Účetní Izak Palicz si trval na svém. I přes varování, že cesta na východ nemusí být sjízdná, nehodlal se kvůli tomu obrátit do Koru a svědčit proti Sukovi a dalším, kteří byli zapleteni do těch nekalých obchodů, o kterých bylo psáno v té účetní knize. Zmínil se o svém známém na blízkém statku, který by jej ukryl, dokud se věci neuklidní, pokud by se s vozem neměli dostat na druhou stranu Nejisté. Při pohledu na jeho ustaranou ženu Cecílii a jeho vyděšenou dceru Agniesz, jsem ho nechtěl dál přemlouvat. Popřáli jsme mu hodně štěstí a zvažovali co dál.
Bez jeho svědectví to tak jisté už nebylo. Měl jsem obavy, že pokud bychom šli do Dolního Koru, mohla by se účetní kniha ztratit dříve, než by vyšla na jevo naše důležitost a zpřízněnost s Vargisem.
Ganja se vrátil. Filipa odvedli stráže, Taras s Keksou se ubytovali v jednom z luxusnějších hostinců. Údajně měl Filipa vidět jakýsi kněz, zřejmě Poutníka, přitom, když dorážel jednoho z těch lapků, a ten byl v tu chvíli zřejmě neozbrojený. Tahle epizodka mě dost zajímala, ale neměl jsem poblíž ani Filipa, ani toho kněze. Boj bývá rychlý a často není moc prostoru k přemýšlení, ale jednou nás mohlo takové konání dostat do pořádného průseru, o který by nestál ani Filip, ani jeho rodina.
Poté, co jsme se přesvědčili, že za chvíli zase začne pršet, jsme označili jako špatný nápad, ve kterém figurovalo ukrytí účetní knihy tam někde venku, případně že by s ní venku někdo počkal. Dobrovolníků moc nebylo. Žádný.
Tak jsme vyrazili k převozníkovi, kterého nám doporučil Izak. Muž u řeky nás měl převést do Horního Koru, kde bychom se přes velitele druhé směny dostali na ostrov a mohli kontaktovat přímo Vargise, kterému byl tento strážný něčím spřízněný.
A stalo se, že nás podivínský převozník Albert Myšlík nakonec i s Ganjovým koněm převezl na druhý břeh, zatímco jeho chajdu zřejmě odnesla voda. Zdálo se, že mu to ale moc nevadí a i po rozloučení jsem viděl, jak si docela vesele povídá se svým vycpaným papouškem, kterého měl na rameni.
V Horním Koru jsme moc nebloudili a nechali jsme se dopravit k veliteli prvním ze strážných, který se nás ptal na naše zbraně, zřejmě v tu chvíli zakázané v Koru. Při soukromém rozhovoru s velitelem druhé směny jsem se s ním domluvil, že sežene Vargise a my se mezitím ubytujeme v jím doporučeném hostinci U Naditého měšce.
Byl to skutečně drahý podnik, který jistě něco přisadil i kvůli počasí a blížící se povodňové vlně. Ale jelikož jsme nechtěli budit moc rozruchu smlouváním, nebo hledáním jiného dostatečně bezpečného podniku, ubytovali jsme se tam za deset zlatých na den a noc.
Tam jsme pak odpočívali ve svém pokoji a lízali si rány z předešlé šarvátky se Sukovými lidmi.
Večer nás navštívila podivná pouštní elfka. To spojení slov je asi nadbytečné, protože každá pouštní elfka JE podivná. Ale tahle navíc byla pohledná, svým způsobem, a také chtěla mluvit jen s Maudem. To nás trochu vystrašilo. Ne ani tak proto, že bychom to Maudovi nepřáli, jako spíše proto, že se o nás dozvěděla a mohla pracovat pro kohokoliv. Ukázalo se, že je „tak trochu asi“, podle slov Mauda, napojená na Pavučinu. Z jejich slov prý nezvyzněla žádná hrozba vůči členům naší družiny, kteří před rokem měli co dočinění s jejich buňkou v Železných dolech. Maud se nechtěl zmiňovat o tom, co s ním ta elfka probrala, jen naznačil, že po nás možná ona, nebo její známí, budou chtít nějakou službičku. No, nechali jsme to být. Maud se zdál být frustrovaný našimi otázkami více, než my jeho mlčením a tak jsem ho raději nechal spát.
