Je brzké ráno, dešten, osmý den Aldene umění a já si za probouzejícího se slunce narychlo a vskutku kostrbatým písmem zapisuji a uspořádávám své myšlenky a sumíruji nedávné události až do dnešního dne, kdy se naše družina opět ocitá ve svízelné situaci, kterou nikdo z nás nemohl předvídat.
Vzpomínám na naši poslední dlouhou výpravu mimo město, které jsem nyní hrdý nazývat domovem – po létech strávených na neustále se houpající palubě Večernice (zde se pozastavuji a podivuji nad tím, jak i v takovéto situaci dokáži dramatizovat nad dobami slanými, dávno minulými, ha) – na cestu do Tarosu za záchranou váženého skříčtího mága z Bílé Pagody, putování Horským císařstvím, mé tehdejší zranění, které, nebýt štěstěny a včasného zákroku Viena, mi tehdy mohlo být osudným. Vzpomínám náš náhodný objev dávno ztracené civilizace modernímu člověku neznámé rasy, hluboko pod povrchem Tary. Kéž bych se tam mohl vrátit a dozvědět se víc.
Vzpomínám – a nezapomínám – na orka Shash-Lika, díky kterému jsme vůbec měli šanci zjistit, kde jsme, jak se z toho místa dostat a vrátit se do našich životů a sdílet tento nález s magickými institucemi Tary, kterými jsme já a Walurrian členy, a taktéž nezapomínám na slib, který mu Walurrian dal. Upřímně doufám, že se skutečně shledáme a Šašlik do Minkoru po našem nečekaně urychleném odchodu skutečně dorazí a bude moci vyprávět vše, co o Burunzích ví.
Připomínám si, že Mossovo rozhodnutí odplout zpět na rodný Lendor bylo to správné. Inu, ne nadarmo Šin říká, že „Jeden musí tam, kde jeho mysl lpí, však nemarnit jí, neboť rozum musí být vždy přítomný“. Modlím se, aby se stalo to, co stát se má, a že se opět shledáme za radostnějších okolností.
Tehdy, po návratu do Minkoru, ve společnosti sympatické skřítky, kolegy Dobrozvola a novou, zjevně optimistickou tváří, Učukilou, jsem byl skutečně rád za to, že jsem alespoň na nějakou dobu opět zpátky na tom místě hrajícím barvami, neustále vzkvétajícím, a že mé působení zde a na Bílé Pagodě, a taktéž zakořeňující se jistota, že má práce zde má smysl, je tou správná cestou, která mne jednoho dne snad skutečně dovede do Zurku a já tak budu jedním z prvních, žijících, co na jeho půdu vstoupí. I zde se nechávám poněkud unést, vím. Tolik jsem se také těšil na to, až budu opět moci s madam Pietronelou diskutovat večery při čaji, vyprávět o našich výpravách a dozvědět se o jejím životě mimo Lendor víc.
Vzpomínám si na naši následnou výpravu na sever za neznámým nebezpečím, jenž se stalo snad jedním z nejnebezpečnějších střetů s jednou ze stínových bytostí, kterého jsem byl přítomen. Atlanův poslední výpad, který strašlivou spektru sprovodil z našeho světa, přílet legendárního skřítčího věštce Vina a mocného subotama Failandura na vznešeném gryfu a záchranu trpaslíka Serhodula. Nemohu zapomenout na moment, kdy Atlan, ať jsem na něj ve chvíli, kdy tato slova škrábu na papír, jakkoli rozhněvaný, vyprávěl o momentě, jak mu světlonoška předala štít, artefakt, symbol jeho předků.
