Lendor
Almendor a Storabsko
Situace ve Storabsku se uklidnila a život místních začal plynout zase zaběhnutým tempem.Stěžování si na almendorskou vrchnost v čele s úslužným „králem severu“ Krutjim je stále hlavním tématem u rodinných krbů Storabů, ale veřejný život je naplněn každodení prací a snahou zaopatřit sebe, svou rodinu i přes vysoké daně, které byl nucen Almendor nastavit v severním království. Samozřejmě, není to Waldenova píle, ale starost krále Krutjiho, který jednak splácí výdaje králi Waldenovi na potlačení storabské rebélie, která by neproběhla nebýt jeho nečinnosti při jejím vzniku, a jednak tak platí za Almendorskou pomoc ve vymáhání jeho nároků na Storabský trůn, o který by se dodnes vedly války, kdyby si almendor nezvolil svého favorita.
Politická situace mezi zmíněnými královstvími je velice spletitá a nejen pohled z venčí působí nepřehledně. Storabský král Krutji je stále králem, byť ne nad všemi končinami své země má dohled. Pomáhají mu v tom almendorští spojenci. Krutji kvůli své slabosti a podlézavosti není v očích mnohých rabů opravdovým vůdcem a tak se stává pozice krále ve Storabsku stejně formální, jako v Danérii. Almendoru to vyhovuje ze zřejmých důvodů – storabské královské rodině jsou ponechána privilegia pod podmínkou poslušnosti a v důsledku toho neexistuje a zřejmě za současných podmínek ani vzniknout nemůže jednodtná opozice, která by se almendorskému útlaku mohla postavit. A jednotlivci nemají moc se o něco takového pokusit, aniž by neskončili zamčení ve vězení jako pojistka pro podobně smýšlející příbuzenstvo.
Almendor si je navíc vědom nejisté situace na Taře a dluhy, které si při posledních válečných taženích nadělal je připraven vyždímat ze svého severního souseda mnohem raději, než z vlastního lidu. Byť se tím vyostřují vztahy a samozřejmě tím trpí nejvíce ta spodní třída, riziko lokálních povstání ve Storabsku není stále natolik alarmující, aby ve své finanční politice Almendor nějak polevil, či něco měnil.
Přesto se často ozývají tlaky na využití tarských znovudobytých kolonií a jejich bohatství. Královští byli k novým osadníkům vstřícní, alespoň stejně jako Orlíci. Bylo třeba vystrnadit časté smýšlení kolonistů, které vidělo královské jako tyrany, kteří jim přijdou vzít půdu a donutí je otročit pod biči výběrčích daní. Jenže, Almendor nikde nenašel hromadu zlata jako Orlí poutníci před deseti lety v Tarosu. A upřímně, mezi almendorskou šlechtou je určitě méně idealistů, kteří svůj majetek rozdají pro blaho poddaných. Je zřejmé, že Waldenovi nezbude nakonec nic jiného, než vrátit do starých kolejí i daňový systém ve Východní dálavě tak, jak byl nastaven před vzpourou Svodobných měst. To, jak to dopadne, závisí jen na tom, jaké prosperitě a vlivu se bude těšit Tarosská doména a jak obratně si bude guvernér Denfel na Taře počínat.
Podle nejnovějších informacích to vypadá, že na správné vedení nebude sám a tím není myšlen jen dohled velmistra Xamy, blízkého přítele almendorského krále. Nebyl to nikdy politik a tak drby, o údajném setrvání krále Waldena na Taře, možná nebudou tak zcestné. Tyto zprávy se množí a už je nelze považovat za nevěrohodné. Bylo by logické, že sám Walden chce dohlédnout na to, aby se správa kolonie co nejdříve vrátila do těch správných kolejí. Ostatně, není tajemstvím, že „mladičký“ král měl pro Taru vždycky slabost a ve svém bratrovy Baldenovi, knížeti z Rangaroke, měl nejen mocného spojence, přítele, ale i loajálního úředníka, který byl a je schopen zastoupit krále na Lendoru v době jeho nepřítomnosti.
Danérie
O neméně zajímavější je situace v Danérii. V Rilondu byl zavražděn místodržící Debar Strbic a obviněn byl princ Eralis, který tímto tahem definitivně vrazil klín mezi Západní království a jeho dálavu. Na začátku roku 849 proběhl v Západní dálavě puč. Král danérský se marně snažil bránit pozici svého syna a tudíž i svou a své rodiny na Lendoru. Jeho naléhání na urozený sněm ve věci prošetření oné vraždy a nabádání ke zdrženlivosti a nevynášení uspěchaných soudů vyšla vniveč hned poté, co bylo doloženo několik přímých důkazů a svědků potvrzujících fakt, že princ Eralis stál přímo za vraždou rilondského místodržícího.
