Ljuka

Ljuka je plaveňan, což druzí poznají spíše podle jeho dialektu, než vzezření, které je pro Ljuku požehnáním i prokletím zároveň. Je to prostě fešák. Svojí minulostí se Ljuka, ostatně jako všichni plaveněné, moc nechlubí.

Působí bezstarostně, ale to jen do doby, než začně jít opravdu do tuhého. Snaží se s každým spíše vyjít po dobrém, což se mu díky jeho sympatičnosti často daří.

Mezi Ljukovovy slabiny patří především jeho sexepeal, kterým často přitahuje problémy. Také se člověk z jeho strany dočká málokdy veřejného zastání. Dochvilnost nepatří k jeho silným stránkám a tah na bránu se s přibývajícími překážkami vytrácí.

Po delší době pozornému člověku neuteče dobré vzdělání, kterým Ljuka disponuje a také dobré vychování, které nepozná dítě ulice. I v šermu si zřejmě přičichl k jedné z plavenských škol a schopnost ukecat i hluchého trpaslíka z Ljuky dělá užitečného společníka.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Ljuka o tom, proč pracoval v Koru na černém trhu jako hlídač jednoho pochybného obchodníka:

„Nepracoval jsem pro toho chlapa rád. Jen jsem potřeboval rychle prostředky k tomu, abych si od Stojkiče vzal to, co mi ukradl. A ten černý trh s koňmi se prostě tak zjevil… jako na zavolanou. A je fakt, že kdybych tu pochybnou práci nevzal, nikdy bych se nesetkal s vámi a nikdy bych neměl zpět svůj rapír.“

Na otázku, proč pro něj ten rapír tolik znamená:

„Ne že bych vám nevěřil. O tom to není. Ale … mám strach, že když to někomu řeknu, už to pro mě nebude tak důležitý, víš? Zatracená pověrčivost. Nevyslovený to má prostě svý kouzlo.“

Trochu zádumčivě a zamyšleně o tom, co zanechal v Plaveně:

„Jasně že jsem tam měl i přátele. Ostatně, v Plaveně pořád žije i moje matka… Ona mi asi chybí nejvíc. Když nad tím tak přemýšlím, byla to možná ona, kdo mě přiměla přemýšlet o tom, že bych z Mořského císařství odcestoval někam hodně daleko… Proto věřím, že to chápe.“

Ljukovo odvedení od tématu směrem k ženským, vděčné to téma jeho historek:

„Na svý dětství si nestěžuju. To fakt ne. Měl jsem všechno, co by si každý malý spratek mohl přát. I když toho učení mohlo být míň. Šlo spíš o to… Víš co, za vším hledej ženskou. Jó ženský, Kharova svoření! Kolik jsem s nima měl problémů, co jsem opustil Malenu. Chceš být dobrák a chceš být tím princem zachráncem, víš co. Raději se nestarat, jinak se do toho jeden zaplete až po uši.“

Při doptání se na Malenu a jeho život tam:

„Malena? Velkej přístav na ostrově. Vlastně takové město uprostřed moře. Jeden z největších a nejdůležitějších. Leží kousek od pobřeží Země šelem. Seženeš tam všechno, co tě napadne. Od tamtud plyne většina vzácného zboží na Lendor poté, co padl Erin.
Žil jsem tam jen jeden rok… Kvůli… Studiu. Studia čeho? Mořeplavba a tak.“

Při otázce na to, jestli měl Ljuka svýho otroka. Vše samozřejmě s nadsázkou, ke konci trochu smutně:

„Nevím, co vás to všechny tak moc zajímá. Abych pohledal den, kdy se mě na to někdo z vás nezeptá. Jste tím úplně posedlí! Měli byste se jít léčit! Jasně že jsme měli otroky. Jó, i já jsem měl svýho otroka. Jak jsem říkal, nebyli jsme chudá rodina. Ale tam je to něco jinýho než tady. Je to jinak vnímané. Mnoho těch otroků by se běžně někde sjíždělo k smrti, nebo by už byli mrtví, kdyby někomu nedělali sluhu. A ne vždycky je to tak, že nad nimi práskaj bičem. Můj otrok měl i jméno! To je překvapení, co? Daniel. Byli jsme fakt dobří kamarádi. Byl tak stejně starej jako já, možná jen o pár let starší a rozhodně byl rád, že je tam, kde je… Beze mě by se měl mnohem hůř… Doufám, že je pořád tak spokojený jako býval.“

O dalším zažitém stereotypu v už dost pohrouženém stavu:

„Ne, nebyl jsem pirát. Taky pěkná pomluva. Plavěnaň je automaticky i pirát. Jo, máme k tomu asi nejblíž, ale to neznamená, že se častěji v Plaveně nesetkáš s … otrokem. Tos chtěl sylšet, co? Seš neponaučitelnej.“

Větvičkovi na zmínku o Gorově církvi, ke které se Ljuka přihlásil:

„Není to tak, že bych chtěl zbytek života strávit v klášteře sklapovačkami, lehy sedy a nechat do sebe mlátit své bratry ve zbroji. Jen… Rytíř je prostě vzor! Však vzpomínáš si, jak jsi se rval kvůli kravině s těmi trpaslíky v Khelegových horách? Taky seš pořád jen chlap a nechceš prohrávat. A vo tom to je. Ne tak dobře, není to jen o tom, ale víš, jak to myslím. Už jen pomýšlení na Gora mě připomene, co je správný. Je to takovej varovnej zvonek na tvým svědomí. Kdykoliv chceš udělat nějakou levárnu, nebo podrazit parťáky, co ti věří. Já chci, abyste se na mě mohli spolehnout.  A prostě vím, že mi v tom Rytíř pomáhá. A to není nic proti ničemu, ne? Nevím, možná za to může i Alto… Víš jak oddaně sloužil Učenci a tak. Byl prostě naprosto přesvědčený. Snad nikdy nešláp vedle. A teď… Je o takovýho jednoho míň. Tak možná je to odpověď. Je třeba, aby jeden přibyl, kdo bude za toho správňáka a bude ti furt dejchat na krk. Hehe…“

Jedno takové filosofování nad sedmým pivem:

„Hele, moh jsem si vybrat. Stejně jako každej druhej. Buď být zmetek a nebo jím nebýt. Neříkám, že je to jen jedno rozhodnutí, ale jednou se prostě musíš rozhodnout… A podruhý už je to snažší. Protože až jednou někde zkapeš a budeš stát před Spravedlivým, bude to přesně o tomhle. Buď jsi byl zmetek a nebo ses jim rozhodl nebýt. To je celý. Nic, víc, nic míň. Pár desítek let pohodlí se nevyrovná těm miléniím trýzně po tvé smrti. Ale i kdybys těmhle věcem nevěřil, jedno je jasný. Když potkáš zmetka, kterej tě okrade a když potkáš týpka, co ti něco jen tak dá, když potřebuješ, řekneš si… Jó, to byl dobrej zmetek a nebo jó, to byl dobrej týpek, co mě vytáh ze srabu? Podle mě je to jasná volba. Hele, zmetků je na světě hromada. A těch druhých zase málo. Já chtěl jít vždycky proti proudu. A až jednou budu umírat na tu svou hloupost, nebo jak tomu chceš říkat, budu určitě spokojenější, než když bych chcíp na to, že jsem parchant. A ti taky umíraj, nemysli si. Všichni jednou chcípnem. Jde jen o to, kvůli čemu.“