Mé srdce se raduje, když míříme do srdce Tichých vod. Do mé země… Zároveň je naplněno smutkem. Nad budoucností a osudem nejen mé mladší dcery, ale nás všech. A i když mi je nyní oporou sám Pán Vichrů, nemohu se zbavit pochybností, zda jsme si tentokrát neukousli příliš velké sousto…
Po příhodě s Leškem jsme se shodli, že urychleně vyrazíme k Malé ústřici. I tak cesta do skryté zátoky na jihu ostrova, kterou jsme si vybrali za naši dočasnou základnu, trvala dva dny. Další dva jsme pak strávili ve skrytu, pozorovali a plánovali. Naštěstí nás nikdo neobjevil. Ani hlídka vojáků jihu, náhodný rybář nebo hromový pták Brúnah. Služebník Izaje, kterého mu poslala jeho zkažená bohyně.
Tak jsme mohli se tmou konečně opustit jeskyni na pláži a opatrně se připlížit na dohled ke Kunei. Tam už probíhala oslava. Jen místo po generace vzývaného slunce, se nyní mí soukmenovci klaněli novým pánům z jihu a Inace.
Nás předpoklad vyšel. Byli tam všichni. Heregehuš, Izaj, i další… A naše skupina čekala. Sice bylo lákavé zbavit se obou hlavních protivníků naráz, moudře ale převážil názor, abychom je odstranili jednoho po druhém. Šance se naskytla záhy.
Po roztržce mezi těmi dvěma kohouty slavnost v podstatě skončila. Zvěsti o vzájemné nevraživosti a trpění z nutnosti se ukázaly jako pravda. Kněz se vydal svou cestou, stejně tak i skřet do své pevnosti. To byla naše šance. Za krátkou už jsme byli Izajovi v patách a po nějaké době byla připravena i léčka. Už jsme se chystali vyrazit, když Učukila, posílen přízní Lovce i kouzly našeho skřítka, oznámil, že se nedaleko naší kumpanie skrývá někdo další. A pak sklapla past…
Nebyla ale naše, a tak jsme chvíli skoro nevěřícně sledovali nenadálý boj Inačina služebníka s ještě před okamžikem neviditelnými vrahy. Izaj odmítal prodat svoji kůži lacino, a možná by si se zabijáky i poradil. V ten moment jsme zasáhli my a naše zbraně. Život zkaženého kněze ukončil Fandarův meč.
Popadli jsme kořist a hnali se pryč z toho místa, aby nás nestihla pomsta Brúnaka za smrt jeho pána. Ptačí netvor se za okamžik opravdu objevil, zakroužil nad místem vraždy a spolu s bouřkovým mrakem se vydal směrem k Heregušově pevnosti. Naše skupina se s odťatou hlavou vydala do Kuneie. Bylo načase začít přesvědčovat Arvazary o odchodu z ostrova.
Náš příchod vzbudil rozruch. Žádné vítání hrdinů ani nenávist a svištící kamení… Jen překvapení a obavy z narušení dosavadního běhu věcí. Začalo takřka nekonečné kolo vysvětlování, obav, ujišťování, odmítání, přesvědčování, skládání slibů, záruk a přitakávání. Účastnili jsme se toho hlavně já s Pianem. Situaci neulehčovalo ani to, že starostou je můj zeť a má dcera je čerstvě matkou. Ano, má Tuamotu je naživu, zdravá a ze mě je dědeček…
Ostatní mezitím dohlíželi na okolí osady. Pořád jsme byli na území nepřítele a někde kolem se pohyboval Izajův pohůnek. Když se pak pod Linem rozestoupila země, znovu došlo na boj. Skřítek vyvázl s pár odřeninami a hlava učedníka se zakrátko houpala vedle mistra.
Naše diplomacie mezitím začala slavit první úspěchy a řady domorodců připravených odplout s námi do Tarosu se každou další hodinou rozšiřovaly. Chtělo to však ještě ještě onu poslední kapku. Ještě jednu hlavu. Tu Heregušovu…
Přízeň sedmnáctky nám zatím přála, ale znamenalo to vydat se vstříc pevnosti plné jižanských vojáků a loajálních Arvazarů. Navrch pak skřet a čaroděj. Tohle chtělo opravdu dobrý plán, co největší překvapení a asi jenom loď plnou štěstí.
