Bylo pozdní dopoledne data neznámého (22.1. Rok 3 n.l.). V Neschwarově Klubiku se rozjížděla příjemná atmosféra, různorodá společnost postupně ožívala a lokálem se nesl medový hlas mladého elfa s bílým vlasem a pokožkou barvy čokolády a ještě medovější hlas plavovlasého, bílého, mladíka, na kterého se každá dívka lepí. A pokud nezemřel, lepí se až dodnes.
Zrovna když jsme se, já, Maestro Mirág, a statný Valion, při popíjení dobrého pití dávali do řeči se sympatickou slečnou, mistryní čajovnicí a cvičitelkou divokých opic, Jinn Linn a mistrem Rumabumbou, synem jednoho z velevážených městských radních, vtrhnul do Klubiku uřícený hobit. Již od prvního pohledu šlo v jeho drsném pohledu poznat, že je to zkušený a drsný dobrodruh. Od pohledu zcestovalý, samozřejmě s holými (a určitě drsnými) chodidly a ještě ke všemu oděn jako druid! Poté, co si vyžádal něco drsného k pití, se k našemu stolu otočil, svým tajemným druidským okem si nás poměřil. Když zaslechl, že si vyprávíme dobrodružné historky a plánujeme se spolčit na dobrodružné výpravy, hluboce si povzdechl a svým drsným, avšak tajemným, druidským, krokem, k nám vykročil.
„Vole chlapi. A vlastně i slečno, teda skřítko. Vlastně asi ženo. Sháním nějakou bandu lidí, co by mi pomohla v lese, tady kousek za městem, protože se tam stalo něco, o čem asi prej nemají vědět strážní, jako chápete. Jdete do toho se mnou? Joa já sem nějakej Keš.“ Jen co vyslovil ono magické první slovo, byl jsem rozhodnutý s Valionem tuto dobrodružnou výpravu za neznámým nebezpečím podstoupit. Sedět na zadnici, pět a popíjet, užívat si městského života, bylo sice zábavné, ale nedostatečně stimulující. Skoro rok a půl v Minkoru, dávno po válce o Taros a já konečně můžu rozchodit své nové, drahé, kožené boty.
Všichni jsme se shodli na tom samém. Keš nám krátce odvyprávěl, jak na cestě do Khelegových hor narazil na rozflákaný vůz s rozflákanými hobity. Jedna z nich, že prý je teď tady kousek v lazaretu u Estelinek, že bysme se tam měli stavit. Tím vozem prý doslova prošlo něco obrovského, co zezadu vypadalo jako obrovský kovový chlap s ještě obrovštější sekyrou. Keš nám ukázal i kus nějakých kovových útvarů s jakousi runou. Díky mých hlubokých znalostí trpaslíků, trpasličích run a celkově magie, jsem poznal, že se jedná o runu stálosti. Dohodli jsme se ale, že u Mernovců pod městem zjistíme asi více. A že se jich zkusíme opatrně zeptat na to, co a jak s takovou kovovou potvorou dělat.
Plně vybavení jsme se setkali u lazaretu, kde jako zázrakem Estelinky uzdravily zpřelámané nohy hobitky jménem Bořka. Ukázala se jako odvážná žena, která se hrnula do msty onu kovovému netvorovi. Pracovala prý pro jakéhosi hobita Pomásla jako ochranka vozu. A já, jakožto někdo s hlubokými známostmi u místní hobití komunity, jsem hned věděl, proč Keš zmiňoval, že o tom nemají strážní vědět. Pomáslo bylo totiž docela známé jméno jednoho z menších šmelinářů na Kopečku. Uzdravená Bořka se k nám přidala a společně jsme se vydali teda k Mernovcům. Tam jsme se setkali s podivným mužem Argonem Maskou Zakutým (jak jsem jej sám v duchu pojmenval), kterého nám jeden z knězů představil jako specialistu na mechaniku a golemiku jako takovou! Bylo mi ctí se setkat s někým, kdo má takové znalosti a zkušenosti. Po krátké rozmluvě i on sám navrhl, že se k nám přidá aby golema sám prozkoumal. A tak jsme vyrazili.
U vesnice pár hodin po cestě směrem do Khelegových hor jsme narazili na hlouček místních a minkorským poručíkem Bucharem, který nám vysvětlil situaci. Nemusel říkat moc. Pověděli jsme mu, aby se svým pobočníkem zůstal tady a chránil bezbranné, že jakožto oficiálně oficiální dobrodruzi a posila městské stráže půjdeme situaci obhlédnout sami a problém vyřešíme.