V noci nás navštívil Vargis. Předali jsme mu účetní knihu s celým příběhem, tím přepadem, aby byl v obraze. Upozornili jsme jej na Filipa, se kterým ale už údajně byl v kontaktu. Také byla zmíněná ta elfka od vedle. A Vargis nás uklidnil, že se tomu bude věnovat. Vzal s sebou tu knihu a odešel s tím, že se vrátí, až ji prostuduje.
V noci se mi zdál divný sen. Jsem si jistý, že šlo o magii. Byl to umělý sen, skrze který se mnou chtěl někdo mluvit a zjistit moje úmysly. Vyptával se na mé působení v Koru, na mé plány, na plány naší družiny a naznačoval, že by nás využil k něčemu dobrému, pokud souhlasíme. Nebyl jsem si jistý, že mohu mluvit za celou družinu, ale byl jsem rád, že si vybral zrovna mě. Byl jsem dostatečně nekonkrétní ve věcech, které by nás mohli ohrozit, stejně tak konkrétní v tom, že se necheme zaplést do něčeho, do čeho nebudeme vidět. Netuším, kdo to byl. Jestli ten nový soudce Kalbien van Rosche, podle jména pocházel odněkud ze severu Storabska, anebo snad mělo jít o muže, se kterým jsme se setkali další den?
Vargis se objevil dopoledne. Svěřil se nám, že díky té knize má konkrétnější podezření, ale stále to není dostatečný důkaz a proto dříve nebo později bude chtít naši pomoc. Trvali jsme na rozhovoru s Tarasem a skřítkem, protože s námi stále mohou počítat a nechtěli jsme rušit dřívější dohodu, byť nás asi všechny krom Ganjy zajímala možnost, dostat jednou pro vždy Suka za katr. Vargis odešel a po chvíli přišel Filip. Ten byl už propuštěn, zřejmě za dobré chování a přidal se k nám. Filip se do toho vyšetřování chtěl také pustit. Možná proto, že by tím získal nějaké důležité známé a více zviditelnil své i rodinné jméno.
Následně nás navštívil jakýsi muž a řekl, že máme schůzku s panem magistrem Mauriciem Tarem. Ten nám byl ochoten zaplatit za naši pomoc při vyšetřování. Šlo o velké zvíře, také přijel z Lendoru, prý muž oddaný almendorské koruně. Vargis dříve naznačil, že může jít o člena almendorské tajné služby. Snad schopného magika.
Ten se s námi setkal v jednom skladišti a nabídl nám 1500 zlatých, když přislíbíme pomoc Vargisovi. Nevím, jak rozhovor pokračoval, protože jsem nebyl schopen říci ano, dokud jsem nevěděl, jak se rozhodnou ti, které jsme měli doprovázat do Západní Dálavy. Větvička, Ron i Maud byli zřejmě již rozhodnutí. První dva zřejmě kvůli penězům, poslední kvůli románku s pouštní elfkou, která o něčem podobném asi hovořila.
Já a Ganja jsme vyrazili s Vargisem skrze tajný tunel pod řekou na Ostrov navštívit naše spolucetovatele a dohodli se následovně. Skřítek Ke Xa tolik nespěchal a tak se s Ganjou domluvil, že na něj počká, nebo alespoň do té doby, kdy se vybere trochu počasí. Taras spěchal a možná bychom ho nakonec přesvědčili, ať počká, ale to jsem já nechtěl. Jestli Mirelova finanční pomoc mohla zvrátit poměr sil na Západě, chtěl jsem, aby tam dorazila co nejdříve. A jelikož se nám Taro, pravděpodobný člen Almendorské tajné, nabídl, že Tarase doprovodí i s jeho muži na Západ místo nás, nebylo co řešit. Taras se trochu obával spojení s takovými lidmi, ale nakonec si uvědomil priority a využil nabízeného doprovodu.
