V Pětivěží jsem strávili jen dvě noci, hlavně kvůli Svátku Proroků. I to bylo příliš. Kvůli dřívější korespondenci mezi Atlanem a místním knězem Soudce Galdirem, se z nás staly nepohodlné osoby pro nového lorda Gillena. Proto jsem museli hned za Pětivěžím odbočit z cesty a na jih putovat lesními stezkami, abychom se vyhnuli Stuchličovým žoldákům.
Možná tato naše odbočka nakonec napomohla tomu, že jsme padli do hledáčku samotnému Tarfeinovi a jeho zájmům v přírodní úrovni. Naše malé dobrodružství hezky shrnuje Učukilova Zpěvnička o Velikánech, kterýžto byl ústřední postavou tohoto příběhu a po našem úspěchu si ho Tarfein oblíbil.
Dále pak se naše kroky pro nás nečekaně stočily k východní hranici Taroské domény ke hradu Bělozor, kde jsme pomohli místnímu veliteli Vítovi Povalnému zachránit unesenou dceru radního Šoltyse a i několik jeho hraničářů, ze kterých se měli stát otroci černokněžníka Jahata sloužícího Šinovi. A ano, tady čtete správně a je to klíčový fakt, který ovlivnil naše další putování.
Když jsme na Bělozoru dne 10. 1. slavili náš úspěch ze záchranné mise a vítězství nad oyarzinskými otrokáři, Czerzym se mnou měl řeč, v rámci které se mi přiznal, že Šinův kněz z jihu, se kterými se střetl on s Nuiem a Atlanem v Negozii, vládl skutečně mocí Šina, stejnou, jako do nedávna vládl i on. Czerzym se mi přiznal, že jeho magické vědění je z části podvod a že moc, kterou si osvojil, byla jen propůjčená za jeho loajalitu k Šinovi. Jeho titul rilondského magistra byl podvod. Stejně tak se mi přiznal že společně s Dobrozvolem měl za úkol infiltrovat Bílou pagodu, aby tajemství a znalosti, které se tam vydobudou, mohl znát i Šin a jeho učedníci, tedy … kněží. Důvod, proč Czerzyma připravil o dříve propůjčovanou moc, bylo Czerzymovo svědomí a jeho příklon k Sedmnáctce, kterou dříve opustil právě pro Šina, když vynesl z rilondského kláštera nějaké vědění.
Jeho prozření a návrat k pravým bohům, má nejspíše co do činění s jeho duší a dřívějším životem, který vedla. Všechny ty nečekané vize minulosti a omdlévání, která Czerzyma postihovala ve svatyni Alcaril u Khelegových hor, u Mostovky, Pětivěží a pak i na poutním místě Tarfeina, měly co do činění s minulostí arvedanského čaroděje, který na těchto místech za svého života byl. Czerzym si z nějakého důvodu tyto zkušenosti pamatoval a pocítil znovu lásku k Sedmnáctce a pocit viny za to, že ji opustil kvůli Šinovi. Neměl jsem důvod Czerzymovi nevěřit. Oba dva jsme se shodli na tom, že se o tom v Bílé pagodě musí co nejdříve dozvědět.
Czerzym se stal důležitým svědkem, kterého Alwarin při svých varováních před Šinem postrádal. Představa, že Šin je skutečně temný bůh, kterého na jihu uctívají krvavými lidskými oběťmi a který svět královských ošálil svou rétorikou a činy, jakými bylo přemožení Zyla Červeného, mě děsilo. Fakt, že ho v Kharových Državách uctívají, znamená že ho Démon přinejmenším toleruje. Ovšem to, že zabil Zyla a varoval sever před Kharem, vrhá na jeho úlohu a postavení daleko hrůznější světlo. Zyl byl zrádcem Démona. I mu svým činem Šin prokázal službu. Ovšem proč by současně varoval krále severu před Démonem? Hraje na obě strany? Důležité bude teď sledovat zprávy z jihu, jestli tam jeho církev není perzekvována. Nemyslím si, že by byl natolik mocný, že by předčil i samotného Khara. Musí v tom být ještě něco, co nám všem nedochází.
