Rozhodnutí konforntovat Katulise s dopisem od záhadného únosce padlo brzy. Všichni jsme se na tom shodli. Předpoklad, že Katulis bude vědět, kdo dopis napsal, se ukázal jako správný. Trvalo delší chvíli, než nám potvrdil elfího kupce Mwamiho, Fionina nápadníka, jako hlavního podezřelého. Chtěl jsem vědět víc a přiznám se, že jsem na Katulise možná zbytečně moc přitlačil. Necítil jsem se kvůli tomu dobře, ale byl to on, komu se ztratila dcera a byl to on, kdo souhlasil s tím, abychom mu v jejím nalezení pomohli. Měli jsme právo slyšet více. Nechtěl jsem být součástí nějaké lži a třeba i nést nějakou spoluvinu.
Ozřejmil nám, že jeho dcera je magické zřídlo, i když nepoužil přímo tento termín. Nevím, kde se v něm a v jeho ženě zrodila ta nedůvěra v bílou pagodu, že se rozhodli tento dceřin talent spojený s otevíráním bran do stínového světa před okolím utajit. Podle všeho nebyl Katulis tím, kdo stál u zrodu této myšlenky, ale jeho žena, která zesnula před více jak pěti lety. Rozhodla se provést blíže nespecifikovaný rituál, který měl potlačit talent jejich dcery, za což zaplatila Katulisova žena vlastním životem. Rituál byl spojen přímo se sídlem rodiny, domovem Fiony. Katulis se více než toho, že by chtěl Mwami Fioně ublížit, bál jejího odloučení od místa, kde byl rituál proveden. Zřejmě jej jeho žena před smrtí varovala, že tajemství bude ukryto jen do té chvíle, kdy by Fiona opustila Minkor. A to se teď stalo, neboť jsme věděli, že se nachází kdesi na východním venkově.
Katulis se svěřil s touhou přesvědčit se, že je jeho dcera v bezpečí a nezdálo se, že by tolik toužil po tom ji odloučit od muže, do kterého se, zdá se, bláznivě zamilovala. Od Welekomeho jsem se později dozvěděl, že Mwami je známý svou extravagancí a velkými gesty a že onen zbytečný únos byl jen divadlem, jeho jakýmsi vrtochem. Nejen že do něj zatáhl nás, ale zbytečně přitáhl pozornost stráží a dalších institucí. Kdyby s ním Fiona prostě odešla, byla by prohlášena za pohřešovanou, ale rozhodně by kvůli jejímu ztracení nebyly zapojeny vojenské složky, které v tu dobu mohly vykonávat jinou prospěšnou činnost. Tohle jsem Mwamimu již od začátku vyčítal, ale stále jsem doufal, že s ním bude možné se rozumně domluvit a přesvědčit jej, že Bílá pagoda může Fioně pomoci.
Bylo zde riziko spojené s odhalením povahy rituálu, který provedla Katulisova žena a tudíž bylo logické vyvozovat, že by následné vyšetřování mohlo stát Katulise přinejmenším pozici poradce. Na to on možná nebyl připravený, ale pro mě to nebyl žádný argument. Jestli kryl zakázanou magii, je jedno, že se to stalo před pěti lety a že za tím byly třeba i dobré úmysly. U jiných by to možná stačilo jako omluva, ale on je jedním ze sedmi poradců a MÁ být lepším, upřímnějším a má jít příkladem více než ostatní. Svou funkci vykonává s tímto vědomím a proto by měl přijmout i následky svých rozhodnutí.
Proto jsem se rozhodl napsat dopis adresovaný přímo Mwamimu za účelem setkání a nalezení společné řeči. Chtěl jsem znát druhou stranu příběhu. S nalezením adresy mi pomohl Linn, který mi ukázal policejní spis od kapitána stráže Lou Paka, kde se psalo o provedené prohlídce Mwamiho venkovského sídla, kterému byl elfí obchodník a „únosce“ v jedné osobě přítomen. Nebylo nalezeno nic podezřelého, snad jen že na onom statku mu dělali společnost nějací dobrodruzi. Mě ale stačilo vědět, kde se zrovna zdržuje, abych mu po spolehlivém poslovi mohl doručit mou pozvánku k dialogu. Učinil jsem tak ale až poté, co jsem své zjištění a plány konzultoval s velitelem Bílých křídel, elfem Hawanou. Věděl jsem, že dříve nebo později do toho bude pagoda zapojena a kdyby má intervence nepomohla, nebo úplně selhala, chtěl jsem, aby alespoň někdo věděl, co mám v plánu. Družině jsem své úmysly nesdělil, protože jsem se obával toho, že i přes mou prosbu, aby se do toho nepletli, by mi možná chtěli krýt záda a Mwamiho společníci byli natolik schopní, že by mé družiníky mohli odhalit. Nechtěl jsem být považovaný za hrozbu, naopak jsem chtěl konfliktu předejít.
