U Pavouka si na nás výčepák Péťa Podklobůk dobře pamatoval. Tamní pohostinnost nám ale nedokázala rozehnat všechny chmury na našich tvářích, když nám Nui vyprávěl o tom, co zlého jeho dcery potkalo.
Nui se nakonec setkal s hevrenem Nobilem, knězem Siarona, ale stalo se tak až poté, co se Nui na vlastní pěst proplížil až na pobřeží Velké ústřice, aby kontaktoval svého tatérského mistra a zeptal se ho na situaci na ostrovech, kam provdal své dcery. Hned poté ho ale začali pronásledovat tamní otrokáři z Oyarzinu a arvazarští válečníci, kteří se k nim přidali. Nui vyvázl živý právě jen díky zásahu Nobileho, který pomohl Nuiovi útočníky porazit a zahnat ty z Arvazarů, kteří složili zbraně.
Nui nám vyprávěl o tom, jak se poté skrývali a jak mu hevrenský kněz ošetřil zranění. Také se zmínil o tom, že mu zjevil moc Pána vichrů a nabídl Nuiovi, že může podstoupit zkoušku – sebevražedný skok z nejvyššího útesu – a vzdát se též moci Siarona. K překvapení nás všech to údajně Nui učinil. Muselo být pro něj obtížné najít odvahu k takovému rozhodnutí vzhledem k tomu, jak ho dříve zklamala moc Auriona. Patří mu tak můj obdiv.
Každopádně se od Nobileho Nui leccos dozvěděl a domluvili se na tom, že se Nui vrátí do Tarosu a sežene podporu pro následující plán.
Nobile chtěl sledovat ostrov Malou Ústřici, kde měly být Nuivy dcery a také pevnost tamního skřetího velitele z Kharových Držav – Heregehuše. Nobile měl v plánu zachraňovat všechny Arvazary, nejen Nuiovy příbuzné a za pomocí rybářů, kterým dříve pomohl, chtěl tyto Arvazary převést do Tarosu, kde by našli svůj nový domov. Nui měl skrze naše spojence, především radního Šoltyse a jeho dceru, zajistit, aby byli přijati a aby se k nim Tarosané neotočili zády. Nui měl také přesvědčit nás, abychom tam s ním vyrazili, s čímž jsme již dříve souhlasili.
Nobile pak měl spadeno jak na skřeta Heregehuše, tak hlavně na Inačina kněze Izaie, který by znamenal velký problém, pokud bychom se několik dní plavili v Tichých vodách s ženami a dětmi. Izaiova smrt byla jasným předpokladem k úspěchu záchranné mise.
Jenže, než jsme se s Nuiem setkali U Pavouka, Nuie kontaktoval zločinec, pod později nám známým jménem Mihajlo. Vyhrožoval mu smrtí jeho starší dcery Morey, kterou měl držet v zajetí. Chtěl po Nuiovi, aby mu vydal Nobileho. Nějak se nejspíše rozkřiklo, že Nui Nobileho zná a může ho asi i zpětně kontaktovat a mnoho osob z jihu si přála hevrenovu smrt. Mihajlo byl asi jejich prostředník v naplnění těchto cílů.
Nui se ale zachoval rozumně a o této skutečnosti nás hned informoval. Netuším, co by se stalo, kdybychom do Tarosu přijeli později. Asi by se snažil tento problém řešit na vlastní pěst a to by nemuselo dopadnout dobře.
Začali jsme plánovat. Nui se o tomto problému svěřil jak místnímu knězi Siarona Všeborovi Plískanicovi, tak i důstojníku Sedmerovi.
Byl tady ještě jeden problém – v Královském registru magiků jsme figurovali jako společníci zločinného čaroděje Czerzyma Vodnianskiho. Jeho odchod z řad učedníků mistra Šina zřejmě zapříčinil, že se z Czerzyma stal problémový čaroděj, který si neměl v dálavách zakouzlit. A my s ním. Naštěstí to Czerzym i přes náš neúspěch v Thienu dokázal vykomunikovat s Iši, která se zaručila, že se za nás Naramien postaví a naše jméno očistí.
