Začalo to nevinně. Seděl jsem s ostatními v v hostinci U Kovadliny pod Zlatým náměstím, kde jsme se sešli na oběd 6.9., den po ukončení vyšetřování unesené Fiony. Chtěl jsem ostatním sdělit informace, které jsem se dozvěděl a ještě jednou se všem omluvit za to, že jsem jednal za jejich zády s Mwamim. U stolu vládla přátelská atmosféra a řeč se pomalu stočila k Zurku a k tomu, že potřebujeme přízeň Serkenů ze Seliaku. I proto tam s námi tehdy byl Czerzym Vodnianski, který měl do toho hodně co mluvit, neboť věděl o Zurku hodně a měl v plánu se do něj dostat a co víc, měl v držení i látku, která nás měla ochránit před Daaronem.
Byl to Moss, který zmínil, že se setkal s jakýmsi trpaslíkem ze Seliaku, který shání nějakou družinu. Měl se s ním setkat večer právě v tomto hostinci a tak jsem všichni souhlasili s tím, že bychom se toho rádi účastnili.
Stalo se, že se z trpaslíka vyklubal Talin, syn velitele serkenské celnice 11 ležící na Seliacké cestě, se kterým se již dříve setkal Linn za svého působení v družině hraběte Elamise.
Talin nám ozřejmil, že je v Minkoru pracovně a že hledá elfího zločince, který se společně s dalšími údajně potuloval bez povolení po východních svazích a dělal něco pokoutného. Jeho komplice se seliackým celníkům podařilo zadržet, ale tomuto elfovi se povedlo prchnout až sem. Jelikož vztahy mezi Seliakem a Minkorem jsou od doby plavenského obléhání trochu napjaté, pomoc místních stráží mu nebyla přislíbena. Proto byl Talin nucen oslovit neutrální stranu. Hned na začátku našeho vyptávání nás ujistil, že na tom elfovi nechce provést rozsudek, nebo ho vláčet minkorskými ulicemi pryč z města, ale že si s ním chce v prvé řadě promluvit, protože má podezření, že je elf součástí nějaké skupiny pašeráků, kteří dělají Serkenům vrásky. Věděli jsme, že možná vystupuje ve městě pod jménem Mgeni a že jde nejspíše o světlého elfa z Lendoru.
Nakonec ale vše po našem rozloučení s Talinem vyřešil Nui, který se nám svěřil, že ho dopoledne u Canyana oslovil jakýsi elf, Nible Ulimi, který hledal dobrodruhy, kteří by mu pomohli při cestě do Seliaku, kde chce vykoupit své zadržené přátele. Následovalo setkání v pozdních večerních hodinách U Hydry, kde jsme zjistili, že je to ten, kterého Serkeni hledají. Měl strach, o to více, když jsme mu pověděli, že ho Talin hledá přímo v Minkoru. Chtěli jsme znát jeho verzi příběhu, co se vlastně ve východních svazích Khelegových hor stalo a co tam se svými přáteli dělal.
Ukázalo se, že jde o překladatele, který byl najat mistrem Pivopijem Chmelosečským, lendorským historikem a kartografem, který pátrá v Khelegových horách po ztracené arvedanské svatyni Alcaril. Ten a mecenáš jejich výpravy, jakýsi vladyka Čajkov, byli zadrženi, když se potulovali bez povolení a bez oficiálního průvodce na území Serkenů. To Nible nepopíral. Měl jim pomáhat trpaslík Hakan, kterého najali v Tarosu. Ten jim slíbil, že jim pomůže to místo najít levněji. Proč se rozhodli obejít seliacké zákony mi moc smysl nedávalo a zřejmě toho všichni již v tuto dobu litovali. Nible utekl do Minkoru, půjčil si od některých osob peníze, aby následně vykoupil své zaměstnavatele. To mi přišlo docela rozumné a průchodné vzhledem k praktikám Serkenů, kteří jsou mimosoudnímu vyrovnání vždy přístupní.
Elfovi jsme věřili a důležité bylo, abychom o tom spravili Talina a abychom všichni společně co nejdříve zamířili do celnice za zadrženými. Je pravda, že jsme se toho nemuseli účastnit, ale nejen já jsem považoval za správné těm lidem z Lendoru pomoci a možná se více dozvědět o té svatyni, která se měla podle legend nazývat Loth Adûne (Kamenné květy). Některé z družiny motivoval slib peněžité odměny za pomoc ze strany Nibleho a jiní v tom viděli šanci na seznámení se se Serkeny. Tušil jsem ale, že si přátele touto výpravou mezi seliackými neuděláme, neboť jsem byl odhodlaný raději hájit práva zadržených, vůči kterým nemusejí Serkeni být féroví.