Každopádně jsme následně cestovali do Tarosu, kde jsme vyhledali záhadnou nunmejku Iši, která měla mít důvěru Alwarina a Bílé pagody a současně nám Czerzym ozřejmil fakt, že je zástupkyni, nebo jakousi mluvčí žluté dračice Naramien. Než vymýšlet složité způsoby, jak kontaktovat Bílou pagodu takto na dálku, jsme tedy vsadili na starobylou eldebranskou čarodějku.
Jak jsme zjistili, Naramien byla na setkání vládců Taroské domény, Zlatého hvozdu a Východní a Západní dálavy. Byl tam údajně i král Walden. Jakmile se Naramien objevila zpět v Tarosu, hned si na nás udělala čas, čehož bychom si měli velmi vážit.
Setkání s ní bylo podobné tomu, když jsem se poprvé setkal s velmistryní Taxaonirtou v její pracovně v nejvyšším patře Bílé pagody. Jenže s tím, co teď vím, mohu srovnávat a nepochybuji o tom, že Naramien svými znalostmi a mocí velmistryni Taxaonirtu překonává, se vším respektem, jaký k nejmocnější verithianské čarodějce chovám.
Mimo to, že nám slíbila pomoc s předáním informací do Bílé pagody a že nás informovala o tom, že Alwarin společně s Marantiel a místní čarodějkou Elizabětou odcestovali někam, kde nejsou k zastižení, se nám svěřila se svou úlohou, kterou sehrála v životě Czerzyma.
Omluvila se Czerzymovi, že za jeho rozpomenutí z části může ona. Před více než třiceti lety totiž pátrala po třech duších třech Maexarových učedníků, skrze které se údajně mohlo dostat do knihovny v Zurku skrze stínový svět. Tedy bezpečnější, než tomu jde dnes. Jenže Maexar, který takto duše svých učedníků očaroval, současně posmrtně zapříčinil, že Naramienino počínání donutilo duši jednoho z nich se raději inkarnovat, než aby se k němu žlutá dračice dostala. A to vedlo k jejímu poškození, nebo chcete-li daru, který zapříčinil to, že si Czerzym už od dětství vzpomínal na události, které nikdy neprožil a kvůli kterým byl poslán do Siomenova kláštera a který následně ve snaze zjistit, co jeho vzpomínky znamenají, skončil v náručí Šina a jeho zájmů v Zurku. A které nakonec vedlo k tomu, že jsme vyhledali Iši a setkali se s Naramien.
Řekla nám, že se sama a nejspíše i její spojence, zkoušela do Zurku stínovými cestami dostat, ale ty vedou přes mocnou bytost ve sféře Lesních strážců – Hrijdheeran, která odmítá, ze slibu, který nejspíše před více než třemi tisíci lety Maexarovi dala, pomoci komukoliv jinému v takovém snažení. Naramien nám řekla, že nás do cesty do oné oné sféry nebude nutit, ale připomněla nám, že se válka u Tarosu blíží a že v knihovnách v Zurku mohou být právě takové informace, které zajistit severu vítězství, čemuž se ona zavázala napomoci.
Nebylo tedy moc co rozhodovat. Navíc věděla, že cestujeme do klášteru Šira ve Zlatém hvozdě a tak nás navedla na jedno z míst, které skřítci označují za Ju Čše (posvátné místo), skrze které by mělo jít bezpečně se dostat právě do oné sféry. V plánu bylo dostat se tam, zjistit, co po nás Hrijdheeran chce a jestli se můžeme dostat až do Zurku a v ideálním případě se s klíčem, nebo informací o cestě tam vrátit do přírodní úrovně, kde nás Naramien kontaktuje a správně se zjištěným naloží.
S Naramien jsme nemluvili všichni a ostatním jsme vše po pravdě přetlumočili a snažili jsme se nic nezatajit. Nui zůstal podle plánů v Tarosu a doufal, že zjistí více o osudech jeho dcer skrze hervena Piano Nobile, který měl operovat v Tichých vodách a chránit Arvazary a další národy před otrokáři. My jsme se mu zavázali, že se vrátíme jak nejdříve to pujde a v případné záchraně jeho rodiny mu pomůžeme. Informace nechá buď u Su Ši, která v Tarosu zůstala studovat lidskou řeč, písmo a informace z jihu a nebo se s ním osobně v Tarosu potkáme. Předal jsem mu bronzový prsten, díky kterému bych ho měl snadno najít, kdybychom neznali jeho přesnou polohu.