Ne, nechci nyní myslet na incident s protrženou bránou do stínového světa, který se odehrál přímo v Minkoru, kvůli kterému přišlo o život několik, a věřím, že za jiných okolností nevinných, mužů. Také se nechci pozastavovat nad neštěstím, které jistě do budoucna ovlivnilo obživu minkorských, byť se původně jednalo takřka o „hru“ o čest a ruku ženy, panny! Hra o lásku, se kterou se nemá zahrávat. Ač bylo zlo zapuzeno rukou Aurionova mnicha, za přítomnosti mocného lovce přízraků, naši družinu tato následující příhoda na nějakou dobu rozdělila a já se konečně dostávám ke dnům, které mne tíží i dodnes, neboť jsem při nich, za tak krátkou dobu, opět čelil jisté smrti a, Asterione, div se, opět jsme byli svědky představení moci a vědomně se za peníze vystavili nebezpečí, jenž někteří z nás nedokáží ani zdaleka porozumět…
V druhé polovině Aldene umění se od Lina dozvídáme o úkolu zadaném samotným Elamisem, hrabětem Danérským. O jejich známosti vím jen to, že spolu s minulými společníky kdysi cestovali po Taře vstříc dobrodružstvím. Je1likož se však od Lina nedozvídáme, mimo možnou vysokou peněžní odměnu, téměř nic, rozum mi velí zastavit se na Elamisově panství osobně a vyzjistit vše potřebné. Zadání zní tak, že budeme dělat společnost jistému – ne přímo známému, avšak údajně mocnému - čaroději a ochránce jemu převáženému nákladu – zajaté, nebezpečné čarodějky, která je dle všeho magickým zřídlem! – na cestě do Rilondu, kde má čelit spravedlivému soudu a rozsudku, neboť v Západní Dálavě společně s jiným mágem napáchali hrozivá zla. Více o její nebezpečnosti, jejího zajetí Bílou Pagodou se nedozvídáme, ale já osobně jsem byl ještě to ráno svědkem ne zrovna příjemné scény ve vstupní hale Pagody mezi velmistrem Nanem a oním čarodějem, kterému jsme eventuelně měli dělat společnost. Sluncevít Podéšť, jak se nám čaroděj později představil, velmi výrazně a otevřeně dával najevo jeho nesouhlas s tím, že je žena držena právě na Pagodě a s odkazem na Rilondskou justici a univerzitu ji vyžádal k jejímu vydání jeho osobě. Tehdy jsem ale nevěděl, že se jednalo jen o velmi zkušenou přesvědčovací taktiku… Ze své pozice jsem ale věděl, že je mi tento muž absolutně neznámý a překvapilo mě, že jsem já ani kolega Dobrozvol nebyli univerzitou o takovéto skutečnosti obeznámeni předem.
Jelikož Walurrian, čaroděj Bílé Pagody a Učukila, zkušený stopař a lučišník, byli požádáni Bílými křídly o pomoc v Druwagových lesích, nabídku Elamise jsme přijali pouze ve čtyřech – Lin, Nui, Atlan a já. Také se jednalo o něco, na co hrabě spěchal, tudíž se bylo třeba rozhodnout co nejdříve. Jak už to tak bývá. Co nám však přišlo zvláštní a tím pádem nám to napovídalo, že se skutečně jedná o něco významného, jeho milost se bude na výpravě účastnit osobně!
Osmého dne deštnu se tedy ráno u panství er Gwendor setkáváme s panem Elamisem. Záhy přijíždí na svém koni i čaroděj Podéšť a za ním vůz s klecí a v ní přikovanou ženou s jakousi kovovou helmicí na hlavě, na obdiv odkrytou všem pouličním čumilům. Žena je evidentně držena v bezvědomí. Na kozlíku sedí nám zatím neznámá osoba se zakrytou tváří, která nám je nakonec představena jako Crha, společník Podéště, který se nezdá být jen tak nějakým vozkou.