Na půdě danérského urozeného sněmu jako by vybuchla bomba, jejíž doutnák právě dohořel. Urozený sněm dlouho čekal na podobný vývoj situace. Řada mocných a vlivných šlechticů se chopilo šance a ještě v chladnu definitivně zbavili krále Eranise všech zbylých privilegií, které mu do té doby zbyly. Jeho syn se dopustil v očích Urozeného sněmu velezrady a bylo tak tudíž pošpiněno nejen jméno královské rodiny ale i úloha a samotný význam koruny jako takové. Král Eranis se svými nejbližšími příbuznými se rozhodl pro azyl. Možná trochu zbrkle (zřejmě pod tlakem a radami nekompetentních), čímž jen podtrhl smýšlení urozeného sněmu, že Danérie krále vlastně nepotřebuje. Není tajemstvím, že zástupce Kněžích slunce v Urozeném sněmu, velekněz Anamen Jasný, byl tím nejhlasitějším, který se dovolával nových pořádků a strhl na svou věc mnoho nerozhodných svou mistrně zvládnutou rétorikou.
Dědictví koruny přešlo symbolicky na hlavy všech z Urozeného sněmu, čímž získalo toto politické uskupení ještě větší autoritu a sílu v prosazování vlastních zájmů. V praxi se toho ale moc nezměnilo. V následujících měsících plných právních sporů a tahanic přešel majetek královské rodiny až na výjimky do rukou Sněmu, respektive jeho jednotlivých členů. Na rozdíl od Keledoru, kde jsou ti, jenž rozhodují, přeci jen blíže lidu, se tak v Danérii ještě více rozevřely pomyslné nůžky mezi nejvyšší třídou a všemi ostatními.
Je potřeba ale zmínit královy věrné, pro které bylo nemyslitelné, aby Danérie neměla krále. Vzniklo mnoho sporů a Danérie se stala jedním velkým politickým kolbištěm. Je jen otázkou času, kdy slova přestanou mít požadovanou váhu, spory nikam nepovedou a přijde čas povstávání. Většina prostého lidu jednání urozeného sněmu odsuzuje a chce zpět svého krále vyhnaného na Taru. Jestli se věci brzy neurovnají, bude v Danérii ještě pořádně horko.
Vnitřní moře
Plavenští diplomaté se pustili do vyjednávání s Erinskou gildou pro obchod (zkráceně EGO) v Obrukovu, čímž jasně dali najevo, že nechtějí, aby situace dospěla do ozbrojeného střetu. Zároveň si však chtělo být Mořské císařství jisté tím, že Keledor ani zástupci nejbohatších rodů na tarském pobřeží nenapadnou Svatograd. Přítomnost vojenských lodí byla pro Plavenu nepřípustná.
Na konci roku 848 k.l. došlo k mnoha opatrným a často i dost vyostřeným setkáním, až se nakonec podařilo domluvit na něčem, čím Mořské císařství překvapilo. Došlo k podepsání několika smluv, které garantovaly, že jak Obrukovo, tak Říše Asari Kasim nebude cílem vojenských snažení Plaveny. Zástupci Královské rady Keledoru k těmto jednáním nebyli přizváni. Smlouvy se úzce týkali pouze osad spravovaných EGO, lodí pod ní patřících a respektování hranic říše Asari Kasim. Není pochyb, že se utajených jednání účastnili i asarijští vyslanci a že díky výsledku, kterého bylo dosaženo, si nově vzniklá „koloniální rada“ udělala z říše Asari Kasim jistého a hlavně vstřícného obchodního partnera. Také si rody Vodnianských, Butrimů, Siczinkých a Krakorckých zajistily bezpečný monopol na dovážení zboží z východní Tary na Lendor.
Vysledovat záměr Mořského císařství na zmíněných ujednáních je už větší oříšek. Předně se tím Plaveně podařilo přesvědčit nově vzniklou EGO, aby se více vymezila keledorskému vlivu, a oslabila tak jejich vzájemný vztah. Plavena nabídla EGO něco, co nešlo odmítnout a stálo jí to méně, než se na první pohled může zdát. Mořské císařství se totiž již dříve po mocenských turbulencích uvnitř Plaveny rozhodlo soustředit vojesnkou sílu spíše na Minkor, jehož dobytím by Plavena mnohem více upevnila svou pozici ve Východní Taře. Podepsanými smlouvami navíc Mořské císařství posílilo význam Svatogradu, který byl v současnosti „geograficky pohřbený“. Nyní se ústí Itanky stane prostorem pro mezinárodní obchod, jediný svého druhu. Mořské císařství prostě jen využilo hamižnosti a nejednotnosti kupcekých rodů a gild Keledoru. Všechny tři zúčastněné strany této dohohy podepsáním posílily svůj význam v dané oblasti a zajistily svým državám bezpečnost a jediná strana, která tím něco ztrácí je královská rada Keledoru, jejíž vliv na dění na Taře byl tímto krokem odstaven na vedlejší kolej.
Než se v Keledoru udají změny a rozhodnutí adekvátně reagující na zmíněné dění, získá Plavena dostatek času na ofenzivu vedenou proti Minkoru a pomoc Ostrovu Albatrosů v námořní bitvě proti Sarindaru, což samozřejmě není oficiální. Na oné pomoci se budou podílet Žebráci moře a jiní „nezávislí“ korzáři plavící se pod svou vlastní vlajkou bojující za toho, kdo platí nejvíce.
Sarindar
Když už se zmiňuje Sarindar a jeho válka s Kirbegovým loďstvem, situace se taktéž změnila. Umrlčí království se, byť nejednotně v rámci svých frakcí, rozhodlo pomoci Sarindaru s obranou a následným útokem na Kirbegovu pevnost.
