Obchodník se po našem zdržení v Kam Paňi neozval. Jeho mlčení trvalo až do vesnice Ťap Ťap kousek za Imchejlou, kde jsme dorazili 11.11.
Za dobu našeho cestování se událo několik významnějších skutečností, které bych zde rád zaznamenal, aby se na ně nezapomnělo.
Nechci Czrerzymovi křivdit, ale když jsem jej požádal o půjčení sekery, kterou jsme nalezli ještě na Ellionské cestě v jeskyni, kde mučil Mosse ten záhadný skřítčí vrah, zdál se být trochu zaskočený, že si na něco takového pamatuji. Studoval jsem ten skřítčí meč, co jsme našli v dolech ve Fu, a tak jsem si říkal, že se mohu podívat i na ni, protože jsem věděl, že se v ní nalézá určitá forma magie. Czerzym se musel přiznat k tomu, že ji už v Tarosu nechal prohlédnout v Pelsově domě a poté, co zjistil, že byla očarovaná jakousi šamanskou magií a její schopnosti bychom údajně nevyužili, prodal ji. Byl jsem překvapený, že se o tom zmiňuje až teď, protože, pokud na ni vůbec někdo měl nárok, tak to byl Moss. On na tu událost ale nejspíš chtěl zapomenout, proto se o ní už před Czerzymem nezmiňoval.
No každopádně se s námi následně Czerzym rozdělil o peníze, které za prodej té sekery obdržel, takže jsem to nechtěl zbytečně rozmazávat. Snad opravdu jen zapomněl, jak se mi snažil to zdržení osvětlit.
Podařilo se mi nakonec zjistit, že nalezený skřítčí meč pan je očarován velmi složitými kouzly a k jejich uvolnění je potřeba nějaké heslo, které jsem neznal. Později mi skřítčí čarodějové v Budíně prozradili, že oním heslem je zvolání ve skřítštině: „Smrt Zin Zarově kultu!“
Ten meč byl mocný a rozhodli jsme se jej neprodávat. Po dobu, kdy s námi bude cestovat , ho dostal do opatrovnictví Atlan, protože s ním dokáže nejlépe zacházet.
Atlan si též po cestě nechal opět opravit a svůj vrhací oštěp a Moss si pořídil několik vrhacích nožů. Vyhnuli jsme se všem třem velkým městům a za Imchejlou přespávali ve vesnici Ťap Ťap. Ten večer jsme si všimli podezřelých pohledu dvojice skřítků a tuším, že to byl hlavně Linn, který nás upozornil na to, že je viděl už dříve, když jsme obcházeli Imchejlu a měl podezření, že nás sledují. Nebylo těžké mu uvěřit, protože neskrývali svůj zájem o nás a především o Viena.
Šlo o mistra bojového umění, skřítka Fai Čiho a jeho žačku Su Ši. Jejich jména a povahy nám samozřejmě v tu dobu nebyly známy.
Vyhledala nás nahoře v pokojích ta pohledná skřítka a naznačila nám, že s námi musí mluvit, ale Linn o tom nesmí vědět. Abych to zkrátil, krom ní se tam objevil ještě duch její spolužačky, skřítky Jin Kao. Byly přesvědčeny o tom, že onen záhadný „Obchodník“ je bratr Jin, jakýsi Jang Kao, čaroděj z Rudé Rišty, skřet a někdo, kdo chce onu lampu proto, protože ji dříve vlastnil jeho děd Mao Kao, jehož duše měla být uvězněna v oné lampě. A Jin slíbila, že svého nezdárného bratra za každou cenu zkusí najít a přivézt ho zpět na správnou cestu. To se jí bohůmžel nepodařilo a ona před cirka rokem umřela blízko Tarosu. Jako duch se ale vrátila na tento svět, což potvrzovalo její zapálení. Věděl jsem, že duchové nemohou lhát a věděl jsem, že její duše trpí, ale slib, který dala za života, je silnější, než volání k Poslednímu soudu. Museli jsme ji pomoci. A Su, i její mistr, nám byli ochotni krýt záda. Seznámili jsme je s podrobnostmi naší předávky a že se snažíme osvobodit skřítčího čaroděje Wua, kterého Jang vězní.
