Kapitula, čímžto hlava, čtvrtá
O Setkání a první výpravě.
Byl předvečer Soudného dne, já tedy již více jak alden dlel v „Klenotu Tary“ jak bývážto někdy nazýván Minkor. Nenašel jsem zastání ani pomoc u nikoho ve městě. Zdálo se, že na jih z města neodjíždí nikdo a pokud snad ano, neměli žádnou touhu vzít mne sebou. Mé prosby, ano, snad i nářky jako by zatvrzovali jen něco v nich, nehleděli na mé sliby, nic naplat má ochota vystavit jim směnky. Na druhou stranu, nelze nikdy vyřknout výčitku vůči pohostinnosti Minkoru. Ano, nalezl jsem ubytování v jednom z hostinců, který vedl jistý pan Bahadur Talavara, alespoň z části snad Veritian, muž tisíce jazyků a nekonečné laskavosti. Pozorně naslouchal mému příběhu, jistěže vyprávěnému bez detailů nedůležitých v tak vzdálené zemi, a nechal mě bydlet v jednom malém pokojíku nad svým hostincem, než se mi podaří nalézt někoho, kdo by mě vzal s sebou do Tarosu. Byl to on, kdo mě upozornil na obchodníka jménem Nemil Břich, který se ubytoval v jeho hostinci a který přijel z lidské domény, čímžto země, na jihu.
Po večeři, kterou jsem strávil s jistým knězem Siomena, čímžto Učence, který také pocházel z Lendoru, ale který bohůmžel neměl prostředky, aby mi mohl pomoci, jsem tedy oslovil vysokého muže, který, jak mi bylo řečeno, byl průvodce a ochránce dané karavany. Skrze něj jsem předal vzkaz, že kupec se může večer dostavit do mého pokoje. Následné události pozměnily můj osud, a věřím, že to Lamius nade mne vložil ochrannou ruku jako již tolikrát, v předvečer svého svátku a dne mého narození.
Do hostince, zvaného Jio-Tou-Shetou v jazyce skřítků, Hidrinhloko v asarijštině, Hydracas ve Veritiánštině a Gorthongli v řeči vousatého národa a kterému se v obecné říkalo prostě U Hydří hlavy, vešel trpaslík a po chvilce váhání a krátkém rozhovoru s Talavarou vyrazil k vedlejšímu stolu, kde seděl onen průvodce. Dorozumívali se poněkud krkolomně obecnou, které podle všeho trpaslík nevládl nijak obratně a jelikož i vysoký muž mluvil s výrazným přízvukem, přesto se nakonec domluvili.
Zdálo se, že obchodní partner, čímžto společník, pana Břicha má jakési problémy s dodávkami zboží z Pláně šelem, jak nazývají se stepy mezi Minkorem a mořem. Počkal jsem, až trpaslík odejde a odebral se do svého pokoje, čekaje v modlitbě a rozjímání na pana Břicha.
Ten se vskutku o několik hodin později dostavil a já ho seznámil se svým plánem pomoci jeho společníkům s problémem, čímžto komplikací, který se vytvořil v konfrontaci s občany Mořského císařství. Za tuto výpomoc v podobě jistého mluvčího, přislíbil mi ctihodný kupec Břich, že se k němu mohu připojit na cestě do Tarosu. Poté jsem ho propustil a po večerní modlitbě se odebral ke spánku.
Brzy ráno jsem informoval vysokého tmavovlasého Břichova průvodce, který zajisté musel pocházet odkudsi z domorodé Tary, a který se mi představil jako pan Pančo, že bych se k nim rád připojil a ať mě prosím představí svému trpasličímu zaměstnavateli.
Tak se ve zkratce stalo ihned poté, co trpaslík přišel společně se svým tlumočníkem a, jak jsem se dozvěděl později, léčitelem v jedné drobné postavě skřítka jménem Vien-de Linn. Pak již stačilo, abych si opatřil nějaké boty, o které jsem byl krutostí lodní dopravy připraven a již vzhůru do divočiny.
Cestovali jsme téměř celý den na sever, podél řeky Ellionu, a musím přiznat, že nové boty, ač jistě kvalitní, daly mým nebohým nohám tuze potrápit. Potkali jsme roztodivnou zvířenu, drobné opy maličkým lidem podobné jsme museli odehnat během našeho poledního odpočinku pro jejich dotěrnou povahu, která jen přidávala tíži naší cesty, kdy slunce jako by přidávalo na naše hlavy kupecká závaží a žízeň nás pronásledovala, až se zdála neuhasitelnou.