Sedmera za městskou stráž se s námi pak spojil, že nám pomůže, že by toho „plešatého plaveňana“, jak jsme mu tehdy všichni říkali, rád zatkl, protože ho podezřívá z dalších zločinů a únos Nuiovy dcery mu měl bohatě stačit k tomu, aby ho mohl zadržet. V otázce kouzlení se za nás také postavil a slíbil nám, že pokud nikoho nebudeme zabíjet a nebudou po obloze lítat blesky, neměl by to být problém.
Než se celá věc s magií měla vysvětlit, navštívil jsem opakovaně katedrálu Sirril na Chrámovém vrchu, kde jsem požádal o informace i o ochranu, abych mohl vyhledat Nuiovu dceru a potvrdit tak pravdivost Mihajlových slov.
Podařilo se a my jsme jednak věděli, kde ji drží (jižní slumy), tak díky vyšetřovacím schopnostem Učukily i místo, kde by měl Mihajlo být následující noc – hostinec U Lorda na zlaté cestě hned za městem. Měl tam pravidelně hrát karty v uzavřeném kruhu svých příznivců.
Se Sedmerou jsme se dohodli tak, že my půjdeme na místo, kde drží Nuiovu dceru, zachráníme ji a až se tak stane, já dám na dálku vědět Sedmerovi a jeho mužům, aby vpadli do hostince a Mihajla zatkli. Sedmera s námi pošle jednoho muže, aby tam byl nějaký dohled. Nui na tu noc zmizí z města a počká v Račicích (den plavby po Núnu), aby jsme vzbudili dojem, že Nui jede najít Nobileho. Taky jsme předpokládali, že ho ve městě někdo sleduje.
Všechno bylo domluveno a my jsme čekali na noc, až se u Pavouka objeví ten Sedmerův člověk.
A skutečně přišel, jen k našemu podivení to nebyl člen stráží, ale služebník Paní hvězd. Až později jsme si z narážek a rozhovorů odvodili, že spolu mají nějakou historii a že se církev Sirril kvůli mému čarování za zdmi její katedrály dopídila, po kom jdeme a měla v tom vlastní zájem a tak zatlačila na Sedmeru, aby s námi poslal někoho, koho sám zná a komu věří a kdo současně zastupuje zájmy Sirril.
Nebyla to žena, byl to muž, Oda Fasíř. Oznámil nám, že Mihajlo možná něco tuší, že se jeho aktivity za poslední den změnily. Naznačil nám, že existují určitě vlivné osoby ve městě, které mohou využívat služeb Mihajla a figurují v tom nějak ty vězněné arvazarské ženy. Také nám prozradil, že hostinec někdo sledoval, ale nemusíme mít obavy, že to Oda zařídil.
Proplížili jsme se nočním městem až k jižní bráně, kde nám Oda zařídil její otevření, abychom se mohli dostat do jižních slumů.
Brzy se mi podařilo najít konkrétní dům, kde Morea měla být. Atlan zneškodnil jednoho chlapa, který hlídal únikový východ v podobě podzemního tunelu a tím jsme se dostali až pod sklepení, kde tamní zločinci drželi přesně dvě arvazarské ženy. Chvíli to trvalo, než jsme si ověřili, že jedna z nich je skutečně Morea a lámavou arvazarštinou jsme obě, silně zdrogované, ženy provedli tunelem bez povšimnutí jejich věznitelů. Já jsem pak kontaktoval Sedmeru U Lorda, že může plešatého plaveňana zatknout. Dozvěděl jsem se ale od něj, že Mihajlo tam není a že se teda nejspíše někde ukrývá. Moreu i tu druhou dívku jsme již odvedli do bezpečí Estelina chrámu a po tomto zjištění to chvíli vypadalo, že je to pro tuto noc vše.
