10. 10. roku 126 nového minkorského letopočtu (849 k.l.)
Po úspěšném doručení měsíční dodávky zboží z vesnice Huud Dwalinu Serhodulovi ráno na konci aldenu vyrážíme k západní bráně se dvěma plně naloženými poníky. Jeden je pro tyto účely zapůjčen skřítkem Vienem z rodiny Linn jako protihodnota mého doprovodu a ochrany na cestě, která má být společná až do lidského města ve Východní dálavě – Albirea.
Druhý je pak zakoupen hevrenem Pančem a jako protihodnota je smluvený podíl z prodeje Serhodulova zboží v Seliaku ve výši 25 %.
Konkrétní povaha, počty a pořizovací cena jednotlivého zboží se nachází v přiloženém listu.
Za pomoc v Zemi šelem jsem nabídl člověku Elamisovi pocházejícímu z lendorské Danérie bezplatný doprovod až do Kwesaru, kam máme společnou cestu. Jako zručný lukostřelec a obecné řeči velmi znalý požaduje za jím poskytovanou ochranu a znalosti v lidském světě na naší cestě protihodnotu pouze ve výši ubytování a jídla, které za tu dobu zkonzumuje. Vzhledem k tomu, že své lukostřelecké schopnosti ukázal pouze na luku zapůjčeném a nyní žádný nevlastní, bude třeba si o vyrovnání znovu pohovořit, pokud se cesta protáhne.
Zbytek výpravy tvoří již zmiňovaný hevren Pančo, jehož k nákladu určený poník zahrnuje veškeré vyrovnání navzdory tomu, že s sebou na západ přes hory provádí i ženu, o čemž sice nebyla řeč v době, kdy jsem mu jeho spoluúčast na výpravě na západ nabízel, ale kteroužto jsem ochoten tolerovat vzhledem k obchodnímu přínosu jeho aktivit. Děsím se jen toho, že ta žena někomu, kdo bude mít vůli si ji nárokovat zpět a zahrnovat členy výpravy do zločinu, který mohl být spáchán, patří. Bohužel nebyl vhodný čas na to si tyto věci ujasnit, ale minimálně do Jasného svitu je mi jeho společnost vzhledem k případnému riziku přínosná.
Posledním a nejnovějším přírůstkem do výpravy na západ je lidský žoldák Vranislav Strnad, námezdní dělník, o kterém jsem si zjistil, že má sice prořízlou pusu, ale práce se neštítí. Vzhledem k jeho vybavení a slovu, kterým se zaručil, soudím, že bude platný i v případném boji, kdyby k němu došlo. Sice jsem od nikoho z Minkoru neslyšel, že by se uměl mečem, který vlastní, ohánět, ale navzdory tomu, že v hojné míře navštěvoval minkorské nálevny a utrácel všechnu vydělanou mzdu za alkohol, kroužkovou košili a zbraň neprodal – tudíž pro něj má nejspíše minimálně sentimentální hodnotu. Pokud ji tedy někomu neukradl a nechtěl riskovat její prodej v Minkoru.
Nicméně jeho najmutí je podmíněné jeho slovem, že skutečně něco umí a 4 stříbrné na den plus zlaťák za vyřešení konkrétních boj vyžadujících problémů na cestě dostane pouze tehdy, pokud se jeho slovo ukáže být pravdivým.
Je nás tedy šest plus dva naložení poníci zbožím od Serhodula.
noc z 10. na 11. 10. 126 n.m.l.
Nocujeme na 25. míli na Drůvagově cestě v jednom z odpočívadel.
Vieen dokazuje při kouzelnickém cvičení, že mezi jím zvládnuté obory nepatří pouze vitální magie, ale také prostorová.
Vranislav dokazuje, že svou práci bere vážně. Společně s hevrenem Pančem ulovili srnce a celá noc je tak zaplněná uděním. Jídlo až do Seliaku je tím pádem vyřešené. Není nikdo, kdo by si tuto část lesů jako lovná hájemství nárokoval a tak z toho úlovku neplynou žádné problémy.
12.10. 126 n.m.l.
