O orcích jsem toho doteď mnoho nevěděl. I když jsem věděl, že několik z nich za poslední roky našlo nový život v Minkoru, osobně jsem se s žádným z nich nesetkal, jen z vyprávění ostatních jsem poslouchal spíše povrchní zkušenosti. Otec i strýc Welekome o nich hovořili ve spojitosti s jejich cestami na jihu Východní dálavy. Věděl jsem tedy alespoň to, že ne všichni orkové jsou takoví, jaké je popisují trpaslíci. V trpasličích příbězích totiž orkové vždycky vystupovali jako ti zlí, bezbožní, krvelační a zrádní tvorové s popelavou pokožkou, kteří vykrádají posvátné trpasličí krypty a útočí vždy ze zálohy a v přesile.
Shash-Lik z nás byl pochopitelně vyděšený. Jsem rád, že mi ostatní dali šanci s ním zkusit hovořit. Ukázalo se, že zná jak pár slov trpasličtiny, tak i několik slov v obecné řeči lidí. Poté, co jsme jej ubezpečili, že mu nechceme ublížit, jsme se záhy dozvěděli, že zde čekal na tu mrtvou orčici, svou žačku, přítelkyni, možná milovanou. Jmenovala se Kebab a když jsem mu sdělil, že jsme ji nalezli mrtvou, zahlédl jsem v jeho tváři i zaslechl ve hlase smutek, i když se ho dotyčný snažil skrýt. Měla plnit pro jeho klan jakýsi iniciační úkol, hledala na povrchu cenné a vzácné věci, které by přinesla sem domů jako dary. Jednou z nich byla asi ta píšťala. Další nejspíše věc zodpovědná za tu mohutnou explozi. Všechno jsem to Šašlikovi pověděl. Bylo obdivuhodné, jak to vzal. Možná se orkové dívají na smrt jinak než my z povrchu. Každopádně jsme ho nakonec skrze alkohol a slib dokázali přesvědčit, aby nám pomohl se tam dole v Podzemní říši zorientovat a třeba nám pomoci se dostat zpět na povrch, kam podle svých slov Šaslik pravidelně chodíval, i když dle jeho informací tam z naší současné pozice trvala cesta alespoň měsíc.
Uzavřel jsem s ním dohodu. Přísahal jsem na celou Sedmnáctku, že jestli nám bude dělat průvodce, vezmeme ho s sebou na povrch do Minkoru, kde mu zařídím učení v některé z palíren. Šašlik totiž neskonale toužil ovládnout tajemství výroby alkoholických nápojů. Současně jsem mu slíbil, že mu dáme tu píšťalu poté, co ji mí kolegové z Bílé pagody budou moci prozkoumat. Dle jeho slov na povrch vedlo několik cest.
První byla přes „Škvíru“, což nám nedoporučoval. Šlo totiž o velkou osadu, ve které žil národ osrstěných lidí, snad opicím podobný, Burungové, a ti neměli v lásce cizince, tím méně povrchňany a nejvíce pak nenáviděli trpaslíky. I když se Moss uměl velmi dobře skrývat i pomocí magie, nechtěl jsem riskovat. A navíc, i když jsme si to nahlas neřekli a on mi to nepotvrdil, pochopil jsem, že jeho předek, Dreskan, mu propůjčoval moc podobnou kněžské moci a Moss nebyl od chvíle, co zabil toho trpaslíka, ve své kůži a tak jsem předpokládal, že se to mohlo podepsat na jeho magických schopnostech.
Druhá možnost byla využít jakousi magickou bránu, mýtické místo od burungů, které údajně mělo vést na povrch. Pochopili jsme, že by mohlo jít o jakési teleportační zařízení, nebo bránu do stínového světa. Potřebovali jsme k jejímu otevření ale jakousi hůl, tedy spíše trojzubec, což byl atribut, který náležel i té soše, která dominovala místu, kam jsme se teleportovali. Tento klíč měl vlastnit náčelník burungů. O jeho lokaci a možnostech využití té kouzelné brány nám měl říci šaman burungů – Chun Gag, který žil mimo Škvíru a Šaslik nás byl ochotný k němu zavést.
Než přejdu k tomu, co jsme se následně dozvěděli od toho šamana a jak jsme se nakonec rozhodli, je nutné napsat to, co jsme zjistili o tom místě, kam jsme se dostali, o původu toho teleportačního zařízení.
Ona socha měla zosobňovat mýtickou bytost zvanou Mrtvý Dech, podle mých odhadů to mohl být kdysi dávno jakýsi temný bůžek, mocná myšlenková bytost z doby, kdy světu vládli ještě korullové. Onen šaman Chun Gag svou moc odkazoval od něj. Po setkání s ním jsem ale usoudil, že spíše než kněžskou moc využíval tento šaman jakési magické postupy vzdáleně připomínající kouzla, jak je znám já.