Vieenovo rozhodnutí (jím samým zdržované) však přišlo pozdě. Kirbeg ve své dračí podobě koncem roku 848 k.l. napadnul Sarindarskou úžinu a svým dechem zničil hlídkující lodě a následně napadl přístav a zničil většinu kotvících obřích džunek a jiných válečných plavidel. Stálo ho to mnoho sil, ale jeho riskantní plán se vyplatil. Zmatek, který zavládl v Sarindaru pak zpečetilo vylodění Kirbegových vojsk. Zmatená a ne dobře organizovaná obrana Sarindaru byla zaskočena zkušeností a dravostí kirbegových žoldáků. Ti tak stačili defakto vyrabovat a zničit celou přístavní čtvrť. Kirbegovi kapitáni jednotlivých lodí však byli natolik u vytržení s nabytí možného bohaství, které je tak příznačné pro Sarindar, že podcenili své možnosti a nestačili se stáhnout zpět na moře dříve, než do města vtrhli jednotky umrlčího království z blízké strážní věže za městem.
Nemrtví bez tváře a strachu vedeni děsivými přízraky z nejtemějších koutů stínového světa a tito všichni chránění mocnými kouzly jejich pánů, nekromantů, tvrdě a nemilosrdně zastavili drancování Kirbegových žoldáků. Pro útočníky od moře to byl předem prohraný boj. Organizované pluky nemrtvých proti roztroušeným skupinkám. Zemřeli všichni ti, kteří nestačili včas utéct. I ti schopnější, kteří se ale nechtěli vzdát naloupeného bohatství, zaplatili za svou nenasytnost tu nejvyšší cenu. Uprchla sotva třetina Kirbegovy ofensivy. Zbytek byl zamsakrován. Mnohé čekala posmrtná služba pro své vrahy.
Vítězství jednotek umrlčího království však nezmírnil škody, které Sarindar utrpěl. Město bylo v plamenech, přístav i lodě poničeny. Prázdné sklady, uloupený majetek. A je jisté, že Kirbeg svým nepřátelům nedá moc času se zotavit a připravit se na další útok.
Poničení města mělo následně zásadní vliv na jednání v radě Umrlčího králvoství. O to více za začaly ozývat hlasy nedůvěry v současné vedení. Vieenova pozice se znovu otřásla a nemohlo to skončit jinak, než masakrem. Vieen není ten, kdo by s někým diskutoval. A urážky nepřímo k němu vznesené ho nenechali chladným.
A tak dříve, než se vůbec nekromanti shodli na společné organizované obraně města, se někteří z nich pozabíjeli mezi sebou a celé umrlčí králvoství tak upadlo v bezvládí. Vieen znovu musel uprchnout, neboť byl osamocenější než kdy dříve. Ostatní, i mnozí jeho rivalové, zvolili stejný postup. Umlrčí království se doslova hroutilo před očima. Rozkazy a zavedené pořádky se začaly porušovat, línie na severu v Bílích horách najednou neměla vedení. Mnozí nekromanti, kteří tam sloužili za trest, polevili ve své loajalitě.
Od frakce vládců mysli se tiše očekávalo, že do nastálého zmatku vnesou řád. Nebyl nikdo jiný, kdo by to dokázal včas před blížící se zkázou. A Vládci mysli překvapili. Místo organizované obrany spustili dlouho dopředu naplánovanou evakuaci do nově budovaného sídla nekromantů renegátů, již dříve předpovídajících neodvratný pád Umrlčího království. Většina nekromantů však zůstala na ostrovech Šakatanu v naději, že se věci spraví samy, nebo že se vrátí Vieen a zavedené nové pořádky. Nebo jim prostě nebylo dovoleno odejít s ostatními.
Jiní stále věřili své síle se ubránit nezávisle na pádu Sarindaru. Mezi takové patřila většina frakce Animatiků. Od Sarindaru je dělí poušť a nemrtvé armády jsou stále početné. Mnohým nedochází, jak moc je umrlčí králvoství závislé na Sarindaru. Tuto skutečnost si uvědomují hlavně Sarindarští a jen někteří z nekromantů, kteří se nerozhodli uprchnout z potápějící se lodě mrtvých. Vzniká tak snaha jednotlivců z řad uvědomnělých nekromantů a bohatých sarindarských rodů, kterým se podařilo ubránit se ve svých opevněných sídlech díky svým vlatní žoldákům a nyní jim nezbývá nic jiného, než se spojit ve společné obraně města. Dávné pře byly zapomenuty, alespoň na nějaký čas.
Nyní má Sarindar těžkou pozici a více než na jeho snaze o vlastní záchranu výsledek konfliktu závisí na odhodlanosti Kirbega a jeho žoldáků. Kolik je schopen Oranžový drakočlověk obětovat, aby vymazal z map domov těch, kteří si mysleli, že jej dokáží porazit? Zdá se, že pro Kirbega samotného má zničený Sarindar větší cenu, než kdyby byl zachován, ať už v jakékoliv podobě. A na sever od Sarindaru se nenachází žádný vládce, který by byl ochoten si podat s nekromanty ruku.
Vypadá to, že Sarindar nakonec zanikne a jeho jménem se bude ohánět Nekromantská hanza, která si za poslední roky upevnila své pozice jak v tarských, tak lendorských městech a zřejmě nadále bude nabízet své pochybné služby tomu, kdo zaplatí. Sice přijdou o určité zdroje spojené s jezerem Yrakan, ale vědomosti a schopnosti si tato hanza ponechá, což ji zřejmě bude stačit k dalšímu fungování.
