Je to už nějaký čas co se pohybujeme tady na jihu, cestujeme sem a tam, kam nás osud zavleče. Poslední doba byla hektická a mám pocit, že s naléhavostí zpráv o Zylově armádě se zrychluje všechno dění kolem.
Po pádu Maebronu (teď mi to přijde jako dávno) jsme pomohli dostat Wandu z Axeranu. Nejsem si jist jak přesně se stalo, že nám byl Axeran přístupný i přes ty bestie co ho hlídaly, ale myslím, že to mělo co dělat s těmi dvěma co jsme potkali když jsme tu putovali naposledy. Po návratu do Tevirponu všechno nabralo nějak rychlý spád – cesta do Velkého Trhu, kvůli boji proti ještěrovi a aniž bychom měli čas se pořádně zastavit, byli jsme opět žádaní v Tevirponu. Cestovali jsme co možná nejrychleji, tedy lodí za vydatné podpory počasnického čaroděje, bylo vidět, že jde o každou chvíli.
Náš další úkol byl zjistit co má Zyl v plánu. Když nám tenhle úkol dával Aurigen a Iskander, říkal jsem si, že situace tady na jihu musí být zoufalá. Buď nejde jen o to podívat se, co armáda v kopcích dělá, a pak nechápu proč nám to neřeknou rovnou, a nebo jsou místní zvědi neschopní na nejvyšší míru. Nevím která z možností mně děsila víc. Asi jsem vypadal divně, když jsem se na poradě pořád vyptával, jak je možné, že se žádná informace nedostala z kopců zpět. Dokonce nám bylo řečeno, že se tam pohybují nějaké skupiny, které mají podobný úkol jako my. Byl jsem z toho trochu zmaten, ale pokud by mohla nějaká informace pomoci v nadcházejícím boji o Tevirpon, byl jsem rozhodně pro vyrazit, i když moje otázky mohly někomu znít jako nedostatek odvahy, nebo ochoty pomoci.
Vyrazili jsme tedy na území nepřítele, vybaveni nejen tím, co jsme sami přinesli, ale dostali jsme ještě jakýsi elfský náramek, který by Maud měl být schopen použít pro skrytí naší skupiny a jakési magické dorozumívací zařízení. Po cestě jsme se stavili v poslední tvrzi patřící ještě našim spojencům, kde nám popsali ony dvě skupiny, které se tu mají pohybovat a způsob jakým je můžeme kontaktovat. Velmi brzy se nám povedlo kontaktovat jednu skupinu, předali jsme jim nové rozkazy a oni nám na oplátku poradili cestu směrem dál na jih.
Cesta nebyla jednoduchá a museli jsme se snažit, aby nás nikdo nenašel, ale naštěstí se nám to za pomoci Maudova náramku povedlo. Už jen malý kousek cesty od našeho cíle – kopce, ze kterého by bylo vidět na tábořící armádu, jsme náhodou natrefili na utíkajícího elfa. Vzhledem k tomu, že ho pronásledovalo několik mužů mluvících podivným místním dialektem, jsme pochopili na čí stranu se přidat. I když nevypadali na žádné běžné vojáky, tak díky Maudově lukostřelbě, Gánjově sajáře a hlavně Ljukově odvážném výpadu skrz magickou mlhu se nám je povedlo rychle zlikvidovat a Ljuka svého protivníka dokonce zajal. Po boji nám skřet řekl, že buď zemře, ať už naší nebo svojí rukou, nebo mu odpřisáhneme, že ho necháme jít a on nám řekne informaci, která za to bude stát. Skřety nesnáším a myšlenka nechat ho jít mně rozhodně nelákala, ale teď tu sedí několikatisícová armáda, která má takových jako je on spoustu, ale informací je poskrovnu, takže jsme já i ostatní souhlasili. To, co nám řekl, nám trochu vyrazilo dech, i když mám pocit, že asi nemáme šanci docenit všechny konsekvence, které s sebou tahle informace přináší. A ta informace je následující – Zyl se setkal se svým bývalým pánem a následně nepřítelem Karem. Nad tím, za jakých podmínek se sešli a co z téhle schůzky vzešlo, snad ani nemá cenu přemýšlet, těch možností je spoustu. Ale snad žádná z možností pro nás nevyznívá dobře.
Skřeta jsme tedy rozvázali a nechali jít, jak jsme slíbili. Větvička mezitím ošetřoval zraněného elfa. Když se probral sdělil nám, že patří ke skupině, kterou jsme měli kontaktovat a že padli do rukou skřetům, jen jemu se povedlo utéci. Zjistili jsme, že má informace o Zylově armádě, a tak jsme se rozhodli, že priorita bude odeslat zprávu do Tevirponu a pak se můžeme pokusit mu pomoci zachránit jeho společníky. Větvička namíchal nějaké uspávadlo a usadili jsme se na kopci nad táborem, kde byla vězněna družina Bojdy Jakoliče. Zatímco elf Nan’go spal a předával informace, začalo se v táboře něco dít, a tak jsme radši začali uskutečňovat náš plán. Ron začal foukat mlhu a mraky do údol, aby po, jak doufáme, úspěšném útěku vytvořil v táboře zmatek a ztížil pronásledování. Já jsem se plížil ke stanu, kde byla vězněna Jakoličova skupina, a ostatní měli za úkol zlikvidovat skřetího šamana dřív, než se vůbec vzmůže na odpor. Jak jsme naplánovali, tak se překvapivě i stalo. Šípy se vznesly a našly svůj cíl, šaman padl na místě mrtev. Já se mezitím dostal do stanu vytvořením nového vstupu a vypořádal jsem se i se strážným. Členové skupiny vevnitř vypadali, že sami už se na útěk chystali, protože provazy si z rukou sundavali dříve než jsem se k tomu dostal já, nebo Ron, který se mezitím teleportoval za námi do stanu se zbraněmi. Venku mezitím zavládl zmatek, ale přesto se několik skupin vydalo směrem k mým přátelům na kopci. Nevím přesně, co se tam dělo, protože se mezitím údolí skutečně zaplnilo mlhou. Naše skupinka se ozbrojila a využili jsme zmatku, abychom se probili k věcem, které byly vězňům zabaveny, a pak zpátky na kopec k ostatním. Jediný tužší odpor jsme byli schopni prorazit a zahnat na útěk a když jsme dorazili nahoru, bylo už dobojováno. Několik vojáků leželo zastřeleno na cestě nahoru a Gánja stál nad dost velkým padlým skřetem, zase jsem něco zmeškal.
Nakonec se po chvilce mlha lehce roztrhala a viděli jsme, že nemusíme až tak spěchat. Tábor byl opuštěný a tak jsme si mohli zajít pro všechno, co zbylo a co jsme dokázali pobrat. Poté, co se povedlo předat zprávu, jsme vyrazili na cestu zpět. Pod Maudovým vedením jsme našli tajnou stezku, která vedla správným směrem. Po cestě Maud i dva elfové z Jakoličovy družiny dostali zprávu od místních salů, že potřebují pomoci s něčím, co se skrývalo na severovýchod od nás, hlouběji v horách. Chvíli, kdy jsme se zastavili, abychom se dohodli kam vyrazíme dál, mám v paměti jako ten zlom, ve kterém začalo jít všechno od deseti k pěti.