Plán byl následující. Máme pokračovat dál podle domluvy s Obchodníkem a oni nás budou sledovat. Museli jsme ale prvně pomoci Jin. Ta nám přednesla zvláštní přání. Chtěla, abychom tu předávku uskutečnili a abychom ji teď uvěznili v té lahvi. Viděla v tom jedinečnou příležitost být blízko svého bratra, který si údajně její přítomnost nepřeje. Takhle ale nebude mít na výběr, pokud chce onu lampu studovat. Dostat její duši do lampy se ale zdálo příliš složité. Věděl jsem, že vazba, kterou nyní lampa má, je vázaná na falešný odraz Linnovy duše a nebyl problém ho nahradit duší jinou. Jak to ale udělat, když Jin neměla tělo. Její pohled na tuto mou otázku byl ale všeříkající a já věděl, o co mě vzápětí poprosí.
Měl jsem vystoupit ze svého těla, ona by do mého na malý okamžik vstoupila, pohladila by lampu a provázala se s ní a Džinem uvnitř. Poté bych se vrátil a ona by zůstala bez těla uvězněná tam, jako všechny ty předchozí duše. Věděl jsem, že to lze teoreticky provézt, ale nikdy jsem nic podobného nezkoušel a ani jsem něčeho takového nebyl svědkem. Jin měla ale obrovskou vůli a za života musela být opravdu výjimečná osoba, neboť její přítomnost v mém těle nezanechala téměř žádné následky po mém návratu. Věděl jsem, že bude v lampě uvězněna, ale už tak byla lapena v Přírodní úrovni a nucena bloudit a toto se zdálo být v tu chvíli nejlepší možné řešení. Dali jsme ji tak šanci, i když pramalou. Bylo to její rozhodnutí a já jsem se mu nechtěl vzpouzet. Chápal jsem ji. Její snaha zvrátit zlou tvárnost u jejího bratra ukazovala její obrovskou lásku k němu a další kvality, které jsem chtě nechtě musel obdivovat.
A tak se stalo, že jsme vyrazili další den na cestu a to už Linn věděl od Janga, že k předávce dojde ještě ten den. Došli jsme na křižovatku, kde Linn přesně před rokem odbočil z cesty a jeho kroky a rozhodnutí jeho přátel nakonec vedly vlastně k nalezení té lampy, kvůli které zde byl právě dnes. Zdálo se, že si s našimi životy pohrávají mocné síly a tak jsme ani nekladli odpor, když nám Linn oznámil, že na něj na té křižovatce máme počkat, že půjde dál na sever do lesů, podle instrukcí Janga.
Trvalo to několik hodin, než se vrátil. Zajímavé bylo, že se u nás zastavili dva skřítčí vojáci, co projížděli okolo, aby nás prověřili. Povídali něco o tom, že v okolí není bezpečno a že bychom se zde neměli zdržovat. Mělo to asi co do činění s výskytem Obchodníka a další strany, o které se už dříve zmínili Fai a Su, kteří k nám na té křižovatce nyní přišli a společně jsme pak čekali na Linna.
Ten přišel sám, bez Wua a bez lampy. Janga ani nepotkal, jen po jakémsi orlovi mu předal Lampu a později se měl dozvědět lokaci, která nás měla zavést k Wuovi. A to se po další hodině čekání také stalo. Zamířili jsme na jih, přímo ke stavení jakýchsi Wejů, rodiny, kterou dříve při oné výpravě Linn poznal.