Kousek dále jsme pak skutečně narazili na místo činu. Větší vůz na cucky a dva hobity. Jedním z nich sám Pomáslo a druhý jakýsi Šiška Zeleňák. Nemohli jsme si nevšimnout, že se snažili už nějakou dobu sklízet ehm… rajčata. Nebylo možno nevšimnout si škody natropené kolem vozu. A samotného vozu, který skutečně vypadal, jakoby ho obr sebral ze země a zmuchlal ho, pak si na něj sedl, znovu ho zmuchlal a až poté jím prošel, jak nám Keš pověděl. Celé to bylo příliš podezřelé. Golem. Hobiti a… rajčata. Les. Náhodný náklad…rajčat v lese. Hobiti. Golem. Kovový golem. Hmm…
Po důkladném prozkoumání a přehodnocení situace u rozbitého vozu jsme se rozhodli jít dál do lesa. Bořka se k nám přidala a tak jsme šli. A skutečně. Po několika málo minutách jsme z dálky zaslechli hlasité buchání, dunění a postupně jsme rozpoznávali něco jako kácení stromů. Jako zkušení dobrodruzi jsme věděli, že přímý střet s něčím takovým by nemusel skončit dobře a tak jsme se profesionálně plížili lesem, až jsme dále mezi stromy skutečně zahlédli to kovové monstrum, jak… …seká dříví? Ano, dámy a pánové, chlapci a děvčátka. Tento netvor, uměle vytvořená kovová bestie využívána často jako strážce starobylých arvedanských katakomb, byla očarována nějakým krutým, temným zaříkadlem, kvůli kterého si vybíjela zlost na chudých místních stromech. Byl to pohled odporný, vidět to gigantické stvoření jak se neumí bránit tak zlému příkazu svého nového pána a jen využívá svou obrovitánskou ostrou sekyru, která nebyla ani tak sekyrou jako spíše nahrazovala jednu z jeho paží (!), ke kácení stromů a tarasení cesty do Minkoru.
Celý náš střet se odehrál relativně rychle. Poté, co se náš hrdina z Tarosu, navrátivší se nedávno z cest z temného jihu, Kharových držav, mistr druid Keš, rozhodl postavit té stvůře tváří v rozkrok a přikázat mu všemi různými jazyky známého světa, se statný Valion odhodlal absolvovat maratonový běh zpátky do Minkoru, aby přivolal posily, neboť jiného východiska, než prolomit takto temné kouzlo, nebylo. Na tohoto gigantického mechanoida má magická moc totiž nestačila. Co víc, nestačilo na něj ani výbušné tzv. šišibum, hrůzostrašná trhavina v kouli, temné umění skřítků, které ovládá mistr Argon. Sám Argon si svým magickým okem za maskou všimnul, že otvor v hrudi golema, velký jako hlava muže, je určitě slabinou. Já sám jsem byl tím, kdo se odhodlal postavit té stvůře taktéž, vrhnout ono zmíněné… kouli, leč i když jsem se téměř trefil, šišibum se odrazilo od mocného neviditelného magického štítu a vybuchlo na cestě a způsobilo kráter obrovský, jako když dopadne modrý měsíc (nebo-li také luna). V té době se již naše hrdinná skřítka se svou cvičenou opicí, Rumabumbou a Kešem snažila golema obklíčit. Její opice, Rumabumba, Keš si pak svými ostrými zraky povšimli něčeho zvláštního v koruně jednoho ze stromů, který nápadně golem nechával být. Najednou rána jako hrom. Opice padá ze stromu a třese se zasažena magickým výbojem. Další rána. Blesk letí na skřítku. Keš leze na strom. Rumabumba, lukostrostřelec svého rodu, střílí do vzduchu a NEVIDITELNÉHO netvora sestřeluje z oblohy, který následně padá naznak na cestu. Najednou, jakoby strom, ze kterého opice spadla, jakoby oživl Kešovou přírodní magií. Mocně se zatřásl a z koruny tohoto krásného dubu, poskrvněného přítomností monstra ze zásvětí, skáče hrdinný Keš a PĚSTMI napřed se vrhá na temnou postavu, která ale nemá jedinou šanci proti takto smrtelným zbraním. To už statný Rumabumba napřahuje svou magickou palici a jednou pro vždy zbavuje svět zla ovlivňujícího golemovu hlavu, špíny ze zásvětí, která málem zavraždila odvážnou opici mistryně čajovnice. Nebýt tehdy jen volavkou a návnadou pro běsnícího golema, společně s Argonem a odvážnou Bořkou, která dokonce s golemem bojovala stejně odvážně jako se mu původně postavil Keš, už dávno společně sepisujeme ódy na naše hrdinné společníky. Po smrti temného čaroděje ze zásvětí golem jako zmrskaný pes s ocasem mezi nohama, vyrazil úprkem dále do lesů směrem do Khelegových hor.
