Šráj i já jsme na tuto příležitost čekali dlouhou dobu. Ať už se stalo u Tarosu a ve světě stínů cokoliv, byl jsem ve skrytu duše vděčný za to, že Braghimský portál přestal fungovat. A i když jsem se cítil za tuto svou slabost trochu provinile, vzhledem k tomu, jak těžce to nesli mí přátelé světlonoši, nemusel jsem díky tomu podstupovat cestu astrálními světy a Šrájovi nezbylo nic jiného, než se vydat cestou na sever přes hory, tak jak jsem navrhoval já.
A měli jsme spojence, mocné hrdiny z Minkoru, Kolibříky. Jmenovitě šlo o zázračného skřítčího léčitele a služebníka Panny Věndelína, který své umění předvedl při první příležitosti, když pomohl uzdravit ledovým obrem rozdrcené nohy naší stínochodkyni Khálí, která jim, jestli jsem to správně pochopil, otevřela bránu, aby mohli přijít ze stínového světa na dohled od Braghimy. Druhým čelenem Kolibříků byl bojovník Atlan a někdy taky jižanský čaroděj Zyx. Vlivem nějakých magických zločar sdíleli jedno tělo a museli se o něj dělit. No a posledním z minkorských hrdinů byl trpaslík Moss, zádumčivý kat, který v boji mířil svým mečem vždy na krk nepřítele.
Rychle jsme se seznámili při výpravě do bažin Slinos Mlači, kde jsme vyřídili několik nekromantů v jedné ze skrytých pyramid. Na oné výpravě bylo zajímavé hlavně to, že jsme tam našli nečekaného spojence v korulovi. Jmenoval se Kir z domu Kurgana, který vládl oblasti kolem korulského města Kil Rafata. Byl namyšlený, od pohledu tyran, ale měli jsme společného nepřítele a tak jsme uzavřeli dočasné spojenectví. Neměl jsem z toho radost, ale boj s ním by mohl stát život některých z nás. Nebyl to žádný nováček, byl velmi dobře vyzbrojen a měřil půl třetího metru. I Šráj by v boji jeden na jednoho nejspíše prohrál a družina Kolibříků s ním nechtěla zbytečně měřit síly. My z Braghimy jsme jim dělali spíše jen odborný doprovod.
Ještě jsem nezmínil jednu elfku, která do Braghimy po aldenech bloudění v horách dorazila společně s minkorskými. Říkala si Lungo a ihned jsme si padli do oka. I když byla čarodějka, viděl jsem na ní, že není ten typ jako jí podobní, co shromažďují zakázané vědění a manipulují druhými. Spíše byla jedna z těch, co se snaží jen přežít a když dojde na spojenectví, nemaže nikomu med kolem pusy a je dost otevřená, takže se nemusíte bát, že vám nečekaně bonde kudlu do zad. Později mi i řekla, že si zažila v Državách krušné chvíle a že už tam není místo pro ni. Dost jsme se sblížili, noci na jihu jsou chladné, jestli mi rozumíš.
Lungo pocházela z Lednoru, takže jsme měli dost společného a shodli jsme se na tom, že znalosti jí a Zyxe se nám budou hodit, až přejdeme hory a ocitneme se mezi vychytralými Duražinci a Šrůy. I když se tam podle všeho všechno změnilo po smrti Démona, takoví průvodci jako oni dva byli k nezaplacení. A navíc po nás ani žádné peníze nechtěli. Děkuji proto tisíckrát Poutníkovi, že svedl naše cesty do hromady.
Poté, co jsme se po úspěšné výpravě do bažin rozloučili se všemi v Braghimě, Kirien a Eanil spojili síly a přes jedno ze skrytých magických zařízení nás přemístili daleko na severozápad blízko k národu Andarů, kteří obývali tuto část Bílých hor.
Byl to dobrý plán, vyměnit nějaké zbraně z Braghimy za horské kozy, zásoby a znalost stezek od Andarů. Jenže … magie. Vždycky se to nějaké posere. V tomhle případě to schytal dvoudušný Atlan. Sotva jsme se zhmotnili na správném místě, minkorský bojovník se složil k zemi, jako by mu Alim vpálil jednu pěsť přímo zespoda do brady.
