Kolonizace Tary se nikdy neobešla bez drobných střetů s odvěkým nepřítelem, který byl na severním kontinentě poražen roku 723 královského letopočtu. Historici označili tento triumf u Železného pahorku za Konečnou bitvu a právě danérští osadníci v Západní dálavě jako první opravdu zjistili, že nepřítelova vojska, která byla rozprášena na Lendoru, nebyla zdaleka těmi posledními.
Jenže lidé snadno zapomínají. Bitva u Meziříčí proběhla před šedesáti lety a tak i ti nejmladší, kteří se bili za budoucnost svých rodin, ve jménu Rytíře plnili svou povinnost, ti všichni už odešli na onen svět a pokud se z nich někdo přeci jen dožil dneška, jistě s hořkostí na jazyku sám sobě huboval, jak byl naivní.
Rány nepřítele se stačily zahojit. Zyl, Pokořitel trpasličího krále Bílých hor Derhelma, Otec prokletí temných elfů, Zrádce Khara Démona, Dračí král, pán Tísíce jeskyní, Červený drakočlověk, Držitel Kalichu sedmí duší, geniální stratég, prastarý tvor, se od dob malých vítězství lidí u ústí Durenu stačil ve své letitosti akorát tak znovu nadechnout k druhému válečnému ryku. A tentokrát nebyl tím, kdo se brání, kdo ustupuje. Stvořil armádu, která měla vyhnat pošetilé Lendořany z jeho držav.
Začalo to v chladnu roku 849 k.l., když předvoj jeho mnohatisícové armády srovnal se zemí malé Gonduličské hrabství a oblehl a znovudobyl hrad Maebron, který se nejmladší synek hraběte Srpka odvážil prohlásit za vlastní. Ani početná posádka tamních eldebranský rytířů nezměnila osud nejjižněji situovaného hradu v Západní dálavě. K prvním vítězstvím si Zylovi generálové dopomohli momentem překvapení, nebo úplatkem věnovaným chronickým přeběhlíkům. Knížata ze severu si tedy stále mohla říkat, že podobné pokusy už slavit úspěch nebudou. Byly na intriky Zylových generálů připraveni, přeskupili se a nedovolili nepříteli, aby je překvapil rychlým úderem na nechráněné místo.
Tevirpon měl být hradem, který postup Zylových armád zastaví. Právě tam rytíři dvou řádů, následovníci Sedmnáctky, sinwarští zbrojnoši a dobrovolníci odevšad, s překvapením zjistili, že stojí před nepřítelem, který je zdaleka převyšuje nejen počtem, ale i zkušenostmi a mocí.
„Ústup!“ Křičel kníže Aurigen na své věrné, když se zdi Tevirponu bortily pod žárem dračího dechu a hořícím monstrem, které Zyl poslal po proudu Durenu. Jen kovaní pravověrní, kteří neměli co ztratit, šílenci a zoufalci, zůstali po boku legendárního paladina Cedrika a přiložili svá těla do té hrůzné vatry. Jejich oběť nebude zapomenuta, neboť tak darovali většině možnost postavit se svému nepříteli ještě jednou, za lepších okolností. Nebýt nich, tak by válka o Západní dálavu skončila na samém začátku u spáleného Tevirponu.
Hlavní vojenská síla Západní dálavy se tak přesunula na sever do sídla komturie eldebranských rytířů – pevností Dva bratři. Knížectví na poříčí Durenu byla vylidněna a jen hrady jako Xentan, Tři Zuby, nebo Hlad byly bráněny knížecími vojáky a branci. Pouze knížectví Čerevské si ponechalo většinu své zemské hotovosti, kterou využilo k obraně svých sedmi hradů s nadějí, že na sebe upoutá část nepřítelových sil a oslabí tak hlavní voj mířící k Rilondu, dříve nazývanému Perla západní Tary. Plán knížete Vuka měl však povážlivou trhlinu, neboť poušť dříve bránící v postupu Zylovým vojákům byla nyní jen nehostinnou krajinou, kterou lze s určitými zkušenostmi a dobrou připraveností rychle zdolat a napadat tak západní Čerevská léna z obráncům neznámých pozic.
Když Zylovy síly dosáhly Dvou Bratrů, za jejich zády na východní straně Durenu stál pouze obležený Xentan a Hlad. Kelčák ze Tří Zubů neustál útok sedmi stovek dobře vycvičených vojáků, když byl před tím poničen náletem dvou rudých draků.