Večer strávili jsme v malém říčním kotvišti a domorodé vesničce Khalle, částečně v družném hovoru s mistrem Tharunem, který mi již na cestě nabídl, abych se k němu a panu Vien-de Linnu připojil na jejich plánované cestě do Východní dálavy a Zelanských vrchů skrze trpasličí a skřítčí území. Nezdráhal jsem se tuto ctnostnou nabídku přijmout. Zde hodilo by se zmínit, že pan Vien byl nejen zdatným lingvistou, tedy jazykovědcem, ale především opravdu mocným léčitelem, neboť když již jsem umdléval po dlouhém pochodu, jako by jeho tichá píseň vpletla do mě magií zázračnou tolik sil, že připadal jsem si jak po spánku výživném.
Inu hovořil jsem si s váženým trpaslíkem o mnoha věcech, o důvěře a o slibech, v provizorní, dalo by se snad říci, krčmě, kde kromě nás sedělo i několik Plaveňanů, až jsem se znaven odebral do jedné z chatrčí a tam téměř okamžitě usnul.
Kapitula, čímžto hlava, pátá
Lev Ellionský
Ráno po krátké očistě a modlitbě k mému pánu bylo opět na čase vyrazit společně s naší malou karavanou, kde nám dělal věrnou společnost skřítkův poník Pun-Ťa, k našemu cíli, vesnici Huud, sídlu obchodníka, a s ním i problému, který byl naším cílem. Během cesty jsem od svých společníků zjistil, že problémem není jen jakýsi plavenský obchodník, tvořící si na zboží nárok, ale i cosi nadpřirozeného. Kolem vesnice prý řádí jakýsi temný duch, jakýsi démon… Podivný pocit rozprostíral se mi v ten okamžik v žaludku.
Nedlouho po našem odchodu jsme narazili na skupinu huudských vesničanů, kteří nás vítali s radostí, a jeden z nich nás doprovodil do vesnice, zatímco ostatní dva se odebrali do přístaviště za obchodem.
I my vezli jsme do vesnice jídlo, doufajíc, že si tím nakloníme tamní obyvatele na svou stranu.
To se nám podařilo a ihned po příjezdu, přijala nás zdejší matriarcha, čímžto náčelnice, která se jmenovala Nša a byla právě oním partnerem trpasličího obchodníka z Minkoru, na jehož zboží čekal ctihodný Břich.
Setkání bylo krátké, etnicky, čímžto pranárodně, ceremoniální. Popili jsme se stařešinou z jednoho džbánku a uzavřeli dohodu na to téma, čímžto smysl, že pokud se nám podaří vyléčit zdejší kraj od zlých duchů, od bestie, čímžto netvora, který vraždí dobytek a zvěřinu okolní, pak opět začne obchodovat s Minkorem, jelikož nebude již více potřebovat ochranu plavenských, kteří jsou ve vesnici a kteří se již jednou se zrůdou střetnuli.
Souhlasili jsme tedy a šli se setkat se skupinou plavenského obchodníka, informovat ho o naší dohodě a zjistit podrobnosti o jejich boji a snad i pomoci zraněnému, kterého měla bestie těžce pochroumat.
Bohůmžel, ukázalo se, že obchodník a jeho doprovod sestávající ze tří jeho krajanů a jednoho divocha, jsou přesvědčeni o své pravdě a své převaze v této věci. Inu nedalo se nic dělat, ustoupili jsme z jednání a rozhodli se čekat na lovce, který měl o stvůře vědět nejvíc a který měl dorazit v čas, kdy slunce bude nejvýš. Nutno zde říci, že přes nepřátelství, rozhodl se náš léčitel přiložit pomocnou ruku k dílu a svou tajemnou bohůmlibou moc použil k pomoci zraněného císařského muže, vděku se za to ovšem nedočkal.
Lovec, Mhutto jménem, dorazil přesně, jak nám bylo oznámeno a nijak se netajil svým nepřátelstvím k obchodníkově skupině. Pověděl nám mnoho o bestii, o tom, že jest prokletá a že musela dříve snad být lvem. Náš skřítek a i náš průvodce Pančo, hevren původem, zdálo se, že věcem přírodních mystérií, tedy tajností, rozumí a všichni usnesli jsme se nakonec, ač strach že by plaveňané mohli bestii zabít dříve než my a tím získat již věčně vesnici na svou stranu byl značný, že vyrazíme za domorodým mudrcem, který by nám snad mohl pomoci. Tento šaman a kouzelník, Thuppke, měl být vzdálen víc jak den cesty, což jsme již věděli díky Pančovi, který byl hovořit s duchy této pláně. Večer jsme tedy chtěli vyrazit, aby nás noční chlad povzbudil v dlouhé cestě. Lovec Mhutto rád souhlasil.
