Můj nejdražší příteli,
vím, že je to již dlouhá doba co jsem ti naposledy napsal anebo za tebou zajel, ale doufám, že tě potěší číst tento dopis stejně, jako mě těší ho psáti (přes tíživou situaci ke které se možná nakonec dostanu). Asi tomu ani nebudeš věřit, ale místem kde ho píši je okolí starého mlýnu ne více jak půlden na východ od řeky Elionu a jeden namáhavý noční pochod od Minkoru. Je to tak můj učiteli, jsem opět doma. Nevím, zda se ti již doneslo, proč jsem musel opustit okolí Albirea a pokud ne, věřím, že ti to někdo k tvému velkému pobavení brzy odvypráví. A pokud se ti něco nebude zdát, věř, že nepřehání. Každopádně, ještě před svátkem duchů jsem vstoupil do Klenotu Tary. A přiznám se, přestože jsem o tomto městě vyprávěl během posledních let tisíckrát, sám jsem zapomněl jak nádherné a barevné je. I nyní, kdy stále ještě jsou patrné škody napáchané Ugrien Černou, jen stěží jsem zadržoval slzy. Jako opál hrající směsicí barev, plný smíchu a radosti… to je Minkor, o kterém se mi zdávalo. I žebráci jako by zde byli sytější a zloději poctivější. Nebeské lávky křižují nebe a lidé všech ras a národů se překřikují na tržištích. Musíš přijet a také spatřit mé město, tak jak jsi mi dal poznat ty to své.
A ptáš se jak se mám já sám? Inu docela dobře. Zrovna se snažím zajistit si práci u jednoho obchodníka s kožešinami a bydlím u Mama Wupi, stařenky, která mě jako chlapce vychovávala. Zní to nudně? Chybu bys udělal, pokud bys tomu totiž jen na vteřinu uvěřil. Nevíš totiž, s kým cestuji divočinou a kde zrovna tábořím. Jsem zde totiž s družinou čaroděje Walurriana. Chytáš se? Nenechám tě dlouho váhat. Ano, je to syn pana Callima! Pojí se s tím však smutná zpráva, která mě zasáhla nevím, zda již stihla zasmušit i tebe. Vznešený pan Callim před nějakým časem zemřel. Vím, že jste byli přátelé a snad se k tobě již tato zpráva dostala již dříve, Víš, jak nerad jsem špatným poslem.
Každopádně, musela tomu chtít sama sedmnáctka, že v okamžiku kdy jsme tábořili (já, můj dočasný zaměstnavatel a posádka lodi vezoucí nás z Asari Kasim) nedaleko vstupu do Khelegových hor, vynořil se z řeky Itanky nejdříve promáčený mladík a brzy po něm i levitující koule plná mužů a jednoho poníka. Záhy se ukázalo, že jde o čaroděje cestující z podzemní říše… a mně netrvalo příliš dlouho, abych mezi nimi poznal právě pana Walurriana. Jako by na něm čas téměř nezanechal stopu, Taryku. Když se vše uklidnilo a všichni jsme se zase usadili u ohňů, odhodlal jsem se a oslovil tohoto muže ze svých dávných vzpomínek. Snad si mě sám ani nepamatoval, ale podařilo se mi se připomenout a v jeho očích jsem uviděl tu upřímnou radost, na kterou vzpomínám i u jeho drahého otce. Seznámil mě se svou roztodivnou družinou a já s nimi odcestoval skrze trpasličí města až do Minkoru.
Nebudu ti psát, jak se město od mého odjezdu změnilo, moc by ti to neřeklo, jedno je však přeci jen důležité. Do města přibylo mnoho „Tarosanů“ jak se zde říká všem královským, hobitů, kteří si vystavěli na jihu města velkolepý kopec posetý pelouchy a v poslední době i plavenských. To znamenalo jediné. I Minkor již slaví Svátek duchů. A jelikož ten připadal hned na den po mém příjezdu, rozhodl jsem se to pořádně, hned po decentním obědu u Callimova bratrance, roztočit. Partnerem se mi nenadále stal i jeden z družiníků mladého pána Walurriana, muž z Tichých vod jménem Nui. Mohutná postava potetovaného snědého muže v dlouhém opeřeném plášti budila respekt, vzápětí se však ukázalo, že jde o rozumného muže, věkem mně blízkého, který se rád napije a pobaví. Nepřekvapí tě, že si z této noci příliš nepamatuji, snad kromě toho, že jsme z nějakého důvodu šli hledat želvy a pokud se nepletu, také jsme se připletli k nějakému požáru. Více by tě mohlo překvapit, že pouze k hašení a nikoli zakládání. Když jsem se ráno probudil na břehu poklidné městské řeky, v krásném parku a ke všemu s půvabnou dámou vedle sebe. Cítil jsem se opravdu doma a šťastný. Potěší tě, že jsem si vzal příklad (rozhodně alespoň podvědomě) z tvých rad a ona dáma nebyla rozhodně žádnou novickou, řekl bych, vzhledem k jejím špičatým uším, že musela být nejméně dvakrát tak stará jak já! Každopádně v mlze mé ranní mysli jsem si vzpomněl, že jsme se s mým novým kumpánem dohodli, že ten den půjdeme rybařit. A tak se i stalo, sešli jsme se ještě před obědem a vyrazil na jih za město. Úlovek nebyl kdovíjaký, ale pohoda to vynahrazovala stonásobně. A když jsme se pak vloudili ke skupině skřítků a usmažili si rybu na jejich rožni, bylo vše dokonalé. Už bylo potřeba jen spláchnout to troškou dobrého vína či piva. Tato nepřekonatelná touha dovedla nás tedy až do hostince U Hydří hlavy, o které ode mě jistě ještě uslyšíš. Tam, šťastnou náhodou narazili jsme na dalšího z Walurrianových družiníků, pana Vien-De Lina, slovutného a schopného léčitele, o kterém sem již během cesty do Minkoru zjistil, že ho ve zvláštní přízni chovají především khelegští trpaslíci. A také Minkorští, jak se ukázalo, když k našemu společnému stolu přisedl vážně se tvářící nazrzlý trpasličí kovář, mistr Tharun.