Tou dobou bylo známo, že se na Dvou Bratrech ukrývá nečekená posila z Tarosu, žlutá dračice Naramien, mocná čarodějka s letitou zkušeností a vyzyvatelka Turgnela Hnědého, kterého za jejího význameného přispění v Konečné bitvě zabil trpasličí princ z klanu Thirstedů. Proto se Zylovi generálové rozhodli dva Bratry pouze oblehnout a oklikou přes Mučany přímo prorazit z východu obranu Rilondu. To se jim povedlo.
Daerlenské knížectví bylo bohaté a mnoho místních mělo v paměti význam knížecího hradu Hlad, který v minulosti vydržel dlouhé skřetí obléhání. Proto někteří z mučanských starousedlíků zůstali ve svých domovech, nebo zanechali část svého majetku, rozhlehlých vinic a zaplněných sklepů ve víře, že dál než k Hladu se Zylovy síly nedostanou. Takoví přišli o všechno.
Následně byly pokořeny chabé hradby starého Rilondu a ani stržený Durenský most nezdržel plenitele v jejich plundrování déle než den. Zničení mostu alespoň umožnilo rilondským opozdilcům utéct do Zámostí a nebo najít úkryt v Konventu, kam se přesunula i většina studentů a starších mistrů z Rilondské univerzity. Když Zylovy vojáci stanuli na západním břehu Durenu, byl už nový Rilond v plamenech. Mohla za to mocná kouzla i několik létavých ještěrů, ze kterých byly na střechy domů shazovány zápalné lahve. Někdy tehdy na přelomu třetího a čtvrtého měsíce se nad Rilondem zjevila žlutá dračice Naramien a smetla z oblohy několik Zylových létavců a zdecimovala jeden skřetí pluk drtivým výbojem syrové magie.
V tu chvíli se západní hrad ze Dvou bratrů stal cílem náletu dvou rudých draků. Na tuhle situaci čekali. Naramien se nacházela deset mil severně v Rilondu a tak nebyl nikdo, kdo by jejich překvapivému útoku mohl vzdorovat. Jenže, Zylovi generálové nejsou jediní, kdo dokáže vymyslet lest. Jaké bylo překvapení rudého Varakaira a Hušratha, když se v okolí hradu zvedl silný vítr a z nebe začaly šlehat blesky, jeden za druhým v rychlém sledu práskaly do země a nad hradbami se zničeho nic objevila dračí křídla a v oslňující záři v epicentru toho mocného vichru se do vzduchu vznesla skutečná Naramien a ne jen její přelud, který děsil plenitele Rilondu. Hladový Hušrath se vrhl střemhlav proti ní nedbaje na vypálené rány v jeho blanitých křídlech. Dvě dračí těla se srazila – byla to rána, jako když sám Mern uhodí svým kladivem do božské kovadliny. Pukala při tom země, vody Durenu se vylévaly ze břehů a lidé, i skřeti si zakrývaly uši a padali tváří k zemi.
Varakair, zkušenější a starší z dračích lordů z Tisíce jeskyní, zatím kličkoval mezi blesky snášejícími se z nebe a čekal, jak onen střet dopadne, aby ve vhodnou chvíli mohl žlutou dračici srazit k zemi a ukončit její život, pokud bude ona tou, kdo souboj vyhraje. Byli dva a ona jedna. Na její straně byla mocná magie, na straně Hušratha dravost a síla.
Nakonec zvítězila připravenost eldebranské čarodějky. Hušrathův žár v jeho hadím krku zamrzl a srdce mu proklál ledový osten zdobící konec Naramienina dračího ocasu. Varakair mohl vyčepranou edlebranskou čarodějku porazit. Už ani její dračí podoba by ji nezachránila. Jenže ze strany jako obrovský šíp přiletěl nečekaně další dračí bojovník. Měl barvu šarlatu a Varakair veděl, že se dříve viděný, svou pravou identitu skrývající, odhalil. To kníže Aurigen ve své dračí podobě přispěchal Naramien na pomoc.
Dračí lord z Tisíci jeskyní pamatoval hodně, prožil dlouhé tisíciletí a více než zloba se v jeho srdci probudil strach z konce jeho mrzké existence. Mocně uhodil svými křídly do vzduchu a tím se vyhnul náletu Aurigena. Pak už zbaběle prchal, neohlížejíc se, nedoprovázený křikem poražených ani jásotem svých věrných. Byl zahanben.
Hušrath se se zahřměním zřítil ke hradbám eldebranské pevnosti a naposledy vydechl. Rytíři, čarodějové, knížecí vojáci, trpasličí ozbrojenci z Krazu a Kwesaru, všichni jásali a vykřikovali k nebesům jména svých nových hrdinů. Vítr ustal, v dálce, kam odletěl zbabělec Varakair, se naposledy zablesklo a válka o Západní dálavu se přehoupla do své druhé poloviny. Dosavadní vítěz pocítil významnou ztrátu.
