Udatné dámy a vážení muži,
ať už jste v brokátu nebo jen v kůži,
já z prostřední dálky příběh Vám nesu,
co udál se nedávno ve východním lesu.
Když naše družina, slavná a udatná,
zaživše hrdinství co nejsou podstatná,
potkala z rána a též z ničeho nic
strašlivou bouři a s ní mnohem víc.
V tom dešti na větvi sedělo káně,
bělostný posel to Lovcovo Páně.
My běželi za ním v předurčeném lovu
nechavše za sebou krásu venkovu.
V hluboké lesy nás ten papouch hnal,
my za ním v poklusu, no chvíli i cval!
A pak náhle před námi: Zázrak! A Div!
Bělostný jelen stál nám na odiv.
A s jelenem člověk a s člověkem pes,
co všechno neskrývá ten tajemný les!
Ten člověk byl mužem a slavným hrdinou
Ten pes nebyl psem však bytostí podivnou.
Egidius Ahenobarbus Julius Agrikola,
né, nebyli čtyři, ten muž se tak volá.
Služebník Lovce, lovec a střelec…
ne nebyli tři, prostě to je borec.
Z nás sálalo nadšení, pryč byl strach a vzdor,
když o ztraceném chrámu na vrcholku hor
vyprávěl nám a o pomoc prosil v boji
se strážci temnými, co se tam rojí.
Bez váhání diskuze či odměny vidu
do chrámu jsme vyšli miláčka lidu
do trosek těch, co byli tu před námi
tolik nám blízcí, ač skoro neznámí.
Když došli jsme k templu tak mise nejistá,
zdála se snadnější – protože balista.
Lovecká velekuš a s ní tři technici
vykouzlili nám všem úsměvy na líci.
Mířili pečlivě na obra před věží
obra tak obřího, že nikdo mi nevěří.
Vychytralé plány hned létaly vzduchem
kněz Tarfeinův plnil nás veselým duchem.
Pak čaroděj náš, jenž starší než vypadá,
prohlásil, že koukne se, jak vevnitř to vypadá.
Neumělý rým mu neubral na moci
za chvilku jeho zrak prostorem plovoucí
odhalil tajemství rozbořené věže
veliký hrdina tam tisíc let leže
svíral dál v ruce své magické kopí
ač nebylo naděje, že se snad vzchopí
My do kupy daly své znalosti legend
neb všichni jsme moudří a nikdo dement.
Záhy nám jasné čí lebka tam bělá:
Velký to hrdina Mario Bela!
A kopí to, jinak ať sroste mi morda,
pověstmi opředené Gaudimorda!
Náhle nám došel ten Tarfeinův vtip.
Vždyť Bela byl přeci jen jinačí typ.
Vždyť písně prastaré do dnešních dnů,
praví, že byl přítel velikánů.
Proto jsme obra jen pozdravili
prošli a ostatky uložili.
Hrdina co nás sem dovedl pak
popadl kopí a zmizel jak
by se nám všem snad jenom zdál.
No … a naše družina vyrazila dál.
Obr tam zůstal mrzutě sedět,
a co my vlastně můžeme vědět.
Třeba si najde nového soudruha
nebo je tohle již jeho výsluha?
Ať je to jakkoli jisté je jedno
ač to snad může znít poněkud všedno:
Učte se písničky a jezte kopr
jinak vás jednou zasedne obr!
