Příběh Míly Podkopce, zloděje a sráče

Příběh Míly Podkopce, zloděje a sráče

Jak ho vyprávěl jiný zloděj a sráč

Bylo nějak na konci druhého měsíce toho 49 roku, v časech, kdy se národi pod Zylem začali srát do seveřanů. Chodil sem tehdy s bandou jednoho mladýho Rámajskýho synka, Kor Rund se jmenovál, podle městečka co tam na severu mají. Jeho otec pocházel z dlouhé linie válečníků, jejichž jméno mělo dobrou pověst a vlastnil sám skalní hrad a mladý Kor Rund bojoval pod knížetem Almendorem, který přijel povraždit národ z města Albireo, který se proti němu vzbouřil. Přísahám, že většího válečníka jsem nepotkal a musel v sobě mít nějakou prastarou krev, protože i když se tvářil jako nějaký vznešený kupec, v boji se rval jako drak. Ostatně měl kolem sebe komando, za které by se nestyděl nejeden skřetí kapitán. Cestoval s námi  Lajuka Plavenian z kmene Pirátů, statečného národa vodních lidí, kteří žijí na obrovských člunech; Ron, trpasličí černokněžník a krotitel plamenů, šílený a krutý a chtivý, kolem kterého se vznášela smrt; potom Hobid, ranhojič ze země skřítků, stejně šílený jako jeho trpasličí druh a stejně toužící po zlatě. Poslední byl pak stopař ze země Elf, vražedné dítě doprovázené mohutnou znetvořenou vlčí bestií. No zkrátka tahle kompanie žoldáků, která táhla společně s udatným Kor Rundem, a které jsem byl součástí, dosáhla ve své pouti na jih (kde jsme chtěli paběrkovat na probíhající válce s drakočlověkem a pořádně zbohatnout, vojebat pár nebohých opuštěných žen a hlavně zachránit co se dá před tím, než to zachrání někdo jiný, a prostě si užít krvavou zábavu) potoku a mostu někde na území jistýho lorda Pojeba. Most hlídala partička vojáčků, která si nasralado gatí, jen nás spatřila a tak jsme se rozhodli zavítat do karavseráje, co tohle opuštěné místo strážila mnohem lépe, než ty sračkové za potůčkem. Vedro bylo jak v zadnici Djumbaje a z toho flusu, kterému říkali Duren šlo osvěžení asi tak dost pro ty vybrabčené Kroknadýli co si v něm vyvalovali pupky. Přijel jsem tedy na koni až ke dveřím a otvíral je snad dřív, než jsem sesedl. Byla to barbarská chatrč jako všechny podobné baráky rozházené po severu jako zuby příliš odvážného duražinnce v šakkánské roztržce. Hlavně tu ale byl stín a už z dálky jsem viděl několik lahví, co potřebovali mou svěží lásku. Jen koutkem oka jsem tedy shlédl další otravnou scénu, kterých mi přišlo, že je tu víc než hospod. Nějaká banda holčiček v stejnobarevných šatečkách buzerovala nějakého válečníka.

Než sem do sebe obrátil první lahev, již tu byli moji drazí spolubojovníci a začalo divadlo o tom, jak toho chlapa známe a jak se za něj můžeme zaručit. Jak sem to tak začal poslouchat, začal se mi tenhle „Míla“ docela zamlouvat. Nebyl kretén, a jak se zdálo, znal cenu svého života a jazyk mu kmital rychle jak ještěrka na žhavém šutru. A přestože sem se bavil, přišlo mi po chvilce, že půvabných dětských her je už tak akorát a je na čase chlastat. Zaplatil sem teda tu trošku zlata, co Míla dlužil zdejšímu vládci za to, že se nenechal zabít v nějaké nesmyslné potyčce s nějakými nájezdníky z Hevrenska. Byl vděčný jako bych mu vytáhl kopí z řiti, teda jen do okamžiku, kdy sem mu vysvětlil, že je mi to u té samé řiti a ať pije. Rychle ještě stačil zachránit moje nové sedlo, které bylo součástí koně, kterého zachránil z vyvražděného statku, který měl hlídat.

