale našeho čaroděje si již vzali na starosti místní strážci sféry a odtáhli jej pryč. Bylo ale slíbeno, že se mu nic nestane. Ani jsme nemohli moc přemýšlet nad tím, co za následky bude mít, když s námi nepůjde náš mocný astrální čaroděj, já byl tehdy odhodlán, že to prostě musí vyjít i tak. Ne nadarmo jsem cestoval na Taru všechny ty roky zpět, abych se dnes, když jsem dostal druhou šanci dostat sebe a nejmocnější osoby Tary do Zurku a pomoci tak Žluté dračici a jiným hrdinům dobra očistit to místo od zla a zachránit prastará vědění Arvedanů, otočil a zbaběle odešel se sklopeným ocasem pryč. Sám bych to ale nezvládl, dodnes jsem nesmírně zavázán mým přátelům, že mě i přes tehdejší komplikace následovali, jsem si vědom toho, že cíle některých mých přátel se v té době stočily jiným směrem. Předstoupil jsem tedy před Hrijdheerana k Naramien, s odhodláním jsem ji ujistil, že se nic nemění a Hrijdheeranovi jsem s projevením úcty pověděl, že jsme připraveni.
Následovaly opět Maexarovy zkoušky, dlouhá cesta stínovým světem až k Minotaurovi před temnou jeskyní, kterému jsem opět čelil a přiměl jej svými slovy ustoupit a nechat nás projít k dalším zkouškám. Prošli jsme dlouhými tunely, vypořádali se opět s druhým minotaurem, kterému jsem opět musel zasadit smrtící ránu já a pokračovali skrze magickou kamennou bránu do mlhavé sféry, kde jsme se opět přivázaní lanem nakonec oddělili. Nastal moment, kdy jsem se v mlze ocitl sám, neviděl ani neslyšel nikoho jiného, ale opět, s odhodláním jsem šel kupředu, kde jsem očekával zkoušku, při které jsem posledně selhal. S bušením srdce si i dnes pamatuji, jak se předemnou opět zhmotnila ta odporná obrovská koule a vedle ní obraz Toreniusova tehdejšího mistra Maexara, který mi vysvětlil, že zničit tu věc je jediný způsob zamezit zlu ovládnutí všeho vědění, které ta koule prý obsahuje. Nelenil jsem a po dlouhých vteřinách, kdy jsem sám sebe ujistil, že to, co po mě muž chce, je skutečně to, co jsem měl udělat už posledně, jsem od něj nakonec vzal onen hořící meč a vťal jej do té žhnoucí, vznášející se věci. Koule se náhle rozplynula a obraz Maexara mi k mé úlevě a vzrušení pokynul, oslovil mne mým tehdejším jménem a pobídnul mě kupředu, dále do mlhy. Já se ale nejdříve vrátil pro své přátele, věříc, že je musím najít, což se také nakonec stalo. Společně jsme se pak dostali zpět, kde ukazovala Velmistrova projekce, k další magické bráně mířící do jakési tmavé místnosti. Ta byla velmi jednoduchého kruhového tvaru, z chladného kamene a na druhém jejím konci jsme nalezli jakousi prasklinu ve zdi. Po bližším zkoumání jsme zjistili, že se skutečně jedná již o trhlinu do přírodní úrovně. Zvládli jsme to! Se vzrušením jsme tam stáli před zapečetěnou, neprůchozí trhlinou, nevěda jak se dostat skrz, když jsme si všimli, že za trhlinou se něco hýbe a jakási vysoká postava v rezavé zbroji k nám skrze trhlinu promluvila arvedansky. Mimo to, že jsme té osobě prakticky skrze trhlinu nic nerozuměli, i přes mé procvičování dostupných materiálů arvedanských slovníků, věděli jsme ale, že mluví k nám. Mě napadlo se soustředit na své dávné vzpomínky, duši Toreniuse a doufat, že můj bláhový nápad přinese nějaké ovoce. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale skutečně se dostavila vize, která mi útržky napověděla, že musíme nahlas přísahat na Riannu a svou vlastní čest, že na území univerzity vstupujeme s dobrými úmysly. Tak jsme taktéž učinili, a i přes komplikace u Atlana a jeho svědomí jsme se jeden po druhém skutečně dostali skrze trhlinu až do menší, tmavé, kruhové místnosti s pentagramem uprostřed a jakýmisi stojany rozestavěnými kolem něj, kde na každém z nich byla přítomna jakási esence každého z živlu. Vedle vchodu do místnosti stál vysoký golem, velká rezavá zbroj s poškozenou nohou a celkově motorikou, který na nás začal hovořit. Velmi rychle jsme zjistili, že golem bude pravděpodobně mít velmi striktní úkol strážit toto místo a nebude moci ani opustit tyto prostory. Také prakticky brzy poté, co se za námi trhlina zacelila, vyprchaly veškeré esence elementů ve stojanech uprostřed místnosti a taktéž golemův vazební předmět vyprchal téměř ihned, jen co jsme se jej zeptali na pár otázek. Byli jsme tedy skutečně opět v přírodní úrovni, ale zpět jsme se již dostat nemohli. Mechanismus udržující trhlinu „přivřenou“ a zároveň zapečetěnou po tři tisíciletí nám byl absolutně neznámý a prostředky udržet ji jsme neměli.
