Než jsme vyrazili na jih podél Durenu, domluvila se nakonec schůzka s Ľudovítem Hašteřilem a část z nás se s ním setakala v jedné čajovně. Padlo tam něco o tom korullském střepu, co jsme našli v Koru a to, že se o tom začalo mluvit už před půl rokem. Prozradil nám, že ten střep byl pravděpodobně určen jistému čarokupci ze Sintaru Merkurixovi Velebilovi a neměl nic společného s těmi zbraněmi. Hašteřil nám naznačil, že by nám případně za takový střep zaplatil, ale z naší strany panoval spíše nezájem.
Nakonec jsme vyrazili na jih a 21.2. 849 k.l. jsme dorazili do říčního opevnění Dva Bratři, což bylo sídlo komturie Eldebranských rytířů v Západní Dálavě. Již v univerzitě magie v Rilondu nám bylo řečeno, že tam máme kontaktovat čarodějku Axaru Vajičovou, která pro nás bude mít možná nějakou nabídku spolupráce.
V podhradí jsme tam potkali skupinu rány si lízajících a opilých členů žoldnéřské skupiny Vlků severu. Obtěžovali tam nějakou snědší dívku, kterou doprovázel postarší muž s páskou přes oko. Zmiňuji to proto, že o nich jsme později v Tevirponu slyšeli, že se nabídli jako pomoc při vyšetřování nějakých okultních vražd vykonaných v okolních statcích na východě. Nesli jména Vraťko Lacič a tuším že Ramera, nebo tak nějak. Nevypadali jako dobrodruzi, alespoň co se týče výbavy. Ale kdo ví. Někdo z těch dvou mohl být čaroděj a nějakým okultním věcem třeba i rozumnět. Nicméně jsme s nimi ani nemluvili, jen vůdci těch žoldáků, jistému Vasilovi, jsme řekli, ať je nechá být a on nás naštěstí poslechl.
Pak už jsme zamířili přímo do hradu ležícího na naší straně Durenu a tam se setkali s čarodějkou Axarou a také s baronem Božkem z Dibic. Ukázalo se totiž, že pod hradem je problém s jakýmsi starým teleportačním zařízením, které se mohlo v nedávné době zničehonic aktivovat. Ona sklepení zazdili, ale Axara to nepovažovala za nejlepší vyřešení situace. Komtur Isker Nolias byl služebně v Čerevském knížectví a rozhodování trochu vázlo. Nakonec se nám barona podařilo přesvědčit, aby nás tam pustil. Dvoučlenná družina složená se známých od Axary, se totiž nevrátila a byla šance, že někdo z nich tam dole pořád žije a to byl paradoxně argument, na který nakonec dal.
Teď už mohu zmínit, že ve Dvou bratrech se měl ukrývat mocný artefakt nesoucí jméno Zanturův roh Duren, určený k dobývání hradů. Existovalo tedy reálné riziko, že se jej chtějí Zylovy stíny zmocnit. Až později jsme se dozvěděli, že roh je veskutečnosti skryt někde jinde, ale stále to neměl být důvod k tomu hrozbu ve sklepení Dvou Bratří ignorovat.
Dole jsme zahubili několik bytostí stínů a našli jednoho živého. Pomáhal nám při tom Staněk Přiško, osobní ochránce Axary. Jelikož bylo teleportační zařízení stále hrozbou i po jeho fyzickém poškození, byla poslána žádost do Rilondu o příjezd někoho zkušeného, kdo by pomohl Axaře zařízení prozkoumat, zjistit, jeho východ a případně jej zneškodnit.
Nečekaně přijel sám Telurian a po rozhovoru s nalezeným dobrodruhem nám prozradil, že jde o někoho jiného, kdo má pouze podobu toho, koho Axara znala a jde o nejspíše Zylova agenta. Byli ochotni onu hru hrát dál, sledovat ho a zjistit tak více o tom druhém místě, odkud bylo to zařízení aktivováno. Pro nás už tam nebyla práce a tak jsme vyrazili dál na jih, kam směřovala i hlavní vojenská síla Západní dálavy v čele s knížetem Aurigenem a princem Eralisem.