S požehnáním Tarfeina, penězi vyplacenými radním Šoltysem za záchranu jeho dcery jsme tedy nemeškali a 14. 1. vyrazili po Zlaté cestě na sever přes Su, Lao, Nan Dan a Ťien do kláštera Prozření. Po cestě jsme se stavili v chrámu Alcaril a podívali se v nedaleké vesnici na vypreparovanou hlavu Zeleného draka Narošmantaše, který chrám před cirka deseti lety zpustošil a kterého zabil slavný elfí hrdina Tork Tilkilarin se svou družinou.
Cesta do kláštera Šedých mnichů nebyla náročná. Naopak i přes naši velkou opatrnost se skřítci ukázali být velmi pohostinní a vřelí a jejich les byl vskutku kouzelný. A když jsme nakonec 30. 1. spatřili obrovskou zelení a květy zbarvenou Rokli Sedmi Vodopádů – Ša Ru Ma, vědlěi jsme, že to bude nezapomenutelný zážitek a taky že byl.
Měli jsme tam možnost mluvit s skřítky adoptovanou dobrodružkou Žu Žlej (původním jménem Zorka), její přítelkyní šedou mniškou Či, dále pak s ochotným průvodcem Hej Houem, správcem Ču a nakonec i s představeným Vin Dejem. Linn Zorku znal ze svého putování provincií Bhan Či a potkal tam i další z těchto končin. Měli jsme možnost nasávat místní opojnou atmosféru, cvičit, rozjímat a popíjet čaj, já si však nechtěl dovolit ten luxus už jen kvůli slibu danému Nuiovi, ale také s přihlédnutím k tomu, co se má na jihu brzo stát. Proto jsme možná i neuctivě naléhal a spěchal na případnou pomoc místních skřítků, jestli se by se s námi nepodělili, nebo s někým důležitějším, o moudrosti, které za ty dlouhá milénia dokázali nashromáždit.
Když jsem další den hovořil s představeným Vin Dejem, svěřil se mi, že si prvně museli ověřit, jestli jsme skutečně ti, za které se představujeme a poté nám přislíbil pomoc s cestou do Stínového světa i na Ju Čše k němu vedoucí. Také nás ujistil, že se někteří z mnichů objeví v Tarosu ještě před válkou, že jím není lhostejná početná komunita skřítků tam žijící ani osud ostatních a dal najevo, že si jsou vědomi toho, že ta válka není jen válkou Tarosanů s Démonem.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Poté jsme se setkali s šedým mnichem Wig Dur Senem (Bdělým uchem), který nám předal vybavení do stínového světa, oblečení, zbraně a další užitečné věci, které za stříbrným závojem budeme potřebovat a informoval nás o tom, že místo, kam jdeme, nazývané Inti Vej Kuo (severní strážný kopec), bylo za války mágů sídlem jednoho zlého skřítčího čaroděje a že se k tomu místu váže krvavý boj a místní skřítci žijící v blízké vesnici Li Čij na to neradi vzpomínají a na to místo raději ani nepohlédnou. Vesnici spravuje starosta Xen Zui Pin, kterému tehdy zemřeli všichni synové a dává to dodnes za vinu Šedým mnichům, kteří jeho syny k takovému činu údajně vyburcovali. Mniši z kláštera Šira se tak raději vesnici Li Čij vyhýbají, aby nejitřili staré křivdy. Proto nám mnich Wig s lítostí oznámil, že s námi jít nemůže, ale popřál nám hodně zdaru a varoval nás, že na tom kopci stále může být něco zlého a ať jsme tedy opatrní.
Po cestě do vesnice jsme potkali hned několik tamních skřítků putujících do kláštera. Zjistili jsme, že většina obyvatel vesnice je naopak mnichů stále nakloněna, ale i tak nás varovali, abychom se zbytečně nebavili se starostou o našich úmyslech a nabídli nám ubytování u jejich příbuzných, kteří tam zůstali.
Starosta nás přivítal vřele, ale moc jsme se s ním nevybavovali. Nakonec jsme přespali u místní celebrity, světoznámého loutkového herce, který nám sehrál několik her z velkolepé historie skřítčího národa a pak nám dovolil spát po nedalekým vzrostlým stromem u jeho domku na kraji vesnice u svahu nám známého kopce.
