Lendor
Almendor a Storabsko
Sucha předchozích let, potlačená povstání a navýšení daní králem Krutjim – to vše se podepsalo na velké bídě storabských poddaných. Proto není divu, že se zoufalý lid obrací na to poslední, co mu zbylo, bohové. Nejen král Krutji, ale i almendorští úředníci si dobře uvědomují, že je to veliké riziko. Stačí se podívat na západ přes hranice, aby každý viděl, co dokáže prostý lid vedený zástupci Sedmnáctky. A nutno dodat, že církev Kněží slunce, jejíž hlas je díky událostem v Danérii s každým měsícem více slyšet, veřejně varovala storabské velmože, že všemocný Aurion shlédne i na jejich úradky, pokud rychle nezmění svá hospodaření. A prostý lid tyto výzvy slyší.
Jenže ve Storabsku to s vírou nebylo nikdy tak jednoduché, jako v civilizovanější Danérii. Početná část Storabů dodnes uctívá staré bohy, kmenové patrony, dávné hrdiny, kteří padly v bitvách a v posledních letech po neštěstích, která severní království sužovala, se objevily i nové kulty. Mezi šlechtou a bohatšími měšťany se hovoří o Sarapisovi, který přízeň oplácí úspěchem. Prostí se naopak modlí k Inace, která za úplatek ochrání úrodu a živobytí. A z absence spravedlnosti těží i tajemný kult Dreskana, jehož nikdy nevidění vrazi zasahují nepřátele těch, kteří vloží svůj osud nebo bohatství do rukou boha pomsty.
I proto obrozená církev boha slunce volá po nápravě, ale prozatím je nevyslyšena těmi, kdo vládnou, ani jejich poddanými. Známo ale je, že mnoho kněžích ve zlatých rouchách začalo kráčet po storabských cestách, od domu k domu a začalo obracet lidi zpět na jedinou správnou víru a možná v lidech probouzí i něco jiného, než jen poslušnost k Pánovi slunce.
V Almendoru byl po několika falešných výrocích a obavách z toho, jestli je Walden živ a zdráv, donucen jeho bratr Balden na podzim ve svátek Konečné bitvy vystoupit s projevem, ve kterém všechny zúčastněné ujistil, že král je na Taře, samozřejmě živ a zdráv, aby osobně dohlédl na rozkvět kolonií a že on, místokrál Balden, má jeho plnou důvěru a podporu.
Ví se, že bratr krále v ten čas opakovaně jednal se zástupci danérského Urozeného sněmu, aby mohl minimálně politicky pomoci v nezáviděníhodné situaci svého západního souseda. Přesné stanovisko Almednoru ve věci přesunu královských pravomocí na Urozený sněm je takové, že tradice by se neměla takto pošpinit a že Almendor je ochotný udělat prostředníka mezi oběma znesvářenými stranami a pomoci urovnat celý spor tak, aby byla respektována práva všech zúčastněných. Víceméně je tak postoj Almendoru k dění v Danérii spíše korektní a opatrný. Výjimkou snad může být ostřejší rétorika zpochybňující jednotlivé praktiky církve Kněžích slunce a to především její nově vzniklé odnože Aurtionových soudců, kteří si přivlastňují právo vynášet soudy nad druhými, které jim v církvích Sedmnáctky nenáleží.
Danérie
Zatímco se v Západní dálavě odehrávala největší válka od dob Konečné bitvy, Urozený sněm se dál hašteřil o zbytky nemovitostí a pozemků dříve patřících královské rodině a potíral lokální nevolnické vzpoury, které stály mnoho lidských životů. Nálada v zemi Jednorožce byla pochmurná, prostý lid se marně dovolával zastání a spravedlnosti. Chtěli zpět svého krále, který by v zemi opět nastolil řád.
A někdo takový se nakonec našel. Církev Kněží Slunce dříve zastávající negativní postoj vůči amorálnímu princi Eralisovi, který si chtěl ukrást moc, teď nelibě sledovala to, jakým směrem se ubírají úradky mocných rodin v Danérii a jak pod jejich biči trpí prostý bohabojný lid.
V létě 21. žlutna se postavil před lid vesnice Strmá, známou svými rozsáhlými vinicemi, kněz slunce otec Theolen a třicítka vojáků hraběte Draviče Zvinice, která měla sjednat pořádek a potrestat vznikající povstání ještě v zárodku, složila své zbraně ze strachu, že by je stihl boží trest. Část z nich se pak přidala na stranu Theolenova zástupu a díky chytré léčce se jim podařilo vtrhnout až na nádvoří hradu Revanov. Tam se většina hradní posádky vzdala a nebo přidala na stranu povstání. Další den byl před zraky všech na hradním rynku hrabě Dravič Zvinic odsouzen ke smrti upálení za své zločiny ve jménu Auriona a jeho rodina byla uvězněna, aby podstoupila pokání.
