No, v Bílých horách se toho odehrálo hodně a z půlky jsem tomu vůbec nerozuměl, ale pokud chcete zrovna ode mě, abych vám to převyprávěl tak, jak si to pamatuju, budiž.
Tak předně – 30.6. 852 – ten mudrc Naramasandha byl spíše takový podivín. Když jsme tam přišli, už tam měl AtlanoZyxe položeného na zemi a pod drogami. Ale Světlonoši o tom mudrci mluvili v dobrém, tak nechci zpochybňovat, že něco fakt umí. Každopádně nám řekl, že Atlanovi pomůže, když mu dáme svoje zásoby jídla. Protože jsme došli až tak daleko a Atlan byl stále v limbu, dali jsme mu, co chtěl. Pak nás všechny taky zdrogoval a prožili jsme si výlet do fantasie, podobný tomu, jak měl bodla ta sršeň v Dragavei. Prej to byli Atlanovi a Zyxovi vzpomínky zašmodrchané do sebe a my jsme je měli jakože rozplést. Asi ho Linn znal fakt hodně dobře, protože jsme slavili úspěch a Atlan byl najednou při vědomí a nebyl to jen Atlan, byl to i Zyx. Současně, najednou, jižanský černokněžnický eunuch a minkorský válečník a podnikatel. Jenže v tom byl háček. Po těch aldenech, kdy jen ležel jako prkno, tělo ho moc neposlouchalo a ani v hlavě to neměl moc v pořádku. Zdálo se, že neví, kdo je a co jsou jeho myšlenky a co jsou myšlenky toho druhého, jeho. No prostě další z důkazů, že hrát si s magií se nevyplácí.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Odešli jsme od mudrce ještě ten den a zjistili jsme, tam blízko Černé Stezky, že nás průvodce Sánvi z Útočiště zradil a odvedl i naše kozy a zbytek vybavení, co jsme nechali v údolí. A co víc, na černé stezce tábořila skupina zbrojnoši, několik vozů. A potkali jsme se tam s tím skřítkem. Takovej malej trpajzlik, co slouží kněžím Paní úrody a zrovna tohodle Linn s Atlanem znal ze severu. Jmenoval se Žik. Ukázalo se, že kněz Straš je jako vězeň přepravován skřetem někam dál po Černé stezce. No, abych to zkrátil – samozřejmě jsme se ihned shodli na tom, že ho vysvobodíme. Počkali jsme na noc, Zyx v Atlanově těle začal spřádat temná Zyxova kouzla, nastal chaos, výkřiky, Šráj tam dokonce jednoho z navadárských vojáků podřízl, jen abychom se vzápětí dohodli s Malakem, mluvčím tlustoskřeta (ten se jmenoval Ubagán), a pochopili, že je to jedna velká habaďůra. Malak ve skutečnosti nepracuje pro Ubagána, ale nějakýho lorda z Kolmaru, Ubagána jen tahají za nos a ti unesení s tím vlastně tak trochu souhlasili, protože se chtějí dostat k temnodruidovi, protože ten údajně mučí nějakého nejmocnějšího, světoznámého (mě teda neznámého) šamana Buvola Velkého. No ale hlavní je, že krom toho mladýho kněze Straše je tam, a to se podržte, hobit Zuzanka Keš! Můj dávný zachránce z džungle!
No, měl jsem dobrou náladu z tohodle shledání a jasně, že jsme se s Malakem dohodli, že budem před Ubagánem, který vůbec nerozumí řečí královských, dělat, že šlo o omyl, že se omlouváme za to nedorozumění a že mu jako omluvu nabízíme doprovod a ochranu při další cestě. Pozůstalí Navadáři sice se skřípajícími zuby koukali na Šráje, ale nakonec to překousli. Jeden mladej z nich však Šrájovi řekl, že za dva roky mu bude 16 let a že jestli není Šráj posera, ať se s ním utká v boji … už nevím kde, jinak si prej Šráje najde.