Rozhodli jsme se, že by nás možná golem mohl provést skrz univerzitu, pokud by to bylo možno. Vyměnili jsme jeho vazební předmět, načež nás opět přivítal už jasnější řečí přivítal v jedné z věží univerzity, ale opět nám sdělil, že nemůže opustit tuto místnost. Jelikož já, Linn ani Zyx neměli žádné zkušenosti s golemikou, rozhodli jsme se tedy toho nechat a jít na vlastní pěst. Zastavily nás již první dveře ze sklepních prostor, u kterých jsme našli speciálně tvarovaný otvor pro jakýsi klíč. Při návratu ke golemovi jsme si všimli, že jeden z jeho prstů je tvarován jako onen otvor, tak jsme si tedy jednu z jeho velkých ruk vypůjčili a po krátkém prozkoumání vedlejších, prázdných, místností v tomto sklepení pokračovali s maximální opatrností do vrchních pater, kde viditelnost nebyla o moc lepší, ale díky našemu vybavení a pochodním jsme viděli relativně dobře. K našemu překvapení jsme nepotkali žádného netvora, což nám dodávalo důvěru v údajnou magickou ochranu univerzity a zároveň nás motivovalo jít dál. Netrvalo tak dlouho a prozkoumali jsme celou věž. Zjistili jsme, že se jednalo s největší pravděpodobností o studijní místnosti, ale hlavně ubikace pro studenty a vyšší magiky, většinou v dezolátním stavu, avšak bez jakýchkoli zajímavých míst či objektů. Když jsme pak měli konečně možnost vyhlédnout v prvním patře ven z oken, kdy některé byly odhaleny bez skleněné výplně, jiné relativně přetrvaly poškozené i dodnes, zjistili jsme, že prostory za zdmi věže jsou vlastně bílá pláň zahalená do čisté, zdánlivě mírumilovné mlhy a na přibližně padesát metrů jsme nezahlédli zhola nic. Také nám neušlo, že i skrze mlhu je nebe nepřirozeně tmavé, těžké, jakoby Zurk skutečně obalovala jakási žeroucí temnota. To nás opětovně utvrzovalo v tom, že ven z věže prostě vystupovat nebudeme a ochranná magie zde stále může fungovat, i přes pozměněné magické pole v celé věži, které nám stěžovalo kouzlit, to jsme si ale vysvětlovali jako magickou anomálii způsobenou přivoláním Daarona a jeho působení na oblast Zurku. I přes to jsme se ale odvážili v nejvyšším patře věže otevřít dveře na ochoz vrcholu, ale ihned jsme poznali, že to byl špatný nápad, jelikož v tom momentě jsme já a Linn zaslechli cosi čarovat a to nás mohlo stát naše životy. Ihned jsme dveře zavřeli. Ještě ten den, ať už jsme putovali stínovým světem jakkoli dlouho, jsme se rozhodli, že zkusíme teleport s vnějším světem sestavit hned zde, jelikož zde je relativně klid a jídla jsme stále měli dostatek na celý měsíc, byť jsem věděl, že naším cílem je nejprve Maexarova pracovna, která má ochrany univerzity přizpůsobit našim schopnostem. Aktivační kouzla však po dlouhých hodinách sestavování selhala prakticky ihned a my se tedy rozhodli další ráno ihned pokračovat dále, hlavními dveřmi vedoucími do tunelu směřujícího do severní části univerzity.