Odpoledne jsme si tedy promluvili s Nšou a uzavřeli s ní další dohodu, že pokud se vrátíme do tří dní, nepůjčí obchodníkovi žádného ze svých mužů. Nerada činila to, a bylo znát, že ztrácí důvěru o naší cti, nakonec si však s mistrem Tharunem podala ruku.
To poledne byl jsem pak svědkem posledního pokusu plavenských nám vyhrožovat a především podivuhodného činění našeho hevrenského společníka, který oděn v kozlí kůži, v ohradě s domácí zvěří domorodců, jinak nahý jak novorozeně, hrál si a napodoboval dobytčí chování. Podivný a barbarský to byl zjev, že musel jsem odejít do ústraní, očekávat, zda bude mít výsledek jakýsi.
Vskutku, v hodinách vesnického shluku, kdy domorodci, moji společníci i někteří plaveňané se smáli a bavili nad podivným počínáním našeho obrovitého druha, vrátil se ten, oznámivše nám, že bestií tou jest vskutku lev, nemocný, šílený, ale stále jen lev. Ulevilo se nám a vyrazili jsme na východ za šamanem.
Další náročná cesta nyní stížená nekončící tmou, ve které jen občas měsíc osvítil osamoceně stojící strom. Mé nohy nikdy nezažily takovou námahu a bolest, skřítek musel nakonec Mhutta požádat o zvolnění, jinak by to mnozí z nás nedokázali přežít bez uhnání. Při svítání spočinuli jsme ve stínu mohutného stromu, a když jsem se probudil, havranovlasý Pančo stál dále od nás, a naznačoval, ať ho následujeme oklikou. Vzbudil jsem ostatní a spatřil, že Pančo kráčí vedle podivných stvoření, která podobná byla kříženci psů a koček, snad s hranostajem či jezevcem ještě… hyeny jak řekl skřítek, a já nebyl si jist, v kterém jazyce je tak nazývá. Hyeny pak nás po dalších hodinách pochodu zavedli ke svému stádu, či snad smečce. A tam jsme se setkali s Thuppkem, mužem který jako by vystoupil ze starých příběhů o cestovatelích. Starý avšak plný energie a síly, obklopen zvířenou jako by byl jedním z nich. Důstojný i přes své barbarství a divošství. Dlouho hovořil a pověděl nám skrze slova našeho laskavého překladatele Viena, že lev ten je vskutku mimo moc přírody, že byl pokřiven a poblázněn kdesi v lesích nepříliš daleko Minkoru a že on s ním nic nesvede. Za příslib, že informujeme město o podivnostech dějících se v jeho blízkosti, poslal před námi lvici, která měla zlotvora vyhledat. A my se vydali v jejích stopách. Pochod mě ubíjel a věřím, že i mí přátelé na tom byli podobně, opíral jsem se o vypůjčený domorodý luk, znaven krátkým spánkem a o to delším rychlým pochodem. Museli jsme sice obejít jakéhosi tvora jménem pštros, tuze nebezpečného, kterého lovec spatřil v dálce, nakonec jsme ale spatřili lvici obezřetně sedíc v travnatém porostu. Ta když si byla jista, že ji vidíme, odběhla kamsi a my věděli, že stvůra je někde zde. A vskutku, netrvalo dlouho a spatřil jsem v trávě před námi jakýsi podivný mohutný tvar. Upozornil jsem na něj Mhutta a ten jen krátce přikývl, nadhodivše si oštěp v rukou.
Pomalu a tiše jsme pokračovali k obrovskému tělu. Oteklému, plnému boláků a boulí. Tiše se cukajícímu neustálo asi bolestí. Nakonec nás lev uslyšel, narovnal se a v ten okamžik začal boj.
Jsem hrdý, a věřím že tu hrdost by sdílel i můj děd, tak vášnivý lovec, že dvakráte jsem vystřelil a můj šíp pokaždé našel svůj cíl ve lvím chřtánu. Stejně tak trpasličí kuše a hevrenský luk nelenily a netrvalo dlouho a lev byl udolán oštěpem statečného domorodého lovce. Nikdo nezraněn, všichni však unaveni až k umření.
Oddělili jsme hlavu stvůr jako důkaz a odnesli ji stranou od mrtvého těla. Čekala nás cesta do Huud. A za námi bylo naše první vítězství.