Jenže Oda Fasíř vytáhl z rukávu eso, přesněji tedy nějakou ušmudlanou košili ze své torničky a vysvětlil nám, že má jít o Mihajlovu košili a že bych ho mohl pomocí ní nalézt. Už tehdy nám začalo být jasné, že nám neříká Oda všechno a začali jsme se vykrucovat. Přeci jen jsme se nějak dohodli se Sedmerou a nechtěli jsme jednat za jeho zády. Oda Fasíř nás ale přesvědčil, že nám zaplatí dohromady 500 zlatých za to, když mu pomůžeme dopadnout Mihajla a necháme ho, aby ho mohl Oda vyslechnout a až poté ho předáme Sedmerovi. Argumentoval tím, že jejich církev potřebuje, a je i schopná najít, osobu daleko důležitější, pro kterou jen Mihajlo pracuje a obává se, že by to Sedmera mohl uspěchat a tuto osobu vylekat. Pochopil jsem to tak, že církev Sirril chce spíše tyto struktury dál sledovat, případně infiltrovat, což je možná lepší, než provést jednoduché razie a klasické výslechy končící veřejnou popravou. No ale nejspíše nás přesvědčily jen ty peníze, protože s tím jeho plánem jsme si morálně nebyli úplně jistí. Představa, že budou i nadále trpět jiné dcery, než Nuiova, jen proto, aby se našel ten hlavní strůjce toho zlého, mi nepřišla úplně správná, ale pořád jsem měl důvěru v to, že Sirril, ať už je jakkoliv tajnůstkářská, nikdy by přeci nenechala trpět nevinné. No ne?
Souhlasili jsme, mě se poštěstilo a dokázal jsem Mihajla lokalizovat. Dostali jsme se přes Ellion na jihozápad od Tarosu, kde se v několika polorozpadlých domech ukrýval plaveňan a skupina jeho věrných zlodějíčků a vydřiduchů. „Zaútočili“ jsme z několika stran, abychom ho vylákali ven, rozdělili jsme je, a když se konečně odvážil opustit úkryt v domnění, že je po všem (Učukila na sebe nalákal několik jeho mužů), svázal jsem Mihajla svými kouzly, aby neutekl. Následoval krátký boj, ve kterém sehrál důležitou úlohu Atlan a netrvalo to dlouho, ti co nebyli omráčení, svázání, nebo těžce zranění, ti raději utekli.
Oda se pak pustil do výslechu Mihajla. Vlezl mu pomocí nějaké magie přímo do mysli, takže jsme ani neznali otázky a odpovědi, které padly. Jakmile skončil, poděkoval nám a že se prý ještě uvidíme, aby nám vyplatil slíbenou odměnu. Nechal nás tam i se zadrženými a trvalo jen chvíli, než se objevila hlídka i se Sedmerou.
25. 2. jsme po polední vstali, setkali jsme se s Nuiem, který se již vrátil z Račic a už viděl svou dceru u Estelinek, a všichni jsme se setkali s Odou. Ten nám vyplatil slíbenou odměnu, přiznal se, že se mu spolupráce s námi líbila a že nás možná v budoucnu vyhledá v Minkoru, kde pátrá po jednom upírovi (dříve o něm něco věděl Elamis a Linn), a že do té doby nám přeje hodně úspěchů.
Poté jsme měli i tu čest mluvit se Sedmerou, který ale nebyl úplně nadšený a to hlavně proto, že zadrženému Mihajlovi důležité informace zřejmě Oda vymazal z paměti. Došlo nám, že i když si v minulosti asi tito dva pánové pomohli, panuje mezi nimi stále rivalita, o které Sedmera doteď nevěděl. Nedával nám to ale za vinu a popřál Nuiově dceři brzké uzdravení.
My jsme tedy mohli konečně slavit a diskutovat nad tím, jak budeme zachraňovat Tuamotu, Nuiovu mladší dceru.