No, došli jsme s Ubagánem a Malakem a dalšími až do nějakýho ztracenýho údolí, kde všechno bylo tak nějak mrtvé a setkali se s temnodruidem Dřevomorkou. Malak skřeta podřízl, my jsme to všichni nasolili do temno druida a byl konec.
S Malakem jsme se dohodli na podílu s kořisti a osvobodili uvězněné šamany. Nebyl tam jen Buvol, ale taky nějací navadárští mudrci (kantamové se jim říká), nějakéj Inkuria a mladej Džhitua. Straš se rozhodl využít nějaký magický přepravy a s Buvolem a Malakem se snad celí přemístili do Kolmaru. Linn po Strašovi poslal na sever nějaké dopisy o Mossovi a jeho osudu v Bílých horách a taky mu dal deník od skřítka Fi Či, cestopisce, možná špióna, pro skřítčího císaře.
Keš se rozhodl zůstat s námi, hodit řeč s navadáry a pomoct našemu Atyxovi urovnat si myšlenky, vyřešit svoje dvojdušství a cestovat s námi přes Državy, poznat zase kus světa.
Nevím, co ten mladej Džhitua s Atyxem udělal, ale spravil ho. Keš ale už tehdy říkal, že je třeba, abychom se vydali s Atlanem někam do Hořkých hor za druidy, že mu prý s tím pomůžou, že se to časem může zase zhoršit.
Jo a Linn pak obdržel magickou zprávu od Walurriana, že se mu narodila dcera Šao a kam má jít, aby vyřešil nějaký svůj úkol se začarovanou lampou, džinem a skřítkem Jangem. Ale to předbíhám, daleko důležitější je, že byl tehdy nějak magicky nemocný. A o tom pozdějc.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
No ale to už nás, to bylo 1.7. 852, čekala cesta přes Šakkán do Předhůří, kde stál černý hrad Krvavec, domovina Zyxe, který si tam chtěl vyřešit nějaký resty z minulosti a pozdravit svou rodinu.
V Šakkánu jsme trochu pomohli místním navadárům z Gadhí Raka, jejich náčelníkovi Wajempovi s impy, kteří se usídlili v jednom údolí, kde navadáři káceli cedry. Odměnil se nám, Zyx se tam setkal se svojí mámou a pak už jsme vyrazili po proudu řeky Lévy ke Krvavci.
Cestou jsme vyndali nějakou stínovou kočku, obří chlupaté monstrum, které Zyx vyřídil jedním kouzlem a nakonec jsme se údolím řeky přiblížili až k Zyxově domovině.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Hrad Krvavec měl ještě temnější příběh než si Zyx pamatoval. Zdálo se, že se na hradě dějí divné věci, prej Zyxova mistrová Azita je tuhá a hradu vládne skřet Jumdžágín.
Atyx zjistil ve své rodné vesnici, že jeho otec byl nedávno do hradu dovlečený jako mnozí další před ním, které už nikdy nikdo potom neviděl. Zachránil tam tehdy ševce Thaanedaara a krátce poté jsme se setkali s odbojem, který vedla nějaká čarodějka ze severu Pankaja a shromáždila kolem sebe různé žoldáky (Byambu, Sewerynu, Fahima Fazliho, či navadáry Drokpu a Sandeshe). Setkali jsme se s ní. Plánovali vzít hrad útokem, sejmout Jumdžágína a domluvit se s knížaty z Aureneanu na tom, že tu budou vládnout oni. Moc jsem tomu nerozumněl, ale prej to v Državách takhle chodí. Když seš slabej, jdeš z kola ven, když chceš vládnout, musíš leštit kliky a lézt do zadnic skřetům v Aureneanu.
A zase to trochu zkrátím. Dobýváme hrad v noci, Atyx, Linn a další od Pankaji bojují ve věži se skřetem, zatímco já držím vnitřní bránu před posádkou hradu. Až později jsem se dozvěděl, že Pankaja je ve skutečnosti kouzlem pozměněná Azita a ve věži se na Atyxe vrhla společně se svým otrockým zabijákem Izadem a využila chvíle, kdy Linn byl zaneprázdněný léčením a Atyx usekáváním hlavy mrtvému skřetovi. Nebýt Šráje a přítomné Seweryny, která přešla na naší stranu, asi by byl Atlan i Zyx už mrtví. Šráj a později Linn, který si při tom boji zachránil krk skokem z věže do ledové řeky Sévy, pak polomrtvého Atyxe přivedli zpět k životu.