4.1. Vstoupili jsme do tmavého průchozu spojujícího jižní věž s hlavní budovou, lemovanou kdysi dávno barevnými vitrážemi a hned při vstupu do něj nás zaujalo cosi jakoby zabodlého v zemi uprostřed tunelu před námi. Stačil jeden krok a spustil se blesk, past, která málem usmažila našeho Nuie, nebýt jeho obezřetnosti a možná i stáří pasti. V duchu jsem si tehdy vynadal, jak neopatrný jsem byl, nemoci přemýšlet s čistou hlavou, ale podařilo se mi najít a zrušit většinu překážejících pastí v průchodu. Uprostřed tunelu jsme pak narazili skutečně na jakousi tyč, na které visela mrtvola Slídiče, jednoho z přisluhovačů Daarona. To bylo pro nás velkým překvapením, nedokázali jsme si představit, že i po takové době se zde nachází někdo živý, kdo by zároveň byl schopen jen tak vystavit mrtvolu netvora jako jakési varování jiným vetřelcům.
Za průchodem jsme se dostali do veliké vchodové místnosti, snad hlavního vstupu do univerzity, taktéž silně poničeném. S kašnou uprostřed, polorozpadlým stropem a pilíři s dalšími mrtvolami slídičů, jsme si opět dali pozor na všechny pasti a při postupu vpřed po zaslechnutí jakéhosi skřehotavého hlasu na Atlana z boční chodby vyletěl další blesk, nyní ale začarovaný kýmsi skrytým, který ale naštěstí minul. Atlan, jak už to má ve zvyku, se ihned chtěl vrhnout kupředu a podat si onu bytost sám, ale nakonec ho zastihla jeho sebereflexe a dal na naše rady, aby se stáhl k nám. Po bližším zkoumání jsme se schovaní za kašnou rozmýšleli, co dál. Před námi, severně, jsme narazili na podivně zametený kus podlahy přesně na hranici s další chodbou, kde byla opět další past a také nápis na zemi, který v arvedanštině varoval jakéhosi Rianora. Stejně tak na kašně byl podobný nápis. Tehdy nám také Moss potvrdil, že jej oslovila Kaat a pověděla mu, že se zde mimo Daarona nachází jakési dvě rivalní strany, jedna „dobrá“ a druhá jaksi agresivní. Po jistých nesrovnalostech a krátkém průzkumu východní chodby jsme se nakonec rozhodli, že se pokusíme zrušit silné kouzlo seslané na prahu severní chodby ze vstupní haly a prozkoumáme sever, kde by se měla nacházet druhá věž a Maexarova pracovna. Počítali jsme ale s tím, že na nás ze zálohy může kdykoli vyskočit to, co na Atlana vystřelilo blesk nebo i něco hroznějšího. Když jsme se tedy rozhodli s Linnem kouzlo začarované na zemi zrušit, všimli jsme si z tmavé chodby, jak na nás občas vykoukla jakási malá postavička zabalená v čemsi hadrovitém. Změnili jsme tedy prozatím plán a rozhodli jsme se komunikovat, přivolat to slídivé něco a snažit se domluvit. Vyklubal se z toho šotku podobná bytost, se kterou se dalo překvapivě komunikovat. Představil se jako Rianor. Po vrtkavém představení mé osoby jakožto původně Toreniuse, Maexarova studenta, a vysvětlení situace, se nám podařilo si získat jeho důvěru natolik, aby nám vysvětlil, že je na univerzitě vlastně školníkem, uklízečem a možná správcem a tou druhou stranou je další šotek, avšak mistr magie Echian, který za tu dobu již prý pozbyl zdravého rozumu, ale je stále velmi schopným sesílat mocná kouzla. Tito dva si rozdělili univerzitní prostory na teritoria a Echian byl také tím, kdo seslal všechny ty pasti, napsal ten varovný nápis na zem a kašnu vůči Rianorovi a také zneškodnil ony slídiče. Ač s nadějí na volnější pohyb po univerzitě, jsme stále nevěděli, čemu čelíme, jelikož jedna z mých vizí mi Echiana představila jakožto vysoce postavenou myšlenkovou bytost po boku jiných mistrů profesorů, a Rianor také naznačil, že se již delší dobu (což jsme si přeložili jako desítky let) s Echianem opět neviděli. Po zrušení kouzla na prahu severní chodby nás Rianor zavedl do severní věže a my mohli zahlédnout, že tato bytost skutečně jen a pouze uklízí cokoli, co v prostorách jeho teritoria považuje za nečistotu nebo nepořádek. V severní věži byl také přístup do jedné z kuchyní pod přízemím a hlavně dveře do vyšších pater se sochou hlavy zlatého lva. Šotek nám vysvětlil, že do vyšších pater on nesmí, pouze Echian tam má přístup, ale taky Mistr Geneus, který jako poslední z mágů při útěku s sebou vzal poslední skupinu přeživších studentů a uprchli se schovat do jakýchsi podzemních zahrad. A i přes to, že jsem u dveří do vrchních pater zažil vizi napovídající jak se dostat skrz ně, nepodařilo se mi dostat se skrz ně a naší jedinou možností bylo vyhledat Echiana a doufat, že bude příčetný a ne nepřátelský.