V noci jsme se s Niblem setkali U Kovaldiny s Talinem a vyjasnili si, co se bude dít dál. Přál jsem si, aby se se zadrženými zacházelo přiměřeně a tak jsem poprosil Talina, aby poslal rychlou zprávu za svým otcem, že ráno tím směrem vyrazíme. Podezření Serkenů, že by byli tito archeologové napojeni na nějakou pašeráckou skupinu, se zdálo být neaktuální. Proto jsem doufal, že se vyhnout drsným výslechovým metodám trpaslíků ze Seliaku.
Moc jsem nespal a zkusil jsem si ještě rychle v knihovně v Bílé pagodě nalézt nějaké informace o Kamenných květech. Našel jsem jeden list v knize legend z Devíti knížectví, ve které bylo Loth Adûne zmíněné ve spojitosti s arvedanským lordem Gargamailem ze Zurku, který hledal lék na hladomor, který v jeden čas postihl knížecí město a tehdy spočinul kdesi v dnešních Khelegových horách, kde se mu zjevila Alcaril a pomohla mu vyřešit trápení jeho lidu. Na těch místech pak údajně nechal kníže zbudovat svatyni, ze které se stalo poutní místo, kam každoročně chodili zástupy a nosily se tam oběti k uctění Paní úrody.
Cestovali jsme rychle. Zajistil jsem vůz od společnosti Doválel a Přivez a hobití kočí Pecivál se ukázal jako spolehlivá osoba, která zná svou práci. Dikdik se k nám nepřipojila, neboť ji ve městě v noci vyhledal její přítel z Rilondu, pouštní elf Ja’Mal, který měl pro ni údajně zásadní informace o její domovině a snad i rodině.
Již 7.9. večer jsme byli na statku Alcaril v Drůvagových lesích a Linn nás seznámil s bratrem Strašem a otcem Varikem, kteří o tuto usedlost pečují. Linn jim dříve pomohl právě společně s Jurgenknurly a tak jsme měli bohaté pohoštění a mohli jsme si odpočinout. O Chmelosečským hledané svatyni místní kněží jaktěživ neslyšeli a tak jsme pouze s jejich požehnáním, a s díky za Linnovu pomoc se zdravím starého otce Varika, odjížděli spěšně dál na západ k horám.
Ještě za světla 8.9. jsme zastavili u Celnice 11. Linn dříve pomohl Thorvovi, veliteli celnice, a tak s námi bylo zacházeno na seliacké poměry velmi zdvořile. Vyjasnili jsme si vše, co bylo třeba. Těmto debatám byli přítomni i soudci ze Seliaku, jakýsi domar v černé uniformě Dälig Näsa, který měl zadržené vyslechnout. Dozvěděli jsme se, že byl zadržen i ten trpaslík Hakan, kterým opovrhovali Serkenové snad ještě více, než cizinci ze Severu.
Nakonec se ukázalo, že je vedl do pasti k jedné dřevorubecké stanici 7C poblíž pramenů potoka Dardar, kde se měla nacházet ta svatyně. Tamní dřevorubci měli být Hakanovi příbuzní a on se nakonec po vyslýchání, kterému byl přítomen i Moss jakožto nějaký spřízněnec místního domara, přiznal, že to není poprvé, kdy tam někoho vedl na porážku. Ukázalo se, že Hakanovi příbuzní si z okrádání a mordování neznalých udělali živnost. Thorv i domar Näsa byli přesvědčeni o tom, že zadržení lendořani se provinili pouze tím, že obešli místní úřady a porušili zákaz o pohybu Khelegovými horami. Byla stanovena částka jejich vyplacení, ale pro nás tato krátká výprava nekončila.
Svěřili jsme se Thorvovi, že bychom rádi pomohli s nalezením té svatyně, protože je to důležité pro verithiany z Minkoru a on k mému překvapení souhlasil. A tak zatímco propuštěný Čajkov se vydal s elfem Niblem a Mossem do Minkoru, aby vyřešil dluhy, Chmelosečský s námi ostatními, Thorvem, Talinem, dalšími pěti trpaslíky a Hakanem v okovech, zamířil na sever východních svahů k dřevorubecké stanici Hakanových příbuzných a dál ke svatyni. Moss s námi nešel z důvodů spíše politických. Byl nejspíše považovaný za odpadlíka, byť nějak spřízněného s úřadem místních domarů, pořád ale jeho původ sahal k trpaslíkům z Lendoru, kteří svými příbuznými z Khelegových hor opovrhují. Bylo zkrátka pro všechny jednodušší, že se toho Moss neúčastnil. Předpokládali jsme, že si Serkenové od případného nalezení svatyně Alcaril slibují jistý trumf při jednáním z Radou sedmi z Minkoru.