—————————–
Na jih jsme pak doprovázeli Pastýřova kněze Bojeslava Boreckého, který cestoval do Bongirovy svatyně a známého poutního místa v Jarlebském knížectví. Tam ale náš přímý postup na jih zklomplikovalo nemalé lidové povstání. Byla i dobyta nějaká pevnůstka na východě, Liščí dráp, a kníže Jarleb údajně vyjel se svými vojáky a s početnou posilou od Šarlatových plášťů, kteří se jím nechali najmout, měl v úmyslu tu drobnou rébélii rozprášit. Nepřidali jsme se k nim, ale souhlasili jsme, že Bojeslava doprovodíme až na onen statek, neboť cesta nebyla bezpečná pro jednoho muže a Maud se tam chtěl také podívat.
Cesta proběhla v poklidu a strávili jsme tam pak chvíli opravdového odpočinku, řekl bych posledního, před těmi hrůzami, které nás čekali na jihu.
Ještě v Jarlebském knížectví jsme narazili na jednoho žoldnéře Mílu Podkopce, kterému jsme pomohli se vyhnout žaláři. O jeho osudě a naší společné cestě do Velkého trhu si můžete přečíst ve vyprávění Gánji.
Dostali jsme se až do Sinwarského knížectví, kde bych rád zmínil naše setkání s Jarinem, laikem Estel a s velícím důstojníkem z Erinské gildy Varemar, Vladiekem Provaznikem, který byl za svůj zločin spáchaný ve vojenském ležení na jihu eskortován do Rilondu, aby o něm rozhodli tamní soudní orgány. Šlo totiž o blízkého příbuzného prokuristy gildy a nemohli ho jen tak pro výstrahu na jihu zbičovat, nebo popravit. Nezdálo se nám, že tak zkušený bojovník, dravý položit život v bojí se skřety na jihu, by měl ve válce chybět a místo boje strávit svůj čas za mřížema jen proto, aby byl o pár aldenů později propuštěn bez jakéhokoliv trestu. Jeho eskorta s tím vlastně i souhlasila, ale díky známostem Filipa a rozumnému slovu ho nakonec na Filipovu zodpovědnost nechali jít. Poděkoval nám a vyrazil na koni rychle zpět na jih se svým družiníkem, který ho taktéž do Rilondu doprovázel, aby zajistil jeho bezpečnost.
Půl dne před Tevirponem jsme narazili na Kajka Rozeniče. Tehdy jsem ještě neznal jeho jméno, takže jsem v něm nemohl spatřit blízkého přítele a družiníka samotného knížete Aurigena. Vyřizoval jistě nějaký důležitý vzkaz, když cestoval sám později na jih na frontu. Při cestě do Tevirponu jsme nalezli jeho mrtvého přítele zabitého nějakou ještěrovitou stvůrou ze stínového světa, které sám Kajko hned na to setnul hlavu. Život svého společníka ale již zachránit nedokázal. Projevili jsme mu upřímnou soustrast a nechali ho radši jít svou cestou. Nevypadalo to, že nám plně důvěřuje a neměli jsme důvod ho o naší neškondosti přesvědčovat. Větvička zmínil, že Kajko v sedlové brašně nesl něco hodně moc zajímavého podle toho, kolik magie z té nám neznámé věci zářilo.
Nicméně v Tevirponu jsme se nakonec na noc zastavili a dozvěděli jsme se noviny o vývoji války.