Když jsme tam došli, zahrada i trávník okolo byl zanedbaný. Linn měl zlé tušení. Když nás pak před domem pozdravil i jemu cizí skřítek, věděli jsme všichni, že je něco špatně. Pár dotazy jsme se od něj snažili zjistit, kde je Wu a on a jeho kumpáni, co brzy vylezli ze stavení, předstírali, že o žádném Wuovi neví. To už ale do celého rozhovoru vstoupil mistri Fai a označil toho skřítka za lháře a podvodníka a vyzval ho, aby uhnul z cesty. I když jméno Fai Čiho nebylo těmto skřítků neznámé, nezalekli se ho a dokonce přešli k vyhrůžkám. Většina z nás nebyla připravená na boj s neznámým protivníkem a já měl v torně pořád jedno eso v rukávu a proto jsem společně s Linnem a s mistrem ostatní přesvědčil k tomu, abychom odešli, dokud máme šanci.
Vzdálili jsme se od toho statku a já vytáhl zápalnou láhev, kterou mi dal Chan Ij Fu ještě v Bílé pagodě pro případ, že by šlo do tuhého a my potřebovali jeho pomoc. A taková situace teď nastala. Díky tomu, že ve mě na krátký okamžik byla Jin, jsem dokázal pomocí svých kouzel zjistit, že by tam někde Wu měl skutečně být. Proto jsem zapálil onu láhev a skrze vzniklé plameny se k nám dostal Chan. Rychle jsme si sdělili vše potřebné a on nakonec na nápad Atlana sám souhlasil, že tu chalupu i s nimi dokáže zapálit. To už jsem věděl, že tam něco hledají, odlamují prkna z podlahy a rozebírají celý interiér té budovy.
Chan na nic moc nečekal a s plánem, že kdyby měl oheň ublížit Wuovi, dokáže ho s pomocí Linna zachránit a udržet naživu, o chvíli později již dům stravovaly obrovské plameny a během několika minut se celý začal rozpadat v prach a popel. Několik skřítků vyběhlo ve snaze zachránit se ven, ale byli jsme na ně připravení. I když jsme doufali, že někoho z nich dokážeme lapit živého, nepodařilo se nám to a to i kvůli tomu, že si jeden z nich sám vzal život a druhého někdo z nich z dálky magií zabil. Minimálně dvojici těch, kteří je vedli, se podařilo pomocí teleportace dostat pryč. Mistr se skřítkou Su se vydali pronásledovat jednoho z nich do lesů a my jsme poté, co Chan uhasil všechen oheň, začali prohledávat trosky toho domu.
Bylo nám jasné, že Wejové, co zde žili, jsou již po smrti. Jejich těla jsme ale nenašli. Czerzymovi se pomocí umění, které jej naučili Šinovi žáci v Rilondu, podařilo zjistit, že co dělo v tom domě ve chvíli, když jej Chan zapálil. Viděl je hledat něco v podlaze a jeden z nich se pak vrhal na nás se jménem Zin Zara na rtech. Měli jsme tu čest s následovníky kultu, který je již několik set let považovaný za mrtvý.
V troskách domu se mi nakonec podařilo najít křišťál a v něm Wuovu duši. V tu chvíli mi došlo, jak se to celé asi odehrálo. I přes své kvality nemohl Wu vzdorovat Jangovi, pokud se mu ho před tím podařilo zabít a jeho duši uvěznit v tom kameni. Wuova duše musela trpět a i když nechtěl, musel vyzradit vše, co Jang o lampě, Linnovi a všem ostatním chtěl vědět. Všem nám bylo jasné, že musím urychleně ten křišťál zničit a Wuovu duši tak osvobodit. Možná by měl důležité informace o Jangovi a vlastně i o lampě, jejíž historii zde ve Skřítčích vrších studoval. Jeho duše si už ale vytrpěla příliš a jsem rád, že nikdo ani slovem nezpochybnil to, co jsme se rozhodli okamžitě učinit.
Po krátké přípravě, aby nedošlo k dalšímu zranění, jsme křišťál znehodnotili a duše Wu mohla konečně spočinout v náručí Mauril.
