Drahá matko,
Věřím, že se toto psaní do tvých rukou dostane bez větších obtíží a alespoň v rámci možností nepromočené a čitelné.
Vím, že jsem již několik měsíců žádný dopis o mých cestách tobě ani otci neposlal, doufám, že mi to odpustíte. Věřím, že žijete neustále tím poklidným životem plným malých radostí s Vašimi velkými úsměvy na tvářích. Vaše společnost mi upřímně chybí. Vím, nevybral jsem nezbytně správnou formulaci, jen jsem tím chtěl naznačit, že při pomyšlení na Vás pociťuji stesk.
Zrovna jsme s družinou (kterou jsem ti představoval v mém předešlém dopise, pokud se nepletu) dorazili do města zvaného Albiero. Jednoho z nejfamóznějších měst na Taře, nepočítaje Minkor. Přicestovali jsme z Tarosu při naší cestě skrz zlá jižní knížectví, ve kterých jsme však strávili pouze pár dní, avšak naše cesta tam byla nesmírně důležitá. Zachraňovali jsme tehdy zajatou dceru významného radního přímo města Taros a její družinu od oyarzinských otrokářů.
Sama víš, že mám ve zvyku říkat věci na rovinu, o to hůř se mi však o tomto zmiňuje psaným písmem. Přesto mám nutkání se svěřit, že od té doby, co se nám podařilo zmíněnou ženu i skupinu vojáků, za pomoci statečného geroje Hynka Lomobije, vysvobodit, na mě dopadá tíha mého svědomí. Zhřešil jsem totiž vůči Siomenovi, již delší dobu před mou cestou do Minkoru. Slepě jsem si myslel, že jsem pod ochranou věřejně známého spolku moudrých čarodějů, který nebudu blíže jmenovat, neboť mi nabídli spolupráci za účelem vyššího poznání. Byl jsem příliš pyšný na to, abych se dokázal pokárat za své skutky vůči Siomenovi, skutečně zaslepen touhou po větším vědění, ni žádné zrcadlo mi neposkytlo pravý odraz mého tehdejšího já.
Chci ti ale říct, že jsem tehdy po vyplutí z oné zlé země procitnul a postavil jsem se tomu špatnému, čím jsem Siomenovi nastavil záda. Nebudu se ospravedlňovat slovy, že jsem vůči Sedmnáctce nečinil zlé skutky. Fakt, že jsem byl součástí toho spolku, je zlo samo o sobě, teď to vím. Oni nemají zábrany. Prahnou po vědění a chodí přes mrtvoly. Šlapou na duše zesnulých pokud to je možné, zneužívají je a ždímají je.
Posledních pár měsíců se většinu času na našich cestách přetvařuji, neboť se snažím přijít na to, jak se tomu všemu postavím, jak se vypořádám s vědomím, že mezi královskými čaroději funguje něco tak slizského a každou chvíli se obávám, že zase zklamu. Sám sebe ještě více, než jsem zklamal Siomena. Možná také proto jsem nedokázal obstát v osobní zkoušce, které jsem byl vystaven nějakou dobu po návratu z knížectví otrokářů. Cítím se slabý a nesebejistý. A možná to jsou jen výmluvy.
Z Tarosu směřujeme na východ a vytyčili jsme si pár zastávek s Albireem v čele. Ještě předtím se však stalo, že náš společník Učukila se však udal autoritám ve městě Gver Graenu, aby očistil své jméno proti neprávem vznesenému zatykači. Modlím se za něj, aby vše dopadlo dobře. Při cestě do Albirea jsme však cestovali přes Elfí kopce do osady jménem Brigova Studánka, kde se jako jedno zmála nachází skutečná chovna psů. Však o důvodu proč na Taře nikde jinde psi nejsou jsem ti již vyprávěl. V Brigově Studánce jsme měli předat jistý osobní předmět ženě, elfce, po jejím zesnulém otci a Atlan zde také chtěl zjistit, zda existuje možnost vůbec nějakého psa pořídit, zrovna před obávanou válkou. Byli jsme v tomto skeptičtí. Také jsme ale byli požádáni zjistit, co se stalo s kurýrem, který byl z Tarosu do Brigovy Studánky vyslán za stejným účelem, ale nikdy se nevrátil.