Po střetu se Keš postaral o zranění našeho opičího hrdiny, přičemž já s Rumabumbou jsme šli ještě na obhlídku hlouběji do temných lesů, zda se Golem ztratil úplně či se jen skrývá poblíž. Nemohli jsme si nevšimnout tajemného sokola poletujícího, sledujícího z výšin nebes golemovy kroky skrz les. Mým ostrozrakem jsem si dokonce všiml i jakési červené stužky na jeho pařátu, leč v takové výšce jsem její původ nedokázal identifikovati. Navrátili jsme se za svými novými přáteli, s Bořkou jsme se pak vrátili zpět k rozbitému vozu, kde už však bylo vše jako zázrakem uklizeno a jako odměnu jsme od Pomásla obdrželi patřičný obnos rajčat. Nato jsme se setkali s delegací z Minkoru, kterou v rekordním čase Valion stačil přivést. Vězte, rychlejšího muže, než je tento blonďatý mladík, v Minkoru – a troufám si říci i na celé Taře – není. Skupinu z Minkoru vedl čaroděj, dokonce jeden z velmistrů Bílé Pagody Snjalt Hrafnsynir, mě dobře známý muž s obrovskými zkušenostmi, který si místo velmistrovského křesla na pagodě jistojistě zasloužil po tragické smrti mnoha mocných magiků v bitvě o Taros. Na jeho popud jsme se společně vydali dále po cestě do hor, kde jsme záhy narazili na deaktivovaného golema a kolem něj skupinu trpaslíků ze Seliaku, serkenů, kteří se ukázali jako majitelé golema. Nebudu tě již, milý čtenáři, nudit jejich neupřímnými řečmi o tom, jak se golem nedopatřením dostal takto blízko Minkoru a jak se vlastně dostal do moci temné stvůry nazývané Aer, pravděpodobně utečené ze samotných ruin prastarého Zurku. Diplomatickou část této výpravy si vzal na starosti velmistr Snjalt a jejich skutek za přítomnosti strážných z Minkoru, za jisté odčinění, odmávl.
I Bílou Pagodou jsme byli náležitě odměněni a ten večer jsme řádně v Klubiku oslavili. Téměř všechna rajčata padla na dobrou věc a s Argonem jsme se rozloučili s tím, že se opět rádi, byť velmi opatrně, chápej, šišibum, spolčíme na jiná dobrodružství. A nemuseli jsme čekat dlouho.
Ani ne o celý alden, 28.1., jsme se opět všichni, mimo Valiona, setkali na oběd v Klubiku. Jinn nám vyjevila tajné tajemství, pamatuji si jako dnes, jak to tehdy svým jemným hlasem nazvala Šeptáním Minkorských Větrů. V nedalekých Mlýnech Šuimo, respektive v lesích a blízkých Krkavčích kopců, se ztrácejí lidé a je třeba tuto záhadu vyřešit. Jedním z prvních kandidátů tak byl náš mocný druid Keš. Informace byla tak tajemná, že jsme se od skřítky více nedozvěděli. Takřka ihned jsme vymysleli plán na cestu a vydali se z Minkoru. Já osobně jsem využil svého uměleckého statusu, abych zařídil kvalitní povoz se čtyřspřežím a dostatečným místem pro naše vybavení. Tehdy už jsme se dozvěděli, že náš maratonec Valion však leží v lazaretu s děsivým zraněním, po střetu s kamenným běsem (jistě podobným kovovému golemovi z lesů) z temných zákoutí ulic Minkoru. I tato zranění, které náš hrdinný běžec utržel při jeho hrdinném souboji se skálou, byla příliš krátká na moc Estel.
Nebylo času nazbyt, ztracení lidé se sami nenajdou. Hned to odpoledne jsme se i s Valionem vydali cestou na jih. První noc jsme strávili v Nejmenšího Paraunu, malou osadou jezerního lidu Arvazarů, osvobozenců ze spárů temného jihu a další den dorazili do Šuimo.
