Kterémukoli z bohů, který je ochotný poslouchat přednáším tuto zpověď a modlitbu.
Já Ögon Moss, Mechooký, který se narodil jako Nazrat Darzatson z krve Dreskana, Žalobce, či alespoň v té víře vychovaný, služebník Kaat a člen cechu Eldebranských popravčí, přeživší z Tarosu a jeden z těch, kteří nalezli cestu do Zurku, nástroj odevzdaný do rukou bohů, popravený a vzkříšený.
Sedím zde, na jednom z nejtemnějších míst Asterionu a netuším, jak daleko je konec mé cesty. Je to již mnoho dní, co jsem se svými společníky Linnem Uisasonem a Atlanem Alavarsonem dorazil magickou cestou do Braghimy, pevnosti ljósberar, Světlonošů. Byl to právě Alavarson Andakúst, Spektermetla, zvaný též Tværsálir, Dvojdušný, který byl vůdcem naší výpravy, neboť byl pozván bojovat na hranici říše umrlců, a já mu slíbil společně s naším léčitelem Linnem činit doprovod, neboť dlouho bojoval po našem boku.
Byl bych zlomen, nebýt moci Ijósber, když jsem spatřil zbytky slávy kdysi nejmocnější pevnosti dobra. Zbytky znuděných válečníků přežívajících v apatii drobných výpadů do padlé říše nekromantů. Odtrženi od světa, v bezvzduší a bezčasí, čekající na konečnou bitvu s absolutním zlem, jen odraz dřívější bájné slávy zdejších obránců. Představa, že upadneme do stejné letargie, mě děsila. Já tu však měl jiný úkol, nejen doprovodit spolubojovníka. Jen modří ze světlonošů nejspíše tušili, že základy jejich pevnosti stojí na Braghemu, Bragově hlásce, jak se vypráví mezi trpaslíky na Lendoru, neboť právě tudy měla vést v dobách slávy hranice říše v Bílých horách. A zde měla začít má cesta.
Od okamžiku, kdy jsme opustili Zurk, pročítal jsem si překlady, které jsem si opsal v jeho prastarých knihovnách. Seznamy jmen a rodokmeny, nákresy i prosté pohádky, to vše se stalo mým nejbližším přítelem. Věděl jsem, že pokud mám najít klid, musím zjistit, kdo jsem, a odkud pocházím. Znám dobře legendy našeho národa a pokusil jsem se je ve volných okamžicích všechny sepsat a přidat k těm nalezeným, kdesi v dávné minulosti jsem byl učitelem, ač se to zdá jako jiný život a v pravdě to jiný život byl. Nejsem již dávno Narzatem z Černěoděných, spatřil jsem slunce. Tak jako kdysi někde v těchto horách naši předci i já jsem opustil temnotu a pohlédl do tváře Zólherra v jeho plné slávě. Spatřil jsem oči Stjarnanfr na noční obloze a slíbil jí svou službu. Přesto vím, že tam někde pod mýma nohama leží odpovědi na otázky, které si mnoho z nás nedovoluje ani pokládat.
Ijósberar podali mi zprávy o klanu Venetů, našich dávných příbuzných, kteří před lety odešli hledat naše ztracené bratry. Nyní bylo na čase, abych se k nim na jejich cestě přidal. Zakreslil jsem do mapy místo jejich osady a zapřísahal, že až splním svou povinnost vůči Atlanovi Ordorinsonsonovi, vypravím se za nimi.
Na každém kroku jsem cítil tíži dávné minulosti těchto hor. Hluboká údolí, tisíciletí ležící ladem a nedohledné vrcholky hor na mě křičeli v mém rodném jazyce. Přemýšlel jsem, která z oněch hor je Ískór z písně o Frinym a Frigdě, která Drůskur, kde byla uzavřen Hvít Bandalag. Může být tento potok pramenem Stjörnuvatnu, ze kterého pil Dalm I. poté, co vystoupil na povrch? A je toto údolí, tvořící hluboký klín do jižní strany hor snad prokletý Skuggadalur kde padl Gudrim Harfeník?
Když kráčeli jsme společně s dalšími bojovníky proti Ekkidauður po úbočí Hvítfjöllu a nocovali ve stínu mokřin Svangtlandu, přišel na mě hrůzný sen. Byl sem překvapen, neboť od okamžiku, kdy jsem byl setnut a zemřel Narzat z klanu Swartogaru, aby Ögon Moss vstoupil do služeb Kočky, skončili mé noční můry a Stjarnanfr nesesílala na mě ani dobrých, ani špatných snů. V tom snu stál nad mou spící postavou trpaslík, nijak vynikajícího či děsivého vzhledu, jenž třímal s opovržením můj meč a setnul mě s ním. Nejdříve jsem myslel, že jde jen o prostý sen, připomínající mou ne tak dávnou smrt z rukou Sekjirstad Holbormstorma, jelikož se ale opakoval další noc, začal jsem hledat hlubší souvislosti. Svěřil jsem se našim léčitelům a čarodějům z obavy, zda na mě neleží prokletí Žalobce, kterého jsem opustil, nebo snad kletba dávných pánů těchto hor. Utišili mou mysl a dovolili mi nabrat sil klidným spánkem, odpovědi pro mě však neměli.
Když se mi později v odporných bažinách Svargtlandu zdál sen, ve kterém jsem spatřil zničený tábor u prahu dávného trpasličícho města, věděl jsem, že jsem váhal již příliš. Více vizí a znamení by již bylo rouháním žádat, Ihned jak se vrátíme do pevnosti světla, podaří-li se nám přemoci neživé Draugry, mocnou Dauðaskrímsli a černé čaroděje z Mastaba í mýrunum, vydám se za svými bratranci, abych jim pomohl, či abych je pohřbil. A po nich za svými předky, ať již tou delší nebo kratší cestou, ať již sám, či se svými společníky
To slibuji Vám, Stjarnanfr Leyndarsit, Strážkyně tajemství, Kenare Viture, Hledači moudrosti, Zólherre Lýsande, Osvětlovači, Leirfr Móðirlátno, Matko zesnulých i všem ostatním Sjöogtíu. Slibuji to i tobě Dómari Síðaste, Poslední soudce a v tobě i Aðgerðovi, Žalobci, který byl dříve zván Dreskan.