Po marných snahách Věndelína o jeho probuzení jsme pochopili, že teleport asi nějak zamíchal s dušemi těch dvou a proto jsem už tehdy začal vyrábět smyk. Doufali jsme, že nám třeba ti Andaři pomohou, neboť prsteny, kterými nás vybavili Světlonoši se slovy: „Až vám bude nejhůře, tyhle prsteny vám pomůžou,“ nám nepomohly. Je pravda, že jsem si dokázal představit, že se to může posrat ještě více. A taky že jo. Po krátkém seznámení se s andarskou holkou Vari, jsme zjistili, že Andary prudí nějací vojáci vedení skřetem. No abych to zkrátil…
První naše opatrné snahy o domluvu s vojáky z držav nedopadly dobře. Skřet v kovové masce se nám vysmál, ani zmínky o tom, že jsme z Braghimy, v něm nevzbudily žádný respekt. Naopak na nás poslal své pohůnky a několik svých k boji vytrénovaných horských pum. Podařilo se nám zdrhnout, zabít dvě kočky a vyhledat úkryt kus od jezera Dugaradan, kde se osada Andarů nacházela. Plánovaní na další postup nám nakonec přerušil sám skřet s dalšími svými šelmami. Po krátkém boji, kdy se ukázalo, že i proti přesile a hrdinům ze severu dokáže obstát, se ale nakonec dal na ústup. Možná by nám i utekl, ale dobře mířená hozená kudla od Mosse si našla jeho zátylek a to ani skřet nerozdýchá. Od Vari jsme se dozvěděli, že se jmenoval Zhaar, že to byl obávaný lovec otroků a služebník skřetích knížat. Moss tak měl o kom vyprávět svým vnoučatům. Tedy to jsem si říkal ještě před tím, než jsem pochopil, že Moss už rodinu nehledá, to spíše nějakou ušlechtilou smrt tady v horách, ale to předbíhám.
Andaři nám poděkovali, ale s Atlanem si nevěděli rady. Po dlouhých debatách jsme se naštěstí shodli, že takhle cestovat přes hory prostě nemůžeme, nehledě na to, že by nám stejně Atlan hlady dříve nebo později umřel. Proto jsme ho nechali u Andarů a díky sově Safax od jedné z tamních čarodějek, Moira se jmenovala, jsme poslali naléhavou zprávu světlonošům, když jejich prsteny se ukázaly být k ničemu.
Myslím, že bylo 10. 6., když jsme se rozloučili s Atlanem a andarským mužem Larmusem, který slíbil, že ho dopraví do skrytého města Andar.
Věndelín byl z toho celý špatný, že musel opustit svého přítele, Moss naopak měl jiné starosti. Už dlouhé aldeny před tím i teď ho pronásledovali občasné noční můry a snový návštěvníci, jmenovitě jakýsi Darmaš. Podle jména bych hádal, že to bude buď nějaký skřetí čaroděj z Držav, nebo nějaký pekelník ze světa stínů.
No každopádně to byl právě Moss se svým oznámením, že musí spěchat zachránit nějaké trpaslíky z klanu Venedů, kteří podle informací od Světlonošů už více než rok pátrají v horách po svých dávných předcích.
Bylo to po cestě na východ, kde jsme se chtěli stavit v Bořivojově útočišti, získat další informace o severu, dokoupit nějaké zásoby a tak malá zastávka u Venedů nezněla jako blbý nápad. Ale zase, opět, magie. Zlý skřetí černokněžníci a pravděpodobně prokleté trpasličí poklady po zemí. No prostě to nevyšlo podle našich představ.
Když jsme do jejich tábora dorazili, našli jsme jen zmasakrované těla Venedských trpaslíků, napůl otevřené brány do světa stínů a přízraky a temné čáry, které se proháněly nad oním místem. Jen tak tak jsme jim uprchli díky Věndelinově mocnému kouzlu, kterým vyhloubil tunel v zavalené šachtě a my jsme si tak mohli odpočinout uvnitř hory. Tam jsme narazili i na dva přeživší trpaslíky. Nějakého podezřelého kněze Broma a truchlícího Arriho.
Tehdy mě ani moc nezajímalo, co mají ti dva na srdci, stejně se často mluvilo po trpaslicku, takže jsem hovno rozuměl, a navíc jsem byl unavený z toho, co jsme zažili tam venku, jak jsme se málem navzájem zabili poblázněni temnými iluzemi a měl jsem docela pokrk toho prokletého místa. Trpaslíky vyřčená jména cest a měst jako Nirtugir, Dartugir, Nerbagir, Swartholmur, či jména nějakých starých králů Dalma a Hreina šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Navíc, co jsem pochopil, trpaslíci mají takovou oblibu dávat jednomu místu několik názvů, asi podle dní v aldenu, nebo tak něco. Zkrátka jsem v tom měl guláš.