Doslechli jsme se o již výše zmíněných krvavých mordech na východě knížectví. O pomoc v této záležitosti nás poprosil představený Rytířova chrámu Nataša Vygulok, budiž k němu Lamius schovývavý. Vydali jsme se tím směrem a narazili na krvavý masakr v jednom statku a stínového medvěda, kterého ta krev přílákala. Rozkrájení čeledíni, selky, děti roztrhané, dříve svázané v kůlně stojící stranou od obytného stavení. No nebylo to nic, na co bych rád vzpomínal a nejvíce mne mrzí, že jsme nenašli pachatele této zrůdnosti. Stopy ale nasvědčovali spíše tomu, že to provedl smrtelník a ne nějaká myšlenková bytost. Krvavý nápis na stěně tamní světnice nesl jméno starého korullského démona Hura a to nevěstilo nic dobrého. Více se nám ale nepodařilo zjistit.
V Tevirponu jsme pak měli tu čest mluvit s jednou z ikon Západní dálavy a vlastně samotné kolonizace, s někým kdo byl přitom, když se vedla válka se skřety a kdy byla u Mučan vyhrána bitva, která rozhodla o osudu několika generací žijící právě v Západní dálavě. Hrabě Iskander er Sinwar z Tevirponu nás pohostil a hovořil s námi. Oblíbenec Pána sluncí, starý a vážený pán, který i ve svých sto letech stál vzpřímeně, v plné polní.
Dozvěděli jsme se, že Maeborn skutečně padl, byl dobit, znovu obsazen skřety a ti, co jej bránili, jsou pravděpodobně do jednoho pobiti. Byla zde ale šance, že někomu z obránců se podařilo uprchnout skrze teleportaci přesměrovanou do Axeranu. O pomoc nás tehdy požádala štítonoška eldebranské valkýry, čerevské hraběnky Strunky. Jmenovala se Jenka Bučorová a prozradila nám některé detaily. Samotná hraběnka totiž doufala, že oním přeživším v Axeranu může být její dobrá přítelkyně, taktéž eldebranská valkýra Wanda ze Šerova, se kterou se již dříve Filip potkal a která bránila Maebron po boku Sruba Gonduliče. Šlo o místo, kde byl dříve Filipem nalezen onen válečný Zanturův roh a tudíž se zdálo, že Filipova družina je tou nejlepší volbou pro průnik na nepřátelské území a záchranu případného přeživšího, který by mohl nést důležité informace o tom, jak byl Maebron dobyt, a kdo že byl tím zrádcem, který údajně otevřel brány hradu útočníkům.
Údolí vedoucí do Axeranu mělo být střeženo před kýmkoliv, chráněné okřídlenými stvůrami, gamajunami, vedenými nejstarší z nich, Dilithiou. Byla zde šance, že se ten někdo stále ukrývá v útrobách Axeranu a čeká právě na někoho, jako jsme my. Splátkou pro ony bestie hlídající to území měly být skřetí hlavy, které jsme mimo opravu výzbroje a jídla dostali na cestu.
V Ostrdolí, které bylo horkou válečnou línií ohraničené z jedné strany neschůdnými Zelanskými vrchy a na druhé straně Durenem a pevnůstkou Raglaticou, která byla znovudobyta Sinwarskou armádou, obsazena a nyní představovala nejjižněji položený opěrný bod, jsme se plížili dál na jih. Podařilo se nám zde pobít jednu skupinu Zylových vojáků čítajících šest mužů. Pomohl nám v tom místní usedlík, který se ve správnou chvíli přidal na naši stranu a zradil své dřívější pány, kterým slíbil věrnost a poslušnost za ušetření života jeho příbuzných z Pramene, osady ležící na východě Ostrdolí. Jméno Korecký tak nezapomenu, i když netuším, co se s tímto mužem nakonec stalo.
Do Axeranu se nám podařilo proniknout. Překážky v podobě obřích pavouků ve východních lesích, kostěje, který nás ušetřil snad pro naši nevýznamnost, a samotnou vůdkyni těch gamajun, jistou Dilithiu, byly se štěstím a přízní Rytíře překonány. V Axeranu jsme našli vyčerpanou Wandu. Prozradila nám, že obránce hradu zradil starší bratr Sruba, Glovač, po srmti hraběte Srpka Gonduliče přímý dědic toho, co z Gonduličského hrabství zbylo. Kdo ví, jestli byl nakonec Glovač ušetřen a jestli se mu Zylův generál nakonec jen nevysmál.
