Měsíc tvrdého výcviku v albirejském chrámu Rytíře a pravidelné posedávání v hostinci ve mně začalo probouzet touhu po cestování a nějakém tom dobrodružství. Od doby, co jsem opustil svůj minulý život, mám nutkání být stále v pohybu a ne snad proto, že bych před něčím utíkal, jako spíše kvůli tomu, aby mně něco neuteklo.Proto jsem po Svátku proroků společně se ostatními včetně Mauda, který se vrátil ze své návštěvy z Červeného lesa, začal uvažovat, jakým směrem se vydat. Jestli na západ očíhnout situaci na jihu knížectví, nebo k Labyrintu honit lapky a Kharovy zvědy v pláních… Nakonec jsme se dohodli, že pocestujeme na východ. Vesměs každý se chtěl podívat do Minkoru. Ale návštěva zajímavého místa nebyla tím hlavním důvodem našeho rozhodnutí. Neteř Filipa, Gven, se měla nacházet v Lese padajících stínů a Maud, i když přesně ještě nerozumím jeho skutečným pohnutkám, tam měl také své zájmy. Konkrétně chtěl vyhledat tamní elfí druidku Saariiku, pod kterou měla právě i Gven bojovat.
Navíc jsme se chtěli více dozvědět o Hadunovi, o našem trpasličím známém z Minkoru a o Gulmovi, který snad u jeho rodiny stačil najít azyl.
Při hovorech o těchto záležitostech, kterých se už samozřejmě účastnil Ron, jenž s námi také plánoval vyrazit, možná navštívit nějaké své příbuzné v Bergondu, jsme naráželi na tajemství okolo Jitry. Neměl jsem moc radost z toho, že před Ronem musíme nejen něco tajit, ale i lhát. Nešlo ale o mě, ani o Filipa a tak jsem pro tu chvíli souhlasil s informačním embargem. Už tehdy jsem ale byl rozhodnutý se o tom pobavit s Jitrou a ostatními, jestli není na čase Ronovi říci víc. Bylo jasné, že dříve nebo později se stejně někdo prořekne a proto jsem tomu chtěl raději předejít více férovou a otevřenější cestou.
Než jsme se stačili vydat na cestu, Frykulín se pochlubil léčivými lektvary vlastní výroby a také se mu a Ronovi podařilo identifikovat hrstku předmětů, které jsme našli u těch lapků od Staré Štoly. Byl jsem obdarován prstenem, který měl údajně nositele chránit před magií.
Byli jsme už rozhodnuti vyrazit na Východ, když se objevil na Rytířově cvičišti posel se zprávou pro Filipa, který tam tou dobou se mnou trénoval. Šlo o naléhavou rodinou záležitost.
* * * * * * * * * * * * * * * * *
V domě, který Filip koupil své matce a sestře, které přijely z Lendoru i s Filipovým otcem, panem Železným, se nacházel Greanův dobrý přítel, družiník Vojtan Pospěch. Byl těžce zraněný a požádal Filipa o pomoc. Grean byl údajně zajat jakýmisi elfími odpadlíky. Mělo se to udát v Athoru, dva dny zpět, kde měli zchůzku s obchodníkem z jihu. Sám Vojtan netušil, o co přesně šlo. Jen věděl, že to bylo přání umírajícího Pavola. Nešlo zřejmě o něco úplně legálního, nebo alespoň něco, co by mohlo proběhnout oficiální veřejnou cestou a proto se Grean s Vojtanem vydali do Athoru na předávku onoho utajeného zboží v přestrojení. Večer se tam měli setkat s obchodním partnerem, ale jejich schůzku v pokoji tamního hostince přerušila právě skupinka elfů. Vojtanovi se podařilo utéci. Zdálo se, že raději někomu tuto informaci předá, než aby zemřel. Tvrdil, že oni elfové byli dobře vyzbrojení a nebylo to určitě žádní začátečníci. Jednoho z nich dokonce poznal a vyjevil nám podezření, že se může jednat o elfy, se kterými se Pavol, možná i s Greanem, setkal při svých dobrodružstvích na východě a nepadli si zrovna moc do oka, jestli mi rozumíte.
Těch informací bylo málo. Pavol byl zřejmě v bezpečí v Gver Graenu s Filipovou matkou, která jej jela pár dní před tím navštívit. A Vojtan jel raději do Albirea, neboť se bál, že by jej mohli na cestě z Athoru do Gver Graenu dohnat. Bylo pro nás tajemstvím to, o jaký obchod šlo, kým jsou oni únosci, jestli Grean ještě žije a proč se to vůbec událo. Zdálo se, že nikdo z nás nemá problém v tomhle Filipovi a jeho bratranci pomoct. V podstatě jsme se o tom ani nebavili. Zřejmě chtěli prostě všichni už vytáhnout paty z města a tohle byl ten správný důvod, proč to udělat.
