Denawero

Elfí tulák z jihu řízený vůlí osudu.
Následující text odhaluje minulost a některé charakterové rysy postavy (spoiler):

 

Denawero se narodil 21. Deštna na Svátek měsíce roku 800 k. l. v Ubtalamatě v Mrazivých štítech. Dlouho tam však nepobyl, jelikož jej sotva pár aldenů po narození matka Watalara (vymyšleno) vzala s sebou na cesty přes Tisíce jeskyní až do Nedostupných hor. Když dosáhl osmi let, vyprovodila jej matka na cestu zpět, kterou však vykonal sám. Po celou dlouhou cestu horami si byl jist tím, že jej stále někdo sleduje a skutečně se poblíž přinejmenším jeho matka nacházela, kromě pocitu její přítomnosti ji nikdy nezahlédl. Přesto však dorazil po mnoha strastech, a mnohdy i velice dlouhém pochodu bez jídla, až zpátky do Ubtalamaty – nutno dodat, že v Mrazivých štítech jej již provázeli pouze Salové a oči bohů shlížejících z Meagrindu. Zde se poprvé setkal a doposud také naposled setkal se svým otcem Mbuwiwekem, kterýžto mu předal své Sibudžiwe. Jeho otec je jediným Horským elfem známým v Dálavách a i tímto svým činem vybočil z řad Ledových elfů. Dal totiž místo nově vyrobeného Sibudžiwe Denawerovi váček s mramorovými kuličkami, které obdržel od svého otce. Toto Sibudžiwe je nebývalý magický předmět, jehož sílu mu darovali Salové (nositel lépe snáší únavu a potřebuje mnohem méně spánku k načerpání pozbytých sil + jelikož sílu tomuto amuletu poskytli Salové a byl určen pro Denawerova otce, musí Denawero udržovat přízeň Salů pečujících o stromy – jednou za čas musí, jak mu ochránci lesa svěřili, zasadit nové stromy (jaké a kde vždy dobře ví… pro osoby Salů neznalé až podivné)). Dlouhá léta strávil v okolí Ubtalamaty, kde se kromě zdokonalení v již matkou naučených a pro přežití v horách nutných činnostech (líčení pastí, střelba z luku, plížení, nalezení rostlinné potravy či vody…) naučil i některým v obyčejném životě praktickým řemeslům (řezbářství, opracování bílého a černého mramoru, vaření…).