Teleportační zařízení i místo zřejmě bylo prastaré a přesto funkční. Při hledání magií skrytých věcí jsem odhalil, že kolem základny sochy se vznášejí staré runy. Ty jsem si opsal. Podobaly se trpasličím runám a dříve nejspíše byla vytesány do sochy, nyní po miléniích se již nacházely ve vzduchu kousek od věkem oprýskané skály.
Magistr Czerzym díky svým schopnostem a kouzlům potvrdil prastarost toho místa a naznačil, že se k tomuto místu chodili v minulosti místní národy modlit a obětovávat.
Od Czerzyma jsem se dozvěděl i to, že část oněch run mimo jiné má i svůj překlad a sice:
„Hle, Mrtvý dech, dárce posvátných vod. V něm nalezneme nový život.“
Odtud jméno Chun Gaga, které v překladu znamená „Ten, který slyší padat vodu.“
Na zdech toho dómu jsme nalezli pak i několik značek, starých rytin, jednoduchým napodobeninám snad větví, stromů, těžko říct. Podle slov Šaslika existovalo více kamenů do „Packy“, jak říkal tomu teleportačnímu zařízení, co jsme našli u mrtvé Kebab. O jejich pozici ale nevěděl, snad některé z nich mohl mít v držení někdo z opičích lidí, nebo z Šašlikova kmene Zemního červa.
Od samého začátku jsem zkoušel kontaktovat povrch, nebo se alespoň dopídit, kde jsme a jak jsem psal již dříve, v době, kdy jsme se vydali za oním šamanem, už jsem věděl, že jsme velmi hluboko kdesi na jihozápadě Východní dálavy.
Šaman Chun Gag měl být jakýmsi vyvržencem, někým, kdo se nepohodl s novým náčelníkem burungů. Díky jeho kouzlům a za pomoci Šašlika jsme se s ním nakonec mohli bavit. Potvrdil nám, že se nemají s náčelníkem Hakgkonem (= Ve zlatém kožiše) v lásce. Tvrdil nám, že tento náčelník je válkychtivý, že se narodil se světlou srstí a pomocí několika přívrženců se označil za jejich spasitele, který měl mít takové atributy podle jejich legend. Celou svou významnost měl nyní stvrdit úspěšným lovem jakési podzemní bestie. Šaman nám předložil nabídku. Pomůže nám dostat se k „bráně“, když zabijeme toho náčelníka. Především proto, že měl vlastnit onen klíč (trojzubec) a pak proto, že se šamanovi nelíbilo, že by vedl se svým klanem ofenzivu na povrch, což měl být podle šamana zoufalý čin, který mohl vést jedině ke smrti všech burungů.
Sám jsem měl možnost vidět díky svým kouzlům z dálky Škvíru a to, jak burungové vypadají a jak žijí a mohu potvrdit, že nepůsobili vyspěle, co se zbraní a zbrojí týče. Přesto tvořili složité společenství, které se na první pohled nelišilo co se pokročilosti týče třeba od lidu ze Země šelem.
Nabídku šamana přijali mnozí z naší družiny s povděkem a nadějí. Zřejmě za to mohla bezvýchodnost naší situace, že byli ochotni jen na základě slov toho starého šamana jít a zabít náčelníka místního národa, o kterém neměli bližší informace. Chvíli jsem se cítil jako nepřítel mých společníků, kteří se na mne vyčítavě dívali, proč to všechno komplikuji a proč se zastávám nějakého „opičáka“. Těžko se jim chápal můj pohled ovlivněný silně vyprávěními mého otce a Welekomeho, kteří podobná setkání s cizími kulturami zažili několikrát a vždycky ze závěru jejich povídání vyplynulo, jak málo o nich věděli a jak mnoho se od nich nového dozvěděli a že právě ty první soudy byly nejdále od pravdy. Nepovažoval jsem se za někoho, kdo by měl vstoupit do záležitostí burungů a takto razantně změnit směřování jejich společnosti. Nevěděli jsme, jak ta brána funguje, jestli funguje – to nevěděl ani Šaslik, ani ten šaman. Jen z pohádek a pověr svého národa čerpali své přesvědčení. A i kdyby fungovala, kam by vedla? To ani jeden z nich nevěděl.
I když jsme byli daleko od domova, zatím nám nehrozila smrt a existovaly další cesty, třeba na první pohled méně pohodlné, přesto možná bezpečnější, než kvůli které jsme chtěli kupčit s cizími životy.
Proto a i kvůli dalším důvodům, jsem si od svých společníků vyžádal čas na debatu a rozmyšlenou, než se tomu šamanovi zavážeme slovem. Neochotně, ale přeci, souhlasili.
