Po zdržení v Kam Paňi se už naše cesta skrz Horské císařství obešla bez větších zádrhelů a jak plynul čas, měl jsem možnost dostat se k některým dokumentům, které jsem si nechal opsat v Cechu čarodějů v Tarosu. Měli tam uschovány zápisky jednoho Finwalurova kněze, Baldara.
Zdálo se to jako boží znamení, že v prvním listu jeho deníku, který se mi dostal do ruky, bylo zmíněné jméno Miška Vlviče, o kterém jsme v Tarosu hodně slyšeli. Netušil jsem, že tohoto umělce, společníka Dvou čarodějů, kdysi doprovázel i kněz Poutníka. Ještě více mne pak zaujal kontext a relevance Baldarovy úvahy k naší vlastní … družině.
„Otázka vůdcovství – právě ta se postupně objevuje uvnitř skupiny, které jsem i já členem. Pomalu začínáme, ano my, psát historii. Nevím přesně, jaký průběh jsem očekával, ale dříve nebo později musela přijít chvíle, kdy někdo z nás zahyne a my se probudíme ze svého dobrodružného snu a procitneme nepříjemně střízliví s očima otevřenýma dokořán. A nebo kdy vykonáme něco natolik velkého, že to zasáhne naše srdce, naše pýchy, naší osamělost a osobní bezvýznamnost a my pochopíme, že táhnout za jeden provaz se vyplácí. Naštěstí nastala ta druhá možnost a s ní se objevil problém. Nejsem si jist, jestli jsem si ho všiml jako jediný, ale postupně začíná uvnitř naší party krystalizovat jednotlivé vztahy a jakási hierarchie. Asi je to přirozené, ale i přesto se toho trochu obávám.
Je pravdou, že každá družina, nebo i loupeživá banda, kterou jsme před pár dny vyhubili, nese jméno po jejím vůdci. Frankova banda, která zavraždila spoustu nevinných lidí, družina Torka Tillkilarina,která porazila strašlivého zeleného draka Hygeossapa a tím vytrhla chrám Paní úrody z jeho sevření ve Zlatém hvozdě, nebo družina knížete Čereva, která křížem krážem prozkoumala Jantarové stepi na západ od Rilondu. Čí družina jsme my?
Stejně jako v naší družině, i jinde je spousta významných lidí, moudrých a vzdělaných učenců a služebníků božích. Přesto není Runigen, patriarcha Siomenovy církve na Taře, vůdcem družiny, ale je jím lidský kníže Čerev. Vzpomenu na lorda Firuna, který také netoužil mít své jméno v názvu družiny, které je ještě i v tuto chvíli členem a přenechal tuto výsadu elfímu příteli Torkovi. A možná to není v silách těch, kteří jsou uvnitř, ale těch venku, těch zachráněných, kteří jim dají jméno po jednom z nich.
Přesto ale někteří mají pro vůdcovství jisté předpoklady. Nestydí se šířit své jméno, kdykoliv je příležitost, chápou se slova. Jsou vidět a slyšet. V naší družině je spousta mužů, kteří jsou něčím jedineční, ale mnohým z nich brání ve vůdcovství jejich skromnost, a nebo přímo jistá bezelstnost v případě Vina. Když si odmyslím ty, které tyto vlastnosti určují, zbude mi pouze Malvin, Manfred a Miško. Magické ‘M’.
Miško, jakožto Mirtalin kněz, velký bohém a snad i trochu nesvázaný člověk by na sebe ani nechtěl brát takové břímě. I když má nejlepší dispozice k tomu být dobře viděn, občas, zdá se, nemá chuť a stojí stranou.
Máme tu Manfreda, čaroděje Bílé univerzity. Snad již i přítele samotného mistra Alwarina. Zdálo by se to být ideální, ale byť za většinou cest, které nás daly dohromady, stál on, zdá se mi, že netouží po tom být v čele. Je hodně mladý a v univerzitě je jasno dáno, kdo je a není mistr. Jednoduše si nevěří.
A nakonec je tu Malvin – novic řádu Rytířů Devíti hvězd. Ten problém, co je u Manfreda, je u něj vyřešen. Nazývají se bratry, všichni jsou si rovni. A přesto si Malvin věří více, než by věřil druhým lidem. Vždyť přešel Zelanské vrchy s cílem stát po boku rytířů a to se také stalo. Zdá se, že jej ještě nic nesrazilo na kolena, ale přitom se žene dopředu tak rychle, jako by ho něco tam vzadu tížilo. Tento důvod nám nejspíše zůstane skryt. Každopádně se jeví jako někdo, kdo by se nebránil, kdyby byl vůdcem a už několikrát svými slovy a náhlými činy, rozhodl situace za všechny.
Mám z toho trochu strach, jak jsem psal na začátku. Snad nikomu z nás slavné činy nestoupnou do hlavy a každý z nás bude vždy schopen naslouchat moudrým slovům svých přátel nezávisle na tom, jak se tito přátele jako skupina budou nazývat mezi lidmi a jinými národy Asterionu.
Dlouhá cesta je ještě před námi a vím tak dobře, jak jen může Finwalurův služebník vědět, že bude záviset na každém z nás, co z toho nakonec bude. Odvaha, smělost, ctižádostivost, zarputilost, vytrvalost i skromnost se ukrývá v každém jednom z nás. Snad bude moci zářit i na ostatní a dá vzniknout tomu, co v naší partě ještě postrádám a co možná bude tím koncem – trpělivost a střízlivost. Čas odhalí, jestli jsme skutečně hodni se nějak nazývat a něco znamenat. Finwalur provázej naše kroky.“
Číst tyto řádky není povzbudivé s ohledem na to, co se stalo před pár dny a jakým debatám jsem byl přítomen v Tarosu. Nechce se mi ale věřit, že má Czerzym pravdu, že to nikam nevede, že je náš spolek nefunkční. Vždyť jsme přežili přelet Ugrien nad Minkorem, dlouhé aldeny v temných hvozdech na východě, našli jsme věky ztracenou svatyni Alcaril, viděli jsme na vlastní oči prastarého arvedana v dračí podobě, zahubili jsme Žomka a pak ty salamandry na Ellionské cestě. To musí něco znamenat. Možná klopýtáme, činíme chyby, ale kdo z těch hrdinů, o kterých tak rádi slýcháme historky, byl bez kazu? Věřím, že všechny ty úspěšné dobrodruhy, co opravdu něco dokázali, pojila jedna vlastnost a tou je ochota pokračovat i s ohlédnutím na vlastní selhání.
„Nevzdávat se, poučit se.“ To byla slova, která mne před šesti lety přesvědčila to ještě jednou zkusit v Bílé pagodě. Slova, kterými se řídil můj otec. Je mi jedno, po kom se bude nazývat naše družina, ale hrozně moc bych si přál, aby měla jméno. Aby pro „ty tam venku“ něco dobrého znamenala.