Západní dálava
Gonduličské hrabství
V noci o Svátku proroků byly napadeny a vypleněny dvě osady v Ostrodolí. Zpráva o tom se rychle dostala do Raglaticy. Vojenské hlídky gonduličského pána nebyly na východním cípu Ostrodolí početné a to hlavně z toho důvodu, že z východu byl přístup přes Zelanské vrchy velmi obtížný a hrabě Gondulič tak vsázel na to, že pokud Zylovi generálové zaútočí, zaměří se na dobitý Maebron, nebo na pevnost Raglaticu na břehu Durenu.
Zprávy ale hovořily pouze o hevrenech a zdálo se, že vyplenění osad měli na svědomí spíše nějací koňáci skrývající se v kopcích, že nejde o součást nějakého Zylova plánu.
Na rozhodnutí nebylo moc času. Hrabě Srpko poslal z Raglatiky čtyřicetičlennou jednotku, která měla hevreny pobít, nebo alespoň zahnat zpátky do kopců. Poslal své vojáky, protože si byl vědom skutečnosti, že hrad Meabron je klíčovým opěrným bodem, položeným nejvíce na jihu, u které nesmí dát Zylovým generálům záminku k jeho znovuzískání. Šlo i o nějaké závazky k řádu Eldebranským rytířům, kteří tvořili polovinu posádky Maebronu a kteří neměli pověření pomáhat proti lapkům z hor. Hrabě Gondulič vpodstatě neměl moc na výběr.
V době, kdy v pevnůstce Raglatika pobývala jen třicetičlenná posádka, byl hrad za bílého dne napaden Zylovými vojáky vedenými generálem Agunághem. Informace o počtech se liší, ale šlo přibližně o pět set vojáků, dobře vybavených. Bránu vnější hradby se jim podařilo prolomit kouzly. Hrabě Gondulič měl pouze jednoho schopnějšího čaroděje, který neustál nápor Agunághových bojových čarodějů. S branou vnitřní pevnosti si poradili dva trollové krytí kouzlem, který ji rozebrali na třísky za pomocí obrovských seker.
Pevnost Raglatika byla obležena pouhý den. Vracející se nejstarší syn hraběte, Glovač, který se připojil k trestné výpravě vyslané z Raglticy se štěstím přežil nemilé překvapení a unikl skřetí patrole. Desítka z vojáků, kteří dříve uspěli v boji s tlupou hevrenů v kopcích, kryla Glovačův ústup za cenu vlastních životů. Glovačovi se podařilo s další dvacítkou vojáků dostat se až do hradu Maebron. Mohl sice utíkat na sever do Črnodolí za svým druhým bratrem Danilem, ale tam nebyl pražádný opěrný bod. Hrad Maebron byl už opraven a poskytoval opravdové útočiště. Věda, jak dopadl jeho otec a jeho domov – Raglatica, asi by se Glovač rozhodl utéct na sever. V tu dobu měl ale omezené informace a netušil, že Agunághova armáda už plení vnitřek pevnosti a natlouká jeho otce výstražně na kůl před rozštípanou bránu pevnosti.
Naštěstí byl Glovač, nebo někdo z jeho podřízených natolik prozřetelný, že jednak varoval obyvatele osady Vlasice v Ostrodolí, aby se buď opevnili ve svých domovech a nebo raději hledali azyl na severu a také poslal muže se zprávou do Tevirponu k bratrovi sinwarského knížete, hraběti Iskanderovi er Sinwar.
Hrad Maebron pod správou nejmladšího syna Srbka Gonduliče, Sruba, a jeho ženy Wandy, eldebranské valkýry, samozřejmě poskytl úkryt Glovačovi a jeho mužům. S nimi hradní posádka činí zhruba osmdesát lidí. To je dost na to, aby udrželi hrad v rukou Gonduličů, ale málo na to, aby mohli operovat v terénu. Nakonec ale neměli ani moc času na rozmyšlenou. Nekompromisnímu a překvapivému útoku na pevnost Raglatica následovalo obležení hradu Meabron Agunághovými vojsky. Jelikož jsou oblehatelům moc dobře známy všechny tajné cestičky a tunely z hradu, jsou od 3. chladna pravděpodobně obránci Maebronu úplně odříznuti od světa. Nad hradem krouží blanití ještěři z hor, které skřetí zvědi vycvičili a tak se ani žádný opeřenec ze vzkazem nedostane pryč, aby mohl předat zprávu o tom, jak obléhaní pokračuje. Magické cesty jsou až na výjimky také uzavřeny.
Ví se jen to, že část skřetí armády pustoší Ostrodolí a pobíjí tamní osadníky, kteří nestačili utéct na sever. Tevirponští rytíři okamžitě nabídli pomoc a nyní pravděpodobně zajišťují obranu utíkajících osadníků z Gonduličského hrabství. Jakmile toto bude zvládnuté, je jisté, že se bude plánovat trestná výprava a rozbití Maebronského obležení. Čerevové a vojáci Sinwarského knížectví, stejně tak velká posádka eldebranských rytířů z Dvou bratrů určitě nebude zahálet.
