Brzy po našem příchodu ze Solnodolu do Světlokazu dorazily zprávy od našich dřívějších spojenců v boji s vyvernou. Rytíři Devíti hvězd Kopalski a Bezhles poslali přání vítězství a ujištění, že se za nás budou modlit, ale připojit s k nám nemohli. Poslali ale magický šperk určený pro Dikiweho. Naopak z Minkoru přišel skřítek Chan Ij Fu i jeho elfí společník Mwata.
Podle domluvy s komandem Spadlých listů mí společníci v doprovodu Omawangy vyrazili na východ k Marellionu. Já jsem se rozhodl s nimi nejít, neboť bych byl na té cestě spíše přítěží a má bohyně mi vyjevila, že mě potřebuje jinde. Proto vše, co zde dále popíšu, je zprostředkováno vyprávěním mých společníků.
Plán s odlákáním nemrtvých z jejich cesty druhou skupinou vedenou Dwahalem a Zawiwim slavil, až na jeden střet s několika nemrtvými a sekáčem, úspěch.
Ke konci osmého měsíce se tak dostali na pár desítek mil od Marellionu. V tu dobu, bylo to někdy odpoledne, tiše postupovali prastarým lesem, ve kterém se nepohybovala zvěř, ani nezpívali ptáci, a jen vrzání kmenů stromů a zlověstné ševelení větru v korunách pokroucených stromů nad jejich hlavami jim dělalo společnost. Tehdy se náhle zvedl vítr, koruny stromů se nahnuly na jednou stranu a společně s ostrým větrem se vkradl do jejich srdcí strach. Byl to údajně ten prapůvodní strach, nepodmíněný zkušenostmi, ale pouze instinktem. Jako když se objeví na nebi stín a zajíc se rychle schová ve své noře, tak i oni klesli na zem a dívali se s otázkou na jedinou osobu mezi nimi, která mohla tušit to, co se jim to děje. Omawanga v tu dobu byla v transu a jakmile ji z očí a uší vytryskla krev, věděli, že je zle. Odkudsi z dálky se k nim neslo pomalé a mocné mávání křídel, v celém lese se setmělo a oni záhy zjišťovali, že se jejich dlaně, ve kterých skrývali své tváře, barví krví. Staly se malým hmyzem na cestě, na který má dopadnout lidská noha. Intenzivnější pocit bezmoci a bezvýchodnosti za tu dobu prý ještě nezažili.
Bezvědomí nakonec ukončilo jejich trýznění.
Když se poté probrali, zjistili, že se jim to nezdálo. Všichni ale byli při vědomí, nikdo nechyběl. ten zážitek se ale na nich silně podepsal a tehdy se rozhodli již dále nepokračovat a přečkat do dalšího dne. Od Omawangy, která ochrannými kouzli obestřela jejich ležení, se dozvěděli, že původcem toho strachu byl nejspíše samotný duch Orista Zeleného, nejmocnějšího čaroděje všech dob. A že vyprávění o tom, že nenašel v Marellionu smrt, tak mělo náhle větší váhu.
Když další den vyrazili dále na východ, zážitek z minulého dne se již naštěstí neopakoval. Dosáhli vod Agrenu a na člunech, dříve ukrytých na jeho břehu, se dopravili na východnís tranu, jen kousek od ústí kanalizace, kde se měla nacházet ta stará bytost ze stínového světa, která blokuje tamní průchod až pod samotný Marellion.
Družině se podařilo nepozorovaně projít až do širokých páchnoucích kanálů, jejichž stěny byly obaleny slizem. Onu měňavou obludu nakonec překvapili a díky ohnivým výbušninám připraveným ve Světlokaze z dříve získaných slin pekelných psů ji způsobili masivní poškození a obrátili na útěk. Závěrečnou ránu, kterou ji zahnali zpět do stínového světa, ji tehdy uštědřil lovec přízraků Dikiwe pomocí silného energetického výboje z toho klenotu, který mu poslali rytíři z Tarosu.
Poté už následoval rychlý úprk pomocí teleportace zpět na západ a následně několikadenní pochod zpět na západ. Podařilo se a komando Spadlých listů mělo o problém méně. Naší družině tak komando dlužilo službu, kterou jsme si určitě plánovali později vybrat.
