13.10. 126 n.m.l. (pokračování)
Po příjezdu na Drúvagský statek jsme si krátce odpočinuli a vyměnili si informace, neboť zraněný mnich Straš se již probral a vnesl do toho problému další světlo. Předně z přítomnosti té bestie byli obviněni jacísi druidové. To mě ani Jurgenknurly nepřekvapilo. Zajdou opravdu daleko v tom, co jsou schopni udělat pro jejich mrtvou a dávno překonanou ideologii. Také jsme se dozvěděli, že Pančo a Muska, ta žena, co s ním cestuje, se šli na místo toho masakru ještě včera podívat. Popsali osm těl mrtvých trpaslíků. Některých i ve zbrojích oděných. Thorv věděl, o kom je řeč. Postrádali jednu z trpasličích hlídek. Podle všeho byli pravděpodobně přepadeni někde při cestě a jejich těla byla dovlečena na místo, kam jsme měli v plánu se vypravit. Buď je to do lesa přilákalo a tam z pomocí druidů pobilo a nebo se to odehrálo přímo na cestě a stopy po boji pak zamaskovali pomocí druidské magie.
Nicméně se náš plán s těmi zjištěními nezměnil a to ani poté, co nám Muska popsala, jak ta stvůra vypadala. Bylo mi podezřelé, že se je to nepokusilo zabít a ty mnichy z mírumilovné církve ano, stejně tak jsem bral s rezervou její popis a atributy které tomu přiřadila. Nežádal jsem nikoho z naší výpravy, aby se zabití té stvůry účastnil a popravdě měli všichni v gatích naděláno. Vien se přihlásil, asi po mé zmínce o tom, že bychom ho mohli postrádat, kdyby nešel. A nejen my. Byla totiž stále naděje, že někdo z pohřešovaných služebníků Paní úrody ještě žije.
Přihlásil se i Vranislav. Svou lendorskou krev nezapřel a byla by hanba, kdyby se v den největšího svátku Konečné bitvy krčil strachy v Alcarilině svatostánku.
V sedmi jsme tedy vyrazili k místu, které uměl podle popisu Vien najít. Záhy jsme spatřili roztrhaná těla seliackých trpaslíků. Byla to zrůdnost a každý z nás cítil povinnost tu potvoru sprovodit z přírodní úrovně, jakkoliv hrozivá a nebezpečná mohla být.
Hlídal jsem naše záda při postupu vpřed po pěšině, kde se měl podle popisu Sama nalézat jeho svěřenec Qvuneron. Cestou k tomu místu nás nakonec oslovila vyděšená skřítčí mniška Aku Inu, druhá z pohřešovaných a potvrdila nám, že jdeme správným směrem.
Nakonec jsme došli na místo, kterému dominoval vzrostlý strom a příšera, ne nepodobná těm, které popisoval ve svých vyprávěních můj strýc Torradan, když bojoval po boku mých dědů na pláních u Železného pahorku.
Byla obřích rozměrů, měla rohy a kopyta a pařáty dlouhé jako má paže. Pravdou je, že Muska se svým popisem spíše šetřila. Thorv zavelel k útoku a jeho synové ho následovali. Nám poručil, ať mu kryjeme záda a jsme připraveni, kdyby se boj nevyvíjel podle jejich představ.
V ten den se znovu ukázalo, že veškeré posměšky a úšklebky, kterými někteří z mé výpravy nešetřili, směřované vůči bojovým schopnostem seliackých trpaslíků jsou prázdné jako ruce žebráka. Jeden z Thorvových synů byl sice v boji zraněn a odmrštěn stranou, ale Vien mu rychle přispěchal na pomoc. A tak zatímco Vranislav ukázal odvahu i proti tak hrozivému nepříteli a uštědřil mu pár přesně mířených ran svým mečem, já mohl v poklidu sledovat, jak je ta stvůra postupně rozštípaná a rozdrcená pod četnými údery hrdinných seliackých.
Když se boj končil, strom na tom palouku se promněnil v postavu. Ukázalo se, že Qvunerona Paní úrody ochránila právě tím, že jej proměnila ve strom a když bylo nebezpečí zažehnáno, odhalila jeho pravou podobu. Děkoval nám on, i jeho skřítčí sestra. V ostatcích té potvory jsem našel kus rohoviny, která vyzařovala syrovou magii a já byl rád, že z toho boje přeci jen neodejdeme bez odměny.
Zbytek dne byl pak naplněn převážením těl a jejich pohřbíváním, s čímž jsme rádi pomohli. Na Drúvagském statku jsme i vítězství náležitě oslavili a přečkali noc.
14.10. 126 n.m.l.
Thorv se svými dvěma syny tam ještě zůstal, zatímco s námi na cestu poslal svého nejstaršího syna Balga, aby nás bezpečně doprovodil až do Seliaku. Ve Strážnici 11 jsme si krátce odpočinuli a poté jsme již pokračovali malebnými údolími Východních svahů Khelegových hor, které byly pastvou nejen pro naše oči, ale především pro místní dobytek.
Noc jsme strávili v jedné pastevecké stanici. V ní byl i jeden lidský zajatec, exemplárně vystaven kolemjdoucím a čekající na popravu, která se měla konat v Seliaku. Mého společníka Elamise jeho osud zajímal. Domnívám se, že hlavně proto, že to byl člověk a prosil jej o pomoc ve jménu spravedlnosti a jelikož Elamis několikrát zmínil Soudce, kterému slouží, chápal jsem jeho počínání, i když jsem tušil, že je to věru zbytečné, neboť Seliačtí nemají pochopení pro druidy a málo naslouchají soudům druhých.