Podařilo se nám vrátit se zpět do Tevirponu a Wanda tak přežila. Jako poděkování nám bylo přímo hraběnkou Strunkou Čerevovovu z Ještěřího vrchu slíben nemalý obnos peněz, který nám ráda osobně předá poté, co válka v Západní dálavě přestane být tak velkou hrozbou. Naděje na to ale byla s každým dnem menší. Maud nám totiž sdělil, že Zylova armáda na jihu je početnější, než bylo odhadováno. Byla řeč o deseti tisících duší, ozbrojených, vycvičených, jdoucích na sever s jediným účelem, vyplenit Západní dálavu.
—————————
Do první línie, nebo přímo střetu, který se měl udát v Raglatice, případně v Tevirponu, jsme se nechtěli přímo plést. Možná bych se už tehdy rozhodl zůstat tam, kdyby nepřišla další výzva. Jakási krvelačná bytost za bílého dne měla vtrhnout až do středu tržnice ve Velkém trhu a pozabíjet desítky lidí a jednou tolik zranit a pak utéct na západ do Čerevských plání. S bojem s přerostlými potvorami jsme už měli jakési zkušenosti a tak jsme na to kývli. Na rozdíl od mých společníků mě velmi zajímalo, jaktože se něco takového mohlo na sever od krvavých bojů objevit a mohlo napáchat tak velké škody. Byla to hrozba a nebylo ujištění, že se něco takového nemůže opakovat. Příčina objevení tak silné bytosti a postup v obraně obyvatel proti něčemu podobnému nebyl znám a to mě trápilo. I kdyby se nám podařilo tu bytost dohnat a zabít, základní odpovědi bychom nedostali. Díky čaroději Raxira, který nás přepravoval opakovaně po Durenu na své lodi, se mi alespoň podařilo poslat naléhavý apel do univerzity magie, aby do Velkého trhu poslali někoho, kdo může vystopovat původ této bestie. Ve velkém trhu jsme se seznámili s několika zajímavými osobami. Hobitím alchymistou, sběratelem Balivukem Balíkem, který nám o té potvoře mnohé prozradil, důstojníkem Opetem Cínkem, který s námi celou dobu spolupracoval, nebo s lovcem přízraků Zarinem, který bohůmžel dorazil pozdě.
Podařilo se nám tu stvůru nakonec udolat za pomoci žoldnéřské skupiny vedené storabským bijcem Vitalijem. Šlo o další z Vlků severu, ale ti se jasně vymezili od těch, které jsme dříve potkali ve Dvou bratrech a o kterých jsme slyšeli, že rabují opuštěné statky v Sinwarském knížesctví. Vitalij se zařekl, že se na to podívá a my zase, že zmíníme jejich pomoc a to, že k těm hledaným nepatří, aby Vialijova skupina neměla zbytečné problémy.
Ve Velkém trhu jsme pak krátce slavili svůj triumpf. Filip si dokonce dal práci s dotáhnutím hlavy té bestie, aby mohl lidem předložit důkaz našeho vítězství. Bylo to třeba, zvednout morálku, naději. Ve mě ale rostla pochybnost jestli cesta, kterou jdu, je ta správná. Okamžik, kdy jsme stopovali tu stvůru a narazili na mladé i staré, zoufalé i najivní zbrojnoše, kteří se v Koru přidali k Šarlatovým plášťům, všechny pobité tou stvůrou, snad tucet mužů, kdy se mí druhové vrhli k jejich tělům jako mrchožrouti a nikoho z nich nenapadlo zalitovat jejich osudu, říct něco k jejich oběti, ta chvíli byla pro mě asi ta stěžejní.