Tento řemeslník se ukázal být nejen přítelem, ale také bývalým družiníkem skřítčího léčitele a mimo mnoho jiného, čemu jsem příliš nerozuměl, nabídl také současné družině pana Lina, že by věděl o práci. Ukázalo se, že se ztratil syn jakéhosi koželuha o obchodníka s kožešinami, mistra Serhodula, pro kterého už Tharun i skřítek dříve pracovali. Větříc možnost práce pro zkušeného lovce, svezl jsem se s tímto nápadem, stanuvše se tím na nějakou dobu externím spolupracovníkem pravé dobrodružné družiny. Zatímco pan Linn tedy běžel shánět ostatní a především našeho „zadavatele“, mi s Nuiem si ještě připili na budoucí spolupráci a pak vyrazili pro své věci.
Družina se sešla večer u brány vedoucí na sever z města a po krátkém rozhovoru se stráží, která byla přesvědčená, že vše zařídí její dva elfí strážníci a že se do toho nemáme motat. Nedali jsme na dobrou radu a vydali se po stopách mladého pana Serhodula směrem k již desetiletí opuštěnému „plavenskému mlýnu“, kam sám odešel zjistit příčiny tajemného úmrtí jednoho z dodavatelů rodinného podniku. Teď by se slušelo ti popsat tu slavnou družinu.
Naším válečníkem je vedle mohutného rybáře a tatéra Nuie především mladý pán Atlan, Verithian z podle všeho dobré rodiny ale také spoustou starostí. Má dobré vybavení a vojenský výcvik, ideály a odvahu. Zbytek kompanie jsou již čarodějové – kromě Walurriana a pana Lina ještě keledorský učenec a cestovatel z Rilondské univerzity, pan magistr Wodnianski, který se ale zdál být spíš všestranným světákem, než obyčejným akademikem.
Cesta k mlýnu nám zabrala celou noc a nebýt vitálních kouzel našeho léčitele, nebylo by to snadné. Takhle se před námi však zjevil polorozpadlý mlýn již s prvními slunečními paprsky. Kromě mlýna jsme však uviděli ještě něco. Smečka hyen nápadně se stahující kolem místa ve vysoké trávě zdejší savany společně s nepřítomností jakéhokoli viditelného tábořiště nám dávala tušit to nejhorší. Přešli jsme do poklusu a pokusili se mrchožrouty zahnat. Na místě, ke kterému se bestie stahovaly, jsme nakonec nalezli opravdu elfího gardistu. Vyčerpaný, zraněný, okousaný a především šílený. Z jeho blábolení jsme pochopily, že povídačky o domorodém obchodníkovi, který uprostřed noci zemřel strachem, možná budou mnohem víc než blábolením vyděšených černochů ze Serhodulovy karavany. Mlýn se najednou zdál mnohem zlověstnějším místem. Poté co se nám podařilo elfa trochu uklidnit a ošetřit, vyrazili jsme pomalu k temné budově z prvních kolonizačních snah Mořského Císařství. Opuštěný přístřešek a batoh napovídaly nejhorší. Temnota ve vchodu nijak nelákala a já obdivoval mladého Atlana, který nebojácně popadl pochodni ve snaze mlýn prozkoumat. Okamžik, kdy fagule jako máchnutím magického proutku zhasla, jen se přiblížila k temnotě, nás, či alespoň mě, naplnil obavami. Sténání z mlýna, které se najednou začalo ozývat, pak nijak nepomáhalo. Walurrian nás ujistil, že vevnitř je někdo živý a když selhaly všechny snahy zlomit temnou kletbu, zabraňujíc vnést dovnitř světlo, přistoupili nejstatečnější z nás blíže k vchodu. V ten okamžik se proti mladému Atlanovi vynořil z hlubin mlýna stín jako odporné chapadlo ze samotných hlubin jam věčného zatracení. Jen se štěstím se temné moci vyhnul a my všichni obezřetně ustoupili od mlýna dál. Když pak nás někteří upozornili na podivnou hromadu za mlýnem a mi zjistili, že se jedná o ohořelé ostatky desítek mrtvých těl, zachvátila nás úzkost a přinejmenším mě i strach. Naléhal jsem tedy na Walurriana, aby kontaktoval kněží Slunce a čaroděje, že s takovou temnou mocí přece nemůžeme soupeřit. Nakonec souhlasil a já jen doufám, že jsem si mezi těmito zkušenými dobrodruhy nevysloužil pověst zbabělce. V sázce je ale nejspíše stále život mladého trpaslíka.
Nyní zde sedím, u děsem zmrzačeného elfa přikrytého mou dekou a píši ti tento dopis o tom, jak jsem se málem stal dobrodruhem a pomalu se snažím naladit na lepší notu. Pomoc je podle slov Callimova syna na cestě. A jelikož mi dochází papír, doufám, že rozuzlení našeho tajemného úkolu se ti dostane v dalším dopise. Modli se za mě tak jako vždy a pozdravuj všechny, kteří si to zaslouží.
S úctou a přátelským obětím,
Učukila