Brzy dopoledne toho dne se bez větších řečí vydáváme na cestu, avšak poté co opustíme Minkorskou doménu, zastavujeme na cestě u hraniční lípy, aby nám Podéšť vysvětlil vše, co máme o výpravě vědět. Tedy – byli jsme najati jako ochranka a vozu a jeho nákladu, putujeme směrem na západ, avšak dozvídáme se, že naše putování je pouze záminkou k tomu, abychom na sebe přilákali pozornost právě onoho bývalého kumpána převážené čarodějky, který se dle Podéště jistě pokusí o její osvobození při první možnosti, která se mu naskytne. Přirozeně, vpadnout na Bílou Pagodu a snažit se ji dostat z magických pout tamních čarodějů by bylo i pro zkušeného mága velikým rizikem, avšak v tuto chvíli je nám u lípy sděleno, že tento neznámý čaroděj je skutečně nebezpečnou a obávanou osobou, která je, mimo jeho magické schopnosti, schopna povolávat mocné myšlenkové bytosti díky artefaktu ze stínového světa – krvavé žíně Hura, prehistorické a nadmíru mocné bytosti z legend. Dozvídáme se jeho popis a také jméno ženy – Ramera – a zvěrstva, která společně vykonávali v Západní dálavě. Hlavním odhalením je pak to, že Podéšť vyloženě střet s tímto čarodějem očekává, jelikož jej chce nejlépe živého zajmout a společně s Ramerou je odvést úplně jinam a nikoli do Rilondu! Nebylo to pro mne vyloženě překvapením, ale jakožto někdo, kdo na východu Tary reprezentuje Rilondskou univerzitu a má již vytvořen určitý vztah s Minkorskými čaroději se mi celá věc nezdála o to více, nehledě na naši důvěru v Elamisova slova. Tímto nás tedy Podéšť chtěl připravit na samotný střet s tím, abychom jej očekávali v následujících dnech při cestě lesem do Seliaku.
Ještě tentýž den v podvečer se však přihodí něco nečekaného – jsme napadeni neznámým mágem s dřevěnou maskou, ze kterého se vyklubal mladý Minkorský čaroděj Tarrion a my se dozvídáme, že on je tím pověstným Minkorským Fantómem a po jeho zpacifikování nám dokáže říct jen to, že odvést tu ženu není správné. Kdo ví, co s ní má společného nebo co vlastně ví víc, než my… Tarrionovi je zkonfiskována magická hůlka a další část výbavy a Podéšť jej přesvědčí o tom, že mladík nemá ani ponětí, s čím si to zahrává a do čeho se plete. Následně je mu nařízeno vrátit se zpět do Minkoru s tím, aby chytil Elamisova koně, který při tomto nešťastném a zbytečně ohrožujícím střetu zpanikařil a utekl. Při průběžných zastávkách a nocování máme možnost vidět Rameru při vědomí. Lin jí pomáhá s potřebami, stravou a následným uspáním. Není to pěkný pohled. Žena vypadá velmi zmatená, neustále nadopovaná tak, aby nás její síly neohrožovaly a dozvídáme se o domněnce, že její čaroděj, se kterým se máme střetnout, jen v minulosti využíval její moci, krutě ji manipuloval ke svému prospěchu a některým z nás se zdá, že je v těchto věcech prakticky nevinná. Mezitím Podéšť a Crha jsou velmi uzavření, nekomunikují s námi pokud to není vyloženě nutno a tak se drží svého plánu s tím, že my jsme skutečně pouze doprovod a ochranka vozu, kterým nenáleží více informací, než je třeba.
Následující den cesty se dostáváme ke známému statku Alcaril, potkáváme se s tamními mnichy Strašem, obnovujeme zásoby dle jejich možností a nakonec přespáváme na nejbližším odpočívadle dále na cestě.
Desátý den Aldene umění se ráno opět vypravujeme a ještě dopoledne dochází na lesní cestě k očekávanému střetu. Všichni zastavíme a Podéšť s Crhou se od nás odpojují směrem k lesu. Zároveň s tím se z různých směrů začnou ozývat nelidské zvuky a napětí stoupá. Jsme přepadeni třemi krvavými kerbery, obřím hmyzem s paralyzujícím jedem v groteskně dlouhých žihadlech a tlupou mrchožroutů. Přicházíme o koně táhnoucího vůz a následně i o Podéšťova koně. Zatímco se naši bojovníci snaží vypořádat s první tříhlavou obludou, já s Linem se držíme na voze a snažíme se zlikvidovat bytosti z dálky. Sedmnáctcežel mě zrovna v této situaci zklame má jindy spolehlivá kuše a jelikož na nás hmyz nalétá ze všech stran, je to pro nás nakonec téměř nekontrolovatelné a já jsem nucen seskočit z vozu a i přes to, že jsem schopen se zbavit jedné z těch potvor, jsem následně smrtelně zraněn jiným z těch hmyzích žihadel přímo hluboko do břicha, zatímco je udatný Nui obklíčen při boji s druhým zbývajícím kerberem a ohrožován posledními hmyzáky ze všech stran. Za zachráněný život vděčím Elamisovi, který pak také pomáhá Atlanovi dostat Nuie z obklíčení a všem se jim pak podaří boj ukončit. Vítězíme, i přes má a Nuiova těžká zranění. Léčení našich zranění je dramatické, ale podaří se nám oběma dostat se brzy na nohy a záhy se z lesa vrací Podéšť se silně zraněným Crhou, který za sebou táhne téměř bezvládné tělo neznámého starce. Jistě se v dálce mezi stromy udál tvrdý souboj a my jsme rádi, že je po všem.