U oněch Zinzarovců jsme našli několik cenností a mincí a dva zachovalé magické meče, ze kterých se ale později vyklubali zbraně císařových stráží, které museli oni kultisti získat přes černý trh. Hodili se nám vzápětí, když se objevila jízdní vojenská hlídka z Budína vedená synem knížete, Udu-Šenem. Byl již informován někým z Bílé pagody, co se tady děje a část jeho mužů vyrazila okamžitě do kopců hledat ty dva, kterým se podařilo uprchnout. Všichni společně, po přespání u Jen Chena, místního poustevníka, jsme vyrazili k Budínu. Tam jsme přijeli na zapůjčených ponících ještě večer 14.11.
Byli jsme čestnými hosty knížete Gur-Šena, kterému se už doneslo, co všechno se stalo a že jsme ti samí, co udolali Žmoka u Mostovky a údajně zachránili jeho vnučku v Bílé pagodě. Oceňuji, že se Čin nezmínila o všech detailech a vykreslila příhodu s uvězněním ve Stínovém světě jako jen takové malé dobrodružství, které měli čarodějové z Bílé pagody pevně pod kontrolou.
Patnáctý den měsíce jsme tedy byli hosty v paláci v Budíně a užívali si veškerý luxus. Chan se s námi brzy rozloučil a řekl, že pocestuje na východ přes Zahrady dračího císaře do Mostovky, kde si musí něco zařídit. Mistr Fai a jeho žačka Su, na nás čekali za budínem v malé vesničce Tichý vítr, odkud s námi pak byl rozhodnutý mistr poslat do Minkoru Su, aby se mohla dozvědět více od čarodějů z Bílé pagody a domluvit s nimi další spolupráci. Osud její přítelkyně Jin ji nebyl lhostejný a ona byla odhodlaná pomoci její duši a případně ukončit život Janga, kdyby Jin neuspěla. Takhle asi zněla jejich dohoda, možná další slib. Nevadilo nám, že tato půvabná a tichá skřítka bude cestovat s námi. Navíc se zdálo, že Linnovi její společnost na naších cestách prospěje.
Poté, co jsme se rozloučili s knížete Gur-Šenem, jeho synem a komorníkem Te Tučem, který se staral o všechny naše potřeby a byl trpělivým rádcem ve zvyklostech místní šlechty, jsme se přesunuli do Tichého větru, kde jsme ještě naposled odpočívali. Linn strávil tu noc v místní dodžó a další den v doprovodu Su jsme se všichni opět setkali a vyrazili ke křižovatce cest Malých národů a dál na trpasličí území. Těšil jsem se na zastávku v místní strážnic u Zurku, kde, jak jsem doufal, se společně s ostatními dozvíme více o možnostech přístupu k tomuto starému arvedanskému městu. Moss nás upozornil, že se bude vydávat za minkorského trpaslíka, ale že yb se nejraději vůbec s místními nebavil, protože stále patří mezi lendorské trpaslíky, kteří jsou s místními na nože.
18.11. jsme dorazili do oné strážnice, které velel trpaslík Horf Örlög. Byl zrovna svátek Gora a místní jej slavili taktéž. Stála tam provizorní aréna a probíhali přátelské souboje muže proti muži. Atlan se samozřejmě hned zapojil a nevedl si vůbec špatně, i když bylo zřejmé, že místní elita Serkenských stráží mu nakonec udělí bolestivou lekci.
Svátek byl ale brzy přerušen dvěma událostmi, které nikdo z místních a ani z nás neočekával.
Nejprve z kopců od Horského štítu přiběhl obrovský humanoid, jak jsme se později dozvěděli – Revan, černooký bledý bojovník, pyšný tvor z temných stran Stínového světa, který ustavičně hledá smrtelníky, které by mohl pokořit a okrást je o jejich cenné vybavení. Jeho řádění stálo život několika zkušený seliackých stráží. K zemi ho poslal nakonec sám velitel Horf.