Po přespání, to bylo 20. 6., se kolibříci dohodli s těmi trpaslíky, že odsud všichni vypadneme a zamíříme společně do Útočiště. Skřítek se znovu blýsknul se závalem, a vzhledem k tomu, že už dříve postavil na nohy mrtvou zpřelámanou horskou kozu, začal jsem chápat, co se myslí tím, když se říká, že i když jsou skřítci mrňaví, neradno si s nimi zahrávat.
Venedské pohřebiště, jak jsem tomu místu začal přezdívat, jsme rychle opustili a vyjma divoké smečky hladových horských lvů, cesta proběhla už více v poklidu, ne jako ta předešlá od Andarů, kde jsme utíkali před obrem velkým jako hora a kdy jsme křísili mrtvé kozy, které nám pak stejně buď zdrhly a nebo byly obětovány pro potěchu temných myšlenkových bytostí.
No ale … Útočiště je na dohled a nás zastavují dva trpasličí zvědi na pojízdných kňourech. Venedští bratři Duron a Dunin. Asi někdy tehdy se objevila v oku Arriho jiskra naděje, že přeci jenom všichni Venedi nejsou mrtví a tedy ani jejich osud hledačů ztraceného dědictví, a zřejmě to nakonec rozhodlo, že se k nim Moss na tajňačku přidá, protože… Protože vyhlídka na cestu skrze Državy je pro něj asi méně lákavá, než hledání nějakých ztracených korun dávno zesnulých trpasličích velekrálů. Ani mu to nezazlívám, možná bych se rozhodl stejně na jeho místě. Jen Věndelín to pak těžce nesl, že se s ním ani nemohl rozloučit. Najednou ze tří kolibříků zůstal sám a tak se s naději v duši začal obracet k osudu Atlana. Toho pomocí svých kouzel našel a zjistil, že se nachází v Braghimě. Pochopili jsme to tak, že mu světlonoši nakonec přece jen pomohli. Ti staří lišáci!
Pak se podařilo Linnovi na dálku magicky se světlonoši i spojit a dozvěděl se, že Atlana posílají k nějakému mudrci samotáři, Naramasandha se jmenoval, který měl poustevničit pár dní cesty na východ od Útočiště.
Mezi tím mi ale Sedmnáctka seslala múzu. Jmenovala se Aša, ztracená duše v těle překrásné duražinské ženy, která, asi proto že jsem si prožil podobné zacházení a život v otroctví, ve mně spatřila spřízněnou duši a … ostatní se tomu smáli, ale zkrátka – znovu jsem se zamiloval a věřím, že ona mou lásku opětovala. Nakonec blbé řeči a pohledy svých společníků i chápu, kdo by věřil tomu, že tak nádherná žena se na první pohled zamiluje do storabského ušmudlaného dřevorubce, kterému už nejlepší roky odzvonily? Ale tak to prostě v životě někdy chodí. Však mnozí by nevěřili, že jsem přežil měsíc v Džungli padlých stromů, nebo že se mi podařilo prchnout z otroctví v Umrlčím království a přesto, všechno tohle je pravda a nemíním zpochybňovat vůli Sedmnáctky, protože kdo jiný by za naší nečekanou láskou mohl stát, než někdo z těch, kterým se klaním a ke kterým upínám své modlitby?
Hledal jsem důvod proč žít, kam směřovat své kroky a proč a modlil jsem se k Sedmnáctce, aby mi seslala znamení a hle! Nevím, čím jsem si znovu získal jejich štědrost, ale nemíním tento dar promarnit a nechat si ho utéct. S Ašou jsme si slíbili, že na mě ona zde v Útočišti počká, zatímco já naleznu cestu na sever do kolonií, zbohatnu dobrodružným životem, zajistím ji na severu domov a pak se pro ni vrátím. Zní to jako z nějaké pohádky, ale je to skutečnost.
Věrná, moc ti děkuji za druhou šanci, kterou mi dáváš a Rytíři, moc tě prosím o odvahu a vytrvalost, abych ve svém úkolu uspěl a nezklamal vás a svou překrásnou Ašu.
A tak se nyní, 25. 6. vydávám s družinou mých přátel a spojenců za mudrcem Naramashandou, tisknu v dlani saténový šátek od Aši vonící po horských květech jako její vlasy a těším se na dobrodružství a bohatou kořist, kterou na svých cestách získáme.