Elamis se nám poté svěřil, že ten muž je obviněn za vraždy několika trpaslíků, kteří byli přepadeni o kus dál na kraji lesů, odkud vezli dřevěné uhlí. Tento druid, který se jmenoval Vyproš Továk, měl poštvat divou zvěř na trpasličí dělníky, kteří se v Drúvagových lesích živí poctivou prací a zapříčinit tak smrt několika z nich. Elamis nevěřil moc jeho slovům, že je naprosto nevinný, ale přislíbil mu alespoň, že najde v Seliaku muže, jenž se jmenuje Danko Hrdelič a který Vyproše snad zachrání před katovou sekerou.
15.10. 126 n.m.l.
Okolo poledne jsme nakonec zdárně dorazili do Seliaku, kde mi Balgo pomohl uskladnit zboží, zkontaktovat potenciální kupce a najít zdejší alchymistickou dílnu. Vše se vyvíjelo slibně a to až do té doby, než jsem se večer konečně mohl oddat odpočinku a zamířil jsem do hostince U Pařezu, kde jsme měli i přespat a kde byli zbylí členové naší výpravy. Narazil jsem tam na Panča, Musku a jako špalek podťatého, tedy opilého, Strnada. Neměl jsem z toho radost, ale nechtěl jsem si kazit večer počty kolik toho propil a co všechno jsem a nebo nejsem ochoten za něj zaplatit, protože to běžná útrata není. Proto jsem raději oslovil Panča, se kterým jsem si chtěl ještě promluvit o jeho podílu a zároveň to byla dobrá záminka k tomu, abychom si venku mohli zapálit trochu tabáku.
K mé spokojenosti Pančo souhlasil, že zisk z prodeje Serhodulova zboží mohu investovat do koupě broušeného křišťálu, až budeme procházet skřítčími městy a že mu jeho 25% z prodeje kožešin dám až tehdy s příplatkem patnácti zlatých za jeho další investici. Jeho poníka se mi podařilo celkem dobře prodat se ztrátou dvou zlatek v Seliaku a tak byl asi dobře naladěn. Doufám. Chvílemi na mě hleděl jako malý kluk, který nerozumí hodnotě peněz a soudě podle dohody, kterou jsme uzavřely, tomu tak nejspíše skutečně bude.
Když jsme se vrátili ke stolu, Strnad už tam nebyl. Skolil ho spánek. Ten večer jsem měl opravdu spadeno na seliacké pivo, ale nebylo mi dopřáno si ho náležitě vychutnat. Pančo a Muska mi začali pokládat hloupé otázky. Nemohu po nich chtít, aby chápali trpasličí zvyklosti, a naučen z Minkoru, respektuji postavení žen u jiných národů, ale něco jiného je žena v domácnosti, žena, která svůj život zasvětí jednomu ze Sedmnácti, zkrátka žena, která MÁ nějaké postavení a v tomto případě divoženka, co bezcílně kolem máchá oštěpem a neví, kdy mlčet a když dojde na opravdový boj, schová se do světnice, kam právem patří. Možná jejich náhlá naprosto nevhodná otevřenost má něco společného s jejich zkušenostmi s Holgy, Thirstedy a Ebeldy ze Zelanských vrchů. Možná je mate moje podobnost s těmi na západě, že se nedokáží oprostit od toho, že trpaslíci z Minkoru nejsou ti, co válčí s jejich příbuznými ve východních pláních. Ale Pančo tohle už ode mne ví. Dobře si pamatuji na to, když jsem mu pravil, že máme společného nepřítele. Pravda, tehdy se netvářil, že by mým slovům rozuměl. Ostatně – to dělá málokdy.
Jejich požadavky, abych s Muskou mluvil a abych s Muskou neměl problémy, zkrátka nemohly být vyslyšeny. Zdá se, že neví, kde je její místo. Je nevyzpytatelná a obava z toho, že bych pošpinil svátost mezi mnou a mým největším pokladem mi velí být obezřetným. Čekal jsem, že fakt, že o ní nezavadím ani slovem, ani pohledem, ji jasně dá najevo, že o něco takového skutečně nestojím, ale zdá se, že jejich kultura je natolik cizí té naší, že na podobné nepochopení budu narážet častěji. Po krátkém přemýšlení v pokoji, kde jsme trávili noc, jsem ale dospěl ke zjištění, že bylo bláhové se domnívat, že lapkové na cestách a pradávné hrobky se svými arvedanskými magickými pastmi a bytostmi ze zlé strany stínového světa budou jediným nebezpečenstvím, které budu muset na svých cestách překonat.
Zpět k podstatným věcem. Ještě ten večer mne přišel navštívit Elamis, který se za dobu mé nepřítomnosti stačil pobavit s dříve zmíněným Hrdeličem a ten ho prý požádal, aby doručil dopis do jednoho ze západních statků. Onen dopis měl být určený bratrstvu druidů a předmětem zprávy měla být žádost o jejich pomoc s očištěním jména toho odsouzeného. O něm jsem dozvěděl, že byl mezitím převezen do Seliaku a na naléhání právě Hrdeliče byla jeho poprava o alden odložena. Prodej zboží měl zabrat několik dní a i když jsem nepokládal za rozumné se přátelit v těchto končinách s druidy a vyřizovat za ně korespondenci, chápal jsem Elamisův zápal ve věcech spravedlnosti. Proto jsem mu vyjádřil zdrženlivou podporu v podobě mého ujištění, že počkám do jeho návratu s cestou na jih. Popravdě mi to dávalo určitou šanci navštívit příbuzné v Bergondu a zařídit si tam výrobu zbroje, jak jsem plánoval.