Zpráva o tomto vítězství prostého lidu se postupně začala šířit do všech krajů v Danérii a církev Kněží slunce se po vzoru Theolena postavila do čela těchto žíznivých věřících.
Anamen Jasný tou dobou působící v Urozeném sněmu prohlásil celou záležitost za boží znamení a Aurionovu vůli a odmítl jednání kněze Theolena odsoudit. Naopak apeloval na jednotlivé autority uvnitř Urozeného sněmu, aby se nepokoušely měřit sílu se samotným Aurionem a poslechli jeho moudrá slova, která vložil do Anamenových úst. Vyzýval je k pokoře a k ústupkům, ke změnám, které by vedly ke zmírnění frustrace obyvatelstva a k omezení moci Urozeného sněmu. Na velkém sněmovním shromáždění pak vyjevil věštbu, kterou mu Aurion sdělil. Varoval, že pokud danérská šlechta neustoupí, bude to znamenat jejich konec a že Církev Kněžích slunce je vyvolena tento spor, toto neštěstí, vyřešit a že bez kompromisů se to neobejde.
Velekněz Anamen Jasný byl nakonec v půlce úmora jmenovaný Urozeným sněmem jako hlavní arbitr, bohem i šlechtou vyvolený k urovnání této krize a k nalezení udržitelného řešení, a jelikož by nemohl takovou funkci vykonávat pouze sám, z církve Kněžích slunce byli vyčleněni mužové a ženy, kteří utvořili nově vzniklý řád Aurionových soudců. Ti měli hájit zájmy prostého lidu, reprezentovat vůli svého boha a hospodařit se spornými majetky, které zde jednak zůstaly po královské rodině a také po některých šlechticích, kteří byli smeteni lidovými povstáními.
Mohlo by se zdát, že se situace v zemi uklidnila, ale není tomu tak. Nevolnické rebélie zaštítěné Kněžími slunce dál vznikaly, zejména tam, kde působili odpůrci nově vzniklého řádu Aurionových soudců. Ti, co se přidali ke Kněžím slunce, sice museli učinit určité ústupky, ale tím si zajistili pevnější pozici oproti těm, kteří s nelibostí sledovali to, jak je Danérie postupně „rozkrádaná“ církví Auriona.
Postiženy byly i například ostrovy Gora a Rianny, kde došlo k podezřelému úmrtí tamního markraběte gorrianského a jeho bratr, hrabě Pliczacký, byl obviněn královským urozeným sněmem z vraždy svého příbuzného. Vláda tak přešla na dvanáctiletého Orenala er Gwendor, prakticky ale má rozhodovaní nad danou oblastí v rukou církev Kněží slunce prostřednictví regenta, který zastupuje mladého markraběte do doby, než nabude dospělosti.
Danérie se v tuto chvíli tedy stává jedním velkým kolbištěm, rozdělaná na ty, co kráčí ve výsluní Kněžích slunce a na ty druhé, co se ukrývají před boží spravedlností ve stínu opevnění svých hradů.
Keledor
Na začátku zimy se rozeběhla mírová jednání mezi Plavenou a Keledorem především díky iniciativy Mořského císařství a jeho nové císařovny (viz níže). S blížícím se zasedáním Keledorské rady se začalo podplácet, přemlouvat a uzavíraly se nové dohody. Velké slovo v něm získaly dříve méně významné rody, které nedávno utvořily obchodní spojenectví EGO v tarských koloniích. Na konci roku 849 k.l. tak začíná vše spět k tomu, že Keledor s Mořským císařstvím uzavře smír a vody ve Vnitřním moři se po dlouhé době konečně uklidní. Několika plavenským šlechticům se však podařilo utéct a se svými nemalými prostředky se snaží Keledor přesvědčit, aby císařovně Sagjidaře I. nešel na ruku a naopak se zasadil o to, aby vyvinul na Plavenu politický tlak vedoucí k vrácení jejich panství a ukradených majetků.