Mnozí veteráni z válek v poříčí Durenu stále ještě žijí, aby mohli předávat své zkušenosti mladým vojákům. Všem zbrojnošům západní dálavy je tak jasné, že stojí na prahu války a ne jen drobné šarvátky a krutost, s jakou Zylův generál zaútočil, dává znát, že nejde o válku, kde se berou zajatci. Ve střetech, k jakým bude docházet na jihu Západní dálavy buď zvítězíte, utečete a nebo zemřete. Kdo ví, jakými počty vojáků Zyl disponuje a kolik je jich připraven uvolnit. Navíc, ještě má v záloze minimálně jednoho krvavě rudého draka Varakaira, který byl spatřen půl roku nazpět u Maebronu.
Rilond a Sněmík
Již zmíněná vražda Dedara Strbice, místodržícího urozeného sněmu, vyvolala nejen v Danérii, ale i v Rilondu velké pozdvižení. Princ Eralis byl obviněn z vraždy. Byly nalezeny důkazy usvědčující prince z plánování tohoto zločinu. Proti následníkovi trůnu byla proto logicky vznesena obvinění a zvedla se proti němu nevole nejen mezi členy Sněmíku (Rilondské varianty na Danérský Urozený sněm). Princ Eralis ale ihned po obvinění nevystoupil na veřejnost a nenechal se zatknout. Zůstal v Solnohradu a pouze vydal prohlášení o tom, že obvinění i důkazy proti němu jsou falešná. Poté se konalo mnoho utajených i veřejných setkání, ať už s princem v Solnohradě a nebo jinde bez něj. Nezávisle na tom, jak tato jednání probíhala, začalo se v dálavě šuškat, že to mohl někdo na prince Eralise ušít. Ať už to byl někdo ze Sněmíku a nebo byli vrahové řízeni Urozeným sněmem, který záhy odstavil krále Eranise od trůnu.
Princ Eralis nakonec vystoupil na Sněmu v Rilondu a za podpory knížete Čereva i jeho syna ze Zámostí, Lyamira Sinwarského z hradu Xentan i Jarlebského knížete Travena pronesl, že za smrtí Strbice stojí někdo mimo Dálavu a že podezírá samotný Urozený sněm, který se nerozpakoval krále Danérie, potomka Thaliona Sjednotitele, označit za přebytečného. Svou řeč Eralis opřel o vědmosti a schopnosti čarodějů z Rilondské Univerzity, kteří na jeho popud znovu prověřovali okolnosti Strbicovy smrti. Princ označil chování Urozeného sněmu jako vlastizradu a informaci o útěku jeho otce z Danérie chytře interpretoval jako vyhnání krále a vzpouru.
Váha přiklonění se na stranu prince ostatními knížety až na výjimku kněžny Faely Daerlenské způsobila, že Sněmík se postavil za Eralise a na pár dní nastal regulérní zmatek v tom, co se bude dít dál. Než se ale stačily věci rozhodnout a nebo více zkomplikovat, Gonduličské hrabství bylo napadeno skřety a proto se Sněmík rozhodl celou záležitost v této naléhavosti pozdržet a počkat do příjezdu krále Eranise, který měl situaci urovnat.
Hrozba války byla daleko aktuálnější, pro což volal jak kníže Čerev společně se Sinwarským sousedem, tak i princ Eralis, který projevoval již od začátku svého působení na Taře válečnického ducha a často se odkazoval na historického nepřítele na jihu. Nyní se mohl se svým generálem knížetem Aurigenem konečně vyznamenat a zajistit si skutečný respekt v celé Západní dálavě. Není pochyb, že jeho ambicí není nic menšího, než učinit ze Západní Dálavy díky svému otci zemi pod svou správou a vládou a zároveň se snažit vrátit věci na Lendoru do starých kolejích a obnovit tam moc Gwendorů.
Východní Dálava
Almendorskou kolonií zmítá strach z dění v Západní dálavě. Sice jde o vzdálenou hrozbu, přesto se obnovilo povědomí o dávném nepříteli, že nejde jen o pohádky.
Nejvíce se to dotklo Koru, kde dosud z neznámých důvodů došlo k nečekaně rozsáhlé povodňové vlně a většiná východního břehu byla zdevastovaná. Mnoho lidí přišlo o domovy, o práci, o svůj majetek. Toho využili verbíři z různých žoldnéřských skupin, zmiňme třeba Šarlatové pláště, kteří využili zoufalství místních a za jídlo, oblečení a zajištění jejich rodin se upsaly do služby. Početná ozbrojené skupiny se pak vydaly po trpasličí cestě skrz Zelanské vrchy na pomoc Západní dálavě. Povodeň tak rychle, jak přišla, i odešla. Mnozí hovoří o zásahu Paní vod, o zázraku, když se ze dne na den uklidnily vody Královské řeky a voda se vrátila zpět ze zaplavených břehů do jejího koryta.
V Albireu probíhaly od začátku roku velké přípravy na oslavu znovusjednocení Albirea s Almendorem. Byla doopravena všechna poškození, které si válka před rokem vybrala, a nemalé množství financí pocházející od místních církví Sedmnáctky, konšely, ale i královskou pokladnou mělo předznamenat velkou slávu a není pochyb že šlo o snahu guvernéra naklonit si místní obyvatelstvo. Společně s tím má dojít ke slavnostnímu svěcení dostaveného Siaronova pompézního chrámu, kterýžto se stává nejvyšší budovou ve městě.
