Nakonec jsme vyrazili všichni, tři skupiny po dvou. Filip s Ronem měli proniknout dovnitř a zbytek to měl jistit z dálky. Ten večer, když padla tma, se počasí neumoudřilo. Začal jsem mít podezření, jestli Dunril trošku nepřibrala, jako to mají ve zvyku i její kněží. Ne, nechci se rouhat, ale pro obyčejného smrtelníka je těžké v tom spatřovat záměr boha, který je znám tím, že ochraňuje námořníky na lodích a dává vláhu v obdobích sucha. Tohle bylo ale prostě moc. Možná byl Kor prohnilé místo, ale ta třeba jen hrstka poctivých lidí v něm si to nezasloužila.
Až později mi došlo, když jsem viděl jednu babiznu při povodni křičet to jméno, že v tom možná bude mít prsty temná bohyně Inaka. Že snesla na Východní dálavu takovou pohromu. Co to ale znamená? Dunril nemá moc Inaku zastavit? A jestli má, proč tak neučinila?
Zpět ale k naší práci pro Vargise. Skladiště, do kterého jsme se měli dostat, se z venčí zdálo jako sotva stojící stará barabizna. Až prý při pohledu z vnitřku se ukázalo, že je vyztužená vnitřní konstrukcí a že se zřejmě někdo snažil, aby na venek působil ten dům nedůležitě.
Čekal jsem společně s Maudem v postranní uličce s výhledem na vchod, který se podařilo Ronovi odemknout a poté, co zaplul i s Filipem dovnitř, jsme jen napjatě čekali. Vzpomínám si, že tu noc s Mauda vypadlo něco v tom smyslu, že mu chybí Bikini a že ho mrzí, že neví, kde je. V Albireu ve chrámu Paní hvězd mu samozřejmě nic o její poloze neřekli a jejího povedeného bratříčka Zawiwiho se Maud na Bikini zeptat nemohl vzhledem k naší společné minulosti a tomu, že si ti dva elfáci zrovna nepadli do noty.
Slíbil jsem mu, že Zawiwiho při nejbližší možné příležitosti oslovím a vymámím to z něj. Nakonec ale bylo dobře, že se Maud nesvěřil dříve už v Albireu, protože by se taky nemusel vůbec vydat s námi na západ a přišel by o tak „příjemné“ cestování v naší společnosti.
Akce proběhla v poklidu. V takovém nečasu byly ulice prázdné. Teda pokud pominu vodu, která se jima valila a místy šahala až po kolena.
Než jsme se dozvěděli, co tam ti dva našli, dostali jsme se zpět z Dolního Koru na Lianin ostrov. Už cestou jsme měli možnost sledovat mnohé místní usedlíky, kteří narychlo opouštěli své domovy a vyhlíželi temnou budoucnost, trable, které je ještě potkají. Vidět to neštěstí, které je potkalo a nejen je, jejich rodiny, příbuzné, jejich živnost, jejich veškerý majetek, jistoty, to s jedním pořádně zamává. Přišlo mi v tu chvíli absurdní, že se tam, my hrdinové, vkrádáme do nějakých skladů v naději, že usvědčíme nějaké zločince s držení zákázaného zboží a mezi tím kolem nás skutečně probíhá bezpráví, přímo před našima očima, něštěstí, které je daleko ničivější a alarmující a my ho míjíme, skoro bez povšimnutí, bez mrknutí oka, s myšlenkami na to, až se brzy dostaneme do sucha a tepla a budeme si moci sdělit to tajemství o zbožím ukrytém v tom tajemném domečku. Jako malí kluci, kteří si hrají na strážné a zloděje, zatímco skutečný zločin se děje jen o ulici vedle.
Na mostě jsem se zdržel, protože to každou chvíli vypadalo, že nevydrží nápor té masy vody a všeho marasu, který s ní připlul. Potřebovali místního alchymistu, který by si poradil s naplaveninami a ulehčil tak mostní konstrukci. Zaběhl jsem pro něj. Stejně jsem nic jiného užitečného v tu chvíli dělat nemohl. Tu noc se to povedlo. Ale nebylo jisté, jestli se další den situace nebude opakovat a alchymista zrovna nebude po ruce.
Nakonec jsme se všichni setkali v opuštěném domě, kam ústil ten tunel pod řekou.
Zboží ve skladišti prý bylo zajímavé. Krom jednoho starého střpu z velké vázy, zřejmě z doby Korullů, tam Filip s Ronem našel ještě zajímavější věci. Hevrenské zbraně, vyrobené trpaslíky. Prý práce jedné minkorské manufaktury, kterou vlastnila nějaké obchodnice s legračním jménem – Emanuelita Garcia Palace.
Otázek, na které jsme neznali odpovědi, které nás tolik zajímaly, bylo hned několik. Ani je tu nemusím zmiňovat. Prostě to smrdělo a to hodně. Mrzí mě, že jsme nevěděli, kdo ty zbraně koupil. Mohl za tím být prakticky kdokoliv s velkých hráčů. Já sám jsem se zhrozil z pomyšlení, že celý konflikt mezi hevreny a trpaslíky může být vykonstruovaný. Že někde někdo zmasakroval trpasličí obchodníky, nějaké delegáty, nebo jen srovnal se zemí nějakou odlehlejší dřevorubeckou stanici a pohodil tam pár hevrenských zbraní, aby se jako neřeklo. Ron ty zrbaně prokoukl jen díky tomu, že v Minkoru byl. Ale kolik trpaslíků ze Zelanských vrchů kdy bylo na východě u svých zrádných příbuzných?
Prý v tom skladišti Filipa zaskočili nějací hlídači a nakonec se to obešlo bez ozbrojeného střetu. Nějak jsem to nedokázal pochopit. Filip vklidu vycouval? Možná jich prostě bylo hodně. Říkal, že se dotyčný strážce chlubil nějakým štemplem na papíře, který hovořilo o legálnosti těch věcí, ale Filip neměl moc času ho studovat a raději odešel. On, i Ron měli šátky přes tvář a tak jsme doufali, že si nás nezapamatovali. Problém byl ale v tom, že měli informaci, že jim někdo čmuchá ve skladech. Jasně, mohlo jít o dva zlodějíčky, ale … Spolehnout se na to? Příští místo, které nám měl Vargis dohodit k prohlídce, tak skýtalo větší riziko a museli jsme s tím raději počítat.
Byl další den, 23. chladna 849 k.l.