Při hledání elfky, Wiwibu se jmenovala, a jak krásné rudé vlasy měla, jsme zjistili, že ona i kurýr nakonec putovali spolu a s dalšími dvěmi lidmi do útrob kopců. Starosta Studánky nás poprosil o prověření celé situace, neboť mu na elfce záleželo a delší dobu se již ve městečku neobjevila. Vydali jsme se tedy směrem, kterým byly právě husté lesy v kopcích. Netrvalo dlouho a v lese jsme potkali fenu, která nás jakoby vedla směrem, kde se měkla nacházet Wiwibu. Ukázalo se, že celou cestu věděla, kam nás vede, jelikož jsme dorazili na místo magicky zahalené, starou hrobku Arvedana z Minkoru. Museli jsme překonat mocné stvůry, abychom zjistili, že Wiwibu je nakonec živa společně s oněmi dvěmi lidmi, čarodějem Severixem a mužem, který se ráčil představit jako sám Taranis! Leč kurýr z Tarosu Lomikar Čížek střet sedmnáctcežel nepřežil. Společnými silami jsme se postarali o jejich zotavení, neboť ve hrobce byli uvězněni několik měsíců a dospěli jsme k závěru, že zmíněný Taranis oním pravým Taranisem není. O tom ti, drahá matko, budu vyprávět někdy jindy. Každopádně, za zachránění Wiwibu a vyjasnění celé věci s dvěmi neznámými muži jsme nakonec dostali psa Komodora, kterého si bere na starosti Atlan. Věřím, že bude dobrým přírůstkem v družině.
Cesta k Albireu však pro mne byla opředena ještě většími chmurami. Společně s Walurrianem jsme se dohodli na tom, že bude správné vše o mém působení mezi zmíněnými magiky povědět čarodějné akademii a nejlépe co nejvyšším přestaveným akademie. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem věděl, co od našeho setkání čekat, ba zda se nám vůbec podaří se s s ním, nebo vůbec někým z akademie potkat a svědčit. Nakonec jsme se však ani nesnažili a byli jsme pozváni samotným Velmistrem Xamou, nejuznávanějším čarodějem snad na celé Taře, když pominu samotného Alwarina Bílého. Jeho moudrost a charisma převyšuje vše, co jsem od takového člověka mohl čekat. Původně jsme o mém svědectví pouze hovořili v soukromí jeho pracovny. Za pomoci mistra Dobrovixe z Danérie chtěl Xama zjistit, zda to, o čem zde svědčím, je pravda nebo má mysl byla jen cílem nějakých temných čárů a fantaskních výplodů mého mozku… Těžko se popisuje něco tak hluboce zakořeněného a nejasného zároveň. Dle expertízy starého danérského čaroděje však mé svěděctví nemá žádnou váhu, jelikož je jasné, že jsem byl obětí mocného kouzla měnící mé vzpomínky a má slova pošpiňující spolek veřejně známého čaroděje, který se svými skutky postavil generálům samotného Démona jsou jen produktem mé někdejší zaslepenosti…
Zklamání je příliš slabé slovo pro pocit, který nyní zažívám. Vím přesně co se stalo. A přitom jsem nyní na pochybách, když mé vzpomínky zpochybňují dva mocní čarodějové. Jsem si naprosto jist svého přesvědčení a živě slyším slova mých tehdejších „kolegů“, která mi našeptávají za zády jiných. Snad Sedmnáctka mi dokáže pomoci prozřít a pochopit, co se právě stalo, proč se akademie staví zády k mému tvrzení, když za mými slovy stojí prastará arvedanka, Žlutá dračice.
Matko, má cesta směřuje zpět k Sedmnáctce. Nemám většího cíle, než pomoci odkrýt pravdu a budu se modlit za loajalitu svých společníků, kteří mě drží na této cestě.
Váš syn, Czerzym
