Když jsme dne 1.5. dorazili do Sintaru, byl jsem překvapený jeho mohutnými hradbami a citadelami. Vždycky jsem si ho představoval více přívětivějším, přátelštějším místem a ne jako vojenskou pevnost. Dává to ale smysl vzhledem k událostem posledních dekád.
Ubytovali jsme se v hostinci U Koňské hlavy a poté jsme si dali rozchod. Já jsem zamířil ihned k místům, kde jsem strávil první rok svého života. Už od místních jsem se dozvěděl, že plní stejnou úlohu jako dříve. Stojí tam kaple Rianny a dům pro siroty.
Setkal jsem se s velmi milou matkou představenou Juditou Stálou a ta si na mne udělal čas hned jak zjistila, kdo jsem. Pamatovala si totiž na mou matku jako na svou vrstevnici, se kterou do Sintaru přišly vykonávat boží službu. Měla pro ní jen slova chvály a zmínila se také o matčině původu a rodině Daerlenů z Danérie. Czerzym mi pak objasnil, že jde o významný arvedanský rod v Danérii a Západní dálavě. Nebylo to pro mě tolik důležité, ale mám v plánu se na to pak zeptat někoho znalého, možná Elamise Gvendorského v Minkoru, který jistě o Daerlenech něco ví.
Po velmi vřelé rozmluvě mě paní Stálá doprovodila k hrobu mé matky do místních jeskyní, kam se pochovávají mrtví ze Sintaru. Nechala mě zde o samotě. Řekl bych, že jsem dosáhl určitého smíření, že jsem se s ní konečně mohl patřičně rozloučit. A uprostřed toho smiřování se a kontemplace mě navštívil sám Gildan Věštec. Vypadal jinak, než mi ho popisoval můj otec. Místo zapáleného nadaného mladíka přede mnou stál již starý muž s prošedivělými vlasy a vousy a vráskami u očí. Vyjádřil mi upřímnou soustrast a dal se se mnou do řeči. Potvrdil mi slova chvály paní Stálé o mé matce a přešel k pro něj důležitějšímu sdělení, a sice že má pro mě úkol. Že jej tíží dlouhá léta vize a že až můj příchod jim dal alespoň trochu jasnější kontury. Požádal mě, abych zkusil najít hevrena Lobo Elada a dovedl ho k jeho bravu. Že je to nějak důležité pro události, které se stanou brzy v Tarosu. Neznal podrobnosti. Popravdě se zdál být více ustaraný z toho, co neví, než já sám, kdo měl jen následovat jeho kusé instrukce. Přiznám se ale, že jsem ani na vteřinu nezaváhal s odpovědí. Komu jinému jsem mohl věřit, než věrnému příteli mého otce a někomu, komu možná vděčím za to, že jsem vůbec přežil ty tragické události tehdy v Sintaru.
Slíbil jsem mu, že se po tom hevrenovi podívám a udělám maximum, abych jej a jeho bravo našel. Varoval mě, že je to nebezpečný hevren se zlou minulostí a že s sebou nemám brát Mosse, který by mohl přijít na této misi k úhoně.
Až mí přátelé v hostinci, když jsem jim pověděl všechno, co jsem věděl, mě přiměli se ujistit, že to byl skutečně Gildan a že s námi nikdo nějak hloupě nemanipuluje. Považoval jsem za svou povinnost si to ověřit, už jen kvůli tomu, že byli ochotní mi pomoci, i když se jich to vůbec netýkalo. Kněžka Stálá mi potvrdila, že jsem mluvil opravdu s Gildanem, kterého ona osobně zná a že podobizna v medailonku, který mi Gildan dal, je skutečně podobizna mé matky.
V následujících dnech probíhalo naše pátrání po onom hevrenovi. Setkali jsem se s jedním příslušníkem lidu z plání, Loco Pavlo se jmenoval, ze kterého se vyklubal služebník Finwalura. Taky mi vstříc vyšla církev Sirril s malou nápovědou ve formě koňské hřívy a na základě všech dostupných informací jsme stačili zjistit následující.
