Kapitula, čímžto hlava, osmá
O cestě skrze hory
Druhého dne jsem se probudil před rozbřeskem. Oblékl jsem se a tiše vyšel ven. Nebyl jsem si jist úkolem, který přede mne bozi postavili. Před hostincem již začínal ruch. První obchodníci se chystali na otevření krámů, pomalu řídnoucím šerem pochodovali trpasličí, dokonale vycvičené jednotky. V mysli upřené k Soudci jsem procházel městem, které bylo vlastně spíše větší obchodnickou vesničkou. Doufal jsem v znamení, které mi řekne, zda cesta, na kterou se chci vydat, je správná či nikoli. A nepochybuji o tom, že právě Spravedlivý mě zavedl před budovu seliacké soudní a vězeňské budovy. Jako ze snu mě probudil hlas gardisty, čímžto strážného, tázajícího se dobrou obecnou, zda něco potřebuji. Jako ve vytržení jsem se nechal dovést za ctihodným trpaslíkem, zdejším prokurátorem, čímžto zplnomocněnec soudní, a znovu si od něj vyslechl trpasličí verzi příběhu. Svěřil jsem se mu také se svým problémem a nejistotou, zda mám v rámci odsouzeného pana Továka intervenovat, čímžto zasahovat. Nesetkal jsem se snad mezi trpaslíky s mužem tak vstřícným a stalo se tedy, že jsem byl vpuštěn do cely muže, který se málem stal mým klientem, čímžto svěřencem, dá-li se to tak říci. Když vstupoval jsem do zatuchlé kobky a spatřil, zbitého a zmučeného muže, který nemohl být o mnoho starší než já, obrátil jsem se myslí i slovy ke svému pánu a v odpověď jsem pocítil, jak mnou prostupuje jeho přítomnost. A v očích nebohého pana Vyproše jsem spatřil nejen bolest, ale také pokoru a strach. Pochopil jsem, že pro něj není pozemské záchrany. Vyzval jsem ho, aby učinil přiznání, neboť pak snad bude alespoň jeho soud posmrtný slitovnější. V pláči vyznal své hříchy, a přiznal, že poštval zvěř na trpasličí dělníky, jmenoval své mistry a prosil Soudce za odpuštění. Zůstal jsem s ním ještě nějaký čas, společně s ním odříkal staré modlitby a pronesl prosby k Lamiusovi, aby shlédl na jeho hříchy milosrdně.
Po návratu do kanceláře prokurátora, sepsali jsme mé svědectví o trpaslíkově doznání. Po krátkém rozhovoru o tom, kdo jsem a co zde činím, jsem listinu opatřil svým podpisem a pečetí, rozloučil se s mistrem Serkenem, jak se žalobce jmenoval a odešel o tom spravit své přátele i ambasadora, čímžto vyslance, druidského bratrstva.
Ten již na mě čekal před hostincem. Zavedl jsem ho tedy dál, kde již snídali mí společníci, až na pana Tharuna. Sdělil jsem jim, že pan Továk se přiznal a že tedy má cesta na západ zdá se býti zbytečnou. Zatímco druid rychle odešel, snad informovat své nadřízené, já jsem po několika odpovědích mým přátelům společně s nimi odešel do města, podívat se po zboží, které zdejší nabízejí.
Odpoledne jsem se zúčastnil popravy odsouzeného Vyproše. Byla krátká a byla ukončena sekerou. Čistá smrt. Nechť spočine v náruči Mauril a Soudce je laskavý.
Nazítří, v druhý ovocnový den díků, jsme pak po doplnění surovin vyrazili v doprovodu seliackých strážných a několika dalších cestujících na jih. Mezi nimi mě nejvíce zaujal keledorský kupec Kajetan Kozlybobsky, muž veselý a znalý dobrého vychování, který cestoval do Tarosu a stal se mi po cestě vítaným zdrojem informací o dění v Jižním království.
Nocovali jsme v příjemných stanicích, kde k nám ani příslovečný horský chlad nepronikl. Cesty byli dlážděné a chůze po nich příjemná. Krajina zdála se příjemnou, až by člověk téměř zapomněl, že je v divočině Tary.
Druhý den cesty naši stopy objevili známky přítomnosti goblinů, čímžto zlošotků a skřetíků, rasy podzemních zlodějů, lupičů a vrahů, kteří s trpaslíky vedou dlouhé války a o nichž jsem slyšel tolik vyprávět v bajkách. Přidal jsem se k vytvořené pátrací skupině, a opravdu jsme nedlouho poté narazili na místo, kde se tato podivná rasa našedlých malých humanoidů, tedy dvojnožců, nalézala. Od zvířat je dělil prostý barbarský oděv a zbraně v rukou, nemyslím však, že i něco víc. Brzy padli pod našimi šípy a trpaslíci nás doprovázející vyplatili těm, kteří zasadili smrtící úkoly po zlatce. Taková je odměna za tyto démonovy služebníky na trpasličím území.
Nemohl jsem, vracejíce se z výpravy s krví bouřící v uších vzrušením, tušit, že mnohem dramatičtější setkání nás ještě čeká. O dva dny později, nedlouho po poledni, spatřili jsme jezdce řítícího se proti nám. Bez sedla a jen v plátěné košili volal o pomoc a my ho urychleně následovali. Před námi se otevřelo bojiště v prostředí karavany podobné té naší. Tři mrtví, dva trpasličí strážní a jeden útočník, muž. Zraněný další strážný a hobitka, prosící nás zoufale abychom nalezli jejího bratra, který před útočníky unikl kamsi do hor. Opět jsem byl mezi těmi, kdo se vydali uprchlé loupežníky pronásledovat. Společně s dvěma z našich strážných, Tharunem a jeho družinou. Zbytek obou karavan, naší i přepadené, tak zůstal s nadějí, že se vrátíme hledět na naše vzdalující se záda.
