Psal se devátý chladen. Večeru u elfího přívozu vládlo tíživé ticho. Bylo třeba zjistit více. Zaltačit na Pavola. Alespoň se o to pokusit. Vzal jsem si Filipa stranou a zjišťoval jsem, jak moc podobně se k tomu staví i on. Bylo třeba znát některé odpovědi. Na tom jsme se shodli. Než jsme ale stačili něco vymyslet, Pavolovi žoldáci obestoupili Ganju, toho válečníka z jihu.
Proběhl ostřejší rozhovor mezi ním, Pavolem a jeho muži. Pavol podezříval jeho zaměstnavetele, jistého Bazgulda, že má zájem na smrti jeho syna Greana. Považoval Ganju za Bazguldova zabijáka, který má Greana připravit o život, když tak neučiní ti elfové. Moc jsme tomu nerozumněli a o to méně tomu rozumněl Gánja. Jeho postoj chlapa, který zbytečně neriskuje, docela efektivně nabourával všechny naše podezření. Ať si Pavol myslel cokoliv, Ganja nevypadal na někoho, kdo by uměl hrát nějaké divadlo. Byl to prostý žoldák, který o celé záležitosti, tom tajemném obchodě, věděl nejméně z nás. Jeden z Pavolových mužů měl čelenku arvednaské výroby, která mu něakým způsobem umožňovala odhalit lež. Alespoň tak to vypadalo, když se na něj Pavol tázavě díval a ten nahlas pravil, že Ganja nelže.
Padl návrh, že bychom mohli vyhledat Bazgulda přes Ganjum, vyptat se ho a nejlépe ho přivedli přímo sem. Neboť protihodnotou za zboží z jihu měla být pro Bazgulda informace, kterou Pavol znal a kterou měl bazguldovi, zřejmě ve formě dopisu, předat Grean.
Vyrazili jsme tedy ještě večer do Athoru. Ganja s tím souhlasil. Měl za to, že pár zlatých, které mu Bazguld platil, nejsou tolik, aby vyrovnali risk z nespolupráce s námi, potažmo s Pavolem. Navíc měl nejspíše za to, že Bazguld s únosem Greana neměl moc společného a že po smrti pavolova syna netouží.
S Bazguldem jsme se setkali další den dopoledne. Skrýval se ve sklepě jednoho z domů na povrchu města. když se ujistil, že mu nechceme ublížit, spolupracoval a ozřejmil nám situaci. Pavol údajně Bazguldovi kdysi dávno unesl syna a nyní na smrtelné posteli se usmyslel, že po Bazguldovi něco chce, něco, co mu pomůže najít klidnou smrt. na oplátku Bazguld požadoval informaci o tom, kde se nachází jeho syn. Pavol vyslal s touto informací Greana. Ta komodita z jihu, jakýsi lektvar, měl pro Pavola zřejmě velkou cenu. Ve světle těchto informací nám nepřišlo až tak nepravděpodobné, že by se otec dvacet let mučený tajemstvím o tom, kde se nachází jeho syn a jestli ještě žije, mohl chtít mstít na synovi muže, který to tajemství zná a který je za to přímo zodpovědný. Bazguld však svou touhu po smrti Greana popřel. Filip, který měl vypůjčenou zmiňovanou čelenku, opotvrdil pravdivost jeho slov.
Bazguld se rozhodl dokončit předem smluvený obchod a vyrazil s námi zpět k elfímu přívozu.
Ještě tentýž den večer jsme tam dorazili a byli svědky tiché rozmluvy těchto dvou mužů. Proběhla výměna. Lektvar pro Pavola, informace o synovi pro Bazgulda. Ten následně nasedl na koně a odjel na západ. Po řece k nám doplul jeden ze zabitých Pavolových žoldáků, kterého poslali napřed, aby vyjednal čas a místo setkání.
Pavol se svými žoldáky byli o to více rozhodnuti bít se o Greanův život. My jsme se nakonec shodli na tom, že se spíše pokusíme zajistit, aby Grean přežil, zatímco se budou ostatní mlátit mezi sebou a splácet dávné křivdy.
V Červeném lese nás kontaktovala elfí hlídka, ta samá, se kterou jsme se potkali o pár nocí předtím. Souhlasili s tím, že nás dovedou k nově zvolenému úkrytu elfích únosců, ale pouze pod podmínkou, že nedojde k boji. Souhlasili jsme. Greana hlídal jeden z elfů. Trval na tom, že Greana nevydá, dokud nebude po boji. S tím jsme neměli problém. Nakonec od někud přiletěl dravý pták a onen elf nás opustil s tím, že Grean je náš.
Hladší postup jsme si nemohli přát.
Až večer 11. chladna jsme stanuli na kraji Červeného lesa a byli jsme seznámeni s výsledkem toho střetu. Na obou stranách došlo ke ztrátám. Pavol byl mrtev, mstivý elf Uki’ngo utekl a dostál své odplaty. Vedle těla zesnulého Greanova otce se válel flakónek toho záhadného lektvaru z jihu. Nikdo neměl nic proti, když ho zabavil Větvička.