Lobo Elado patřil k bravu Estacadu, spíše neutrálnímu stádu, které bojovalo tu na jedné, jindy na druhé straně. Měl pověst krutého hevrena který stahuje děti z kůže a jak on, tak i jeho příbuzní se považovali po událostech u Canthie za mrtvé. Mě se podařilo odhalit lokaci Loba v pláních na jih od Sintaru, někde v okolí staré vypálené tvrze Skřetí hroudy. A také jsem našel jednoho z jeho stáda kdesi na jihu v Zelanských vrších.
Měli jsem tedy dost informací na to, abychom vyrazili a zjistili, co nám Gildanova věštba přinese za výzvy. Sintar jsme opouštěli 4.5. a nakonec jsme využili stopařské schopnosti jedné orčice Me Daky, která nás dovedla přímo ke Skřetí hroudě za svým vzdáleným bratrancem Dudlikem, který pomáhal tou dobou legendárnímu krolímu dobrodruhovi Rrungovi s vyčištěním té tvrze a hledáním tamních pokladů. K oné tvrzi se totiž váže příběh spojený již s kolonisty, kteří zde měli posádku a ta byla obležena vojáky jihu. Lendořani se v zoufalé situaci nakonec údajně rozhodli zapálit celou tvrz a uhořeli v ní. Vedlejším efektem pak bylo přivolání mocných synů ohně z astrálních sfér a podle mnohých se ve spálené tvrzi dosud povalují poklady a artefakty.
Co jsem ale nevěděli, bylo to, že krol Rrung a jeho přítel Dudlik dokázali někde na jihu plání lapit právě Elada, svázat ho, přemístit sem a přesvědčit ho, aby jim pomohl s těmi syny ohně. Nikdy jsme se nedozvěděli, co mu na oplátku dali, že jim ochotně pomohl, i když jej drželi několik dní v provazech. Každopádně jsme se nimi všemi u Skřetí hroudy 5.5. setkali.
Elado byl starý na první pohled málomluvný hevren, který již zažil daleko horší situace, než ta, která měla následovat. Rrunga jsme přesvědčili, že jim pomůžeme, když nám pak Hevrena vydají. Oni s tím neměli problém, protože ho stejně plánovali propustit, až pro ně vykoná domluvené. A k našemu překvapení i sám Elado souhlasil, že s námi půjde, protože pro něj byla informace o tom, že někdo z jeho brava žije stejně nová, jako pro nás před pár dny. Když Elado pak v předvečer mocnými ledovými kouzly vymýtil všechny syny ohně z té tvrze a Rrung našel, co hledal, legendární sekeru, já začal pochybovat o tom, že to, co děláme je správné. Všiml jsem si totiž, že moc, kterou Elado vládne není mocí šamana, ale opravdového čaroděje znalého živlové magie vody. Když jsem se ho na to pak opatrně optal, bez váhání nám sdělil, že moc, kterou vládne, mu darovala bytost z Canthie, kterou on pojmenovával jako Carambano, což v překladu znamená něco jako zmrzlý rampouch. Brzy jsme se dalšími otázkami dopátrali toho, že půjde o mocnou myšlenkovou bytost, Linn spekuloval o někom podobném jako o Aldorovi, o běsích – prastarých bytostech, se kterými Sedmnáctka válčila.
A Elado byl ještě více otevřený a svěřil se s tím, že tento Carambano mu a jeho lidu zajistí nakonec velké vítězství, poté co vítěz války u Tarosu bude oslabený. V tu chvíli nám všem docházelo, že Elado skutečně nenávidí všechny, kteří mají cokoliv společné se smutným osudem lidu z plání a je připraven vrátit svým příbuzným to, co jim dříve druzí vzali. A co víc, byl ochoten věřit té bytosti, o které hovořil téměř jako o bohu, o spasiteli. A nebylo pochyb, že poteče krev, že budou umírat nevinní. Najednou vedle nás stál skutečně nebezpečný muž, vládnoucí cizí i jím zcela nepochopenou mocí, sloužící bytosti, která je pravděpodobně starší než Sedmnáctka a má důvod se mstít právě jí a jejím věřícím.
Představa, že takového muž budeme doprovázet, věřit mu a zajistíme mu, aby se setkal se svými příbuznými, které přesvědčí, aby přijali za svého pána toho Carambana, taková představa se zdála být zcela nesprávná a morálně zvrácená. A k mému překvapení mě ostatní z družiny přesvědčovali, abychom nejednali unáhleně a zkusili to dotáhnout do konce, tedy alespoň do toho setkání a pak se uvidí. Byl jsem plný pochyb, ale někde vzadu v hlavě mě stále hryzalo to vědomí, že možná k tomu měl Gildan skutečně dobrý důvod a že se to třeba nakonec ukáže jako správné počínání, i když to tak ve všech ohledech s dostupnými informacemi nevypadalo.