Setkali jsme se opět všichni v hostinci a vyměnili si informace. Další den 22.1. dopoledne nám někdo zaťukal na dveře. Vargisův kontakt. Kvůli zbraním, které jsme chtěli nechat v pokoji, ať nebudíme moc pozornosti, se nakonec Muad rozhodl zůstat i se Segou, která se taky úplně neslučovala s naší nenápadností. Šli jsme tedy bez elfa znovu skrze rybárnu, ze které vedl tunel na ostrov, až do domu Vargise. Tam nám přendesl návrh.
Měli jsme jít do Dolního Koru, dostat se do jednoho skladiště a prověřit legálnost tamního zboží. Kdybychom našli něco podezřelého, byla možnost hned tuto inormaci předat strážím a konala by se razie a důkaz by byl na světě. Mělo jít ale o tichou a nenápadnou akci, snad i zbraně jsme mohli postrádat. Také bylo jasné, že noc bude vhodnější. Ganja se svou dlouhou čepelí, které říkal sajára, budil hodně pozornosti a tak jsme se domluvili, že by bylo dobré, kdyby se ji vzdal. Šel tedy do našeho hostince, kde měl nechat sajáru a přivézt Mauda bez psa. Správně už tušíte, že slovo „měl“ jsem nepoužil náhodou. Tady nastává zvrat.
Někdy po poledni se objevil v domě Vargise znovu Ganja. Mluvil o tom, že se věci vyvinuly trochu jinak a že jsme byli vystěhováni z hostince. Na detaily přišlo až později. Museli jsme přejít tunelem do oné rybárny v Horním Koru, kde mezitím Ganja s Maudem donesli všechny naše věci. Dozvěděli jsme se, že Ganja nějakým způsobem rozčílil tamního majitele a ten se rozhodl, že nás tam už nechce. Hlavní problém ale spočíval v tom, že jsme přitáhli nechtěnou pozornost na rybárnu a tunel pod řekou, o kterém vědělo jen pár zasvěcených a Vargis nám jej odhalil v dobré víře, že to bude jem mezi námi.
Jenže fakt, že elf s jižanem nesli společně s koněm za bílého dne mnoho věcí a zbraní do obyčejné rybárny, působilo to hodně podezřele a místní gang dětí, kteří si říkali Hyeny, si toho všiml. Začali se srocovat venku a pomalu sbírali odvahu vlítnout dovnitř, aby nás přečíslili a okradli.
Proto jsme raději jednali rychle. Ganja vyrazil s rybářem, Vargisovým kontaktem, do strážnice. Vedl s sebou i koně a většinu našich věcí, aby to vypadalo, že v rybárně už nic nezbylo. Načež s sebou přivedli skupinku strážných a hyeny se rychle rozutekli pryč. Bylo odpoledne. Bez střechy nad hlavou jsme museli najít jinou možnost se ubytovat. Nakonec po konzultaci s rybářem, jsme se rozhodli pro dům na druhé straně tunelu na ostrově, který byl delší dobu opuštěný, zapadlý a my bychom v něm byli dobře ukryti.
Tak se stalo, že jsme se přemístili snad definitivně na Lianin ostrov a čekali na noc, abychom mohli udělat tu prácičku. Bylo potřeba vymyslet jen to, kdo tam půjde, co vezme s sebou, kdo ho bude krýt. Jít tam v plném počtu nedávalo smysl. Chtěli jsme se na to zboží podívat nepozorovaně a nebudit zbytečně povyk.