Vrátili jsme se tedy zpět do vstupní haly a do východního křídla, kde jsme po opatrném nahlížení do bočních, zničených, prázdných místností na první křižovatce narazili na další tyč se slídičem, této mrtvole ale svítily rudě oči a my věděli, že se jedná o past, ať už útočnou nebo jen sledující. Ani jsme se nesnažili kolem ní projít, když se před námi objevila postavička podobného šotka, avšak nahého, která dosti útočným způsobem dožadovala vědět, co zde pohledáváme. Opět jsem představil sebe i družinu a hned bylo znát, že Echian je jiný kalibr. Dožadoval se, přirozeně, důkazů, podobně jako Rianor nevěděl, jaká doba v přírodní úrovni uplynula od obléhání Zurku a jako jediný způsob navrhl, že mou mysl prozkoumá, aby se ujistil o mé pravdomluvnosti, v soukromí. Já neviděl jiné východisko a tak jsem svolil, družina zůstala na křižovatce a odešel jsem tedy za postavičkou. Prakticky ihned šlo poznat, že se jedná o iluzi a po nějaké době procházejíc tmavými chodbami, mne ze zálohy magicky spoutal a já, nemohouc se hnout, pouze ležel na zemi, odevzdán tomuto tvorovi. Ulevilo se mi ale, když se přede mnou nakonec objevil a skutečně dodržel slovo. Nahlédnul mi do mysli a potvrdilo se mu, že co říkám je pravda. Dostali jsme se společně zpět k družině a poté, co jsme v severní věži do detailu osvětlili nynější situaci mimo Zurk a plány dostat se dovnitř a snad i zbavit Zurk za pomocí jiných přetrvávajícího zla, nám pak Echian vysvětlil, že celá ta léta vlastně on udržuje onu magickou ochranu na univerzitě za pomoci pomalu ubývajících vazebních předmětů a že abychom se dostali do vyšších pater severní věže a upravili magické pole tak, abychom mohli sestavit onen teleport spojující nás s vnějším světem, budeme se muset dostat do magických Zahrad hluboko pod věží, kde kdysi dávno odešel právě Mistr Geneus s jinými studenty, který u sebe měl jako jediný po Maexarovi jakýsi klíč z Atorského stříbra s velkým rubínem pro vstup do nejvyšších pater. Sám Echian nás mohl dostat pouze do pár pater nad vstupem, ale v tuto chvíli nás tam nevpustil, kdyby se cokoli přihodilo v Zahradách. Předpokládá totiž, že byly silně poničeny a i s magickou ochranou se tam mohlo stát cokoli. Po přibližném popisu rozlohy zahrad jsme se pak rozhodli zůstat ve věži nezbytnou dobu na to, abych se učil pomocná kouzla, která by nám pomohla najít takový předmět a Linn se Zyxem taktéž jiná.
14.1. S Echianovou pomocí a protiopatřeními se vydáváme pod věž, skrze kuchyně do skladových prostor a dolů do Zahrad. On zůstal v univerzitě a zapečetil za námi poslední dveře pod kuchyní. Sdělil nám, že proces při našem návratu bude stejný jako při prvním setkání včetně hesla, aby nedošlo k tomu, že na půdu univerzity, nedejsedmnáctko, vpustí zdominované jedince.