Vnitřní moře
Plavena
Plavena zažila divoké léto. Aby bylo vše správně pochopeno, je třeba objasnit, co se dělo v posledních letech na císařském dvoře. Císař Maran stárl a byl vážně nemocen. Ani církev, ani jiní léčitelé si s jeho nemocí neuměli uspokojivě poradit. Proto se hodně mluvilo o tom, co bude, pokud císař zemře. Jeho pozice slábla a jeho syn Felian byl slaboch, nebo se to alespoň říkalo. Poté, co císař Maran vydal nařízení, rozhořčen neschopností místní církve podpořit jeho majestát, zbavující ji většiny majetku, v jeho posledních dnech započal utajený, stále ale nemilosrdný boj o jeho majetky a vliv. Výsledky v tarských koloniích císaře a jeho stále méně loajální loutky oslabovaly a tak Plavenu na mnoho měsíců pohltil politický chaos a nejistota, co bude dál.
A když pak na konci léta císař Maran nečekaně skonal (objevily se spekulace o tom, že jeho nemoc nebyla smrtelná), měla přejít vláda na jeho prvorozeného syna. Jenže ten byl ještě před korunovací nalezen zavražděn ve svých komnatách. Nastal chaos. Nikdo neměl zájem vyšetřovat smrt následníka trůnu a každý si chtěl v nastalém boji urvat co největší kus moci. Byla svolána Rada Císařství, složená z nejvýznamnějších šlechticů, aby určili, kdo bude novým císařem z jejich řad. Samozřejmě bylo v plánu nového císaře zbavit mnoha pravomocí, které by přešly na Radu.
V noci z 1. na 2. ovocna se konalo velké zasedání, bohatý banket, a tu noc se v Plaveně uskutečnil nečekaný převrat. Jako o Noci mořského vánku se o tom později vyprávělo. Objevila se „Mořská princezna“ Sagjidara, druhorozený potomek císaře Marana a padaly hlavy. Nejen ty urozené, ale i mágové, kteří v té době díky získanému bohatství od šlechty plnili úlohu jakési dozorčí síly nad poddanými. A kdo že stál za princeznou? Byli to piráti, bukanýři, žoldáci, ale hlavně mladí chudí zemani a rytíři, prostě všichni, co dlouhá léta toužili po změně. Povídá se, že za tím masakrem a pogromech, které tomu následovaly, stály i psionici, kteří slíbili následnici trůnu věrnost. Její příchod byl rychlý a krvavý. Usedla na trůn a všem přikázala pokleknout a slíbit ji věrnost. Kdo tak neučinil, byl popraven.
Sagjidara se následně provolala císařovnou Plaveny a všechny členy rady lordů, šlechtice, zkrátka všechny, kteří se účastnili banketu který měl předcházet zvolení nového císaře, odsoudila za pohrdání císařským majestátem. Popravy skončily až za svítání. Poté věrní nové císařovně vyrazili do všech krajů, kde postupně oblehli sídla těch, kteří Sagjidaře odporovali.
Místokrál plavenských držav na Taře Pjotr Volovnicin byl jedním ze zrádců a na jeho místo byl záhy jmenován bývalý generál plavenského loďstva a vrchní velitel vojenských sil na Taře Olisej Mludjava.
Těchto nečekaných událostí si samozřejmě všimli všichni a to především Keledor, který nedočkavě čekal na to, co to pro napjaté vzájemné vztahy s Plavnou bude znamenat. Brzy se rozeběhla mírová jednání a vyjasnění si, co nová císařovna očekává od svých sousedů a co oni očekávají od ní. Možná překvapivě se Plavena vyjádřila pro sjednání míru a zanechání starých pří o doly v Sokolinách. Boj by se tak měl přesunout na pole soudů. Císařovna také projevila snahu o zajištění klidu ve Vnitřním moři, za což by se postavily lodě Mořského císařství, pokud by většinu keledorského obchodu s Tarou zajišťovaly lodě Erinské gildy pro obchod, se kterými již měla Plavena vyjasněné vztahy.
Jmenování nového místokrále, snaha uzavřít mír s Keledorem, která v sobě nesla posílení pozice EGO a tím pádem i Svatogradu v ústí Itancy, jasně naznačovala, co je prioritou nové císařovny a tím není nic jiného, než získání bohatství, kterým oplývá Tara. Jelikož nebylo zastaveno osídlování na severu Lesa padajících stínů, ani staženy tamní vojenské síly, je nasnadě se domnívat, že císařovna Sagjidara uvolňuje dosud svázané ruce císařství s úmyslem podmanit si Minkor, klenot Tary.