Před dřevorubeckou stanicí jsme se zastavili 12.9. večer. Thorv s ostatními vyrazili vpřed a velmi tvrdě pozatýkali všechny tři pracovníky a neméně tvrdě je pak začali vyslýchat, či spíše nutit k přiznání. Netrvalo to dlouho a tváří v tvář zajatému Hakanovi se jim brzy rozvázaly jazyky. Dříve přepadené zabíjeli a házeli na hromadu do jímky jako nějaký odpad. Nerozuměl jsem jejich zkaženosti a oni si ji zřejmě ani neuvědomovali. Chápal jsem důvody, proč okrádali a proč okradené zabíjeli. Několikrát žádali Seliak o pomoc, dodávky zboží, další pracovní sílu, pomoc s divokou přírodou okolo, ale zřejmě se stanice 7C nacházela až na dně priorit Serkenů a oni se rozhodli svou chudobu řešit takto. Jejich neúcta k Mauril mě ale šokovala. A nebyl jsem sám. Přesto jsem ale požádal Thorva, aby je hned nezabíjel. Chtěl jsem, aby pomohli identifikovat mrtvé, které možná doteď pozůstalí hledají. Pravděpodobně se mezi mrtvými nachází i občané Minkoru. Vím, jak je důležité vědět, co se stalo, mít možnost se se zesnulým rozloučit. Trestu neujdou, ale kvůli jejich zkaženým duším nemusí žít ostatní v nejistotě. Thorv mi vyhověl a znovu stoupl v mých očích.
Mimo jejich zločinů jsme se ale dozvěděli více o okolí a potoku Dardar. Ukázalo se, že v údolí, kudy teče, si lesy nárokuje jakýsi druid, přezdívaný Starý Had. Může za útoky divé zvěře, oživlé stromy a smrt jednoho z bratrů ze stanice. Těžit dřevo je tak v okolí velmi obtížné. Pro nás to znamenalo jediné. Možnou překážku v hledání Kamenných květů. Proto jsme přesvědčili Thorva a jeho muže, aby nás nechali jít napřed, protože bychom se s druidem mohli spíše domluvit, než v jejich společnosti. Souhlasil a my jsme vyrazili další den společně s Chmelosečským. Talin mi dal na můj návrh medailon na řetízku, abych jej mohl magicky na dálku kontaktovat, kdybychom padli do nějaké léčky, nebo jsme se z jakýchkoliv jiných důvodů nemohli brzy vrátit zpět.
Les byl divoký a stoupání do kopce podél potoka mi dali zabrat a to i z toho důvodu, že se mi na těchto místech nedařilo úspěšně vázat magii do svých kouzel. V poledne 13.9. jsme stanuli u sochy postavy, která měla se opírala o hůl a měla nejspíše na hlavě dříve jakousi ozdobu. Detaily ale již byly zakryty časem, neboť odhadované stáří té sochy jsme určili k době devíti knížectví. Možná tudy podél potoka kdysi vedla cesta, kudy poutníci mířili ke Kamenným květům. Linn se rozhodl kontaktovat místní saly, abychom se dozvěděli více a třeba věděli, jestli se máme těšit nebo bát příchodu toho druida. Podle slov našeho malého společníka jsme zde měli přenocovat a ráno s ním hovořit. Dal jsem o tom vědět Talinovi, aby se o nás nebáli a nepodnikali něco na vlastní pěst.
Ráno 14.9. ještě před příchodem druida, nás všechny překvapil Czerzym, který se rozhovořil o svém zvláštním snu. Popisoval jako by minulost tohoto místa, svatyně, ke které směřujeme. Viděl ve svých snech zástupy lidí, kněze, i tu svatyni. A co je nejdůležitější, znal heslo, které je potřeba vyslovit, aby se poutník do svatyně dostal. Něco takového nám již dříve díky salům prozradil Linn. To heslo podle Czerzyma znělo „Jaro přichází,“ zřejmě odkazovalo na dobu, kdy se zde konaly ony poutě. V tu dobu jsem jeho sen pokládal za boží prozřetelnost, samotnou Alcaril nabídnutou pomocnou ruku.