Nastal čas k odchodu z východních lesů, protože ani Rafiki neshledával mnoho důvodů tam zůstávat, na rozdíl od Gven a Wienczeslava, kteří se tam plánovali ještě nějaký ten rok zdržet.
V Pětivěží jsme se pak setkali opět z Jitrou a kontaktoval nás skřítčí čaroděj, jak jsme se později dozvěděli – agent z Horského císařství, s prosbou o pomoc týkající se té verithianské čarodějky Latharen a údajného ukradeného skřítčího zboží, které si dříve vyžádalo právě smrt toho obchodníka z Března a jeho dcery.
Než jsme se ale rozhodli všichni kývnout na jeho nabídku, která v sobě obsahovala cestu do Minkoru a zapletení se do zločinů Vládců peněz, Filip nám oznámil, že Jitra je těhotná a že považuje za důležitější ji bezpečně dostat do Východní dálavy a zařídit si tam nějaké pevnější zázemí. Padlo i slovo o svatbě a Gver Graenu a my jsme pochopili, že je čas se na nějakou dobu rozdělit. Gánja společně se svou přítelkyní z Pětivěží, jistou Fufu, odcestoval do Východní dálavy s Filipem, zatímco my ostatní jsme se vydali do Minkoru. Před branami města jsme spálili nekromantovu knihu kouzel, kterou jsme dříve ukořistili.
Rafiki měl v plánu kontaktovat vlivné členy Minkorské rady a informovat je vývoji v Lese padajících stínů a záležitosti okolo možné dohody Oplacného s Plavenou. Také chtěl navštívit Bílou Pagodu a třeba se i dostat do blízkosti Alwarina Bílého a získat lepší představu o Klevenovi, o kterého se Spadlé listy poslední dobou velmi zajímali.
Větvička měl v plánu vyhledat své příbuzné Sladovína Skočdolána a Fiškuse Větvičku. S tím jsem mu chtěl posléze pomoci, protože mě zajímal ten skřítčí nekromant, který se měl pravděpodobně také ukrývat kdesi v Minkoru.
A Ron Megalit měl v plánu nakonec zamířit do Bergondu za svými příbuznými a společně s Rafikim se pak přes Gelviny a Červený les dostavit na plánovanou svatbu Filipa a Jitry.
Před tím jsme ještě v devátém měsíci stačili pomoci právě onomu skřítčímu agentovi Kim Čimovi. Šlo o ukradené čepele s rajminu, vzácného skřítčího materiálu, v jejichž zcizení byl zapleten i jeden z příbuzných Rona, jistý Dwanur Heren, který měl tak trochu štěstí a následně kopec smůly, když se je rozhodl prodat přes Vládce peněz. Jenže skřítčí výzvědná služba nezahálela, stejně jako jiné zlořinecké organizace v Minkoru a tak se o ukradeném zboží začalo mluvit. Vládci peněz a jimi pověřená Latharen pak měla dohnat kupce, který zboží převážel do Tarosu, eliminovat ho a zboží stáhnout někam do bezpečí. To se stalo, obchodník Čuchna, jeho dcera i obelhaný mladý Radoš Pařízek, zaplatili svými životy a zboží se nejspíše ocitlo znovu v jednom z minkorských úkrytů.
Jenže právě trpaslíka Dwanura se Vládcům nepodařilo najít a sejmout, aby zahladili všechny stopy. A našim úkolem bylo ho najít, přes jeho syna, který se vyskytoval v Prvních komnatách pod městem. Díky příbuzenskému vztahu Rona a Herenů se nám nakonec podařilo starého Dwanura kontaktovat a pomoci mu utéct. Dohoda zněla následovně. Pomůže skřítčí službě zanalyzovat to, jak předání zboží Vládcům peněz proběhlo, kdo všechno byl v té věci zainteresovaný a poté, co skřítčí vyslanec přes minkorskou císařovnu vznese požadavek na právním prošetření záležitosti a vybude si nějakou pomoc ze strany minkorských úřadů, Dwanur bude svědčit, když ho k tomu vyzvou.
Popravdě neměl ani Dwanur na výběr a tak s tím samozřejmě souhlasil. My jsme si přišli ke slušným penězům, které se pak hodily pro svatební dar. Ron s Rafikim odešli na západ. Já s Větvičkou jsme ještě nějaký čas pobývali v Minkoru než jsme zamířili do Gver Graenu.
Co se dělo potom, to už je zase jiný příběh.