Na rozdíl od Západní Dálavy se dění ve Východní dálavě uklidňuje a věci se dávají zase do pořádku. Zmiňme už realitvně zabezpečné Tabitské vrchy, zprovozněnou mincovnu v Tabitu, pily v lesích ve vrchovině nebo lomy v Potůčkách. Podobného úspěchu se dosáhlo v Miramské pláni a zahajení oprav v Mračné s cílem znovuobydlit danou oblast (uklidnit nové kolonisty) a zprovoznit tamní doly na sůl.
Podařilo se rozprášit poslední skupinu koňáků operujících na Velké rovině.
S válkou v Západní dálavě se stává hrozba v podobě skřetí pevnosti v Labyrint více zřetelná a sintarští vojáci vracející se vítězně z tažení proti hevrenům, jsou nyní nevyužiti, protože i problémy s orky z plání s každým rokem představují stále menší problém. Byla chyba, kdyby kníže Sarni nevyužil dobré morálky k vojenskému postupu vůči Labyrintu. Jediný háček je v tom, že ona pevnost se považuje za nedobytnou a zprávy od zvědů ji jen potvrzují. V pláních stále operuje mnoho družin, zejména Tork Tilkilarin a jeho sympatizanti, kteří se jistě jen tak bezcílně netoulají Sevřenou plání. Najít slabinu v obraně Labyrintu je teď vojenskou prioritou číslo jedna pro Východní dálavu.
Méně úspěchu se pak podařilo ve snaze o diplomatické řešení problémů s téměř vyhubeným národem Hyassa, který opakovaně činí škody na majetku, tak na životech v severních Zelanských vrších.
Stejně tak vyostřené vztahy Železnodolských s trpaslíky z Kargatu nevěstí nic dobrého. Krom hospodských rvaček, stojí za povšimnutí vyhoření domů místního koželuha, dva zavraždění trpaslíci poblíž města, přepadení jedné dodávky materiálu z Kwesaru. Poslední zmíněné poukazuje na větší a organizovanější skupinu a tudíž se začíná šuškat o nějakém „odboji“ a vzetí spravedlnosti do vlastních rukou ze strany lidských osadníků.
Kargatští se drží na uzdě a jsou ochotni jednat s novým starostou Radimem Znovuselem, který nahradil po válce o Albireo svého předchůdce Dramira, jenž se tehdy záhadně ztratil. Kargatskému klanu Ebeldů se vstříc snaží vyjít i sám kníže z Ireanu, Sintarský víceguvernér Sarni, ale to není to, co by od něj Železnodolští chtěli. Jejich obchody a živnosti jsou přítomností Kargatských ohroženy a oni marně očekávají, že se za ně vrchnost postaví. Žel Sedmnáctce, trpasličí klany ze Zelanských vrchů jsou mocným spojencem Východní dálavy, stejně jako jsou mocným spojencem trpaslíci z Lendoru pro Almendor. Navíc, Kargat a jeho hranice působnosti byly již domluveny na počátku války s hevreny a co je psáno, to je dáno. Železnodolští si budou muset chtě nechtě zvykat na nového souseda. Těžko říct, jak dlouho jim to potrvá.
Tarosská doména, Zlatý hvozd a Horské císařství
Na začátku roku 849 k.l. se světem rozletěla novina o akci Dvou čarodějů v jižní části Zlatého hvozdu, přesněji v části, které nese název Fu, někdy také temná země Fu. Těžko říci, co se tam odehrálo, ale po dvou čarodějích se na měsíc slehla zem. Doprovázel je tehdy jejich přítel, rytíř devíti hvězd Malvin Kirilov z Tarosu. Ten hovořil o tom, že dva čarodějové jsou naživu a že po jejich boku svedl boj s temnými stíny v zemi Fu a že své přátele nemohl následovat tam, kam se boj přemístil. Mnozí mu ale nevěřili, protože v jeho tváři byl vepsaný ten hrůzný zážitek. Mnozí tvrdili, že od té doby byl Malvin málomluvný a někdy tehdy se u něj začala projevovat náhlá slabost, kterou nedokázaly vyléčit ani kněžky Estel.
Nicméně, na konci druhého měsíce se Dva čarodějové objevili. Manfred Stínovlas si jako památku z boje s temnými skřítčími čaroději odnesl vzezření starého muže a Vin Věštec od té doby nepůsobil tak bezstarostně, jako dříve. Oba dva o celé záležitosti nechtěli mluvit, jen prozradili, že se do země Fu ještě vrátí, až nastane vhodná chvíle. Od té doby jsou hlášeny setkání s početnými skřítčími ozbrojenými jednotkami jak v provinciích Lao, Su, tak v horském císařství, které začaly trážit hranice země Fu. Orlí poutníci z Tarosu vyslali své diplomaty s nabídkou pomoci a výměnou informací, ale dostalo se jim jen zdvořilého poděkování a mlčení o tom, co se váže k temné stránce historie skřítčího císařství.
Cesta po arvedanské cestě skrz Zlatý les je už několik měsíců bezpečná a tak se Tarosští diplomati vrátili bez zbytečného naléhání zpět za jinými povinostmi.
