Poté, co se nám podařilo najít Wiwi, předat jí luk po jejím otci Kwalim a zachránit ji ve staré arvedanské hrobce v Elfích kopcích společně s družinou Taranise a čaroděje Severixe, jsme mohli pokračovat zpět na jih a dál do Albirea bohatší o válečného psa Komodora a arvedanské artefakty z dob Devíti knížectví, které patřily Raurionovi er Minkor, předkovi samotné urozené paní Nialdinii. I proto se nám podařilo přemluvit zachráněnou družinu, že tyto artefakty převezmeme my a jakmile se vrátíme do Minkoru, předáme je přímo vládnoucí rodině Verithianů.
Pak už nás čekaly záležitosti v Albireu, kam jsme dorazili 13. 4. Učukila byl za pomoci kněze Lamiuse Edarena osvobozen z toho nejhoršího, ale stále porušil smlouvu uzavřenou s jeho dřívějším zaměstnavatelem Maslowem Čáslavským z Hrušek a proto souhlasil s tím, že jeho provinění bude zcela odpuštěno za podmínky, že pomůže čaroději Královskému prozkoumat situaci v Lese černých bříz. Čekala ho tedy po našich předešlých zjištění obtížná mise, ve které jsme mu bohůmžel nemohli pomoci vzhledem k naší neoblíbenosti v kruzích Čarodějné akademie.
To je také na delší povídání, ale ve zkratce, hned po našem příjezdu do Albirea si nás odchytil sám velmistr Xama, nejvlivnější čaroděj Čtyř království a jejich kolonií. Zřejmě za to mohla přímluva paní Naramien, která Czerzymovi před naším odjezdem z Tarosu říkala, abychom cestovali přes Albireo. Xama chtěl prověřit Czerzymovo svědectví o Šinovu stoupenci v Oyarzinském knížectví a po magických procedurách se zjistilo, že se vzpomínkami Czerzyma bylo manipulováno a i proto se rozhodlo vedení univerzity nebrat naše varování o Šinovi příliš vážně. Naopak nám Xama dal jasně najevo, že ví, že máme spojitost s Alwarinem a že za naší pomlouvačnou kampaní může stát jeho utkvělá představa že za pochybeními Bílého čaroděje stojí podvratná činnost Šinových stoupenců. Svěřil se nám se zjištěním, že Alwarin v poslední době spolupracoval s nekromantskou hanzou a že jeho chování a postupy jsou přinejmenším pochybné a že bychom si na to, komu děláme službu, měli dávat pozor.
Popravdě doteď ještě nevím, co si o tom mám myslet a určitě to bude jedna z prvních věcí, na které se budu ptát, až se vrátíme domů do Minkoru. Czerzym byl z toho všeho přešlý, ale po několikadenním pokání a půstu v budově místního chrámu Siomena se zdálo, že je odhodlaný zjistit o Šinovi pravdu stůj co stůj.
No a aby těch překvapení nebylo málo, po půl roce jsme potkali opět Mosse. Pracoval jako mistr popravčí z tajemného řádu Kaat, služebníků Sirril a pověděl nám o tom, co se v jeho životě událo za dobu, co jsme se neviděli.
Ukázalo se, že v jeho rodině už pro něj není místo, že mu lhali a že jeho žena spáchala skutečně sebevraždu a že její bratr zabitý v Khelegových horách byl nevinný a stejně nepohodlný u příbuzných jako Moss u své rodiny. Znechucen trpasličí společností v Berebringu a službou temnému bohu pomsty Dreskanovi se dobrovolně stal trpasličím odpadlíkem a osud ho dohnal ve chvíli, kdy jej našel mistr popravčí na Lendoru za jeho dřívější zločiny, které Moss páchal ještě ve jménu Dreskana. Rozsudkem byla poprava a Moss se prý tomu nebránil. Ve Stínovém světě se ale prý stalo něco velmi zvláštního. Setkal se údajně přímo s Kaat, která mu dala druhou šanci a on obživl. Měl sloužit Sedmnáctce a skutečnému právu.
No a to ho nakonec dovedlo do Abirea, kde měl najít vraha několika osob v čele se zavražděným čarodějem Senoxečem. A to byl shodou okolností přítel a kolega od čaroděje Blatena, mistra poznávací magie v albirejské univerzitě, který nás tajně poprosil o pomoc s doprovodem vykonavatele spravedlnosti (Mosse) a nalezením drahých magických zařízení kdesi v Tabitských vrších. Informace, které se k nám dostaly o tom všem, nasvědčovaly tomu, že vrah hraničář Horda mohl být přinejmenším posednutý nějakou zlou myšlenkovou bytostí, o kterých v Tabitských vrších po událostech s přízračným drakem není nouze ani dnes.
No, vezmu to ve zkratce. Šlo o zloděje duší, nemrtvou myšlenkovou bytost, která požírá duše zabitých, sdílí jejich vědomosti a schopnosti a bere na sebe jejich podoby. Ukázalo se, že Horda byl pravděpodobně již od začátku výpravy oním zlodějem duší, počkal si na vhodnou příležitost, zabil členy družiny včetně čaroděje Senoxeče. Pozřel jejich duše a zmocnil se magických předmětů určených k přivolání a lapení myšlenkové bytosti, které původně plánoval Senoxeč použít k výslechu nemrtvé myšlenkové bytosti, jenž by mu prozradila nějaké kompromitující informace na Šina – to byl ostatně důvod, proč Blaten oslovil nás, neboť se bál stejně jako my, že to mohl někdo věrný Šinovi chtít překazit. Celá ta výprava Senoxeče byla utajená a čistě v režii Blatena.