Skladiště byly vlastně prázdné prostory, vypleněné tmavé místnosti a jediná cesta vedla dolů skrze blízké bytelné dveře, které ale byly jaksi z druhé strany zatarasené. Po nějaké době se nám podařilo je vypáčit, přičemž ihned nato se za dveřmi ozval burácivý hlas, který hlásal v překladu něco ve smyslu „Děti Teneta, dejte se na útěk!“, což jsme si odvodili jako varovné kouzlo na dveřích, kdyby se kdokoli snažil dostat z věže do zahrad. Jméno Tenet pak bylo odvozeno pravděpodobně od jednoho z knížat tehdejšího Torenského knížectví, kde Zurk stojí. Zjistili jsme, že za dveře byly nanošeny kusy dřeva, zeminy a jiného harampádí, rozhodně to nevypadalo jako přirozený sesuv půdy z povrchu země, taky jsme nikde neviděli propadlé stropy chodby nad schody. Dalších několik hodin nám trvalo se skrz to dostat, až jsme konečně měli přístup po tmavém schodišti dolů, kde jsem se poprvé po delší době odvážil začarovat silnější kouzlo a zjistit, zda nelezeme do chřtánu Daaronovým nohsledům. Naštěstí relativně vysoko u stropu zahrad byl ve zdi rozpadlý otvor, který nám dovolil aspoň trochu nahlédnout ven z věže a my si všimli pomalu vyhasínajícího Kamenného slunce a hustých, obrovských pavučin na stěnách asi 100m široké kopule, takže jsme věděli, že asi budeme čelit velkým pavoukům, zmíněných v materiálech od Naramien. Tehdy se Zyxovi na nás podařilo seslat mocnou ochranu proti myšlenkovým bytostem, takže jsme byli vlastně kryti od jejich zájmu a mohli jsme postupně prozkoumat celé zahrady. Jednalo se o kopulovitou jeskyni, jak jsem již zmínil s Kamenným sluncem točícím se původně na jakési konstrukci u stropu, která byla nyní zničena a konstrukce byla odlomena ze stropu působením erozí, s ostrůvkem kolem věže, kolem kterého tekla řeka vedoucí ze skály za námi a ústící do protější skály kdesi hlouběji do hory. Za řekou musela být kdysi veliká prostranství s magickými záhony, bylinami a stromy, dnes však pouze s nanesenou, vyvřelou a zarostlou zeminou v různě nerovný povrch. A hlavně všude na stěnách a stromech byly husté, obrovské pavučiny z tlustého vlákna, sem tam pak k nepřestávajícímu překvapení i pověšený kokon ve velikosti člověka a také jsme zahlédli i několik z obřích pavouků. Už tehdy jsme hypotetizovali o tom, co se vlastně mohlo stát s Geneusem a jeho svěřenci v Zahradách a předpokládali, že mohla existovat šance, že se postupně rozmnožili a někteří z jejich potomků přežili v těchto tvrdých podmínkách dodnes. To se nám prakticky potvrdilo, když jsem pak zjistil stáří kokonů, které nebylo více než cca 300 let.
Postupně se mi dařilo čarovat na celé ploše zahrad kouzlo pro nalezení Atorského stříbra, ale jediné, co jsme díky tomu nalezli, byl jakýsi prsten a náhrdelník na dvou z nebožáků zabalených v kokonech, ani jedno podobné popisovanému klíči. U ústí řeky ke skále jsem si pak všiml jakéhosi úkazu ve vodě a po bližším prozkoumání jsme pak zjistili, že se jedná o jakési tlusté provizorní lano vedoucí pod skálu, připevněné na kus tyče pevně zaseklé v kameni poblíž ústí řeky. Napadlo nás tedy jediné, dostat se zkrze řeku dále hlouběji, ale nejdříve jsem nahlédnul skrze řeku jako duše mimo tělo, což se mi podařilo na relativně dlouhou dobu. Lano se kroutilo v podvodních jeskyních jen pár desítek metrů a končilo přivázané v jiném kamenu na menším, vymletém plácku, přičemž řeka tekla dál hlouběji do podzemní říše. Ocitl jsem se pravděpodobně pod městem v hoře, kde zdi vypadaly jako pozůstatek nějakého sklepa a hned po pár krocích jsem zahlédl polonahou osobu sedící na zemi u vyhaslého ohně, zjevně spící a ozbrojenou. Měla nepřirozeně světlou kůži, a pohublé tělo, nadměrně veliké oči a ozbrojena starodávnou dýkou a provizorním oštěpem. Stejně tak dále v chodbě byla nastražena velmi jednoduchá past napojená na různá cinkátka, zjevně varování proti vetřelcům. Dále jsem se dostal pouze do dalších dvou místností, jedna z nich měla zavalený vchod, všude byly zbytky dřeva a jednoduchého náčiní a v další chodbě do dalších prostor, odkud jsem viděl zpoza rohu viděl slabé světlo, se nacházela trhlina v zemi a přes ni původně vyrobený most, který byl ale zničen a nyní pouze na druhé straně trhliny se nacházel kus trámu, sloužící pro přemostění. Nemohl jsem dál a tak jsem stále jako duše sestoupil do trhliny, jelikož jsem vespod zahlédl jakýsi pohyb. Tam jsem uviděl jednoho z Lersů, nebezpečných bytostí strážících různé poklady a tím mé zkoumání skončilo.