Azitu krátce vyslechli a pak zabili. To samé s jejím sluhou Izadem.
A to nebylo všechno. S posádkou hradu na naší straně, které velel Zyxův starý známý Surengin a pod nímž sloužil i Zyxův mladší brácha Ryn, jsme se museli ještě vypořádat s nějakým zlem ve sklepení hradu, se kterým měl Jumdžágín nějakou dohodu.
Jak bych to měl popsat, abychom nevypadali jako úplní blbečci – no, nešlo to úplně podle plánů a očekávání. Medůza Ychtašta pod hradem s námi dost zametla, skočila do řeky a zdrhla, zatímco většinu unesených a proměněných v kámen nechala rozpadnout ve štěrk, včetně Zyxova otce. Ale to nebylo všechno, on tam totiž dole byl v temnotě zavřený ještě slepý, šílený upír drak Saj Gon, ten kterého údajně srazil z oblohy Aurion, když se zjevil na konci Bitvy o Taros. No, zaměstnali jsme ho na dost dlouhou dobu, aby na něj Lungo mohla ze svitku, který měla pro takové případy u sebe Azita (Pankaja), seslat nějaký protiupírský kouzlo a prej že se to i povedlo. Tělo toho Sajgona, ono to vlastně asi nebylo jeho tělo, ale rozumíte, prostě bylo zase hezky mrtvé a duše toho skřítčího skřetího dračího pojídače nemluvňat byla snad někde v Jamách věčného zatracení.
17.7. 852
Hrad byl osvobozen od zla, Surengin se stal jeho prozatimním pánem, pohřbili jsme mrtvé, Fahim šel stopovat, najít a zabít tu medúzu a my jsme po pár dnech vyrazili na cestu do Aureneanu, kde jsme chtěli vyřídit hned několik věcí. Vyléčit Linna u tamních Zlatých čarodějů, najít jeho lampu nebo toho skřítka Janga, nebo duši jeho dvojčete Jin á… A doprovodit Ryna Zarkhana se zprávou o novém stavu Krvavce a s prosbou o dobré vztahy za novým vasírem v Aureneanu – Kaniškou. Jo a taky jsme chtěli v Aureneanu prodat hromadu magických předmětů.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
26.7. 852 - Aurenean
Co se týče Krvavce, vyřešilo se to vlastně bez nás. Správy Krvavce se chopil bratranec vasíra Dilip Kumar.
Po pár dnech jsme jednak vypátrali duši té Jin Kao, následně se dozvěděli, že poletuje mezi lampou, kterou vlastní sběratel magických starožitností Samay Sangraahak, a tělem asi měsíc mrtvého zločince Janga Kao rozkládajícího se za trest před jižní branou města. Aurenenan byl čerstvě po bojích mezi Šrúy a Duražinci, přičemž nad městem měl moc vasír Kaniška podřízený supervasírce v Lankáru. Jang byl podle všeho popraven za to, že pomáhal Šrúúm. Naštěstí tam na nás přes Walurrianovy kouzla čekali spojenci – Filip Železný ml. a Ganja. Druhý se ve městě docela orientoval a pomohl nám prodat nějaké předměty, propašovat jiné a tak.
Zlatí mágové představovali takovou magickou správu města, byli na straně vasíra. Knížata s Nočního hradu se podle všeho vymlátili po smrti Liena a debaklu u Tarosu mezi sebou a zbylo jich jen pár. Do politiky města se moc nezapojují a Kaniška s nimi měl nějakou dohodu asi.
Za tučné peníze nakonec Zlatí mágové, zastupovaní Jatra Oraonem zbavili Linna té magické nemoci.