Setkání se uskutečnilo ve východních parcích za městem přibližně v poledne 5.9.
Mwami přišel v doprovodu svých družiníků, mezi kterými jsem rozpoznal i čarodějku, podle kouzel, kterými se chránila. Sedmnáctcežel se nedostavila Fiona a tak jsem se musel smířit jen s odpověďmi od elfa a předpokládat, že jsou pravdivé. Ujistil mě, že si přeje Fionu ochránit a že o jejím talentu ví hodně a že je připraven na to, co bude život s ní obnášet. Navzdory jeho přesvědčení jsem mu ale zkusil trochu přiblížit reálné možnosti a vyhlídky, kterým oba čelí, neboť byli rozhodnuti utéct někam hodně daleko, třeba i na Lendor, jen aby našli klid pro společný život. Snažil jsem se jej přesvědčit o tom, že přátelštější a tolerantnější prostředí než Minkor nenaleznou, tím méně na Lendoru. A zdálo se, že ani mě, jakožto členovi bílé pagody, nevěří v tom, co o instituci, která je pro mne druhým domovem, vím. Měl za to, že Fionu zavřou a budou pitvat a zkoumat jako pokusného králíka a má slova o tom, že Bílá pagoda nemůže nikoho držet proti jeho vůli za svými zdmi, jako by neslyšel. Cokoliv jsem řekl, bylo pro něj jen prázdnými slovy. Mé počínání bylo marné. Trvalo mi ale dlouhé minuty, než jsem tuto pravdu spatřil. Mwami nehledal odpovědi, nehledal pomoc. Přišel se jen vysmát ve své pýše těm, kteří si myslí, že pomoc potřebuje.
Rozloučil jsem se s ním zdvořile s modlitbou na rtech a poslední výzvu jsem věnoval čarodějce, která ho doprovázela. Aby se nebála vyhledat pomoc bílé pagody, až zjistí, že je bezpečnost Fiony a jejího okolí nad její síly. Byl jsem přesvědčen, že takový scénář je nevyhnutelný. Oni se o tom teprve měli přesvědčit. Škoda.
Následující dny jsem se trápil výčitkami, jestli jsem něco nemohl udělat jinak, lépe, použít lepší slova, jiný přístup, nebo zvolit lest, vylákat je a dát možnost zachránit Fionu. Všechno to bylo ale jen v mojí hlavě a i kolem těchto nerealizovaných plánů se v podobném množství vznášela slova „kdyby, možná, asi“. Učinil jsem rozhodnutí a musel jsem se s tím naučit žít. Mwami ještě ten den zmizel i se svou družinu a Fionou. Poslední zprávy hovořily o tom, že byli spatřeni na severu v plavenských koloniích. Kdo ví, jestli skutečně měli namířeno na Lendor, nebo jen zanechali falešnou stopu. Ve skrytu duše doufám, že o nich již neuslyším, protože to by pak mohlo znamenat, že se jim nic špatného nestalo. Kéž bych se v nich spletl. Třeba je Sedmnáctka ochrání.
Ostatním z mé družiny jsem se pak svěřil. To už jsem věděl, že i Dikdik za našimi zády informovala Bílá křídla o našem zjištění a tak jsem nebyl sám, kdo před ostatními něco tajil. Měl jsem k tomu ale dobré důvody a oni, se zdálo, to chápali.
Katulis ve svém úřadu setrval a tak nějak tuším, že to není naposled, co jsme o sobě slyšeli. Naše spolupráce se zřejmě nevyvíjela podle jeho představ a ani má zdvořilostní návštěva a sdělení, co se stalo a o čem jsem s Mwamim hovořil, myslím nerozptýlily jeho negativní představu o nás. Nemyslím si, že by se nám nutně chtěl mstít, ale jsem si jistý, že pokud někdy budeme potřebovat jeho pomoc, nedočkáme se ji.