Těch ostatně v posledních měsících přibylo. V Moylsanových vrších se podařilo uzavřít několik obchodů s oblastí okolo města Gipazgoy, kde vládne vanax (obdoba knížete ve čtyřech královstvích) Azkapasuna. Ten před pár lety inicioval opravy jak obřího mostu spojujícího Tarosskou stranu právě s Moyslanovými vrchy, tak pevnosti na jeho východní straně a tím defakto odstartoval váhavé návštěvy na obou stranách a ony první obchodní nabídky.
Není ale tajemstvím, že na dvoře vanaxe operují Kharovy noční stíny a snaží se obchody překazit. Navíc všichni Oyarzinci jsou defakto součástí Kharových držav a musí se částečně zodpovídat Kharovým generálům. Mají sice status svobodných, ale to jen do té doby, dokud budou plnit své závazky skřetím lordům na východě. Orlím poutníkům tak dalo mnoho práce s přesvědčováním vládců i obchodníků z Gipazgoy, že za smrtí několika Oyarzinců stojí někdo jiný než Tarosští. Celé obchody jsou ale posvěceny vlastně z obou stran, protože peníze tečou a v omezené míře proudící zboží skrze pevnost na východní straně mostu, která plní roli jak obranné stavby, tak celnice, nikomu vlastně nevadí.
Orlí poutníci si ale od těchto opatrných obchodů slibují dále prohlubující se spolupráci a zajištění spojenectví s Oyarzinci. Od vyhnání skřetího generála Braškrůga z Lesa padajících stínů se autorita skřetích lordů v Moyslanových vrších otřásla v samotných základech a minimálně vanax Azkapasuna je prohloubení vztahům s Tarosskou doménou otevřený. Vše ale probýhá zatím neoficiální cestou, za zavřenými dveřmi a těžko říci, jak hlasitě se k sympatiím s orlími poutníky sám vanax nakonec veřejně přihlásí, jestli vůbec.
V neposlední řadě je dobré říci, že Tarosská doména v posledních dnech žije jednou velkou událostí, o které se začalo mluvit po celé Taře. Jistému trpasličí dobrodruhovi žijícímu v Tarosu, který si nechává říkat Zrzavý vous, se podařil hrdinský kousek. Z Tichých vod se na začátku roku vynořil obrovský kraken, spláchl několik rybářských vesnic a napáchal velké škody a to nejen na životech místních. Podle slov Tarosských čarodějů a lovců přízraků operujících v Tarosské doméně, se jednalo o vyšší formu této zlé myšlenkové bytosti. Řada učenců z řad Orlích poutníků nebyla schopna odhalit důvod objevení se takto mocného netvora ze světa stínů. Nebýt války v Západní dálavě, jistě by na vypsanou odměnu deseti tisíc zlatých uslyšela Arlena „Zlaté kopí“ se svou zkušenou kompanií, ale ta Sedmnáctcežel odcestovala právě na západ za slávou.
Byla sestavena asi desetičlená družina dobrodruhů a jedním z nich byl právě i Zrzavý vous. Vypráví se hned několik verzí toho, jak se podsaditému trpaslíkovi podařilo složit na zem vodního obra. Některé hovoří o blescích šlehajících z jeho hromového kladiva, jiní hovoří o tom, že se trpaslík změnil v zářícího obra a stál jako rovný proti obludnému krakenovi. A jsou tu i tací, kteří říkají, že Krakena složil k zemi přesně mířenou ranou do jeho chodila a poté ho společně s ostatními ubil, dokud ležel kraken na zemi. Jak už to tak bývá, co se tam skutečně odehrálo, ví jen pár vyvolených a Zrzavý vous tvrdí, že pravdu mají všichni vypravěči. Tarosská doména má tak svého nového hrdinu.
Minkor, Asari Kasim a východní hvozdy
Byla obnovená Duhová stezka, nově vedená z Beregondu, přes Oačaku, po řece Aklak a následně po Itance do Obrukova, potažmo Svatogradu, který leží na druhé straně ústí této pralesní řeky. Stranami, které využívají nově vzniklou obchodnickou trasu, jsou jednak „Erinská gilda pro obchod“ (zkráceně EGO), Říše Asari Kasim, Trpaslíci z Bergondu a Seliaku a v neposlední řadě všichni obchodní partneři EGO na Lendoru, včetně Mořského císařství. K tomu připočtěme ještě skřítčí Horské císařství, které má dobré vztahy s trpaslíky z Khelegových hor a případně i Minkor, který z těchto obchodů také těží.
Uzavření dohod se v Asari Kasim neobešlo bez nesouhlasu některých stran. Byl spáchán neúspěšný pokus o atentát na pomu Očulawu. Vrah zemřel dříve, než stačil vyzradit toho, kdo za tím stál.
Hrad Leškův hradec byl za pomoci trpaslíčích inženýrů z Bergondu opraven a v současné době se podílí také na obnově dolů z Goranových vrchů. Je zřejmé, že pomoc bergondských důlmistrů se následně projeví na výhodných obchodních smlouvách s jejích novým majitelem – říší Asari Kasim. Pád Erinu a následující vývoj tak paradoxně upevnil přátelství a spolupráci mezi pralesní říší a trpaslíky z Khelegových hor a ty jsou teď nejvřelejší od dob kolonizace Tary.