Sarindar
Sarindar po ničivém útoku Kirbegových vojsk a následně izolován od zbytku Tary, nemá sílu přejít do ofensivy vůči Ostrovu Albatrosů. A Kirbeg se ukazuje jako zkušený generál a hlídá jen hranice Sarindarské úžiny. Jeho strategie je jasná. Nechává Sarindar vykrvácet. Ten je totiž závislý na dodávkách zboží a potravin z Vnitřního moře a tak nemá šanci bez přístupu k němu přežít a to Kirbeg moc dobře ví. Objevují se snahy některých Sarindarských rodů o uzavření dohod s jejich pokořitelem, ale ten odvážné zástupce nových vládců Sarindaru do jednoho pobíjí na smluvené schůzce. Zdá se, že Kirbeg nemá zájem na tom Sarindaru vládnout, paktovat se s tamními zbohatlíky ani s nekromantskou hanzou. Chce Sarindar zničit a k tomu mu stačí jen počkat.
V Sarindaru se několikrát mění uskupení vládců, dojde i k několika vraždám a úplatkům, které se ale s ohledem na budoucnost jejich města zdají naprosto malicherné a zbytečné. Sarindar se vylidňuje, dosud nepokořené kupecké rody se přemísťují po souši k Medovým horám, nebo se pokouší prorazit Kirbegovu blokádu a utéci. Jen zlomek Sarindarců zůstává ve městě navzdory obavám z konečného útoku Kirbegova loďstva. Celé umrlčí království upadá a tvoří ho jen ostrůvky nekromantských spolků chráněných svými nemrtvými výtvory a živořících na uskladněných zásobách a tom, co se dá v lesích a bažinách v okolí jezera Yrakan nalézt a pozřít.
Vše je ale ohrožováno stále častějšími a smělejšími výboji jednotek Kharových držav, které mají zájem získat ukryté bohatství nekromantů a konečně porazit svého dřívějšího mocného nepřítele tak, aby již nikdy nepovstal.
Tara
Západní Dálava
Na začátku čtvrtého měsíce došlo u Dvou Bratrů ke zvratu ve válce o Západní dálavu, když byl zabit drak Hušrath útokem legendární Naramien a hlavním generálem knížetem Aurigenem Solnohradským v jeho nové rudé dračí podobě. S pomocí trpasličích kopiníků a střelců z Kwesaru se pak podařilo roztroušené Zylovo vojsko vytlačit postupně na jih. Tomu hodně pomohly jednotky Rudých mečů operujících v týlu nepřítele a ničících zásobování invazní armády Dračího království. Již na podzim bylo poříčí Durenu opět v rukou krále a jeho věrných a jižní hranice se jala držet v hradech Maebron, Raglatice a Tevirponu hraběnka Wakiki z Korundu. Následně dochází k vyjednávání se Sněmíkem v Rilondu, ze kterého se stává Urozený sněm (jediný a pravý) a kde má výsostné slovo Eranis, potažmo jeho syn a následník trůnu Eralis, neboť starý král tráví tento čas až na výjimky v Solnohradě.
V Rilondu nebyla jedinou významnou osobou čarodějka Naramien, ale i legendární čaroděj Šin, respektive žáci tohoto „Čtvrtého čaroděje“, jak věhlasného magika ztraceného v astrálních světech některé univerzitní kruhy titulují. To hlavně díky němu a jeho následovníkům se podařilo zachránit mnoho nevinných životů i vědění ze skřety vypleněné Rilondské univerzity. Je velmi pravděpodobné, že se učedníci Šina, který nadále pobývá ve Stínovém světě, kde byl uvězněn nešťastným průběhem svých dřívějších bádání, budou snažit znovu pozvednout věhlas univerzity, která na Taře neměla obdoby, a nejen že nenechají upadnout Telurianův odkaz, ale přinesou i další nedocenitelné vědomosti a znalosti přímo schraňované jejich mentorem.
Po smrti Daerlenské kněžny Faely se vládkyní Mučan stává její dcera. Společně se svým mužem, hrabětem Jovanem z Velkých Mučan se snaží obnovit zničené knížectví. Společně jezdí mezi prostý lid, rozdávají jídlo a laskavým slovem mírní utrpení svých poddaných. V Rilondu a Urozeném sněmu se mezitím šíří řeči o tom, že část kapitálu na přestavbu a okázalou dobročinnost získali od svých příbuzných z Lendoru, což vzbuzuje spoustu otázek.