Netrvalo dlouho a šli jsme dál i s Mílou, který nesl moje sedlo. Vlastně ani nevím, proč měli ostatní chuť toho chlapa tak buzerovat, ale byla to celkem zábava, tak sem se k nim přidal. Míla byl baba a nechal si srát na hlavu, jak tak mají seveřani ve zvyku, dokud nejsou v přesile. Hodně jsme si povídali a nakonec takňák vyšlo najevo, že Míla byl jeden z bandy, která pracovala pro nějakého kupce ve vsi jménem Velký Trh dál na jihu, který prodával a posléze zase kradl zboží. Upřímně, mohla nám to být u lalambi, ale shodou vykloktanejch náhod nás v jedné pevnosti na severu najal jinej obchodníček, aby sme našli jeho ukradený koberce. Bylo rozhodnuto, že sejříme na nějaké místní vzbouřené otroky co obsadili nějakou pevnůstku, zvlášť po tom, co sme u hradu Štítov zjistili, že už se na ně vydali kumpáni růžového pláště, což byla parta žoldáků právě z toho Koru, co se po něm jmenoval náš šéf. Navíc mi tam nebylo nijak útulno, protože pohostinost seveřanům hovno říká, zvlášť když je na vás poznat, že jste z jihu.

Jen co jsem dopil jsme tedy razili dál a dál skrze neútěšnou a zkaženou barbarskou zemí. Směřovali jsme ke svatyni zdejšího pasteveckého bůžka, kterého měl v úctě náš elf. Všude se to hemžilo zvěří a já zavzpomínal na domov, ten smrad kozích hoven z dětství mi bude chybět asi navždy. To, že zde nebyla jediná Karfůn bylo jen dobře, neboť jsem byl dost napitej abych tam za ní nec al všechno svoje zlato a koně k tomu. Rozhodli sme se zde přečkat noc a musím říct, že zdejší svatí měli dost slušnosti nalejvat dobrej chlast a tak sem nijak nebrblaj. Ráno hned jak se udělalo světlo a služebník Kharův Slunce ozářilo svět, nasedl sem na koně s úmyslem dospat to, co moje tělo potřebovalo. Míla, s kterým sem zdárně pil se zdál trochu znaven, ale co zbývá chlapovi, když se nechá sebrat poctivě zachráněnýho koně jako malej spratek.

Tržiště na které jsme směřovali nemělo být už daleko a opravdu jsme tam do konce dne dorazili. Rychle jsem dokončil menší kšeft od dalšího z řady kupčíků a pak již začalo velké domlouvání toho, jak získáme zpět koberce našeho klienta. Můj návrh vlézt ke kupci a mlátit mu hlavou tak dlouho o stůl, než si vzpomene, že opravdu uzavřel obchod a že má ty koberce v kumbále byl zavržen, jelikož vládce tohodle města byl s kupcem ruku v ruce. Můj následující plán, nesrat se tedy pro trochu zlata do toho, byl odmítnut stejně rázně ve jménu spravedlnosti. S Mílou, který byl ochotný nás ke kupci dovézt ale už méně svědčit před sudím či snad přímo navštívit vetešníka jsem tedy odešel do hostince propít trochu Lajukova zlata, kterej ho podle všeho prděl ze spaní, neboť pořád platil. Dobrej to byl chlap, fakt dobrej, i když trochu zženštilej. Sotva sme v sobě měli nějakých šest těch mrzkejch skleniček, co do toho lijou tu svoji chcanku, už tu bylo zase naše trestné komando a táhlo Mílu před soudce. Ten chlap stál sotva na nohou, přestože mnohem víc plácal zobákem, než chlastal. Tohle předtsavení jsem si nemohl nechat ujít a tak jsem je i s lahví následoval. Míla se snažil a snad i kámen by se nad ním ustrnul, ne ale Kor Rund, kterej byl ale tvrdší než kámen z Bílejch Hor, zvlášť když šišna Míla prokec, že zabil nějakého vozku.

Tak tedy dobrák Míla skončil za mřížema jako dobrovolný svěděk a pokud ho nepověsili, tak tam sedí to teď. A já vám tohle musel převyprávět, aby se na něj nezapomnělo, protože mi pořád dluží prachy a protože jedinej důvod proč nejsem na jeho místě je, že nejsem takovej šišna a lalambi. Poučení, když se živíš zobákem, nikdy nechlastej tak, abys ho nezvlád. A to samí platí u meče a šišny. A teď sem podej chlast nebo ti rozlousknu lebku, mám v hubě vyprahlo, když myslím na to, co nás pak ještě všechno čekalo.