Sběratel Samay nám nabídl práci, za kterou nám tu lampu i dá. Chtěli jsme ji jen rozbít, protože jsem věděli, že je to zlý předmět a že je uvnitř ní držena duše jejího posledního majitele - Janga a odštěpky všech předchozích. A kvůli Janga k tomu byla připoutaná slibem i ta duše Jin, které měl Věndelín pro svou ženu pomoci.
O lampu se podle všeho zajímala část vyvražděného řádu Černé růže, ale i údajně skřítčí mágové dříve sloužící Zin Zarovi – Černá křídla.
Od Samaye tu lampu chtěl koupit Kaleb Akišta – jeden z posledních zrádců Černé růže lovený jeho velmistrem Angušarem Tarinajem, o kterém se naši čarodějové domnívali, že by to ve skutečnosti mohl být sám Murtis Šedý, který se svému řádu mstí za tisíce let věznění poté, co se vlivem chaosu ve stínovém světě dostal na svobodu.
Samay po nás chtěl, abychom toho Kaleba našli a sejmuli, protože ho proklel a je nebezpečný. Stopy nás vedly do kanalizace pod městem.
Než jsme tam zamířili, kontaktoval nás v hostinci u Zurkhenova náměstí tajemný služebník Siiraak, který nám oznámil, že pracuje pro zmíněného velmistra Černé růže (Murtise ??!!) a Kaleba si od nás rád vyzvedne kontakt, který tam na nás bude čekat, protože ho Angušar chce.
Poté, co Atlan přefik v hostinci najatou dámskou společnost Kashmiru, vyrazili jsme ke stokám vyprovázeni Zlatými mágy, kteří byli rádi, že to za ně řešíme my.
Dole jsme narazili na kolegu Siiraaka – myšlenkovou bytost známou jako Aksise, vraha králů pracujícího dříve pro Murtise (áhá!).
Kaleba jsme nakonec našli potom, co Keš vykastroval Minotaura, který strážil cestu k němu. Zjistili jsme ale, že už padl do zajetí mocné MB Bhookhathaad (Hladová ropucha), která měla pod svou mocí všechny ostatní potvory a ukázalo se, že kouzla Kaleba nad ní neměly takovou moc, jakou by si chlapec přál. Ropucha nám ho vydala za dohodu, že ji a její služebníky necháme na pokoji. Nebylo to jednoduché rozhodování, ale vzhledem k tomu, že jsme tam nechtěli zařvat a vrátit se živí a zdraví na sever, přijali jsme tuhle dohodu. Zlatým mágům jsme pak jen řekli, že je dole potvora a ať si na ní dají pozor.
Kaleba jsme s násazeným náhubkem pro zlomágy předali Aksisovi a ten nám zaplatil, řekl, že se možná ještě potkáme, protože jsme jeho pánovi pomohli a společně s Kalebem se ponořil do kamenné zdi a to byla posledně, co jsme jeho nebo jeho zajatce viděli.
Odchod z Aureneanu nám krátce zkomplikovalo Čunčorietkovo zmizení, ale Keš byl v balíku a nemínil se ve městě nějak vrhat do šarvátek a tak ho od kupce – Sanjaye Leela Bhansaliho (Tanečníka) odkoupil zpět a ukázalo se, že to byl docela sympaťák.
Aurenean jsme opouštěli 6.8. 852 k.l.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
8.8. 852 k.l. – Taerton
Zvolili jsme cestu před město na mostě a pak jsem chtěli zamířit na sever do hořkých hor kolem jezerea Karavankaken, protože v horách měl být podle Keše někdo, kdo mohl Atlanovi pomoci s jeho dvojdušstvím. Ukázalo se totiž, že Zyxovi vzpomínky náš kanárek postupně ztrácí a to on moc nechtěl. Psal si proto na každém kroku deník, všechny zážitky, vzpomínky, názory a podobně, aby je mohl zvěčnit, dokud si na ně pamatuje.