Stranou jsem jim pak předložil svůj návrh, jak se odtamtud dostat. Mohl jsem otevřít bránu do stínového světa, kterou jsme mohli projít a následně hledat cestu zpět do přírodní úrovně někam na povrch. Riziko takové cesty se mi jevilo podobné jako s tou, co nám předložil šaman, akorát s tím rozdílem, že ta má brána by určitě fungovala a nemuseli bychom kvůli tomu někoho zabíjet. Alternativou pak bylo vyčkávání a mé snahy kontaktovat někoho z povrchu, který by nás pak zachránil, ať už cestování skrze stínový svět a nebo pomocí teleportace. Vyžadovalo to čekání na odpověď z povrchu, ale takové to cestě jsem byl nejvíce nakloněn. Doufal jsem, že Alwarin, nebo velmistryně Taxaonirta by mohli zaregistrovat, že po nich v astrálu pátrám a následně by mohli zjistit, kde se nacházím a snažit se nám pomoci. Nemohl jsem dát svým přátelům jistotu, ale to jim nedával ani Chun Gag. Proto nakonec neochotně souhlasili s tím, že vyčkáme na mé snažení. Šašlik nám pak prozradil, že cestu k té bráně zná a nám došlo, že možná přijdeme na to, jak se k bráně dostat i bez klíče. Mohlo jít o nějaké kouzlo, které bych já, nebo Czerzym dokázali zlomit, nebo bychom si alespoň mohli potvrdit, jak funkční to teleportační kouzlo je a tak podobně. Proto jsme se vydali tam, s tím že já se v průběhu našeho dalšího snažení budu pokoušet kontaktovat povrch.
Těžko říci, kolik času uplynulo, ale únava se už na nás podepisovala. Naše kroky se nakonec zastavili v chodbě, kde byla zřetelně nižší teplota a která končila tlustou ledovou stěnou, která neměla přirozený důvod tam být. Šlo o mocné kouzlo vodního živlu, které bych, myslím, byl schopen alespoň oslabit natolik, abychom skrz tu stěnu prošli. Nechtěl jsem ale něco takového činit, dokud nebudeme vědět třeba to, co za tou stěnou je a nevyplýtváme další možnosti, jak se z podzemní říše dostat. Každopádně v tu chvíli již bylo jasné, že ten klíč nepotřebujeme. Tehdy jsme tam „nocovali“, zatímco se Šašlik vydal sehnat něco k snědku.
Mé snahy kontaktovat povrch nesly dílčí úspěchy a několik otázek. V prvé řadě, něco stínilo mé snahy o astrální kontaktování povrchu a zpětné reakce. U osoby Alwarina jsem neuspěl a jak jsme se později dozvěděli, asi právem, protože se v té době již v Minkoru nezdržoval. U velmistrině Taxaonirty už se mi podařilo jí dát o sobě vědět, ale případná komunikace mezi námi dvěma se nezdařila. Nevěděl jsem s jistotou, jestli ví, kde jsme a jestli se více o nás zajímá.
Nevěděl jsem, jestli je to tím místem, nebo něčím jiným, co naši polohu v astrálu kryje. Ale měl jsem se to záhy dozvědět. Czerzymovi kolegové z Rilondu se o něj strachovali a podařilo se jim nás díky mému snažení nalézt a jak jsem pochopil, vnímali to jako jakousi soutěž mezi jimi a Bílou pagodou o to, komu dříve se podaří nás zachránit a zřejmě oni blokovali mé snahy o kontaktování Taxaonirty.
Našli nás a předali po Czerzymovi instrukce, že mám v určitou blízkou dobu otevřít bránu do stínového světa, kterou oni projdou k nám. Zpět na povrch se pak dostaneme společně dle domluvy a nového plánu. A tak, než se vrátil Šašlik, prošla k nám stínovým světem trojice čarodějů vedená profesorem Hájkem, kterého k mému překvapení Czerzym neznal. Ovšem všichni se hlásili k žákům děkana Šina, o kterém jsem už něco slyšel od Marantiel i jejího mistra. Dalšími osobami z této skupiny byl magistr Dobrozvol a čaroděj Láskudalič (viz info u Hájka).
Po krátké výměně názorů, osvětlení situace a vzájemných poznatků a závěrů, jsme se rozhodli projít ledovou stěnou na druhou stranu a prozkoumat ono zařízení, které mohlo být funkční. I když bychom jej nakonec nevyužili pro naši zpáteční cestu na povrch, bylo v zájmu všech zúčastněných čarodějných stran co možná nejlépe prozkoumat toto místo, dokud máme tu možnost.