A do té situace, která už tak ukončila veškerou svátečnost toho dne a přeměnila ji na smutek ze ztráty, byl zavolán k tělu Revana místní učenec, trpaslík Krog Sumkrok, služebník Mauril. A doprovod mu dělal kulhavý trpaslík. A Moss nás nenechal ani vteřinu hádat, jestli je to TEN trpaslík, kterého na Taře celou dobu hledá. Byl to on, Kimli Trontmarg, sestrovrah. Ona sestra, kterou Kimli zabil, byla ženou Mosse. A Moss hnán pomstou, zvolal jméno Dreskana, boha msty a žádal, aby mu místní toho Kimliho vydali, aby ho mohl zabít. Nijak jsme neměli odvahu do toho zasahovat.
Kimli se zkoušel schovat pod ochranu toho starého učence, ale poté, co velitel Horf dal najevo, že už tak je rozezlen a nemíní řešit další problém a bránit cizího trpaslíka před cizím trpaslíkem, starý Krog se smutkem v očích Kimliho musel zklamat. Zdálo se, že jméno Mosse, jeho klanu a jméno Dreskana má i u místních trpaslíků velkou váhu. Jméno Dreskan jsem znal, ale měl jsem za to, že jde o nějakého malého bůžka z jihu. Překvapilo mě, že jej zná i Moss a že se k němu hlásí, byť ho nenazývá bohem, ale svým předkem. Téma pomsty ale obě tyto entity spojovalo, takže to nemohla být jen shoda jmen.
A tak nakonec Horf souhlasil, že dojde k boji. Ale nejprve vyzval na naléhání Kroga, aby Kimliho někdo v boji zastoupil, aby to byl rovný souboj, protože Kimli nebyl už na první pohled z válečnického těsta. A ve chvíli, kdy se přihlásil jeden ze starších veteránů místní hlídky, velitel Horf prokázal své kvality, kdy mu nedovolil Kimliho zastoupit, protože by to nebyl rovný boj. Nikdo další se nenašel a tak musel Kimli bojovat o svůj holý život. V tu chvíli nám všem bylo zřejmé, že jde o boží soud, staré trpasličí tradice a přemýšlení o morální správnosti toho, co se před námi odehrává, si každý z nás nejspíše odpustil. I Kimli se zdál být nakonec smířený s tím, co se stane. Souboj to byl krátký a rychlý. Trvalo to jenom pár desítek vteřin, kdy mu Moss rozbil kladivem hlavu. V tom tichu, které nastalo, bylo všem jasné, že to, co se stalo, možná nebyla vůle boží. Kimli neměl šanci. Jakoby se sám Gor od všech odvrátil a my jsme tak mohli být svědky nezájmu Sekrenských nad osudem toho cizího trpaslíka. Jen starý Krog se zdál být rozezlen nad tím, co se stalo a ani snahy Linna o rozhovor s ním neslavily úspěch.
A tak zatímco Moss tiše seděl stranou a srovnával si v hlavě to, co se před okamžikem stalo, co to pro něj znamená a jestli to bylo takové, jaké čekal, že to bude, Linn poslal po někom krátký dopis Krogovi. Asi se zajímal o to, co mu Kimli pověděl, proč byl Krog přesvědčený o jeho nevině.
Rychle nám bylo ale naznačeno, že máme vypadnout. Měli jsme cestovat sami, jen s kovou tabulkou, na které byla informace pro další strážné na cestě, ze které měli vyčíst, jestli jsme se na cestě nezdržovali.
Když jsme tu strážnici opustili, vládlo mezi námi ticho. A Linn se zdál být rozčarovaný tím, jaký vzkaz dostal při našem odchodu v odpověď. Nakonec se Moss rozmluvil. Objasnil nám to, jak jeho žena zemřela, že s ní byl jen krátce a že Kimliho útěk byl pro tamní soudce důkazem jeho viny. Z tónu Mossova hlasu bylo ale znát, že má určité pochyby. Vím, že mu Kimli něco řekl, než ho Moss zabil. Zdálo se, že to v Mossovi něco zanechalo. Nejistotu. Také nám objasnil, co je pro něj Dreskan, proč ho označuje za své předky a přiblížil nám, v jaké rodině a v jakých poměrech vlastně vyrůstal. Přiznal se, že byl vrahem, že stále je. Ale že cítí, že mu jeho blízcí možná neřekli celou pravdu a že je nyní odhodlaný ji zjistit. Nechtěl jsem ho soudit. Sám mě znal natolik, že věděl, že se v mnohém názorově a hodnotově rozcházíme. Naznačil ale, že Tara ho změnila. Že spatřil Slunce. I když to asi ani tak nemyslel, spatřoval jsem v tom jasnou paralelu na moc Auriona navracet zbloudilé ke světlu.
