Můj milovaný,
Poprosila jsem Tvého otce, aby tento dopis předal poslovi, který Ti má doručit tu zlou novinu. Mrzí mě to a ráda bych byla pro Tebe oporou, když tyto řádky čteš. Bojím se o Tebe tím více, když se Maurilina náruč rozevírá i zde, ve městně bílého mramoru, kde je bezpečno a kde nezuří válka.
Byla jsem včera navštívit hrob Alta. Jak je vůbec možné, že si bohové vemou někoho tak mladého, dobrotivého? Ani jsme neměli možnost se s ním rozloučit. Poděkovat mu. Tolik mě toho naučil. Každé ráno a večer se za Tebe modlím k Paní země, aby ušetřila Tvůj život a dnes se mi třesou ruce, když pomyslím na to, že už můžeš být po smrti a že Tě tento dopis nezastihne. Že se s Tebou nebudu moci rozloučit. Vím, jsou to zlé myšlenky. Někde v hloubi duše cítím, že jsi v pořádku a že máš kolem sebe přátele, kteří budou bránit Tvůj život stejně zarputile jako Ty ten jejich.
Prosím, pozdravuj je ode mne. Pana Větvičku, ať má vždycky při ruce hojivý lektvar. Mauda, ať Tě vede bezpečnou cestou a Ljuku, ať na Tebe dává pozor a stojí vždy po Tvém boku.
Vím, že jsi tam na západ za hory jel, abys pomohl tamním lidem a na světě teď netrpí více jiní, než ti, které tam denně potkáváš. Proto chápu, že tam musíš zůstat a bojovat, dokud to půjde. Jen Tě z mé lásky chované k Tobě snažně prosím, abys odešel dříve, než mé modlitby přestane slyšet Mauril a Ty se svými přáteli budeš stát tváří v tvář přesile, nebo zrádné léčce.
Věrně čekající
Jitra
V Albireu 26. dne měsíce klidna, 849 k.l.