Celé aldeny však především trávil v horách a osamocených meditacích pod noční oblohou. K samotě tíhl především proto, že v přítomnosti druhých nezřídka věděl dopředu, co chtějí říci nebo udělat. Dokonce věděl o nečekaných návštěvách a jejich poloze dlouho předtím, než je mohl uvidět či zaslechnout. Všechny tyto jeho dary se projevovaly naprosto samovolně a sám jim nepřikládal jiného významu, než takového, že si vždy před tím zajisté podvědomě všiml znamení, která jej na danou informaci upozornila. Pravdou však bylo, že se dralo na povrh jeho vrozené nadání pro astrální a časoprostorovou magii. Denawero je totiž novým vtělením hrdiny bohyně Sirril, Kewandaweho (vymyšleno) samého. Kewandawe byl obávaným bojovníkem, jenž nikdy nevyzradil ani to nejmenší tajemství. Také díky tomu mu byla svěřena ta pocta výcviku s dvěma perilonskými ostřími. Díky neobjevenému nadání, které přešlo i na Denawera, k astrální a časoprostorové magii – dokázal předvídat protivníkovy snahy a pohyby, byl až neuvěřitelně pohyblivý a měl nevídaný přehled o svém okolí. Padl však v boji se Zin Zarem a jeho přisluhovači ve Zlatém lese, do něhož se vlákán, jak už to tak u Horských elfů chodí, hrou osudu. Jeho tajemství zemřela společně s ním. Ke zlomu došlo dva dny po osmnáctých narozeninách, tedy 23. 12. 818, kdy měl neutuchající nutkání vyrazit na cesty, a tak se poprvé otázal na odpověď Salů a vytáhl kuličku z váčku – byla bílá. Ve skutečnosti to nebylo první rozhodnutí, které vykonal pomocí Sibudžiwe, avšak první rozhodnutí učiněné vlastní vůlí. Když totiž tahal kuličku z váčku, poprvé nevědomky zapůsobil Denawerovo nadání v astrální magii a kulička, a potažmo i cesta, tedy byla volbou jeho vlastní. Denawero vyrazil na sever, do Zylova Dračího království. Po dlouhé cestě na sever jsem dorazil k Hlavní bráně, kde jsem byl okamžitě zajištěn a podroben výslechu. I když se v lidech nevyznám, to, že byli mí věznitelé nesví, dokonce naštvaní, že ze mne nemohou nic dostat, bylo do očí bijící. Byl jsem tedy po Dračí cestě přesunut k Severní bráně, kde se mne ujal Graxen (vymyšleno), skřet, který mi nechal po krátké chvíli odstranit pouta a dokonce mi nabídl možnost podstoupit výcvik Zylových nočních stínů. Mohla to být zajímavá zkušenost a asi jsem si řádně neuvědomoval, co to do důsledků obnáší, tedy jsem souhlasil. Výcvikový tábor se nacházel někde velice blízko, v podzemí, to jsem si byl jist, nicméně přesnější lokalizace byla nemožná. Podstoupil jsem výcvik se zbraněmi, skrývání a dokonce jsem byl školen i v umění magickém. Strávil jsem v podzemí mnoho měsíců, po nějaké době nebylo hodiny, kdy bych si nevzpomněl na hory a volnost, jíž jsem cítil při výpravách po nich. Po doslovném vymývání mozků nám začal být umožňován krátký pobyt venku a to bylo jasné znamení pro útěk. Měli jsme možnost spatřit Planinu šedého prachu, i oblasti Rašal Nafu. Při jedné z výprav na jih Zelanských vrchů jsem využil situace a vydal se znovu svou vlastní cestou. I když jsem se pokusil své pronásledovatele, kteří byli naprostou a očekávanou samozřejmostí, zmást krátkou cestou na sever, následovanou rychlým pochodem k jihovýchodu, ale po několika aldenech bylo jasné, že o žádné amatéry nejde. Ačkoliv jsem vždy na nějaký čas dokázal uniknout, po pár dnech jsem své lovce zase cítil v blízkosti – jakoby znali cesty skrze hory nebo dokonce dokázali létat. Na nějaký čas jsem našel útočiště v Obklíčených stromech, avšak bezpečí bylo pouze zdánlivé. S překročením pomyslné i očividné hranice Obklíčených stromů zároveň, jsem pocítil úlevu, jelikož mne „ostříží oči“ pronásledovatelů ztratily z dohledu, avšak ve stejný okamžik jsem pocítil nekončící a všudypřítomnou sílu, jež převzala kontrolu nad směrem mých kroků. Stále jsem byl sledován, nebylo to však vše, co jsem cítil. Byla zde i zvědavost, která jakoby se snažila přemluvit neutuchající nenávist a zlobu. Několik dní jsem strávil v tomto prostředí, kde jsem nepotkal živou duši, ačkoliv jsem si byl jist tím, že je někdo (nebo něco) hned za „tamtím stromem“, v „téhle koruně“. Ze svého dosavadního života jsem věděl, jakým chováním si dokáži Saly naklonit, avšak tady to bylo jiné, podivné. Toho dne jsem získal další perspektivu, s jakou se dívat na život. Napadl mne celkem mírumilovně vyhlížející, i když dva metry vysoký, kanec Mahrún – tušil jsem… věděl, že jde o zkoušku, proto jsem se ze všech sil snažil běsnícímu zvířeti neublížit. Zprvu nevině vyhlížející toreadorský zápas se však během pár okamžiků změnil v boj na život a na smrt. Došlo ke střetu, ze kterého s naprostou převahou vyšel vítězně kanec. Když už jsem se začal obracet ke všem salům, aby mé tělo i mysl donesli zpět domů, do Ubtalamaty, vynořilo se odnikud stvoření ještě krvelačnější – sněhově bílá, však krvavě žíhaná, kolem čtyř metrů dlouhá a pětiocasá šelma s hubou plnou temně rudých zubů, které musely být snad z garenu (Fajga – bytost ze stínového světa). Šelma však odehnala rozzuřeného kance a přitočila se jako malé kotě. Po několika aldenech, kdy jsem se zotavoval u kmene Vádšrů, dětí Sankhúr, jsem znovu vyrazil na cestu. S Mrazivými štíty se neviditelné oči Zylových stínů vrátily, avšak v horách jsem se cítil mnohem jistěji, bezpečněji a skutečně tomu tak bylo. Ať již byli mí pronásledovatelé kýmkoliv, nemohli se v horách vyznat lépe, než horský elf, který v tomto prostředí strávil celý dosavadní život. Cesta se velice protáhla s přechodem do Bílých hor. Ať jsem se snažil sebevíc, nakonec jsem se nedokázal vyhnout místním pořádkovým službám. Jelikož jsem se osvědčil jakožto dobrodruh/zvěd (k čemuž přispěl i fakt, že jsem přišel do země sám a dobrovolně, nikoliv v doprovodu vojenských jednotek jako zajatec), nebyl jsem přiřazen mezi bdící otroky, a po několika „prácičkách“ pro místní pohlaváry jsem pokračoval dál svou cestou. Z dýmu, stoupajícího z hutních pecí, mi bylo na nic, a tedy jsem vzal s velkým povděkem možnost pokračovat. Na další cestě jsem měl možnost shlédnout velkou obilnici v povodí Agrenu – úchvatný pohled na zavlažovací mechanismy a nádherná města, zároveň smutný na nespočetné množství otroků. Vlastně jsem to ani netušil, ale v Državách, než jsem opustil Kolmar, byly mé šance na únik pronásledovatelům doposud největší. Nejsilnější vzpomínku z tohoto rozlehlého města, plného rolníků a obchodníků, ve mně vzbudila silueta obrovské kamenné citadely v jeho středu. Sama stavba nevypadala nijak hrůzostrašně a přece ve mně budila dojem, že je to místo, odkud se člověk již nikdy nevrátí, při nejmenším ne sám sebou. Ani vězení v Dračím království mi nevháněla tolik do mysli tolik obav a otázek, jež si nepřály být zodpovězeny. Z Kolmaru již vedly mé kroky přes Oyarzin, zajímavou oblast v rukou skřetů, a jižní hranici Lesa padajících stínů až do města Orlích poutníků. Vlastně jsem doposud pořádně nepochopil báchorky, které se o Démonových državách vedou. Za ta léta, co jsem jeho zeměmi putoval, jsem příliš skřetů nepotkal – tedy nepoměrně méně, než by si normální smrtelník mohl myslet, natož pak obyvatel Dálav – a některých Oyarzinských knížectvích nebyla jejich ruka patrná vůbec.