Pochyby Mosse pak umocnil Linn, který se ho zeptal, jestli chce Moss vědět, co si myslel o Kimliho zločinu ten starý trpaslík Krog. Moss souhlasil a Linn mu se slzami v očích předal vzkaz, který od Kroga dostal.
Moss se nám svěřil s tím, že v něm stojí, že údajně vrah nikdy neexistoval a že si Mossova žena Keda vzala život sama. Nechci si ani představovat, co pro Mosse takový vzkaz musel znamenat a jaké emoce v něm vyvolat. Bylo mi ho líto a naprosto jsem chápal, že se naše cesty opravdu musí rozejít a že se Moss musí dozvědět pravdu.
Nálada se poté uklidnila. Moss mi řekl, že pokud se ukáže, že mu jeho příbuzní lhali, že už tam nebude chtít zůstat a že se pokusí vrátit na Taru a opět nás vyhledá. Přál jsem mu, aby našel v srdci klid a každý den, co nás pak opustil, jsem se za něj modlil k Finwalurovi.
No ale zpět k našemu cestování.
Ráno 20.11, kdesi uprostřed hor na Cestě Malých národů, nás vzbudila mohutná exploze. Cítil jsem velké množství magie z míst, odkud se nesl ten výbuch.
Nelenili jsme a rychle jsme vyrazili tím směrem. Po několika kouzlech jsem zjistil, že tam možná ještě někdo z přeživších žije a také se tam vyskytovala myšlenková bytost, Goraxova kočka, tvor za specifických podmínek snadno přivolatelný a ovladatelný, avšak povahou zlý a krutý. Měl jsem ho možnost spatřit i na vlastní oči ve sklepeních Bílé pagody.
Já kvůli kouzlení jsem byl kus pozadu, zatímco zbytek družiny tam doběhl. Kočku zabili s pomocí Su, ale bohůmžel už nikoho nedokázali zachránit. Zemřeli tam tři trpasličí stráže, poník a jakási orčice. Z indícií a stop jsme pochopili, že ji zřejmě trpaslíci načapali, ona skrze Daxarovu kouli přivolala tu kočku, došlo k nějaké nehodě a zbytek už známe.
U orčice jsme pak našli zvláštní skřínku a v ní dva předměty. Prozkoumával jsme je zpovzdálí chráněn před výbuchem, protože jsem neznal povahu té magie, která se v nich nacházela v nezvykle velké koncentraci.
Jeden z předmětů byla jakási kamenná píšťala. Druhá pak malá kamenná dlaň se zvláštním kulatým kamenem uprostřed. To jsme ale zjistili až ve chvíli, kdy jsem to neprozřetelně odkryl. Mělo mi dojít, že to bude reagovat se slunečním světlem. Než jsem stačil říct „Khar to sper“, byli jsme lapeni v mocném teleportačním kouzle a přeneseni na obrovskou vzdálenost hluboko do podzemní říše kdesi na jihozápad. Odhadoval jsem jih Zelanských vrchů, možná Divokou pláň. To jsem samozřejmě zjistil až dlouho poté, co jsme se seznamovali s tou krutou skutečností, že jsme daleko pryč, neznámo kde, bez možnosti vrátit se zpět. Kamená dlaň totiž byla prázdná a mě došlo, že šlo o jednosměrný teleport.
A na tom místě hluboko v temnotách, ve velkém kamenném sále s obří prastarou sochou sedící postavy na trůně, jsme se setkali se zvláštní osobou, zcestovalým orkem Shash-Likem z klanu Zemního červa, který pro nás představoval jedinou záchranu a možnost orientace v tom neznámém temném prostředí.