Poté přišel druid a setkání neproběhlo podle mých přání. Byl to starý, mrzutý muž, se kterým nebyla rozumná domluva. Neměl úctu ani k Sedmnáctce a vykázal nás pryč, že zde nikoho nechce a pokud rychle neodejdeme, že nás zahubí. Nepřál jsem si s ním bojovat a to, že jsem ho považoval za velmi mocného a nebezpečného nebyl jediným důvodem, proč jsem Linna a ostatní přesvědčoval, abychom odtamtud odešli. Nui byl stejného názoru. Linn a Chmelosečský si nakonec dali říct a otočili jsme se zpět k pěšině, po které jsme přišli. Po cestě jsme vášnivě debatovali o tom, co je nejrozumnější a nejlepší udělat. Nakonec jsme se asi všichni shodli na tom, že střet s druidem je téměř nevyhnutelný pro Serkeny, ale toho nemusíme být součástí. Naše poslední naděje se upírala k tomu, že bychom dokázali přesvědčit trpaslíky k tomu, aby nechali vyjednávat s druidem samotné zástupce Alcariliny církve z Minkoru. Ať už by došlo ke střetu a nebo ne, pravděpodobně by nejméně utrpěla okolní příroda a žádný trpasličí život by nemusel být zmařen.
Ovšem z našeho diskutování nás vyrušila přítomnost labutě, která seděla před námi u potoka. Bylo to jasné boží znamení. Alcaril zde byla přítomna. Labuť se vznesla nad naše hlavy a a jako magickým proutkem zmizela hned po té, co nám jasně naznačila směr, kterým se máme vydat. Zpět k pramenu.
Linn si rychle promluvil s místními saly a zjistil, že druid spí a že se bezpečně můžeme dostat až nahoru k prameni. Po chvilce váhání a přesvědčování Nuie, že nebude riskovat více, než při našem boji se skaveny dříve u Minkoru, jsme rychle vyrazili zpět vzhůru.
Minuli jsme opět sochu a ještě před desátou dopolední jsme stanuli před vodopádem. Skála, ze které voda padala k našim nohám byla dostatečně členitá a brzy jsme spatřili, že po stěně nahoru se vine ze strany na stranu římsa, po které lze s trochou opatrnosti vystoupat až nahoru.
Stalo se a my jsme spatřili portál s kamenných květů porostlých břečťanem. Vnitřek portálu představovala rovná kamenná stěna, ale všichni jsme věděli, že vstup do svatyně se právě nachází před našimi zraky. Linn odvážně pronesl v trpasličtině heslo, neboť se domníval, že se zde museli v době, kdy se poutě konaly, nacházet i trpaslíci. A vskutku, v jednolitém kusu kamene se náhle objevila svislá spára a před námi se otevřely dvoukřídlé dveře nad nimiž se dříve našim zrakům skryté rozsvítily ve skále vsazené olivíny.
S posvátnou bázní a nadšením jsme vstoupili dovnitř tunelu, který se před námi objevil. Na jeho stěnách šlo i po takové době spatřit zachovalé fresky. Po několika desítkách metrů jsem stanuli v roklině vnořené do skalních stěn, jíž dominoval komplex budov a venkovního átria, kde se v daleké minulosti konala venkovní kázání před dnes stále zachovalou sochou Alcaril. Krom budov a překrásných zahrad se v roklině rozprostíralo blankytně modré jezírko, které přiléhalo ke skalní stěně na jedné straně a na jehož hladině plulo několik labutí.
Z krásy a posvátnosti toho místa nám všem došla slova a začali jsme se tak tiše toulat v údivu tímto ztraceným místem. Všichni jsme cítili přítomnost Alcaril a bylo jisté, že toto místo je ji stále zasvěceno. Pro dříve snem obdařeného Czerzyma ho tato zkušenost, zdá se, silně zasáhla, neboť padl na kolena, chytl se za hruď a omlouval se nám za svou duševní rozkolísanost. Za celou tu dobu, co jsme se na místě procházeli v modlitbách, on jediný neodstoupil od tunelu příliš daleko, jako by se bál, jestli ho Alcaril přijme, navzdory požehnání, které na něj snesla v dřívějším snění. Asi zlé svědomí mu nedovolilo posbírat odvahu a on tak nepřijal otevřenou náruč, kterou bychom bez něj jen stěží nalezli.