Skutečně se jedná o onoho obávaného čaroděje, se kterým se však Podéšť vypořádal bez jakéhokoli viditelného zranění. Oproti tomu to naopak Crha odnesl všechno. Podéšť má také na jedné ruce nasazenou magickou rukavici, ve které drží nechutnou věc, ze níž kape temná krev. Oháňka Hura. V následujících momentech Vien Crhovi pomáhá léčícími kouzly, dochází ke krátké výměně slov mezi ním, čarodějem a Crhou, načež se stane něco nečekaného – přilétá přivolaný pegas – PEGAS – na kterého se prakticky beze slov vytáhne Crha s, nyní bezvládným mužem, a odlétají v dál. Stejně tak Podéšť, i přes mé námitky, že to, co se teď děje, není správné – rozum říká, že o této události se mělo dozvědět přinejmenším Rilondské knížectví a Minkor – se napije nějakého z jeho lektvarů, po kterém mu narostou blanitá křídla a spolu s ženou v bezvědomí taktéž odlétá s našimi nevěřícnými pohledy v zádech.
Sbíráme věci a přirozeně se jdeme podívat na místo jejich střetu. Zjišťujeme, že starý mág skutečně díky zmíněnému stínovému předmětu roztrhnul závoj do stínového světa krvavým, krutým a mučivým rituálem, jehož oběti byly dvě Asarijské ženy (bába a mladé děvče). Na místě u stromu, kde byly ženy spoutány se odehrál souboj mezi všemi muži a myšlenkovou bytostí vypadající jako krvavá naga. Po tomto zjištění se odcházíme okoupat do blízké řeky.
S Elamisovým ujištěním, že Crha a Podéšť jsou pod ochranou Lamiuse, a vírou v jeho slova, je tedy náš úkol předčasně u konce a my se vypravujeme zpět. Ale aby všemu nebyl jen tak rychlý konec, prakticky ihned zjišťuji, že se mnou něco není v pořádku. Silná nevolnost doprovázející podivný pocit v břišní dutině mi rozpumpuje krev v žilách a my zjišťujeme, že do mě ta bestie pravděpodobně nakladla své larvy a já jsem teď jen pouhým hostitelem pro další z těchto bytostí. Situace eskaluje a nás napadá jediné – dostat mě co nejrychleji na Bílou Pagodu. Atlan díky moci Lina a lektvaru od Tarriona táhne vůz a spěchá během zpátky k Minkoru, s námi na voze. Jenže my jsme od Minkoru na dny daleko a já se obávám o nejhorší. Jen z vůle Sedmnáctky si pak na statku Alcaril půjčujeme koně a později potkáváme minkorskou hlídku, jejichž jeden člen mě, Viena a Atlana doprovází do Minkoru co nejrychleji a později nám ujíždí k branám města, aby v Minkoru stráže uvolnili cestu pro náš rychlý průjezd až na Pagodu. Po dobu této cesty (a mé následné rekonvalescence) já byl v bezvědomí, takže pokud, milý čtenáři, chcete vědět, jak probíhalo vymýtání potvor z mého těla, doporučuji přitáhnout si opasek, připravit si žaludek a zeptat se čarodějů z Pagody…