S mrtvým Pavolem jsme se ještě na večer přepravili na jižní stranu řeky za pomoci převozníka Bitiwiho. Poté jsme pokračovali dál do Gver Graenu a dělali tak doprovod Greanovi. V plánu byl Pavolův pohřeb. V Gver Graenu se měla nacházet také Filipova matka Thaia, sestra zesnulého. Byli jsme pozváni ke smuteční večeři samotným Knížetem Tarianem. Při té příležitosti jsme se konečně vykoupali, převlékli do čistého a byli instruováni, jak se v přítomnosti knížete chovat. Ganja v tu chvíli s námi už nebyl. Oddělil se od nás již u přívozu a vydal se směrem do Albirea a připustil, že se tam můžeme ještě potkat. I když Ron navrhl, že by se k nám Ganja mohl přidat, že zručný válečník po nedávných zkušeností by u nás našel uplatnění, ne všichni, jmenovitě Filip, tomu nebyli moc nakloněni. A koneckoneců ani Ganja nevypadal, že by ho ta nabídka nějak zaujala. Přišlo mi, že jsme ho nepochopili. I kdybychom se všichni shodli na tom, že se k nám může přidat, stejně by odmítl, protože pochyboval o našich kvalitách. Alespoň tak na mě působil.
Na smuteční večři v Gver Graenské pevnosti jsme byli královsky pohoštěni. Mimo večeři jsme se pak setkali i se starými známými. Piepkem, Radkem a jeho chráněncem Kratiasem Stankiewiczem. Vedlo se jim dobře. Samotná večeře se vedla v pokldinějším duchu. Filip za tu dobu stačil urazit neteř knížete, Ron opil hradního alchymistu Haxnu a Větvičkovi se určitě podařilo stopit nějaký ten stříbrný příbor. Ne, dobře, teď mu křivdím. Samozřejmě to bylo jen omylem. Za všechno může alkohol!
Při té příležitosti jsme poznali i Filipovu maminku. Byla jiná, než jsem si ji představoval, ale zase jsem dobře chápal, proč se jakémukoliv rozhovoru o ní tak vehementně dříve vyhýbal. Opravdu není o co stát.
Po pohřbu jsme zamířili i s Filipovou matkou zpět do Albirea, kam jsme dorazili 16. chladna.
Pak už bylo na pořadu dne plánování, kdy a kam že to tedy vyrazíme. Dříve jsme se shodli, že pocestujeme na východ, ale v Gver Graenu nás dostili zvěsti o skřetí invazi do Gonduličského hrabství v Západní dálavě a alespoň u mě a zřejmě i u Filipa se priority trochu posunuli. Filip měl s hrabětem Gonduličem dříve nějaké obchody a zpráva o jeho pravděpodobné smrti a obsazení jeho hraběcí pevnůstky Raglatica skřety nenechala Filipa klidným. Bylo těžké přemluvit Mauda, aby s cestou na východ počkal. Ostatní už byli rozhodnutí, ať už si Maud říká, co chce, ale já jsem nechtěl, aby nás Maud opustil. Navíc, jeho střelecké schopnosti by se nám na západě hodili. Slíbili jsme mu, že pokud s námi půjde na západ a nebude to na déle, než tři měsíce i s cestou, protože jsme se do té války nechtěli moc zaplétat, spíše jen pomoct tamním obyvatelům po vzoru rytířů Devíti hvězd, na oplátku s ním pak půjdeme na východ, kde setrváme o dost déle a to i kvůli Ronovým příbuzným, Větvičkovým zájmům v Tarosu a plánované návštěvě Minkoru. Maud nakonec souhlasil. Jak by on řekl: „Díky Třináctce!“
Než jsme celou kapitolu našeho plánování cesty uzavřeli, bylo třeba dokončit ještě záležitost okolo Jitry, jejího tajemství a Rona, co by našeho nového parťáka ve zbrani. Odebrali jsme se nahoru na pokoj a za přítomnosti Jitry jsme Rona obeznámili s jejím původem. Pochopil to. I když asi ne vše. Třeba to, jak může otec trpaslík dát svou jedinou dceru za ženu nějakému špinavému lidskému žoldákovi, byť z dobré krve, je pro Rona podle mě dodnes záhadou. Ron nás ujistil, že to zůstane u něj tajemstvím. Co jsem tak pochopil, Ron sám to má se svou příslušností k trpasličím klanům tak trochu nejasné a zřejmě taky někomu leží v žaludku. Oddychl jsem si, že jsme měli tenhle rozhovor za sebou a mohli se soustředit na cestu na západ.
Než jsme 17. ledna bez Jitry vyráželi, kontaktoval nás v hostinci jistý Taras Mnogokril, muž pracující pro nám známého rytíře Mirela z Joly. Požádal nás, jestli s ním nepojedeme na západ jako doprovod, neboť veze něco cenného řádu kvůli válce se Zylem, která tam započala. Jaké bylo jeho překvapení, když jsme se mu přiznali s naší plánovanou cestou. Proto nebyl důvod, proč to nespojit. Mirel sám prý odcestoval na východ do Tarosu na základě našich zjištění o tom neštěstí na Bezhlesovic statku. Zřejmě byl na stopě toho upíra.
Taras se ještě zmínil, že pojedeme ještě s jedním skřítčím obchodníkem, který cestuje do Rilondu. Neměla to být úplně bezpečná cesta. A lidi, skřítci a jiná individua, si mají pomáhat, no ne?
Před západní branou jsme se tak setkali s nám už známým skřítčím starožitníkem Keksou, u kterého jsme nedávno prodávali nějaké atony. A byla tam ještě jedna osoba, která stojí za zmínku. Ganja, jako osobní ochránce Keksy. Zdálo se, že Sedmnáctka měla s námi společně ještě nějaké plány.