No tak jsme se rozhodli riskovat dál a společně s Eladem pokračovat na jih k Zelanům. Po setkání s místní východodálavskou hlídkou, před kterou se Elado skryl, jsme se nakonec všichni, blízkou přítomností Eladovy mrazivé moci nachlazení a zkřehlí, došli až do jednoho údolí ve výběžku Zelanských vrchů mezi Sintarem a Canthií. Šlo o staré hevrenské útočiště, lidským a trpasličím vojákům dosud skryté. Setkali jsme se tam s dalšími hevreny. Jeden z nich se jmenoval Eblo, další Nacho, mladý z nich pak Taco. Ten jediný to setkání přežil.
Ano, došlo k boji. Příčina byla ale ta nejméně pravděpodobná. Drželi v zajetí zbitou Marantiel. Ještě se nám podařilo ji s nimi směnit za naši již vykonanou službu – znovusetkání hevrenů, ale poté, co jsme ji vyléčili a probudili, její slova nás přesvědčila o tom, že jsou skutečně hrozbou.
Mara zde byla s jasným úkolem, odhalit jejich totožnost, najít schůdnou cestu do Canthie a přijít na to, kým je onen Carambano. Její verze příběhu okolo této mocné myšlenkové bytosti se shodovala s teorií od Linna. Chtěla zajmout jednoho z nich, aby mohla získat nějaké informace, které by Alwarin mohl přetavit v nějakou výhodu. Museli jsme ale jednat rychle, protože od míst, kde jsem je ponechali svému soudu, jsme zaregistrovali sesílání mocného kouzla. Šlo o čas. Zřejmě šlo o nějaké přemisťovací kouzlo. Museli jsme ho přerušit a to nutně vedlo ke konfrontaci.
Podařilo se a jak již jsem výše zmínil, zajali jsme mladého Taca. Našli jsme několik magických předmětů, které hevreni Maře vzali, když se jim ji podařilo zajmout. S jejich pomocí byla Mara schopná se i s Tacem přemístit na bezpečné místo, blíže k Alwarinovi. Nemohl jsme riskovat jeho pokus o útěk, nebo snahu o jeho záchranu od jiných hevrenů. Proto jsme neměli moc času si více s Marantiel říci. Vidět ji po téměř roce bylo pro mě těžké. O to víc ji zase nechat jít, kdo ví kam. Dala mi přívěšek, díky kterému ji, nebo mistra dokážu upozornit, že jsme v maléru a díky tomu se nám možná dostane pomoci. Nepotřeboval jsem od ní nějaké poděkování. Vím jistě, že by podobně jednala ona, kdyby nás našla jako my ji. Navzdory jejím schopnostem a zkušenostem, kterých jsem si velmi dobře vědom, mi ale po tomto setkání došlo, že i ona je zranitelná a rozhodně ne v bezpečí. Dříve jsem moc nepřemýšlel nad tím, co se jí může stát. Přece ji Alwarin ochrání, ne? Teď jsem si ale už tak jistý nebyl. A té myšlenky „co kdyby“ jsem se již nedokázal zbavit. Navíc jsem si uvědomil, jak hrozně moc mi je drahá její společnost.
No, ale zpátky na zem. Po této zkušenosti jsme se vrátili 14.5. do Sintaru a všem důvěryhodným a povolaným jsme tlumočili, co jsme o Canthii a zlu za jejími hradbami zjistili. S Gildanem jsem se již nesetkal, ale věřím, že se naše cesty ještě setkají. Poté, co se k nám Moss znovu přidal po další práci popravčího, který znovu odhalil, že odsouzený je nevinen a žádná poprava se nekonala, jsme vyrazili vstříc klášteru subotamských mnichů Daine. V Železných dolech jsme byli v podvečer 18.5.
Cestovali jsme již bez vozu a bez Komodora, kterého jsme se museli vzdát vzhledem k naší plánované zkratce skrze stínový svět. Přes společnost Atlanka jsme se ním měli opět shledat až v Tarosu.