Druhý den cesty jsme nahnali dříve neušlé míle a po přenocování na 60. míli jsme druhý den aldenu bez problémů šli celé dopoledne. Okolo oběda jsme ovšem uslyšeli volání o pomoc z míst před námi. Do první trpasličí strážnice to bylo ještě dobrých 30 mil.
Na cestě se nacházelo stavení a starý člověk jménem Varik se ptal po ranhojiči mezi námi. Ze stavení se vyklubal statek zasvěcený Paní úrody, z Varika její kněž a ze smrtelně zraněného jeho bratr Straš. Jeho zranění, se kterými si obratně poradil Vien, nasvědčovala tomu, že útočníkem byla jakási dravá myšlenková bytost. Z vyprávění Varika jsme se dozvěděli, že jsou ještě dva z jejich statku pohřešovaní – verithianský kněz Quneron a jakási žena z jejich církve. Šli ráno tentýž den prověřit zprávy o tělech neznámých zabitých. Tuto zprávu jim sdělila přímo bohyně ústy jejího pomocníka ze Stínové světa, Samdžika. Z té výpravy se vrátil jen k smrti pocuchaný Straš.
Kněz Varik nás žádal o pomoc. Vzhledem k tomu, že samdžik ještě pobýval v přírodní úrovni, bylo ještě koho zachraňovat. Tehdy starý Varik názorně ukázal, jak jsou kněží Sedmnáctky školení v řečnění a přesvědčování, když využil mé únavy z cesty a mou otázku, co nám může nabídnout za naši pomoc, při které budeme riskovat své životy, stočil téma k jakýmsi druidům, kteří by s tím mohli pomoct. Většina z mojí výpravy byla odhodlaná starci pomoct. Nesdílel jsem jejich nadšení. Vzhledem k tomu, jak málo jsme věděli a k ujištěním Varika o tom, že Quneron se o sebe dokáže postarat, jsem navrhl následující řešení. Všichni přečkají na statku Paní úrody ve víře, že je svěcení místa ochrání od té lesní stvůry. Mezi tím se já společně se Strnadem vydáme na hřbetech poníků k nedaleké seliacké strážnici, odkud přivedeme ozbrojenou a kompetentní pomoc. Nebyl nikdo, kdo by proti tomu protestoval a tak jsme složili náklad a v odpoledních hodinách jsme vyrazili dál na západ po Drúvagské cestě.
Nejen díky absenci sedla, ale i mých praktických zkušeností s jízdou na hřbetu jakéhokoliv zvířete byla pro mne následující asi osmihodinová cesta skutečným utrpením. Padlo ale rozhodnutí a nepohodlí není argument.
Už za tmy jsme dorazili k východní strážnici č. 11, kde jako velící důstojník sloužil Thorv z rodu Jurgenknurlů, veterán Konečné bitvy. Jeho jméno a hlavně jméno jeho děda mi nebylo cizí, protože právě jeho předek se účastnil Konečné bitvy v dračí podobě. Když jsem jej a jeho syny Balga, Durcha a Thalina spravil o tom, co se stalo na drúvagském statku Paní Úrody, bral má slova vážně a přislíbil mi pomoc. Mohl jsem si do rána odpočinou v jedné z komnat pro hosty a i Vranislav se mohl prospat pod střechou.
13.10. 126 n.m.l.
Příhodně v den oslavy vítězství Konečné bitvy jsme brzy ráno hodlali zamířit zpět na východ. I k mému prvotnímu překvapení nám doprovod nakonec utvořil právě Thorv se svými třemi syny a zabitím té bestie v lesích plánoval oslavit jeden z největších svátků trpaslíků z Khelegových hor a Minkoru. Byla pro mě velká čest stát po boku v boji nepřekonaných bratrů ze Seliaku a nemohl jsem se dočkat, až potkáme tu stínovou bestii a vyženeme ji zpět do astrálních světů. Na cestu zpět mi osedlali poníka a Strnadovi propůjčili koně. Těsně po poledni jsme již přijížděli ke stavení Paní úrody a zdravili nás všichni, které jsme opouštěli, což jsem byl rád, neboť jsem minimálně rodině Linnů slíbil, že Viena na cestách ochráním.