No a ukázalo se, že onen zloděj duší následně použil magické předměty (svitek a vázu uvěznění) k lapení jakéhosi světlonoše, aby z něj pravděpodobně vyextrahoval informace, které by jeho pánovi a sféře získaly nějaké výhody ve válce se sférou světlonošů. Tady do příběhu vstupuje Atlan se svým štítem, který mu darovali právě světlonoši dříve v Minkoru. Skrze štít ho během našeho putování Tabitskými vrchy pobízeli ke spěchu, zřejmě proto, aby se nemrtví nedozvěděli moc od mučeného. I proto jsme zdolávali poslední míle zrádnými lesy a stržemi uprostřed noci a sváděli boj se Zlodějem duší a jeho nemrtvou stráží ještě před úsvitem. Nakonec vítězně, i když jsem během něj nejen já utržil vážnější zranění.
Po střetu došlo k nějakým rozmíškám o bojové taktice, kdy se Atlan rozhodl raději zachraňovat svého psa, než pomáhat v boji Mossovi s Nuiem a moc společnému porozumění nepomohlo ani jeho rozhodnutí tajně otevřít jím nalezenou vázu. V tu dobu nám většina výše zmíněných informací ještě nedocházela v plné míře a Atlan veden tajemnými hlasy ze svého štítu přesvědčen o tom, že ve váze je lapený právě světlonoš, vzal jednání do svých rukou. Poté se nám s tím přiznal, že tu vázu otevřel nerad za našimi zády a důvodem k tomu bylo zachování anonymity daného světlonoše, který si nepřál, abychom znali jeho identitu. Já jsem Atlanovi věřil. Jeho zkroušený výraz byl opravdový a současně jsem si byl vědom toho, že v jeho kůži bych jednal pravděpodobně stejně, kdybych měl i podobné vybavení chránící před psychickou magií. Zkrátka si byl Atlan jistý tím, že ho neovládá nějaká zlá stvůra. Škoda jen, že jsme tohle všechno vyřešili až poté, co svými životy zaplatili obyvatelé Tabitských vrchů – dřevorubci, strážní i místní čaroděj lovící nemrtvé – Šimon Bílek.
Za vyřešení původce toho zla a zmizení daných osob nám nakonec poděkoval jednak správce Černé tvrze Bohumil Medoň i tamní dusnari Araxan. V Tabitu jsme dostali i finanční odměnu od stráží s požehnáním nerudného starosty Marea Tuřína a věřím, že kdybychom se stavili v místním chrámu Gora, předal by nám poděkování i tamní velekněz Haridur. Nakonec i spokojeni jsme se společně s Blatenovou spojkou, trpaslíkem Megalitem (kterého jsme mimochodem potkali již dříve u Března při hledání dvou bezrukých trpaslíků), vraceli i s magickými předměty univerzity zpět do Albirea, kde jsme je chtěli odevzdat do rukou zadavatele našeho úkolu.
Došlo k vyplacení další odměny, poděkování a aby toho nebylo málo, onen tajemný světlonoš nám pak přes Atlana nechal na pokoji šest dračích přezek Ar Khenoru. Jestli ještě někdo z nás měl tehdy pachuť z tohoto prožitého dobrodružství, tato odměna snad spláchla všechny naše chmury a pochyby.
Učukila byl již kdesi u Lesa černých bříz a po nákupech nových zbraní a zbrojí jsme mohli vyrazit dál na jih do Sintaru. To se psalo 25.4. 851 k.l.
Mosse již v Albireu nic nedrželo a proto pokračoval s námi. Jeho dřívější zkušenosti a prozření z něj udělali zatrpklejšího, než si ho pamatuji. Bylo mi ho líto a doufal jsem, že mu naše společnost vrátí chuť do života a úsměv do tváře. Vzhledem k tomu, co prožil, by si to, myslím, mohl zasloužit. Ani Nui nebyl dvakrát nadšený. Jeho kamarád do nepohody, myšleno do hostinců, Učukila ho opustil a on neměl s kým na cestách sdílet pohostinnost dálavských podniků. Czerzym byl pohroužen do studia magie a Linn byl až podezřele tichý nejspíše kvůli tomu, co zjistí o svém otci v Daine. No a zatímco Atlan po cestě do Sintaru doslova rozjížděl svůj druhý podnik – Atlanku – doručovatele dopisů a balíčků po Taře, já byl myšlenkami taky docela ztracený a to v minulosti. Ani společnost veselého cestovatele hobita Bulva Hlívy mě nedávala zapomenout na to, co leží na cestě před námi. Byl jsem zvědavý na město, kde jsem se narodil a kde působila moje maminka Darja jako kněžka Rianny. Doufal jsem, že se o ní něco dozvím. To jsem ještě netušil, kam nás mé pátrání po minulosti zavede.