Oslabit kouzlo, které formovalo ledovou stěnu se nám bez větších problémů podařilo a prošli jsme na druhou stranu. Bohůmžel bez Šašlika, který byl stále pryč. Stěna se za našimi zády znovu zformovala a my jsme studovali zvláštní bazének, jehož hladina byla současně membránou funkčního teleportu. Krom toho zde stál kamenný podstavec, možná obětní kámen, těžko říci, na kterém ležela zvláštní dýka. Tu pro vědecké účely zabavil Hájek a já jsem nemohl a ani nechtěl protestovat. Bylo to jejich právo. Prázdnou kamennou dlaň a informaci o chybějícím kameni, který byl nejspíše zdrojem naší teleportace, jsem však v rámci soutěže dvou magických škol zamlčel. A i píšťalu jsme si nakonec vyžádal od Czerzyma později na povrchu, takže oba tyto předměty mohli nejdříve zkoumat mí kolegové z Pagody.
Nicméně, teleport za ledovou stěnou ústil kamsi na severovýchod od Khelegových hor, blízko démantové stezky. Při hledání druhé strany portálu jsem obětoval svůj šátek. Až když jsem se pak dozvěděl, že teleport ústí přímo do řeky Aklak, jsem se sním v duchu rozloučil a k mému překvapení jsem pak zjistil, že to nebylo tak těžké, jak jsem si vždycky představoval. I když to byla jediná fyzická připomínka na mou matku, kterou jsem měl, došlo mi, že to není tak důležité. A pro účely kontaktu mé osoby s Bílou pagodou se může určit jiný předmět.
První se do vod teleportu a Aklaku ponořil odvážně Láskudalič a poté jsme dovnitř vstoupili pod ochranou kouzel Hájka i všichni ostatní.
Z řeky nás pak vyneslo kouzlo až na břeh, kde jsme tak mohli stanout suchou nohou k údivu všech zde tábořících členů obchodní lodi Sluníčko kapitána Tresky. O tom, co následovalo, hezky ve svém dopise píše můj dávný přítel Učukila, který se tudy ve stejnou chvíli vracel do Minkoru po dlouhých letech v cizině. Naposledy jsem jej viděl právě v Athoru na společné cestě s mým otcem a Welekomem. Tam mu Callim zajistil učení u lovce Tarika, svého lidského přítele. Skoro jsem na Učukilu zapomněl, za což se trochu stydím. Ale uznejte, dvacet let je dlouhá doba a tolik se toho stalo. Jako by to byl jiný život, jiný Učukila a jiný Walurrian.
Jen ještě pár informací, o kterých se Učukila nezmiňuje, a to o čaroději mistrovi Banadovi z Bílé pagody, který byl vyslán k nám a se kterým jsme se potkali v Bergondu dne 22.11. Jemu jsem předal píšťalu a „packu“, jak ji Šaslik říkal. Společně jsme cestovali až do Minkoru. Za Mosse a jeho úspěch na Lendoru, kam se vypravil, se každý den modlím a skřítka Su určitě nelituje toho, co s námi za tak krátký čas prožila.
Nyní mám nevyřízený dluh vůči Šaslikovi, kterému jsem v poslední chvíli tam dole telepaticky vzkázal, ať se vypraví do Minkoru po své trase, že chci naši dohodu ctít. Doufám, že se mu podaří dostat se na povrch a že se nám jej z Pagody podaří najít dřív, než se mu na cestách do Minkoru něco zlého přihodí. Nejde jen o to, co jsem mu před Bohy slíbil, ale i pro bádání nad tím, co jsme tam nalezli a co jsme tam nechali, může být Šašlik neocenitelným zdrojem informací.
Už končím, jen poslední informace. Alwarin, jak jsem psal výše, v Pagodě již nebyl, ani Mara. Vyrazili společně neznámo kam. A nemělo to nic společného se zesnulým čarodějem Wu, ani se skřetem Jangem, nýbrž s návštěvou Dvou čarodějů v Pagodě. Vím, že dříve díky němu vykonali několik hrdinských činů, byli to bílí čarodějové z Albirejské univerzity a tudíž se velmi dobře znali. Já doufám, že se Alwarin brzy vrátí, aby mohl pomoci Su a aby mohl přispět svými vědomosti s ozřejměním toho, jak funguje to teleportační zařízení, kým byl Mrtvý dech a kdo byla nebo byl Akailstrí, o kterém hovořil Chun Gag jako o tom, jehož synové byli ti na povrchu – jejich nepřátelé. Doufám, že se Alwarin vrátí dříve, než se velmistryně Taxaonirta rozhodne zasvětit do zkoumání námi nalezeného i čaroděje z Rilondu, které v Bílé pagodě od této chvíle zastupuje magistr Dobrozvol.