Nui nám pak další den předal informace, které se od Morey dozvěděl. Údajně manžel Tuamotu na Malé Ústřici zastává něco jako post starosty a nemá se vůbec špatně a že jde nejspíše skřetímu veliteli na ruku. Už tehdy tedy u nás vyvstala logická úvaha o tom, že možná druhá z Nuiových dcer ani nebude chtít být zachráněna.
Více jsme ale nespekulovali a věděli jsme, že klíčové bude, co zatím zjistil Nobile, se kterým se máme setkat na jednom z opuštěných ostrovů, kam zná Nui cestu. Tam budeme plánovat více.
Zatímco jsem ještě odpočíval z náročné noci, kdy si má kouzla vybrala větší daň na mém těle, než bych chtěl, se Atlanovi zrodil v hlavě plán na sehnání dalších dobrodruhů, kteří by s námi chtěli potřít temný kult Inaky a zachránit nevinné zotročené Arvazary.
Podle všeho na vlastní pěst obešel důležité skupiny a osoby ve městě, jmenovitě Rytíře devíti hvězd, velekněze Harahala, sídlo Arleniny družiny, jehož pánem byl Přemek Skazský (ten, co přived do Tarosu jednorožce a současně jde o syna radní pro kolonizaci v Doméně) a taky Atlan oslovil mnicha církve Kněží slunce – Fandara, Linnovi známého zapáléného bojovníka proti všemu špatnému a nečestnému.
No a tak jsme se den před odplutím dozvěděli, že nás večer navštíví zmíněný Fandar, který je všemi deseti pro, a později ještě půjdeme navštívit Skazského a další Arleniny družiníky s nabídkou spolupráce.
Návštěva Fandara U Pavouka byla doprovázená nervozitou místního osazenstva i s výčepním, kteří asi už o Fandarovi leccos slyšeli. V podstatě se náš rozhovor s ním odehrával v rovině „domluvme se na tom, jak spolu budeme vycházet“, než že bychom třeba zpochybnili jeho účast na té výpravě. Byl již rozhodnutý a popravdě, někoho tak schopného jsme vlastně potřebovali, jestli jsme plánovali se utkat s Izaiem a skřetem.
Ke Skazskému do jejích privátní hospůdky u Firunova náměstí jsme šli už spíše ze zvědavosti, protože jsme předem očekávali, že budou mít možná výhrady k našemu složení a zkušenostem. Ukázalo se, že se nikomu z nich vyloženě nechce bez dalších informací do Tichých vod po boku nás a Fandara, ale Skazský Atlanovi přislíbil, že rád pomůže přes svou matku s přijetím těch Aravazarských utečenců zde v Minkoru. Na naléhání Atlana nám pak slíbil, že dá vědět jednomu dobrodruhovi – Leškovi, který se zatím bez úspěchu snažil dostat do jejich řad, že by mu mohla pomoc v naší věci udělat jméno.
Další den ráno jsme tedy zamířili do přístavu na Núnu i s Fandarem, který trávil ranní modlitby před naším hostincem a už už to vypadalo, že se Lešek neukáže. Nakonec se k nám ale zadýchaný přiřítil obrovský muž s holenou tváří, který byl již v plné polní, připraven s námi vyrazit. Několika otázkami jsme se ujistili, že ví, do čeho jde, a když jsme pojali přesvědčení, že je příčetný a Atlan mu slíbil zlaťák na den, všichni jsme souhlasili, že nás tedy popluje osm.
Vezmu to v rychlosti – 29.2. jsme prokličkovali útesy, troskami lodí a mlhou až ke kamenité pláži na jednom z opuštěných ostrovů Hřbetů sumců a po rozdělání ohně čekali na to, až se na tomto smluveném místě objeví Nobile.