Na jihu mohli umírat muži a já začal cítit potřebu být tam a ne popíjet po hospodách a užívat se se vdavechtivými děvečkami. Po smrti Alta jakoby se z naší družiny vytratil ten důvod, proč to všechno děláme a v kontrastu s odhodlaností a uvědomělostí gorovy církve jsme začal přemýšlet o tom, že bych se od Filipa, Větvičky a Mauda oddělil. Přestalo se mé konání podobat tomu, co jsem si vysnil, když jsem opouštel Malenu.
Měl jsem ale jistou povinost k mému eflímu příteli, který mi již mnohokráte zachránil život. Slíbil jsem mu totiž, že když on s námi půjde na západ, doprovodím ho naoplátku do východních hvozdů. To kvůli mě se Maud rozhodl jít do lidské války, která mu může být stejně vzdálená, jako cokoliv, co se pojí s lidskými koloniemi.
Musel jsem si s ním promluvit. Nechápal mě zcela, ale něčemu přece porozumněl. Byl jsem rád, že jsme se později mohli rozloučit jako přátelé. Nechtěl jsem je soudit. Nemohl jsem. Udělali mnoho správných věcí, po svém. Bylo správné je nevtáhnout přímo do války, kde jsem já chtěl být. Vzhledem k tomu, co se poté stalo v Tevirponu, o tom nemohu pochybovat. Mohli tam všichni zemřít a s tím do Západní dálavy nešli.
———————————————-
Na jih od Tevirponu údajně na straně Zylových pozic probýhaly rozsáhlé ženijní práce a nás požádal sám Aurigen společně s Iskanderem, abychom se jako jedna z více družin vypravili na jih zjistit, co plánují nepřátelská vojska. Maud byl obdařen mocným předmětem spjatým s církví Bongira, který nám měl pomoci při nepozorované cestě tam. Ale i navzdory elfově přání bychom tam možná nakonec nešli, kdybych se nedozvěděl, že za oslovením naší družiny, přesněji mne, i když jsem nepřikládal své osobě takovou důležitost, stálo přání samotného Rytíře, mého patrona, ochránce, průvodce. Jeho přání mělo být skrze vizi sděleno jednomu eldebranskému rytíři. To mne zasáhlo. Zpochybňovat přání mého boha, ve válce, která probíhala, nebylo v pořadu dne. Měl jsem za to, že Gor měl na mysli nejen mne, ale i Filipa a ostatní, aby vyrazili s tímto úkolem na jih.
Až o pár dní později mi došlo, proč zrovna my, proč zrovna já.
Na cestě na jih jsme se setkali nejprve s družinou rytíře devíti hvězd Baerina Vaňka, pod jehož vedením působila i hevrenka a edlebranská valkýra v jedné osobě. Dodal nám potřebné informace, my jsme mu předali rozkazy, které jsme obdrželi od Aurigena, a poté jsme měli příležitost osvobodit druhou družinu dobrodruhů vedených Bojdou Jakoličem. Měla být s ním i Raxana, čarodějka schopná nás pak bezpečně dopravit zpět na sever skrze území zamořené obřími pavouky na východě. Jak jsme ale zjistili, padli do zajetí a zatím žili držení v jednom ležení čítajícím asi osmdesát duší, převážně nezkušených branců. Přesto to byla velká výzva.
