7.2. roku 127 nového minkorského letopočtu (850 k.l.)
Uplynulo šest dní mé společně cesty s hrabtěm Elamisem, s jehož družinou mám společnou cestu na jih Západní dálavy. Za tu dobu jsem se setkal s mocnými muži a rozšířil si povědomí o lidské politice. První den cesty jsme se zdrželi v sídle západodálavské komturie řádu Eldebranských rytířů Dva Bratři. Měl jsem tu čest se vidět jak se správcem pevnosti baronem Božkem z Dibic, tak i se samotným komturem Iskerem Noliasem. Více než od těchto mužů jsem si ale vyposlechl zajímavé vyprávění od rytířů, kteří se zúčastnili samotné války. Zmínky o skřetech, dracích – až teď jsem uvěřil, že se něco takového v Západní dálavě skutečně stalo. I z toho, co jsme se dozvěděli o válkou zničené zemi na jihu, jsem pochopil, že cesta tím směrem nebude žádnou procházkou seliackými doly. Začínám litovat toho promarněného času v Rilondu, kde jsem možná měl více než do knih hledět na mou schopnost vládnout zbraní a osvěžit si to, co do mě vštěpoval můj bratr Sigur před trestnou výpravou do Asari Kasim. Je to už několik let a já cítím, jak jsem zlenivěl.
Další den našeho putování jsme se zastavili krátce v pevnosti Hlad a v jeho podhradí. Tam jsem byl sice představen tamnímu zemanu Leškovi Šetejlovi, ale více jsem trávil čas v úvahách o tom, co nás všechno může potkat na jihu a na co se máme ještě připravit. Vyprávění zdejších stráží nám neřeklo příliš nového, jen že bezpečná cesta je pouze Durenská a východněji v kopcích se ukrývají různí lapkové ale i bytosti stínů, které přilákala rok stará válka a bída, která po ní následovala. Začínám mít obavy z faktu, že nikdo z nás nedisponuje magickou zbraní ani útočnými kouzly. Pokud dojde na nejhorší, jsme naprosto bezbranní. Možná jsem měl využít nabídky mistra Torradana a neodmítat jej tak rychle.
Třetí den v měsíci jsme překročili hranice Mučan a Jarlebského knížectví a v poledne jsme u cesty narazili na malé zubožené děvče, které marně čekalo na své příbuzné. Elamis projevil snahu dívce pomoci a zřejmě díky tomu motivoval oba hevreny a Strnada k tomu, aby se po ztracených a možná do pasti neznámých zbojníků nalákaných příbuzných podívali. Vyrazili po lesní cestě na východ, zatímco my jsme s dívkou počkali na křižovatce. Věndelin se s ní pokoušel bavit, ale ta mu mnoho neřekla. Až později mi docházelo, jak dobře uměla lhát a dělat ze sebe nevinnou.
Naši společníci se déle nevraceli a tak jsme s dívkou vyrazili za nimi. Asi v jednu hodinu odpoledne jsme se na cestě potkali a oni s tasenými meči a zranění vyhlíželi dívku, ze které se vyklubal komplic lupičů. Dívka byla ale pohotová, loktem poslala k zemi skřítka, seskočila z poníka a dala se na útěk. Do nepřehledného lesa se ji jali pronásledovat Strnad a Muska. Když se chvíli po té vrátili, měli ve tváři méně uspokojení, než by si asi oba přáli. Řekli nám, že je dívka po smrti. Z jejich podání to vyznělo jako nehoda. Nikdo z nás se na této cestě nechtěl déle zdržovat pro případ, že by nás zmíněný tucet zbojníků chtěl pronásledovat a tak jsme raději zamířili zpět k Durenu a dál na jih, abychom o této situaci informovali místní správu.
Stalo se, že jsme docestovali až do Štítova další den, kde sídlil i kníže Traven Jarleb, který nás vřele přivítal a zaručil se, že onu bandu jeho muži vystopují, zatknou a po zásluze potrestají.
Na svátek příjezdu Thaliona Sjednotitele a založení Velkého království Elamis vyrazil s Travenem na lov, kterého jsem se nezúčastnil, protože nejsem tak dobrý jezdec. Ten čas jsem strávil opravou a péčí o svou výstroj a zjišťováním, jaká je situace na jihu.
Večer se konala bohatá hostina a Traven se ukázal minimálně jako dobrý společník, který má věci v hlavě řádně srovnány a je ryze praktickým člověkem, což jsem oceňoval. Nevyjadřoval se ani příliš hezky k postojům církví Sedmnáctky, s čímž jsem byl zajedno.
Další den ráno nás všechny vzbudila šťastná novina, že ony zbojníky muži knížete dopadli a ten den mají v poledne všichni viset. Bylo hodné úcty jak efektivně a rychle knížecí vojáci dokázali ve své zemi sjednat pořádek. Ukázalo se ale, že mezi dopadenými je i dávný přítel Strnada, ještě z dob, kdy se živil jako dobrodruh v Tarosské doméně. Byl jím jistý čaroděj, přezdívaný „Žebro“. Podle všeho měl být dezertér, který se ve východní dálavě přidal k žoldnéřské kompanii Šarlatových plášťů a po smrti jeho bratra se rozhodl z války utéci a společně s jinými se nakonec musel ukrývat v kopcích. Ostatní z té proradné bandy využili nejspíše jeho talentu k čarování, aby jim vybudoval pověst obávané skupiny a on sám nám tvrdil, že nikomu neublížil a že mu hrozili smrtí, pokud pro ně nebude hrát divadlo v roli zlého černokněžníka s jelení maskou na tváři. Nevím jak Strnadovi, ale ostatním bylo jasné, že si ten chlapík trochu vymýšlí, aby si zachránil krk a moc dobře věděl, že starý kamarád ve službách hraběte Elamise by ho mohl z té šlamastiky vytáhnout. A taky že jo.
Místo Žebra pověsili jiného chlapa v masce, aby se místním zavděčili a Žebro s námi odcházel dál na jih, jen aby nám poděkoval a po deseti letech si pokecal se Strnadem, který ho měl za mrtvého po celou tu dobu. Když jsme se na oběd zastavili v jedné vsi, Žebro se s námi rozloučil a Elamisovi mnohokrát děkoval a nabízel své služby. Chápu ale Elamise, že takového muže blízko sebe mít nechtěl. Žebro tak nakonec odcházel na sever s tím, že zamíří rovnou do Koru ve Východní dálavě, kde měl rodinu, kterou měl spravit o smrti svého bratra. Od Strnada jsme se díky této epizodě dozvěděli, že byl dobrodruhem a že podobný život zahodil právě tehdy, kdy jeho družina pomřela v nějaké hrobce, či co. Námezdní dělnické práce asi nakonec nebyl úplně jeho korbel piva a jsem rád, že jsem ho na tuto cestu zlanařil, protože bych byl možná už mrtev.
Přespáváme v osadě Čmelník na jihu Jarlebského knížectví a zítra bychom měli dojít do Velkého trhu.