Knížectví Třízubské po smrti Lva Ljukanovce připadá Vladovi Ljukanovci a nově se k němu připojuje za zásluhy ve válce část Sinwarského knížectví, převážně severní poříčí Durenu a několik lokalit v horách (doly).
Vlad, dědic Třízubského knížectví, zůstává eldebranským rytířem. Tím se posiluje vliv samotného řádu, který má největší zásluhy na vítězství ve válce. Dědictví tohoto knížectví však bude pokračovat na další potomky Ljukanovců, nikoliv řádu Eldebranských rytířů.
Chudé Jarlebské knížectví bylo vypleněno, ale strategicky nedůležitý hrad Štítov knížete Travena skřetí ofenzivě odolal, na rozdíl od dvou poutních míst zasvěcených Pastýři a Paní úrody, které byly znesvěceny a zničeny útočníky. Traven Jarleb již během války odcestoval s většinou svého majetku do Rilondu a po válce skoupil válkou stižené levné pozemky na východ od Bílé úžiny. Později pak vyjednal s trpasličími městy v Zelanech zásobování potravin, léků a jiného nedostatkového zboží pro celou Západní Dálavu a tak se mu tento obchod nejspíše vyplatil. Nově nabyté území pak dal do správy Baronu Koleslavkovi Jitřeniči, věrnému vazalovi, a sám se přesunul zpět na jih, aby obnovil své rozsáhlé polnosti.
Zmíněné Sinwarské knížectví zůstává bez dědiců a o jeho území se vedou spory zbylými stranami.
Hraběnka z Korundu Wakiki zakládá rytířský řád Rudých mečů nezávislý na Almendorské koruně a Hrad Maebron, Tevirpon a Raglaticu a území které je s nimi spojeno prohlašuje za jeho válečnou kořist. Současně se zasnubuje s Gonduličským hrabětem Danilem a tím sobě i hraběti Danilovi upevňuje pozici na jihu Západní dálavy. Svatba je očekávaná na jaře roku 850 k.l.
Objevuje se vyslanec nejstaršího syna Gonduličského zesnulého hraběte. Přeživší Glovač se údajně ukrývá v exilu, protože pro něj zatím Západní dálava není bezpečná. Jeho vyslanec slovy právoplatného dědice Gonduličského hrabství žádá Urozený sněm v Rilondu o podporu a ochranu ve věci sporu s jeho mladším bratrem Danilem. Objevují se ale rovněž informace od edlebranské valkýri Wandy ze Šerova, která Glovače defakto prohlašuje za vlastizrádce. Údajně Glovač vydal Zylově ofensivě hrad Maebron bez boje a tím je zodpovědný za smrt Sruba, nejmladšího syna gonduličského hraběte (jejího muže a otce jejího dítěte), všech jemu věrných mužů, třicítky eldebranských rytířů a de facto je zodpovědný za rychlý postup sil Dračího království, teda za smutný osud celé Západní dálavy, který by byl bez jeho zbabělosti a úplatnosti naprosto jiný.
Vacena Zskřetasyn se odděluje od Rudých mečů a prohlašuje se pánem Xentanu. Vedou se s ním táhlé spory o jeho nároku na dané území.
Šušká se, že o ruku Wakiki usiloval i kníže Jarleb a Čerevský kníže se jí snažil provdat jednomu ze svých synů (Ivirovi – bard), ale neúspěšně.
Celé poříčí Durenu se v tuto dobu vzpamatovává z rychlého a krvavého tažení Zylova Dračího království a bude jistě trvat několik let, než se věci vrátí do stavu před válkou. V tuto chvíli je jih zabezpečený, ale v Zelanských kopcích se ukrývá mnoho přeživších námezdních jednotek Dračího království, které jistě budou znovuobydlení jihu Západní dálavy znesnadňovat.
Východní Dálava
- Labyrint, přítomnost krále a neschopného Denfela. Železné doly. Vztahy s Tarosskou doménou, Hyassa, oprava dvou starých arvedanských cest a stavba mostů přes Hlubokou a Dlouhou trhlinu, a to ve směru Athor – Berušov – Mračná – Vrchov a Athor – Albireo.
Tarosská doména, Zlatý hvozd a Horské císařství
- vztahy s Východní Dálavou, autonomie Světlokazu a případná zrada Pětivěží (přerušení ellionské stezky). Blížící se válka, vysoký výskyt Thirstedů v Tarosu. Spáchán aténtát na Azkapasunu.
Minkor, Asari Kasim a východní hvozdy
- plavena ofensiva, EGO, uzavření Ellionské stezky, tajné pikle Oplacného s Plavenou.