Dříve, než jsme se ale pustili do jejich osvobozování, jsme zachránili život lesnímu elfovi Nian’Govi, kterému se podařilo ze zajetí uprchnout a díky komu jsme se vlastně o něčem takovém mohli vůbec dozvědět. Pronásledovali ho skřetí zabijáci. Boj byl nepřehledný, měli ve svých řadách i skřetího šamana. Vybral jsem se tehdy v tom zalesněném a členitém terénu jejich střelce a až, když jsem se dostal na dosah své zbraně k němu, jsem zjistil, že jde taktéž o skřeta, nejspíše dříve hevrena, pokrouceného do odporné podoby zlými skutky, které za svůj krátký život stačil napáchat. Měl jsem na své straně moment překvapení, výhodu pozici, přízeň svého boha, který mi propůjčil svou moc, když jsem ho o ni požádal. Nevím, jestli to bylo vnuknutí Rytíře, nebo můj světlý moment, že mne napadlo ho pouze vyřadit a zkusit od něj něco zjistit. Byl to skřet a takoví měli zastávat důležitější funkce a mohli tedy vědět i něco více. Podařilo se mi to. A on na to přistoupil. Byl ochoten se zabít a díky tomu si mohl klást podmínky. Odhodlání podříznout si krk, které se zračilo v jeho očích, prozrazovalo, že prošel výcvikem. Zaslechl jsem o Zylových nočních stínech a on byl jedním z nich. Došlo mi, jaké štěstí, či spíše pomoc v bohu, jsem měl, když jsem nad ním stál jako vítěz. To co nám poté sdělil, pod podmínkou naší přísahy, že ho necháme jít, mě dalo pochopení, proč si Gor přál, abych šel na tuto výpravu. V očích mých společníků byla naprostá hloupost ušetřit život jakéhokoliv skřeta. Ale v tomto konkrétním případě to bylo, jak se později ukázalo, stěžejní.
Skřet se jmenoval Conte Partiro a prozradil nám, že se Démon vrátil. A co více, procházel se v Tisíce jeskyních a to mohlo znamenat jen jediné. Zyl buď padl a nebo mu znovu přislíbil svou poslušnost. Válka na západě tedy nebyla jen výbojným výpadem jednoho z nepřátel, ale jedním z výpadů jediného nepřítele. Co to znamenalo, jsme nechápali. Věděli jsme ale, že je to podstatné a že existují ti, kteří tuto informaci ocení a budou vědět, jak s ní naložit.
S touto a další informací od zachráněného elfa jsme už měli důvod předat hlášení zpět do Tevirponu. Díky magickému kameni ve tvaru skaraba jsme tu zprávu mohli předat během hodiny, nepostřehnutou nepřítelem. Elf nám řekl, že skřeti dole staví něco velkého na řece. Vysokého jako sám Tevirpon.
Když se nám posléze podařilo pobít několik mužů v tom nepřátelském ležení za pomocí osvobozené družiny dobrodruha Jakoliče, Raxana nám mohla povědět i to, že do toho dřevěného stavení jejich magici ryjí různé ochranné runy.
To nebylo dobré.
V plánu jsme měli se co nejrychleji vytratit zpět na východ a pak se oklikou vrátit do Tevirponu a případně dál na sever. Já jsem ale už tehdy věděl, že dál na sever cestovat nebudu, dokud Tevirpon bude stát.
Byla to noc z 9. na 10. 3. když pak Maud společně s elfy z Jakoličovy družiny zaregistroval volání o pomoc duchů lesa, kteří nás prosili o to, abychom cestovali hlouběji do Zelanů a pomohli v neznámé záležitosti, která měla mít velký dopad na události zde a z druhé strany ze západu se rozezvučely válečné rohy a bubny několikatísícové armády, která se dala do pohybu, nastal čas se rozloučit. Maud byl pevně rozhodnutý a já také. Věděl jsem, že to je ten okamžik, kdy se naše cesty rozdělují. Podali jsme si ruce, poděkovali si a já s Jakoličem, Raxanou, a dalšími z jeho družiny odešel na sever nejkratší cestou do Tevirponu. Mé místo nahradil jistý Oda Fasíř, který krátce cestoval s Jakoličem a nyní viděl větší šanci v něčem pomoci, když půjde s Filipem, než když zahyne při obraně Tevirponu nebo při cestě k němu.
Šlo o služebníka Paní hvězd a mě se to zdálo jako dobrý nápad. Pokud jde o něco skrytého, ale významného, kam se kroky mých přátel měly ubírat, pak jim někdo takový mohl pomoci spíše než já. A mé místo bylo v Tevirponu. Opravdu jsem tehdy cítil vůli Gora, jako by stál kdesi za mnou a tiše pokyvoval hlavou nad mým rozhodnutím.