V Taertonu nás chvíli obtěžoval šéf stráží, nebo možná spíše nějaký ouřada Darsem, ale pochopil, že tam nechceme dělat problémy a my jsme pochopili, že tam opravdu nechceme dělat problémy. Pak nás kontaktoval nějaký cirkusák ork Pariya Kutta, taková skrytá osoba, která všechno zná a všichni ji něco dluží. Nebo to aspoň o sobě tvrdil. Chtěl po nás najít jakéhosi goblina Zelima v pustině Braghátmáty a abychom tam pro něj za pár set zlatých šli, řekl nám, že může Lungo pomoct najít její kamarádku Wimby. To měla být ta, kterou Lungo po chycení agenty Držav měla v souboji zabít, aby sama přežila. Když Lungo zjistila, že je Wimby asi naživu, strašně ji to vzalo, ožrala se, ale nakonec jsme se teda dohodli, že toho zpropadenýho goblina zkusíme najít.
Od Kutty jsme se už předem dozvěděli, že bude asi Wimby na Lendoru a že s ní má něco společného nějaký severský čaroděj Mlatan Kyšna.
Koupili jsme velbloudy a vyrazili do pustiny.
12. 8. jsme narazili na karavanu Ghize Zanugaie a jeho doprovod. Pomohli jsme jim s útokem přerostlých supů a nějaké harpie, či co. To v praxi znamenalo, že jsme se různě rozprchávali do noci a následně hledali. Několik osob tam zařvalo, ale měli jsme u Ghize malé plus. Vyrazili jsme pak dál na jihozápad k táboru Skřetopád, domovu jeho zaměstnavatele – šáma Ulmaana Mogula, který se z pustiny snažil udělat znovu úrodnou zem.
Při cestě tam jsme narazili na myšlenkovou bytost, pomocnici bohyně Mauril – Lokhalu, která nám podala několik informací a naznačila, že goblin by mohl být tam, kde se vyskytuje i vyverna, u trosek města Caladhran.
Ve skřetopádu jsme jednali s šámem, ale i s dalšími. Jeho moudrou vědmou Mádrí – Anužka Varkušna, nebo jsme se setkali s jeho tajemným čarodějem Dayeoonem a šámovým rádcem Bishinem.
Po výměně informací jsme vyrazili k troskám města, k opuštěné Rexellině věži.
Cestou tam jsme narazili na šíleného šinovce, který tvrdil, že ho jeho temný bůh opustil a že utíká před nepřáteli z města a naznačil, že obří magický požár v centru Taertonu je možná tak trochu jeho práce. Byl to tak trochu skřet a tak jsme ho tam zabili. Našli jsme s ním ale i zbitého goblina Zelima (aka Zemeluk, Žva Srut, z národa chorugů).
Z jeho slov i z dopisu u něj jsme pochopili, že je to nějaký nevydařený magický experiment, že pravděpodobně nějak nestárne, ale strašně zapomíná a že Rexellina věž, kam měl namířeno, ho nějakým způsobem volá, tak jsme mu nakonec vyhověli a slíbili, že ho tam doprovodíme.
To se stalo. Jsme pod troskami věže, vidíme magickou projekci Rexelly, která říká, že má goblin vstoupit do kamene. Najednou se objevuje zabiják Senguruun Suraj ve zborji, s obroštítem a říká, že goblin musí zemřít a my taky a že slouží Kirbegovi. Strašný masakr, nakonec ho porážíme, Keš zase dělá frajeřinky. Objevuje se i korulka Ogara, kamarádka Zelima, která nahoře zrovna jen tak mimochodem zabila vyvernu. Velké znovushledání, jde po nich Kirbeg, musejí se zdekovat. Podsouváýme jim nápad, aby zamířili dál na jih do Bílých hor, k Braghimě, že by tam mohli najít azyl a nový smysl svého života. Loučíme se, bereme hlavu vyverny, kterou prodáváme později ve Skřetopádu.
7.9. 852 k.l. – zpět v Taertonu.
Vyrážíme do planin na sever k jezeru, kde chceme prodat nějaké ty zbraně a vybavení toho Kirbegova zabijáka. Máme od Samaye z Aureneanu magický batoh, kde se to všechno nadpřirozeně vlézá.