V noci nás pak vzbudilo zvláštní kvílení a sténání z vrcholku kopce. Šlo o bezútěšné výkřiky skřítků a my začali chápat, co myslel Wig tím, když hovořil o místních a jejich neochotě vůbec o kopci hovořit, nebo na něj myslet. Zkrátka si už na tyto hlasy zvykli a předstírali, že je neslyší. To nám ozřejmil i loutkař, kterého jsme uprostřed noci kvůli těmto sténáním vzbudili. Říkal nám, ať se o to nestaráme, že to zase přejde. No, nepřesvědčil nás. Ještě před svítáním jsme se vydali nahoru dne 3. 2.
Na kopci bylo spálené sídlo dřívějšího pána, který si místní Ju Čše přivlastnil a podle všeho zde vykonával tajemné a zlé rituály. Celé místo bylo jedním velkým spáleništěm a dřívější krásu jistě posvátného místa nyní nahradila chudá vegetace a všudy přítomný štiplavý puch. Záhy jsme objevili slimáky, ale ne ledajaké. Byly to zvláštní tvorové stínového světa pocházející ze sfér smutku, lítosti a pocitu viny. Když jsme je začali pobíjet, měnili se nám před očima v umírající skřítčí děti. Bylo těžké si i přes varování informovanějších členů naší družiny neubránit pachuti, zhrození a výčitkám. Když jsme zjistili, že z trosek sklepení onoho sídla se stalo hnízdo bytosti, která tyto slimáky ovládá a vytváří ty komplexní iluze, raději jsme se tomu místu vyhnuli a zamířili jsme přímo na vrcholek, kde se měl nalézat posvátný strom, který byl srdcem bývalého Ju Čše. Tam jsme měli podle instrukcí Naramien rozbít láhev, kterou dříve naše družina získala od dobrodruha Crhy, který byl k překvapení nás všech údajně s Naramien nějak spojený.
I přes bezútěšnost toho místa byl posvátný strom stále obsypaný rudými květy a tvořil jakési útočiště před nepříjemnou atmosférou okolí. Po krátkém zkoumání jsme došli k závěru, že strom skutečně dříve vedl do Stínového světa a poté, co se objevila zvláštní okřídlená kočka, posel od Naramien, Dhrawdin, a vyzval nás k tomu, abychom tu lahev rozbili, dále jsme se nerozmýšleli a učinili tak. Kořeny stromu se na jednom místě rozestoupili a my jsme do spadaného listí a hlíny mezi nimi postupně všichni proklouzli na druhou stranu Stříbrného závoje.
Ocitli jsme se na podobném, leč magičtějším místě, kterému krom nádherného stromu s červenými květy dominoval i vodopád a nádherné údolí ohraničené obrovským lesem, na jehož okraji na nás již z dálky mával starostroll, zvláštní druh obra ze stínového světa, který je známý svou péčí a spolehlivostí.
Když jsme se seznámili všichni s funkčností věcí, které jsme dostali od Wiga, obrnili se, ozbrojili a ošatili, vydali jsme se přímo k trollovi. Představil se nám jako U’l a po několika rozhovorech a setkáních nám došlo, že slouží Naramien a ta ho nějak informovala, aby tady na nás čekal a dělal nám průvodce. Byl to mírumilovný tvor, ve kterém se ale ukrývalo mnoho odvahy a síly. Tu ale nakonec nemusel ani prokázat. Chovali jsme se totiž disciplinovaně. Bylo vtipné sledovat některé méně znalé stínového světa, jak se při každém setkání s někým novým ptali, jestli je tohle ten Hrijdheeran. A nemůžu jim to mít za zlé. I já jsem si na okamžik myslel, že ten napůl jelen, napůl žena, vysoká téměř deset metrů, obklopena aurou moci, s květinovou oháňkou a roztodivným ptactvem v jejím obřím paroží, je skutečně paní tohoto místa. Byla ovšem jen jeho vyslancem, nejspíše jedním z pobočníků. Ahyjrra si říkala. A jí zase sloužili Houbouchači, humanoidní houby se spojenou myslí, kteří nám dělali ozbrojený doprovod a zajišťovali, abychom nemohli nikoho ohrozit, tím méně jejich pána – Hrijdheerana.