Od místních, posléze pak od rychtáře Pu-Šina a místní obchodnice Utlatlapy, jsme se dozvěděli, že zmizelí jsou celkem tři. Dva hobití mužové a jedna, jak by řekl Keš, samice, verithianka. Nejprve zmizel mladý čeledín ze statku jistého trpaslíka Karpata, hobit Badyán Zpeceslez, který se prý rád toulal po okolních lesích a kopcích. Když se k tomuto zmizení postavil zadnicí místní dráb, jeho otec Hvozdík Zpeceslez se jej rozhodl jít hledat sám. Poté, co se však ani on nevracel a místní stráž stále nejevila zájem cokoli dělat, se pomyslných otěží chopila asistentka Utlatlapy, mladá verithianka Paoletta. Sebrala všecku kuráž, oprášila meč svého rodu, relikvii z dob dávných, a vydala se do kopců oba hobity vyhledat. Jenže… ani ona se nevrátila. Mimo tyto tři incidenty nám taky bylo díky Argona známo, že zde nějakou dobu přebýval bývalý čaroděj z Pagody, jakýsi Drakenax. Ten žil v rozpadlé věži, resp. jejích sklepích, naproti přes potok přímo ve vesnici, kde také údajně dělal různé alchymistické pokusy. Prý se ale pár měsíců zpět spakoval a odešel kdovíkam. S čímž je spojena taktéž věc jakýchsi přerostlých krys objevujících se kdesi od břehu potoka. Beztak ty potvory pocházejí z jeho temných experimentů!
A i když jsme měli zájem prozkoumat i jistě nebezpečnou ruinu temného čaroděje-nekromanta, naší prioritou byla zmizení. Po obdržení pár zásob od Utlatlapy jsme se bez chromého Valiona vydali na statek Karpata, kde byli všichni tři zmizelí vidět naposled. Lesy hned za Šuimo nás ihned zahalily do mlhy a pouze mýtinka se statkem Karpata bylo jako osvobození z tamní temnoty. Atmosféra přituhovala. Překvapivě, Karpat samotný byl relativně sympatickým odpadlým trpaslíkem, který si vzal za ženu tetu zmizelého Badyána, hobitku Bezinku Koblížkovou. S nimi na statku byli další tři čeledínové, muži podezřelí a nebo jen příliš špinaví na můj vkus. Moc nových informací jsme se nedozvěděli, mimo to, že se v lesích můžeme narazit na nejednu potvoru a hlavně medvědy a také, že jeden z čeledínů nedávno zahlédl právě medvěda, co žvýkal jakousi mršinu. Mluvila s ním Jinn a už tehdy se jí na tomhle mladém cápkovi něco nezdálo. Bylo jí jasné, že v něčem lže, ale my zrovna nebyli v pozici, abychom od něj cokoli více vyzvídali. A nebo jsme prostě jen spěchali.
Bylo pozdní odpoledne a my se vydali do mlžného pralesa, do kopců. Příliš stop jsme nenašli, bylo to již několik dní od doby, co se mladá Paoletta nevracela z lesa a tak náš mistr druid rozhodl, že promluví s místními duchy země. Odkráčel tedy, s Jinn v zády, vstříc temným stromům provádět posvátné přírodní rituály a když se navrátil se zprávami místních salů, nasměroval nás na jiné stopy, až jsme narazili na jakousi pěšinu u potůčku tekoucího z kopců. Rozhodli jsme se tedy jít podél potoka do kopce. V jednom místě jsme pak narazili na koňské stopy doprovázeny mužskou obuví. Vedly více na severozápad a my po delším zkoumání zjistili, že se pravděpodobně jednalo o někoho, kdo sbíral místní byliny, ale ne jen ledajaké byliny. Byl to někdo hodně znalý flory a jejích užitků. Alchymista. Čaroděj. Jistojistě onen nekromant. Neměli jsme se moc čeho chytit a tedy jsme se rozhodli kopírovat jeho cestu, doufali jsme, že pokud na tohoto lesního muže narazíme, třeba ví víc. Trvalo nám pár hodin, než jsme se prakticky vrátili naokolo zpět k potoku, takřka s prázdnou. Stopy končily v potoce. My se tedy rozhodli ještě o nějaký kus dojít dál proti proudu potoka, když v tom se kolem nás v tom temném lese seslalo magické kouzlo a k nám promluvil varovný hlas, tajemně nás varující o teritoriu nebezpečných kentaurů, bestií ze zásvětí, dále v kopcích. Ten hlas se odkazoval na družinu jistého čaroděje Wana z Pagody, která ono teritorium zaklela, aby tyto nebezpečné kreatury nemohly terorizovat místní v nížinách kopců. Střehli jsme se tohoto varování, ale ne kvůli nebezpečenství kentaurů, nýbrž proto, že se již téměř setmělo a bylo třeba vyřešit, jak přečkáme noc. Zkušený zálesák Keš nám brzy nalezl relativně bezpečné spálovo kousek níže poblíž potoka, kde jsme také ulehli.