Do této chvíle jsme o Leškovi věděli jen pár věcí. Byl docela mlčenlivý, ale neúnavný ve veslování. Nosil u sebe nějaký magický předmět, který byl podle všeho silně magický a moc neodpovídal kvalitě jeho ostatní výbavy, ale Lešek se přiznal, že jde o rodinou památku. Na dotaz, jestli bych se na ten „bratrův prsten“ nemohl podívat, abych zjistil, co umí, byl až překvapivě odtažitý a nesouhlasil s tím. Někteří z nás už v tu dobu pojali určitě nespecifické podezření o tom, jestli je s Leškem všechno v pořádku. Nakonec naše poznávání Leška skončilo u toho výše zmíněného tábořiště. Uprostřed noci se objevil Nobile a my jsme si začali vyprávět o tom, co se stalo v Tarosu a dychtivě jsme poslouchali to, co se naopak podařilo zjistit jemu. Nejen Učukila se snažil prolomit ledy a z nějakého nám neznámého důvodu se náhle Lešek rozčílil, srazil nabízenou láhev vína na zem, rychle se zvedl, popadl svou tornu a pak odešel.
Byla to trapná chvíle a když se pak záhy vrátil, zavazadlo položil blízko Linna a my jsme se snažili celou situaci uklidnit a pochopit ho, zničehonic promluvil k Nobilemu a žádal ho o soukromou zpověď. Chápal jsem to v tu chvíli tak, že mě nějaký problém a chce se s tím svěřit knězi a Fandar na něj asi při naší cestě nezapůsobil jako někdo, kdo by měl pro jeho problémy velké pochopení. V tu chvíli ale začal být nervózní Linn, kterého si mimochodem Lešek po cestě hodně oblíbil a často s ním rozmlouval o skřítcích a Minkoru. No a v jazyce verithianů, tak aby tomu Lešek nerozumněl, vyjádřil Linn podezření, že by s ním Nobile neměl odcházet sám. Nobile ničemu z toho, co se kolem něj odehrávalo, asi nerozuměl, ale neměl nějak velký problém si s Leškem promluvit, když by to teda celé věci pomohlo.
Lešek ale celou tu situaci už nevydržel a odešel sám do tmy. Bez zavazadla. Říkali jsme si, že asi potřebuje chvíli o samotě a že to máme nechat být, když tomu nerozumíme. V tu chvíli jsme ale všichni tři čarodějové (já, Linn a Czerzym) ucítili narušení magického pole přímo ze směru, kam Lešek odešel. Linn nám záhy potvrdil, že šlo o teleportační kouzlo zacílené směrem k Tarosu. Lešek zmizel. Došlo nám, že ten magický prsten byl zřejmě Prsten návratu. Stále jsme to ale nechápali. V Leškově zavazadle jsme pak nalezli úhledně napsaný dopis věnovaný Linnovi, který napsal Lešek již na lodi, jak jsme si vzpomněli.
„Moc rád jsem tě poznal, Viene. Myslím, že by z nás byli skvělí přátelé. Odpusť mi, prosím, co jsem udělal.“
Až po dlouhých debatách a úvahách jsme dospěli k názoru, že Lešek nejspíše skutečně chtěl Nobileho zabít a současně asi skutečně k Linnovi cítil určité sympatie. A asi, protože jsme pojali podezření, že se Nobilemu může něco stát, nakonec Lešek zvolil ústup. Asi… Od Tarosu jsme byli daleko na to, abychom tam mohli nechat nějaký vzkaz a můžeme jen doufat se dostala nějaká informace alespoň knězi Siarona Plískanicovi. Shodli jsme se ale na tom, že bychom měli spíše spěchat, než se v Tichých vodách zdržovat příliš dlouho.
3.3. měl být nov a s tím spojené slavnosti na Malé ústřici. Nobile i Nui měli za to, že to byla vhodná chvíle k tomu, abychom skoncovali s Izaiem a s jeho hlavou v ruce mohli přesvědčit tamní Arvazary, aby s námi odpluli do Tarosu.