Počátek léta 47. roku jsem strávil v Tarosu, který procházel velkými změnami, a kde jsem se setkal s Mahadži (Riam Bílý). Kmet byl doprovázen několika bratry z národa Pouštních elfů. Mezi mnoha nepřímými a podivnými náznaky, většinou zabalených do roztodivných příběhů, mi vytanula v mysli návštěva úžasné skřítčí civilizace obývající blízké hvozdy. Další cesta vedla na západ, po Cestě malých národů. Ve Zlatém lese jsem se hrou osudu setkal s podivnou dvojicí, Manfredem Miroňem Stínovlasem a Mal Li Vinem skřítkem, s usměvavou tváří a pronikavýma očima. Několik měsíců jsem strávil v jejich společnosti (tehdy jsem si poprvé za celou cestu na své pronásledovatele ani nevzpomněl), až mne nakonec malý věštec v jedné z mnoha upovídaných chvil nasměroval do Rilondu. Do slova řekl: „Ve směru každodenního spánku Pána Auriona město plné učenců stojí. Smutek jej naplňuje, jako potůček lesní tůňku. Tam, po cestě týden trvající, zachraň malého mechanického přítele, kterýžto tvému času řád dá. Sám nepůjdeš tam, obr kamenný se k tobě přidá.“ Měl sice potutelný úsměv na tváři, jako obvykle, a vzhledem k jeho mírné jazykové bariéře mohla ta slova znamenat cokoliv, avšak došla až neuvěřitelnému naplnění.