K ránu, ještě za tmy, mě probralo šramocení Rumabumby odcházejícího někam mezi stromy. Až po další chvíli jsem však skutečně procitl a zjistil, že se dlouho nevrací. Ihned jsem tedy probudil celý tábor a společně jsme se odebrali jej hledat. Nalezli jsme jej naštěstí brzy kousek proti proudu, promrzlého, raněného, ale nikterak vážně. Zjistili jsme, že v noci při jeho hlídce zahlédl bludičku, další stínovou bytost vábící chudáky, kteří se ztratí v lese. Kostky osudu dopadly na špatnou stranu a tak se stalo, že byl Rumabumba zváben jako nuzní tuláci, naštěstí se nám jej podařilo rychle dostat na nohy a my se poté co nejrychleji vydali hledat dále. Neubyla snad ani hodina a Keš svým zkušeným zálesáckým okem sřel mezi stromy jakési stavení v mlze přes potok. Připlížili jsme se k místu, kde jsme nalezli koně pod provizorním přístřeškem, stojícím u vchodu do jakési jeskyně. Musel to být ten alchymista/čaroděj/nekromant, nebylo jiných možností. Šli jsme na to nejprve diplomaticky a zavolali do jeskyně, žádaje pána „domu“, aby se nám ukázal a prozradil, co ví o zmizeních. U ústí se objevil muž, Marvelon, s hráběmi. Mladý verithian, co prý nic nevěděl o zmizeních a o čarodějném vzkazu dále po proudu nám sdělil pouze málo. Interakce s ním byla pro některé z nás taktéž podezřelá a byť nám byl po ruce a dokonce nám přinesl z katakomb za ním nějaké zásoby, nám to nestačilo a chtěli jsme vědět, co útroby té jeskyně skutečně skrývají.
Semlela se mlela. Mladík se dal na útěk vstříc tmavým hlubinám po schodech dolů a za ním sprintoval Keš se mnou v závětří. U paty temného schodiště se však na Keše vrhla stínová nestvůra, kterou já svou magií na moment téměř omráčil, nebýt stísněného prostoru a kolem mě už probíhal Rumabumba a pak také Argon. Nestačil jsem se divit, když jsem nenapočítal snad ani do devíti vteřin a ve tmě se ozvala rána jako z děla, neboť potvora samotná obětovala sama sebe a seslala explozi podobnou Argonovým výtvorům, čímž zranila naše dva válečníky a sebe samu jakbysmet. Rumabumba ji pak naštěstí zbavil jejího mizerného neživota a my si byli jisti, že máme co do činění s temným nekromantem, černokněžníkem, povolávačem démonů, vrahem mužů, žen, dětí a nestvůrou stejnou, jako byla ta, kterou jsme přemohli hned pod schody u vstupu jeskyně.
Naše dobrodružné instinkty opět sepnuly a my se pak plížili ruinou jakýchsi prastarých kobek plných sarkofágů lordů a dam z dob dávných a za démonického smíchu kdesi z dáli se nám podařilo nalézt a dokonce osvobodit všechny tři zmizelé, ba navíc i bytost, zovoucí se satyrem – chlupatým rohatcem-člověkem, chodícím na dvou nohách. Jinn všechny tři chudáky ihned osvobodila z klecí, odvedla je ven z jeskyně a my s ostatními šli zneškodnit mladíka s hráběmi, který byl ve skutečnosti zdominován nekromantovou magií a sloužil mu jako chudák bez duše a vlastní vůle. Vlastně jsme jej osvobodili. Našli jsme jej choulit se v místnosti za jakýmsi temným sálem plným nástrah a alchymistických propriet, temných obrazců a znetvořených částí živých organismů v odporných nálevech, které temný mág beztak používal k těm nejohavnějším rituálům. Samotnému démonickému čaroději se však podařilo utéci ještě předtím, než jsme do místnosti dorazili. Od mladého Marvelona jsme se dozvěděli, že je to skutečně obávaný čaroděj-renegát Drakenax, který je dokonce znetvořen jakousi magickou anomálií a v těchto katakombách se snažil provádět rituály, díky kterým by vysál životní energii z jeho zajatců a díky které by byl zbaven ohavnosti, kterou si sám způsobil. Nechť jej příroda pohltí a vykoná na něm zadostiučinění za všechny jeho zlé skutky!