S ním jsme se po vyčerpávající pouti magickým lesem nakonec setkali ve zvláštních troskách sídla neznámé architektury. Hrijdheerana bych asi mohl nejlépe připodobnit k entovi, který je ovšem o mnoho starší, větší a v pase zarostlý do země. Jeho moc byla ještě korunována početnou ochrankou, nebo spíše armádou již zmíněných houbouchačů, kentaurů, sovědů s medvědím tělem a soví hlavou a dalších roztodivných stvoření.
Když jsem se přicházeli uklonit místnímu správci, míjela nás osoba – smrtelník. Žena, nejspíše elfka. Zaslechli jsme, jak něco slibuje Hrijdheeranovi, ale nás ostentativně ignorovala. Běla nejspíše jednou z těch stínových poutníků, dobrodruhů sloužících těmto mocným bytostem. Neznáme ale ani její jméno.
Mluvil až na výjimky pouze Hrijdheeran a my stěží mohli pokládat otázky. Zdejší bytosti očividně ovládali různé druhy řeči, kterým jsme ani nemohli rozumět. Bylo ale jisté, že Hrijdheeran, aniž bychom promluvili, věděl, proč jsme přišli. Vyzval Czerzyma, aby si nasadil stříbrný přívěšek se vsazeným jantarem na krk. Učinil tak, načež se objevila napůl přízračná silueta arvedanského čaroděje – Maexara. Proběhl mezi jím a Hrijdheeranem pohled, na základě kterého místní pán unaveně a trpce vydechl: „Konečně.“ Zdálo se, že mu dávno vyřčený slib překáží a že je rád, že je tomu snad konec. Řekl Czerzymovi, aby nosil přívěšek stále viditelně na krku a že budeme putovat na okraj jeho sféry, kde Czerzym podstoupí zkoušku. Než jsme se mu stačili uklonit, ukázal na mě a řekl: „Ty zde zůstaneš, abys mohl případně donést zprávu do Přírodní úrovně o jejich selhání.“ Zmínil výslovně, že mohou všichni při té zkoušce zemřít.
Nevím, kde se ve mě vzala ta odvaha vyslovit přání, jestli to nelze vyřešit jiným způsobem, jestli zde skutečně musím zůstat. Odpovědí mi byly jen přísné pohledy všech Hrijdheeranovi podřízených bytostí, načež mě dva mohutní Houbouchači docela nevybíravým způsobem ukázali cestu do místního sklepení. Byl jsem bezmocný. Nemělo smysl dál protestovat. Stihl jsem jen popřát svým přátelům hodně štěstí a připomenout jim, že se mají obracet k Sedmnáctce. To jsem pak i činil v chladném temném houbovým odérem přesyceném sklepě a modlil se za jejich úspěch.
Nevím jak dlouho jsem tam byl, mohl to být den, alden, když za mnou přišli znovu houbí strážci a vyzvali mě posunky k tomu, abych šel znovu nahoru. Hrijdheeran tam byl, znovu zachmuřený, se zavřenýma očima, zdánlivě spící a ke mě mluvila znovu jeho pobočnice Ahyjrra. Jediné, co mi pověděla, bylo suché konstatování, že mí přátelé neuspěli a že se vrací zpět a že budeme muset opustit urychleně jejich sféru. Více než zklamání jsem cítil lítost nad nimi a obavy z toho, že to minimálně Czerzyma poznamená. Nemohl jsem se dočkat té chvíle, kdy jsme se konečně potkali kdesi na půli cesty k bráně do Přírodní úrovně uprostřed hlubokým pralesů. V jejich tváři byl vepsaný smutek, selhání, ale ne u všech. Učukila se snažil Czerzyma povzbuzovat a nabádat nás k optimismu. Bylo to ale marné. Odcházeli jsme a do zad nám hleděli místní bytosti, které kdysi potkali věhlasného Maexara, který vkládal do nás, do Czerzyma, velké naděje a přesvědčoval je, ať nás k němu k jeho vědění za tisíce let znovu dovedou. A my jsme selhali. Neschopní smrtelníci. Jen ozvěna skvělých časů devíti knížectví, odsouzení k záhubě. Bylo mi smutno. Ale ne natolik, abych se vzdával. Na mysl se mi vracela naše povinnost vrátit se zpět do Tarosu, pomoci Nuiovi a pak se třeba společně podívat do kláštera Daine, kam jsme měli o důvod více cestovat, neboť Linnovi šedí mnichové řekli, že pokud hledá jednoho z nich, Hoe Saega, tak ho najde tam. Měl to být Linnův otec.