Jelikož ani jeden z nás neovládal vodní magii a ani jsme nedokázali na dostatečně dlouhou dobu vyřešit ledovou vodu, rozhodli jsme se vrátit zpět do věže. Poté, co nás Echian prověřil, jak původně bylo domluveno, jsme se tedy vrhli do procvičování kouzel. On sám nám ještě poskytnul magický plášť proti zimě, který nás dokázal i zahřát.
20.1. Jsme se vydali zpět do zahrad, nyní již bohužel nedokonale chráněni, neboť na nás už začala padat ponorková nemoc, Atlan se dokázal vybudit k převzetí kontroly nad tělem sdíleným se Zyxem, takže jsme ani nemohli být chráněni Zyxovým kouzlem. Mi se ale podařilo nás ochránit proti strachu a vyčarovat před každým magický štít. Trvalo nám, než jsme se dohodli na strategii, jak opatrně se vypořádat s pavouky a když jsme však scházeli ze schodů pod skladišti, Atlan se vrhnul díky levitaci z předmětu z průrvy ve zdi vysoko nad povrchem zahrad a chtěl na sebe tak nalákat jednoho či více pavouků a doslova si to rozdat, což se ale šeredně vymstilo, jelikož ho právě jeden z pavouků držící se věže rychle zpacifikoval a zamotal do své pavučiny. Zbytek družiny co nejrychleji spěchal dolů, abychom mu pomohli a snad štěstím nebo také uhasínajícím Kamenným sluncem se na nás nevrhli naráz všichni pavouci. Podařilo se nám je skoro všechny zničit, vesměs jednoho po druhém, museli jsme se dostat i na druhý břeh, kde právě Atlana v kokonu odnášel jeden z pavouků. Toho se mi podařilo zasáhnout ohnivou střelou tak, aby atlana upustil a my jej pak osvobodili. Když se pak Atlan přidal do boje, vrhli se na nás další tři, ale zdárně jsme je přemohli. Poté už se na nás jiní neodvážili. Já ještě po propálení pavučin na různých zdech jako duše prozkoumal trhliny ve stěně, zjistil jsem, že průrvy jsou hluboké a vedou až do podzemní říše, k našemu štěstí ale na nás nečekaly hordy jiných potvor a jeden z pavouků, kterého jsme silně zranili, pouze utekl kdesi hluboko do erozí vytvořených jeskyní. Když jsem se pak vrátil zpět a připravovali jsme se na cestu řekou, tehdy jsme poprvé také zaslechli jakési mocné kouzlo kdesi hluboko pod námi v hoře.
Ještě jednou jsem se pokusil prozkoumat sklepy kde vedla řeka, abych zjistil, jak jsou na tom tamnější obyvatele a přímo u břehu tam seděl nejen onen (asi) muž, ale zároveň s ním taktéž žena a dítě, stejného vzezření, všichni podobně polonazí a ozbrojeni. Prošel jsem místnosti i hlouběji a dostal jsem se i přes původně nepřemostěný most do jednoho sklepa, kde evidentně spávali a měli většinu věcí, nějaké další prastaré náčiní, jednoduché výrobky a spálně. Že jsme skutečně v nějakém ze sklepů jedné z budov pod městem se mi téměř potvrdilo, když jsem narazil na magicky začarované dveře pravděpodobně do vyššího patra, ty byly ale taky zataraseny. Po návratu jsme se ještě jednou dohodli, že se je budeme snažit nanejvýš zneškodnit, jelikož můžou mít cenné informace a plán na domluvu, jelikož asi nemluvili žádným civilizovaným jazykem, jsme měli připravený. Když jsme se ale relativně připraveni dostali skrze jeskynní tok řeky, obyvatelé sklepu však nebyli nikde k vidění. Také jsme zjistili, že jsme už mimo dosah ochrany univerzity a že pokroucené magické pole nebylo způsobeno anomálií, nýbrž s nejvyšší pravděpodobností samotnou ochranou, neboť v těchto místech jsme již mohli spřádat kouzla bez problémů. Postupně jsme se dostali do dalších místností až k