Po krátkém uvážení jsme rychle vyrazili přes Malé louky, severně okolo Lesa Černých bříz, přes Podlesí až do Athoru, kde jsme přijeli někdy k večeru 5. chladna.
Zamířili jsme hned do inkriminovaného hostince, jediného na povrchu města, které se narozdíl od všech jiných dálavských nacházelo pod zemí, kde bylo zrenovováno to, co po arvednaském prastarém sídlišti ještě zbylo.
Postupně od tamního majitele, strážných, čarodějé v jejich službách a očitých svědků jsme poskládali další díly skládačky.
Elfové i s Greanem uprchli zřejmě na severovýchod, patrně do Červeného lesa. Jeden z těch elfů byl také zraněný. Obchodník z jihu a jeho snědý doprovod v podobě žoldáka, kterého všichni označovali zřejmě kvůli jeho původu za skřetího špióna a Kharova nočního stína, se někam při tom přepadu vypařili pomoci magie a některé věci onoho žoldáka dokonce zůstali v hostinci i čtyři dny po tom incidentu.
Když už jsme se chtěli vydat po stopách elfů a uneseném Greanovi na severovýchod, setkali jsme se ještě před plánovaným spánkem s oním žoldákem z jihu. Představil se jako Ganja a sdělil nám, že stále pracuje pro toho obchodníka, který si nadále přeje být v utajení. Jeho zaměstnavatel si přál dokončit přerušený obchod a vyslal Gánju, aby s námi spolupracoval a pomohl najít živého Greana.
Gánja samotný ale nebyl moc výřečný a opravdu toho nebylo moc, co se nám z něj pdoařilo dostat. Hostinský přetrpěl navrácení věcí tomu muži a ten raději přečkal noc mimo město. Stráže, které se brzy informovány dostavily do hostince, chtěly Gánju nalézt a předvést k výslechu. V tu chvíli jsme se ale za toho muže postavili a dali stráži navědomí, že Gánju budeme možná potřebovat.
Ráno jsme se všichni setkali a vyrazili do polí směrem k elfímu lesu. Nešli jsme naslepo. Maudovi se podařilo brzo najít stopy. Tehdy jsme uvítali fakt, že bylo vedro a sucho už několik dní a tak stopy zůstaly čitelné. Grean se navíc snažil nám sledování evidetně ulehčit a elfové s tím patrně neměli problém a nijak se nám to nepokoušeli ztížit. O to více bylo jasné, že směřují do Červeného lesa.
Zastavili jsme nakonec až na okraji Zlatého hvozdu na břehu řeky Rubis, kde únosci měli zřejmě schované čluny.
Od skřítčího kluka, který nás tam sledoval, jsme dostali potvrzení, že naše úvahy jsou správné a dal nám i tip na jednoho elfího převozníka, který se měl ancházet někde poblíž.
Našli jsme ho a nakonec nás zadarmo dostal na druhý břeh. Už z jeho rekací jsme tušili, že se vrháme do něčeho ne úplně promyšleného a Maud nám posléze ozřejmil naši situaci a možnosti.
Věc se měla tak, že ať už se před desítkami let na východě stalo cokoliv, elfové z Červeného lesa pravděpodobně nebudou bránit elfům s lidským zajatcem využít bezpečný úkryt pod korunami elfích stromů, ale už nám třeba budou bránit v tom, abychom Greana násilím vysvobodili. Ostatně, ti elfové mohli být v právu. O Pavolovi a vlastně i o Greanovi jsme toho moc neslyšeli. Ale pamatuju se na pár slov a úšklebků Gven, když jsme s ní cestovali v džungli, které jen potvrzovaly fakt, že jak Grean, tak zřejmě i Pavol, si na východě počínali přinejmenším jako typičtí lidští kolonisti, kteří si asi nárokovali více, než jim příslušelo.
Maud díky moci hvozdu zjistil jednak pozici únosců, jejich počet a také se mu podařilo kontaktovat nám již známého Elenweho, Maudova mentora. Ten se další den objevil po krátké návštěvě elfí hlídky, jejichž velitel Maudovi dal nasrozuměnou, že jsme byli informovaní o tom, co tu smíme a nesmíme a že za naše činy Maud ponese zodpovědnost.
Náš elfí průvodce se pak logicky nekolikrát nechal námi ujistit, že do toho nejdem po hlavě a že budem myslet i na jeho situaci.
Myslím, že jsme onu skupinu elfích únosců potkali někdy 8. chladna okolo dopoledne.
Evidentně na něco, nebo někoho čekali. Nenechali nás jít blíže k jejich úkrytu, ale možná i díky přítomnosti Elenweho, který se s jejich vůdcem Sumbufem znal, nedostaly se k řeči naše ani jejich zbraně.
