9.2. roku 127 nového minkorského letopočtu (850 k.l.)
Včera jsme ze Čmelníka vyrazili brzy ráno a podle rady tamního kněze Paní země jsme brzy opustili hlavní cestu, abychom překonali přítok Durenu o něco východněji, kde se měl nacházet schůdnější brod. Až teď mi dochází, že by bylo vhodné toho muže prověřit, neboť to, co nás poté potkalo, by se nikdy nestalo, kdybychom šli dál po durenské cestě.
Těsně před brodem přes řeku, která měla tvořit přírodní hranici mezi jarlebským a třízubským knížectvím, jsme narazili na muže postávajícího u svého mrtvého koně. Z toho muže se vyklubal bratr knížete Vlada, Ostříž Ljukanovec a ten byl zde na cestě napaden divokými nemrtvými šelmami, jimž trpaslíci říkají psomrlci. Jedna z těch bestií tam ležela přepůlená v prachu cesty a za její skon mohl Ostřížův doprovod v podobě valkýry Lejsy, která bratra knížete měla chránit po cestě a která zbylé utíkající šelmy pronásledovala do vzdálených lučin a hájů. Strnad půjčil Ostřížovi koně, aby jel pro pomoc k brodu, kde se měli nacházet stráže obou knížectví a kam poslal už druhý svůj doprovod. My jsme se zatím nakonec domluvili, že půjdeme po stopách Lejsy alespoň ke statku, který stál na dohled, než abychom stáli uprostřed polí hned na ráně těm zákeřným a rychlým šelmám.
Došli jsme teda k tomu statku, ukryly naše koně a poníky a hlídali jsme pohyb okolo. Od brodu k nám přijel na Strnadově koni čaroděj Pošlo Prachobyčej, který nám měl s těmi potvorami pomoci, kdyby je valkýra Lejsa nezvládla. Nebyl jsem dvakrát nadšený, že mu máme pomáhat, ale zbylí družiníci byli celí natěšení k tomu, aby riskovali své životy. Sám jsem na statku zůstat nechtěl. O několik mil dál jsme narazili na obětní oltář, kde bylo v minulých dnech prolito docela dost krve a něco nám říkalo, že nešlo o krev zvířecí. Začal jsem mít podezření, že za přivoláním těch nemrtvých stvůr může nějaký snaživý černokněžník.
Následně jsme došli po stopách válečného koně valkýri až k jakési jámě, kolem které se vznášela temnota a ozývalo táhle vytí a také zoufalý křik ženy. Věděl jsem, že máme co do činění s mocnou temnou magií, ale společníci na rozdíl ode mě, byli natolik domýšliví, že si s tím chtěli poměřovat síly.
Z jeskyně vyběhli dva psomrlci a hbitě zaútočili na mé společníky a čaroděje Pošla, zatímco o kus dál se plazila vyplašená valkýra Lejsa. Strnad i hevreni měli obrovské štěstí a pouze čaroděj Pošlo byl terčem útoků oněch psů zřejmě proto, že pro ně představoval největší hrozbu. Nakonec ty dva psomrlce společnými silami udolali, ale všem bylo zřejmé, že v té jámě číhá daleko větší zlo než tito pěšáci. Vzali jsme proto roztřesenou Lejsu a co nejrychleji jsme se přesunuli zpět ke statku a dál ke brodu. V určitou chvíli se nad našimi hlavami začali nepřirozeně rychle stahovat hustá černá mračna a já doslova cítil, jak se ve vzduchu hromadí magie. Napadli nás další tři psomrlci, ale teď jsme byli připraveni, i čaroděj Pošlo a rychle jsme se s nimi vypořádali. Vnímali jsme to ale spíše jako příležitost k útěku, než že bychom si snad mysleli, že teď už to bude jen snažší se s tím zlem vypořádat.
Na brodu jsme potkali skupinu eldebranských rytířů v čele s knížetem Vladem, který jel svému bratrovi Ostřížovi naproti. Součástí té kompanie byl i rytíř Devíti hvězd Vaněk Baerin. Myslel jsem si, že tyto dva řády se nemají příliš v lásce, ale nejspíše zde v Třízubském knížectví se to má jinak. Rychle jsme si vyměnili informace a došli jsme k závěru, že bude rozumné se stáhnout dál na jih do vsi Vokurkač, kde počkáme na posily od knížete, pro které už někdo jel.