Ne všechno je ale tak růžové, jak se zdá. Smlouvy s EGO a s Plavenou poznamenaly dřívější spolupráci Asari Kasim s Minkorem. Kvůli tomu zaznívá v pralesní říši mnoho nespokojených názorů, neboď Minkor je domovem mnoha Asarijců. I když na tom Minkor není tak dobře, jako když duhová stezka fungovala, ještě když Erin stál, pořád je na tom lépe, než rok zpátky, kdy byla tato obchodní trasa prerušena kvůli agresivním domorodcům, kteří vyplenili Erin. Jde o jasný ústupek Plaveně a proto vztahy Minkorských s pralesní říší ochladly.
V Minkoru je nyní sitauce napjatější, protože síly mořského císařství v čele s místokrálem všech plavenských držav Pjotrem Volovnicinem, se začaly soustředit do Země šelem a blíže k Minkoru. Není tajemstvím, že si Mořské císařství brousí zuby na Minkor, perlu soudobé Tary, a tak je jen otázkou času, kdy skončí přípravy a začne jít do tuhých.
Minkorští si ale z toho hlavu moc nedělají. Historie města a nálada, která v něm panuje od počátků kolonizace a ještě dál, je prostě už taková, bezstarostná. Minkor byl, je a bude a Plavenští na tom nic nezmění. Nehledě na to, že Minkor je obranyschopný a alespoň co se týče magického potenciálu je na tom mnohem lépe než Plavena. Přesto si někteří obyvatelé Minkoru v čele s Radou Sedmi, kteří reprezentují všechny národy žijící za jeho hradbami, uvědomují, že Minkorští jsou mírumilovní a tolerantní a válka je něco cizího, na co nejsou obyvatelé tohoto města připraveni a zřejmě nikdy nebudou. Kdežto mořské císařství a jeho síly na Taře jsou zběhlé v boji, v taktice a tvoří jej profesionálové, kteří mají za sebou letité válečné zkušenosti. Vojáci plaveny jsou trénovaní a dobře placení.
Všichni si uvědomují, že jde o velkou hrozbu a nejsmutnější na tom je, že zatím není nikdo, kdo by se Minkoru vojensky zastal. Tajná jednání jistě probíhají, ale ani trpaslíci z Khelegových hor, ani Horské císařství se nechce plést do tak velkého střetu a Tarosská doména má svých starostí až až a nemůže si něco takového, jako vojenskou pomoc Minkoru, dovolit, vzhledem k vývoji ve Východní dálavě.
Přesuňme se tedy do východních hvozdů, kam před pár měsíci odešli elfové podpoření dobrodruhy z Minkoru. Podařilo se jim proniknout až k Marelliou, knížecímu městu uprostřed Lesa Dávno mrtvých a zjisti hrůznou zprávu o tom, že v troskách města nejsou tou hlavní hrozbou zlé bytosti stínů, ani zmrtvýchvstalí z dávných časů, ale přízračný drakočlověk. Zprvu byly zprávy kusé od té hrstky navrátivších se, ale přes lesní elfy, jejich královnu Rungil a učence z Minkoru bylo potrvzeno, že Kharův výtvor, Orist Zelený, drakočlověk, největší z čarodějů, nikdy úplně nezemřel a jeho zlý duch bloudí východními hvozdy okolo trosek knížecího arvedanského města a nenachází pokoje.
Lesní elfové ústy své královny prohlásili, že je jejich posláním sprovodit dávného nepřítele elfů definitivně z tváře Asterionu a že neustanou ve svém snažení, dokud se jeho zrádný duch prohání východními hvozdy. Snaha očistit les dávno mrtvých je tak aktuálnější, než kdy dříve a jen někteří mohou tušit, proč se o tuto záležitost tak vehementně elfové zajímají a jaká zlá historie jejich národ spojuje se Zeleným drakočlověkem.
Les padajících stínů se ale tímto prohlášením lesních elfů nestal přátelštějším a osadníci z Tarosu a Minkoru jej stále musí považovat za místo, kam není radno chodit. Počet elfích komand v lese vzrostl a oni si ho tak nepřímo nárokují. Nic takového sice Rungil nebylo prohlášeno, ale praxe je taková, že elfové cizím nevěří a neradi je pouštějí dál na východ od Ellionu. Mnozí pošetilí dobrodruzi a objevitelé se už nevrátili a jejich zmizení jde na vrub právě elfům.
Vyjímkou je pouze hrad Světlokaz, který před rokem úspěšně dobil znovu tarosský generál Bražidar Oplacný za pomoci rytířů Devíti hvězd. Cestě k němu a jeho okolí se elfové vyhýbají a lidé prozatím až na výjimky chápou, že les Padajících stínů jim nepatří.
Šušká se, že se elfové nezajímají jen o Marellion a jeho okolí, ale i o Smutný hvozd, dříve území, kterému vládla mocná čarodějnice Xintra. Po její smrti se v tom kraji usídlil temný druid Kleven, kterého mnozí mají za „bílého šamana“, jenž je přímo zodpovědný za vyplenění Erinu domorodými kmeny. Důvod, proč se elfové zajímají o Klevena a jeho hájemství, není znám. Někteří tvrdí, že jde o legendární zelený smaragd, kámen života, který údajně sehrál velkou roli při porážce Drika, oranžového drakočlověka, a smrti Xintry.