Plánování nám ale vzápětí narušil příjezd jízdní hlídky z pevnosti. Asi se už vypořádali s hromoptákem a bylo potřeba uklidnit „poddané“ v Kunei. Vojáky jsme přivítali před vesnicí. Slovo dalo slovo, ale nakonec už potřetí za noc létali vzduchem šípy a meče pili krev. Naše další vítězství povzbudilo další Arvazary. Pár se jich dokonce nabídlo, že s námi vyrazí k pevnosti srovnat účty. Vyzbrojeni a vystrojeni od padlých nepřátel rozšířili řady našeho úderného oddílu.
Brzy ráno, pomalu připraveni vyrazit, jsme ještě zajali připluvšího obchodníka/otrokáře. Když se ho pak v bezvýsledné situaci pokusil zabít jeho vlastní strážce, začali jsme tušit nějakou nekalost. Nakonec se z něj vyklubal špion. Převážel tajné plány taroského opevnění. Myslím, že ho po našem návratu budou čekat napínavé chvilky…
Čas se nachýlil. Vyrazili jsme na lov skřeta. Naše šestice, Fandar a čtyři nejstatečnější a nejodhodlanější Arvazarové v čele s Takalou. Piano zůstal ve vsi a slíbil, že se k nám připojí, jakmile dohlédne na bezpečný příjezd lodí a nalodění všech, kteří se rozhodnou odplout.
Cestu jsme opět strávili v úvahách o dobývání Heregušovi tvrze. Skřet nakonec všechna naše dilemata vyřešil za nás.
Na půl cesty k pevnosti, u opuštěné strážnice, nás Walurrian díky svým kozlům upozornil, že posádka pevnosti se nám vydává vstříc. Nebylo času na zbyt. Každý se připravil, jak nejlépe mohl. Tam u boudy s posedem na břehu drobného potůčku svedeme bitvu s dvojnásobnou přesilou. Jedenáct statečných… nebo šílenců.
Výbuch magické pasti nastražené našimi čaroději odstartoval střet. Vyletěli šípy a šipky, vrhli se oštěpy. A Fandar rozpoutal teror. Přenesl se přímo do řad nepřátel a nechával za sebou jen smrt a zmatek. Já s ostatními Arvazary vyrazil na zteč, ostatní nás kryli střelbou nebo kouzly.
I když jsme útočníky překvapili a bohové byli s námi, měli jsme na mále. Protivníků bylo mnoho, zranění si začali vybírat daň a Hereguš se ukázal jako více než zdatný soupeř. Zvlášť ve chvíli, kdy ohnivá koule obalila kněze slunce, mnoho nechybělo. Bylo zapotřebí požehnaného šípu našeho lovce a magického paprsku z rukou minkorského čaroděje, aby skřet klesnul. Popálený aurionovec mu pak zasadil ránu jistoty.
A bylo po boji… Jen všude kolem cesty údolím leželi zranění, mrtví nebo umírající. Naše strana, ač vítězná si také vybrala svůj díl. Jen díky Linovu umění naše dva mrtvé nenásledoval nikdo další. Mezi léčením ran a zabíráním kořisti došlo i na „výslech“ přeživších. Nemilé překvapení bylo, že čaroděj, co byl s vojáky dokázal patrně zmizet zpět do pevnosti.
Nakonec se rozhodlo, že se rozdělíme. Větší skupina bude pokračovat na tvrz, kde zkusí zneškodnit čaroděje a popřípadě osvobodit tam držené domorodce. Menší skupina vyrazí zpět do Kuneie s našimi mrtvými a hlavou Hereguše, která snad přesvědčí i ty dosud nerozhodnuté k odchodu. Sejdeme se pak všichni u přístaviště na severu ostrova a konečně vyplujeme směr Taros.