Ve Vokurkači jsme potkali další zbrojnoše a rytíře a také další ženu ve zbroji, přesněji hevrenku v barvách eldebranských, Melenu. I v Minkoru jsem občas slýchával i viděl ženy ve zbrojích, co chtějí být muži, ale až při cestě sem jsem pochopil, že západní Tara je opravdu zvláštní a že vše, co jsem se učil o zvycích a o tom, co je normální, zde prostě neplatí.
Měli jsme čas si odpočinout. Posila měla přijet až za několik hodin a kníže současně potřeboval sehnat jakéhosi Lolka Rudoháva, který měl řešit nějaké své záležitosti na východě v oblasti hrabství Hornopysků, na které si činila nárok obě knížectví. I proto pro tento úkol kníže Vlad hledal někoho mimo svých řad a my jsme byli akorát vhod. Nicméně potřeboval rychlé jezdce a tak tím směrem vyrazil pouze Strnad s Pančem a zmíněnou hevrenskou valkýrou, která měla zastupovat především zájmy eldebranských rytířů a zajistit bezpečí našich společníků.
Současně s tím kníže vyslal průzkumnou skupinu na Jarlebovo území, aby oblast uzavřeli, varovali tamní poutníky před nebezpečím a informovali i knížete Travena.
Asi po třech hodinách čekání se ale ani posila, ani naši nevraceli a na místo toho přijížděl ze severu jeden vystrašený zbrojnoš, který blekotal něco o tom, že jsou všichni Vladovi muži mrtvi a že je tam velké zlo. A i když se Elamisovi díky přízni Soudce podařilo muže uklidnit, jeho výpověď se o moc nezměnila a navíc ji podpořil příjezd dalšího jezdce ze severu. Tentokrát šlo ale o koně bez hlavy a nemrtvého v jeho sedle, jenž k nám volal, že čas smrtelníků skončil a jeho pán Urduuruva si nárokuje naše životy. To je přesně ten moment, kdy si vzdělaný uvědomí, že je čas vzít všechny kramle a zmizet. Jméno přízraku Urduuruva je mezi trpaslíky dobře známo a i když jej mnozí považují za postavu z bájí, z historie vím, že jde o mocnou a především skutečnou bytost ze stínového světa. Naštěstí jsem nebyl jediný, kdo tento fakt znal a proto nebylo tak obtížné přimět i ostatní k tomu, abychom opustili Okurkač a jeli vstříc posilám, které tu měli být co nevidět.
Linn z obav, že naši společníci, kteří se měli co nevidět vrátit, nebudou tušit, kam jsme jeli, zanechal na zemi u východní cesty značku, aby je informoval, kterým směrem jsme se vydali.
Tentýž den večer jsme se s nimi pak v ležení třízubských vojáků všichni znovu setkali. Nebylo v plánu pokračovat zpět k brodu a k té jámě, i když ležení čítalo dobrých šedesát duší zkušených válečníků. Místo toho se rozhodlo, že se vyrazí až ráno, aby se boj odehrál za dne a ne za noci a jelikož Strnad s Pančem přivezli čaroděje Rudoháva postiženého temným vitálním kouzlem, bylo záhodno počkat, až se z toho dostane, protože měl být cenným spojencem v boji s temnotou. Ono zlé kouzlo dokázal Linn s pomocí eldebranského čaroděje Muraxe Šípa zažehnat a my jsme se zatím dozvídali od našich společníků, co že se to v hrabství Hornopysky stalo a kdo je ten svázaný muž, kterého s sebou přivezli. Z toho se vyklubal přímo hrabě Nezdal Pysk, který podle všeho odmítl knížeti Vladovi vyhovět, navíc se rozhodl popravit jakéhosi společníka čaroděje Rudoháva minimálně pro jeho jinakost – šlo o zástupce méně početné podzemní rasy, a to zřejmě nakonec vyvolalo ozbrojenou potyčku, ve které se i kouzlilo a ze které Strnad a Pančo se štěstím vyvázli živí a navíc měli tu drzost unést spoutaného hraběte a předhodit ho knížeti. Proč ne. Takovou příležitost jeden nedostane podruhé.
Dnes ráno jsme se s knížetem Vladem rozloučili a požádal nás o doprovod jeho bratra Ostříže do Velkého trhu, což pro nás byla maličkost, za kterou nám ovšem kníže ani věcně nepoděkoval. Nepočítám tedy skromné ubytování na rychtě ve zmíněném městě, kde dnes trávíme noc a kde nám společnost dělá místní zeman Krysko Šťurič. Kníže mezitím se zbytkem své kompanie vyrazil v ústrety Urduuruvy a my můžeme jen doufat, že Vlada Ljukanovce ještě někdy spatříme.