Léto se chýlilo ke konci, když se hradby Zlatého lesa rozhrnuly a mě přivítal Jasný svit. Vyhledal jsem hostinec – osud mne zavedl před dveře jednoho, zvaného Flákota. Později jsem se dozvěděl, že je to snad jediné místo v celém Jasném svitu, kde může poutník sehnat kus dobrého, i když velice drahého masa. Chtěl tomu však osud, abych právě v této putyce narazil na podivnou postavičku. Skřítek Temelín, napsáno to ale vypadalo jinak – Thien-Mie-Lin, se od ostatních dost znatelně lišil, o tom, že v hospodě seděl sám, nemluvě, a důvod byl nasnadě. Nepatřil k národu lesních skřítků, o nichž jsem se toho v posledních aldenech mnoho dozvěděl, ale k jejich bratrům, Skřítkům horským. Nevadí mi trávit cesty v osamění, ba naopak, ale dobré společnosti se rozhodně nevyhýbám a Temelín takovou společností rozhodně byl. Když se dozvěděl, že mířím do Rilondu a, jak jsem mu řekl, že by mi bylo ctí, kdyby mi dělal společnost, zaplatil za mne pobyt v hostinci (přijal jsem jeho pohostinnost z obavy, abych odmítnutím nezpůsobil nějaké kulturní nedopatření) a vyrazili jsme vstříc Městu bílého mramoru. Je jasné, že mne osud vedl přímo do rukou tohoto zručného mistra brusiče, o jehož kvalitách budu mít ještě mnoho možností se přesvědčit. Příliš hovorný nebyl, ale sem tam se mi z něho povedlo vyzvědět nějakou informaci o jejich kultuře, především o řemeslech mluvil s nadšením, zvláště jsem byl mile překvapen z toho, že se na nikoho nedíval skrz prsty a i na ve Čtyřech královstvích, o nichž jsem již slyšel velmi mnoho, odsouzeníhodných činech dokázal nelézt náznak ospravedlnění, soucitu či možná pochopení – s vyjadřovacími schopnostmi, které jsou asi u všech skřítků stejné, těžko určit, jak to vlastně myslel. A znovu jsem pocítil neviditelná očka na svých zádech. Albireo je překrásné město – není sice tak impozantní ani velké, jako některé města, jež jsem měl možnost navštívit, avšak co do zajímavosti si s nimi rozhodně nemá co vyčítat – a to i přes fakt, že jsme se odtamtud, jakožto dvojice v podezření ze špionáže, rychle pakovali k cestě dál na západ. V Koru to nebylo o moc lepší, nicméně když chování městských obyvatel srovnám s přístupem vesničanů, i když v Malých loukách na nás hleděli tak nějak jinak, nemohu si stěžovat. Na cestě za Starou štolou došlo k nezáviděníhodné situaci, kdy se nás pokusila okrást skupina velice dobře fyzicky obdařených, nejspíš horníků nebo bývalých horníků. Díky bohům byli o to méně vybaveni zbraněmi. V tu chvíli se ukázala prozřetelnost, jež mne svedla s malým Temelínem (ve skutečnosti je o dost větší než ostatní skřítci, s nimiž jsem se setkal) dohromady. Po chvilce vyčkávání jsem téměř nedokázal zaregistrovat, jak dokázal ten malý mužík zneškodnit snad největšího a nejsilnějšího z lupičů, načež jsme vzali rozum do hrsti a zmizeli zbytku překvapených pátračů v zalesněných kopcích. Zbytek cesty skrze Zelanské vrchy jsme na můj návrh radši trávili, pokud to jen bylo možné, mimo cestu.

Po přechodu těchto kopečků, i když často zákeřných a úctyhodných, se přede mnou poprvé v životě rozprostřelo širé moře. Ano, už jsem spatřil obrovská jezera či řeky (například Agren), kde jsem neviděl na druhou stranu, ale toto bylo něco jiného, nevídaného.

Rilond byl vskutku takovým, jaký jsem jej očekával – byl džbánkem, do něhož přitéká stále více a více smutku a je jen otázkou času, kdy jej někdo zapomene odlévat a džbánek přeteče. Strávili jsme tam, především v elfí diaspoře, kde smutek nabýval konkrétní podoby beznaděje a nepochopení, a v místní Univerzitě, která naopak přetékala vědomostmi, jen se jich chopit, když došlo k úplnému naplnění věštby malého Vina. Byl teplý podvečer a já se bez svého malého společníka procházel uličkami potemnělého Rilondu, když tu se přímo přede mnou odehrála nemyslitelné, i když pro místní nejspíš pochopitelná (pro mě těžko), scéna. Malého mužíka v kapuci obstoupila skupina pěti bojovně naladěných mužů, hlásících se ke skupině zvané Roháči, o níž jsem již všelicos nedobrého slyšel, a hodlala si na něm vybít svůj vztek k čemukoliv cizímu či nepochopenému. I když byly mé šance mizivé, pokud by tedy malý zahalenec nebyl slavný válečník či mocný čaroděj, vstoupil jsem do hry a pokusil se je přimět k ukončení nesmyslného činu. S naprostou jistotou mohu říci, že se mi je nepodařilo ani přemluvit, ani zastrašit. Pomalu to začalo vypadat, že k jedné malé oběti uloví dnes i vysokou, ve vedlejší ulici jsem si zčistajasna všiml skupiny asi tuctu Pouštních elfů z místní komunity, která měla shodou okolností stejnou cestu jako my. A díky bohům si jich Roháči všimli také. Byli jsme, ač nevědomky, zachráněni. Malý orčí vynálezce Ďašďovka, jak se budoucí přítel jmenoval, mi poděkoval a nejspíš ještě v rozrušení začal kontrolovat některé své podivné předměty. Jak milé bylo překvapení v podobě úchvatných hodinek, jež odkudsi vylovil. Vše bylo jasné, naše osudy byly propleteny.