Hádám, že se v jeho minulosti muselo přihodit něco, co vrazilo klín mezi něj a Alcaril a mrzí mě, že jsem ho nezkusil podpořit a pomoci mu překonat to, co mu bránilo v odpuštění.
Nicméně, naše mysl brzy začaly okupovat jiné vjemy, než stav našeho společníka. Podle všeho Linn svou přítomností v jezeře probudil to, co v něm nejspíše po tisíce letí spalo. Tyrkysový drak, ne nepodobný Wankuzarovi, vyletěl z hlubin jezera, prorazil jeho klidné hladiny, vznesl se k oblakům a několikrát nad námi zakroužil, než dosedl zpět na vodní hladinu. Zaznělo něco arvedansky a slovo „Alcaril“ nás společně s jeho vznešeností přesvědčilo, že nám nechce ublížit a že to není zlý netvor z pohádek.
Linn a já jsme s ním začali zkoušet hovořit ve skřítčí řeči doufaje, že nám porozumí, neboť skřítkové pobývali blízko tohoto místa za dob Devíti knížectví. A on nám rozuměl. Byl to bezpochyby kněz Alcaril a jeho jméno bylo Tíretuir. A jakoby tam vždy byla, místo draka před námi stála postava vysokého arvedana s dlouhým šedivým plnovousem opírající se o zakroucenou hůl. A ptal se nás, nevěda jaký je čas, jestli devět knížectví stále stojí a jestli je zlo na jihu už jen minulostí. S hořkostí v hlase jsme mu museli povědět pravdu a pak s lítostí sledovat, jak nás opouští opět v dračí podobě. Ještě jsem na něj křikl, aby na nás nezanevřel, aby se vrátil, že je zde stále za koho bojovat, že lid verithianů ve svém srdci stále nosí lásku k Alcaril a celé Sedmnáctce a že v jeho žilách stále koluje krev arvedanských lordů a tím i povinnost bojovat proti společnému nepříteli. Než zmizel za skalními štíty na jihozápadě, ujistil nás, že se vrátí hned poté, co si s někým promluví.
Nestyděl jsem se za slzy, které mi kanuly po tvářích, neboť to bylo vskutku osudové setkání, po kterém mnozí verithiani touží daleko více než já a já jen v srdci doufám, že se ho dočkají, i má urozená paní Nialdinia.
Bylo na čase se vrátit, dát vědět Jurgenknurlům, že se vracíme a ať na nás počkají. Tušili jsme totiž, že si odletu draka nemohl nevšimnout. Objevily se mezi námi obavy z toho, že Starý had nám může ublížit, ale Linn nás záhy ubezpečil, že salové v okolních lesích mu již neslouží a že jsme pod jejich ochranou.
Za cesty dolů na okraj lesa jsme se shodli na tom, že Thorvovi řekneme celou pravdu, jen heslo ke svatyni jsme mu nakonec neřekli, protože jsem cítil, že by ho měli prvně znát kněží z Minkoru a pak s ním naložit podle jejich nejlepšího vědomí. Už to nebyla naše záležitost. Přerostla nás. A my jsme mohli být jen vděční, že jsme stáli u zrodu něčeho velkého.
Následovala cesta zpět k celnici, kam jsme dorazili již 15.9. večer, kde mě zastihl naléhavý dopis od posla z Bílé pagody. Alwarin se probouzí a moje asistence, stejně jako Linnovo léčitelské umění, je žádané. Museli jsme spěchat a doufat, že to stihneme. Dohodli jsme se s Thorvem na tom, že on předá veškeré informace povolaným v Seliaku a oni pak podniknou delegaci do Minkoru. Na statku Alcaril v Drůvagových lesích jsme pak celý příběh převyprávěli otci Varikovi a bratru Strašovi a druhý zmíněný s námi nakonec cestoval do Minkoru, aby jako první informoval církev Alcaril o těchto událostech a toho, co se blíží.
Brány Klenotu Tary jsme spatřili již večer 17.9. díky trpasličímu obchodníkovi Kronimu, který byl tak laskav a od celnice nás přepravil až do Minkoru nehledě na to, že se odtamud zrovna vrátil po prodeji svého zboží. Dal jsem mu deset zlatech i když vím, že i tak to pro něj byla komplikace. Zaplatil bych více, kdybych u sebe více peněz měl. Musel jsem událost v Bílé pagodě stihnout. Kvůli ostatním, Alwarinovi a toho, jak se obětoval pro bezpečnost Minkoru, i kvůli Mary, která by mi mou nepřítomnost určitě neodpustila.