trhlině nad lersem, kde dřevěný trám byl stažený na druhou stranu. Najednou se ozval hlasitý řev podobný lidskému, což jsme si přeložili jako varování, tím pádem jsme věděli, že asi nás neohrozí. Rozhodovali jsme se delší dobu, ale nakonec jsme se zaměřili pouze na Lerse, kde jsem doufal, že najdeme právě Geneův klíč a možná i více. Atlan po něm vrhnul velký kámen, ale netrefil. Pak mě ale pomohl krýt štítem, když jsem Lerse zneškodnil jednou ohnivou koulí a poté co se dým trochu rozvířil, sestoupil dolů za pomocí lana a levitace, jelikož jsem věděl, že nic jiného co by mě ohrozilo, tam není. Trvalo jen chvíli, než jsem skutečně našel nejen onen klíč, malou kovovou trubici s rubínem na konci, a také zachovalý lintirový gladius a jakýsi přívěšek. Vše jsem vzal nahoru a my se rozhodli jít zpět do věže. Stalo se ale to, že tím, že jsme byli mimo ochranu magické univerzity, dokázal Walurrian nadálku kontaktovat Nuie. Bohužel se spojení rychle přerušilo a my, nevědíc, jestli to vlastně Walurrian byl či ne, jsme nakonec Nuie uspali (doufaje, že jej bude kontaktovat znovu brzy ve spánku) i když se ukázalo, že to skutečně Walurrian byl, neměl pro nás tehdy žádné učitečné informace mimo to, že se téměř neustále snaží nás kontaktovat a všichni se strachují, že se úkol nezdařil. Nui mu opatrně předal informace o tom, jak jsme na tom my a po jeho probuzení jsme se vydali zpět proti proudu řeky.
Pouze když jsme se vrátili zpět do Zahrad nám Zyx sdělil, že se ho cosi snažilo iluzorně ovlivnit, tudíž jsme spěchali zpět do věže. Od tohoto momentu se už jen dařilo. Naše dobrodružení v podzemí skončilo, Echian mi pomohl dostat se do vyšších pater, sdělil mi, jak se dostat skrze lví dveře, jak se věci mají a vypadalo to, že v naše schopnosti má konečně větší důvěru. V nejvyšším patře, v Maexarově soukromé pracovně a laboratoři mi ukázal obří krystal, zdroj celé ochrany věže a pomohl mi do mysli vložit magicky chráněnou myšlenku, jak specificky zpracovávat a spřádat magenergii tak, abych dokázal svá kouzla sladit s ochranou celé univerzity. Trvalo mi celkem tři dny se to pořádně naučit, kdy v mezičase jsme opět zaslechli jakési silné kouzlení kdesi v podzemí pod univerzitou, což ale Echian spozoroval taktéž až pouze nedávno a nedokáže to identifikovat takto nadálku, ale o to více se bude soustředit na ochrany univerzity.
23.1. 852 k.l. Tímto dnem končí naše odloučení od vnějšího světa. Podařilo se nám sestavit teleportační zařízení v jednom z nižších pater, laboratoři severní věže, kde tomu podmínky lépe vyhovovaly a taktéž Linn i Zyx zde dokázali lépe čarovat než v jiných částech univerzity. Teleport se mi podařilo seslat a nato se v místnosti začali objevovat známé, méně známé i neznámé tváře, jmenovitě lovec přízraků Dikiwe, elfí hrdina Mwata, Naramien, Sluncevít Podešť, jeho společník Crha, jeden z Eldebranských rytířů z Albirea Mirel z Joly, Brajgl, Pech, Heml, k našemu ohromnému překvapení i Mortus Černý, kterého prý Naramien vyhledala v Červeném lese a pak Su Ši a Walurrian. S neskrývanou radostí jsme je všichni rádi viděli a seznámili jsme se s těmi, se kterými jsme ještě osobně nehovořili nebo je viděli poprvé. Dozvěděli jsme se, že Su čeká s Linnem dítě, takže se i na tak pochmurném místě neskrývaně slavilo, když se tato informace rychle donesla k Mirelovi, Brajglovi a jeho společníkům a všem ostatním.
Téměř ihned jsme se s čaroději dali do práce, Naramien dokázala přeformovat ochranu univerzity tak, aby se každému z čarodějů kouzlilo bez problémů, aniž by narušila samotnou ochranu. Za pomoci Echiana jsme pak začali zkoumat prakticky veškeré knižní svazky ve věži a Maexarově laboratoři, posléze jsme se také zaměřili na Tenethany (jak jsme zjistili, muž, žena a dítě z podzemí byli nakonec skutečně potomky arvedanů, pozměněni podmínkami ve kterých žili a hlavně bylinami, které konzumovali), abychom s nimi navázali otevřenou komunikaci a přeložili jim situaci na povrchu země.
25.2. Po měsíci tvrdých badatelských prací, kdy já byl ve svém živlu společně s ostatními magiky, několika riskantních výprav Dikiweho v ulicích města a postupně i jiných dobrodruhů z celé skupiny, Naramien rozhodla, že je třeba přejít ke komunikaci se Serkeny. Naše družina tedy odešla teleportem do Minkoru, kde na nás už čekal Nan-Šae a jiní. Byli jsme požádáni, abychom Podeště doprovázeli do Seliaku vyřešit nynější situaci okolo nedovoleného vstupu do Kelegových hor a já, abych zkonstruoval s Podeštěm teleport pro první delegaci Serkenských trpaslíků.
27.2. Po první Podešťově debatě s místním, Minkorským, seliackým vyslancem Talem Maelskurem nebylo času nazbyt a společně s dalšími třemi trpasličími strážnými jsme se vydali na koních směrem na západ. Postupně se k nám po několika dnech přidalo víc a víc strážných a první velká pauza nás čekala přímo ve vnějším Seliaku na Den půstu.
Já tehdy s těžkým srdcem sdělil družině, že můj čas na cestách se asi naplňuje a zůstanu aktivní v Zurku a až bude vystaven, tak na Kanárčím vrchu. Omluvil jsem se Su, Linnovi a Mossovi, že nakonec na jih nepůjdu. Před Seliakem se také překvapivě najednou Atlan rozhodl, že nás nebude nadále doprovázet, ale že na nás počká před první trpasličí stanicí. Chápal jsem, že celá výprava za Serkenskými může skončit s námi v žaláři, ale měl a mám plnou důvěru v plánování Naramien a i schopnosti Podešťě. Každopádně to byl další moment, jeden z mnoha, který mě u Atlana velmi zamrzel.
V Seliaku se taky Moss setkal se smírčím soudcem Däligem Näsou, se kterým prodiskutovali situaci kolem rodu Svartogarů poté a předal mu nějaké informace pro jeho rod. Trvalo celou noc, kdy se Podešť setkal se Seliackými vůdci a diskutoval situaci, 1.3. se pak vydáváme společně s desítkami trpasličích vojáků dále k pevnostem blíže Zurku a hlavně nás doprovází bratr nynějšího krále hor Bigira Serkena, Vrchní čarotvůrce a Správce komnaty, Uglar Serken. Pár dní trvalo, než jsme dorazili do předposlední pevnosti před Zurkem, kde Mosse vyhledal nám známý Krog Sumkrok aby jej požádal o laskavost, jelikož zaslechl, že se družina bude vydávat na jih, zda by nemohl získat a poté sdílet jakékoli informace o starém klanu Venedů, kteří přibližně sto let zpět odešli z Khelegových hor vstříc Kharovým državám až do Bílých hor a nevrátili se. Daleko na jihu v Bílých horách se mají údajně nacházet pozůstatky a památky, možná ještě zachovalé komnaty hluboko pod zemí, původního rodiště prvních trpasličích klanů. Tehdy jsme také poprvé a poté i podruhé v poslední pevnosti sestrojili teleport přímo do univerzity. 7.3. při prvním sestrojení trpaslíci vyslali svou první delegaci skrz portál aby navázali kontakt s Naramien a ostatními, zpět se s nimi vrátil Mirel. Podešť nás ujistil, že situace nakonec hraje v náš prospěch, jelikož Žlutá dračice je natolik připravena, že Serkeni bez její pomoci a pomoci jiných zmůžou zřejmě málo. Nato družina odešla zpět do Minkoru, přičemž já Linnovi slíbil, že se udělám vše proto, abych se dostal do Minkoru na jejich veselku. Tak se také stalo a při příležitosti, kdy byli za doprovodu Tenethané z podzemí přivedeni do Bílé pagody, aby se postupně aklimatizovali v civilizovaném světě, jsme já a Walurrian byli opět alespoň na chvíli se mezi svými, abychom mohli 26.3. oslavit čerstvě oddané skřítky a modlit se za jejich budoucí dceru, Shao Linn.