Ten Sumbufu vypadal docela rozumě. Věkem se mohl blížit Elenwemu. Těžko odhadovat, jestli měl za sebou sto, ne více staletí života. Každopádně jich bylo dohromady pět a zřejmě byli všichni zkušenější, než my. Byli ochotni Filipa pustit ke Greanovi, aby s ním hodil řeč a ujistil se, že je v pořádku. Naše snaha o to, aby jej pustili, však vyšla naprázdno.
Ukázalo se, že neusilují o život Greana, ale nebylo pochyb, že jeho život klidně ukončí, když jim to pomůže k tomu, o co jim šlo. A co že to bylo? Smrt Greanova otce Pavola. Jeden by si myslel, že když jde o staříka na smrtelné posteli, mohli by nad tím přimhouřit oko, ale tady se evidentně jednalo o starou dobrou krvavou pomstu. Netajili se tím, že chtějí Pavola vylákat z gvergraenské pevnosti a zabít jej dříve, než jej o život připravé stáří a to kvůli jeho asi třicet let statrému skutku, podle jejich slov vraždě jejich příbuzného, které se údajně Pavol dopustil. Grean to v rozhovoru s Filipem prý nepopřel. Přesto bylo ale zřejmé, že si nepřeje, aby jeho otce zabili. Překvapivě.
A tak jsme stáli před těžkou volbou. Na čí stranu, a jestli vůbec nějakou, se přiklonit. Gánja dal jasně najevo, že za pár zlatých, které mu jeho zaměstnavatel platí, mu takový risk nestojí.
Odešli jsme zpět na naše nocležiště. Tam se po krátkém a jistě podnětném rozhovoru s Maudem Elenwe s námi rozloučil a odešel pryč. On se evidentně nechtěl stavět na žádnou stranu, i když znal zúčastněné elfy i Greana více, než my všichni dohromady. To nám asi mělo něco napovědět, i když by on sám řekl, že je naše rozhodnutí pouze na nás samotných a jeho postoj k té situaci by nás nemusel vůbec zajímat.
Maud vypadal, že po rozhvoru s Elenwem sám hodně váhá a neví, co si počít. To mě ještě více znejistělo. V Červeném lese jsme určitě nechtěli nic hloupého podnikat a tak jsme nakonec zamířili na východ pryč z lesa v naději, že skřížíme cestu Pavolovi, nebo jeho mužům, kteří na tuto elfí provokaci odpoví. Vsázeli jsme na to, že se od Pavola dozvíme něco dalšího, co nám celou tu situaci ozřejmí a pomůže nám to se správně rozhodnout.
A tak se stalo, že večer 9. chladna jsme u přívozu na řece Rubis, který obýval nám již známý elfí rybář Bitiwi, potkali zbrojnoše s Gvergraenskými symboly na varkoči. Když si ověřil Filipovu zpřízeněnost s jeho zaměstnavatelem, ozřejmil nám, že na Pavola tady čeká a že by se tam měl ještě před tmou objevit. A tak se i stalo. Přijel dostavník, čtyři ozbrojení jezdci, Pavol uvnitř. Byl ještě starší, než si ho pamatuji. Sotva chodil. Možná, díky nějakého posilujícího lektvaru by se udržel na nohou krátce i v boji, ale byl by to takový malý zázrak a těžko říci, jak by vůbec obstál v souboji se cvičenými elfými zabijáky z východu, kteří byli na první pohled v opravdu dobré formě.
Zprávu jim doručil zřejmě jeden z elfů (celkem jich tedy mělo být šest), asi přes prostředníka a prý po nich v soutězce v údolí elfích kopců před pustinami někdo střílel z luku a dosud jim ve voze vězel jeden z elfích šípů.
Pavol se zdál být rozhodnutý Greana zachránit i za cenu vlastního života, ale bylo jasné, že to těm elfům nechce dát lacino. Vojáci, co s ním cestovali, působili loajálně a odhodlaně svého pána bránit. Filipovi toho moc neřekl. Ne snad proto, že by se Filip neptal, ale prostě proto, že sám Pavol o tom evidentně nechtěl mluvit a přesvědčovat Filipa o své pravdě. Ale zjevil Filipovi podezření, že Ganja může být zrádce a že mu může jít o Greanův život. Proč? To neřekl. Ale patrně nevěřil tomu, s kým chtěl dříve sjednat nám neznámý obchod.
Každému dojde, že ani ten večer jsme nebyli blíže k tomu, pro co se rozhodnout, ale všichni jsme reálně zvažovali možnost se toho všeho prostě neúčastnit a doufat, že Greana se to skutečně netýká. Jenže… Jak by se ho to nemohlo týkat? Vždyť půjde o život jeho otce? Neměli jsme jistotu, že se do toho z vlastní vůle nezaplete a tudíž jsme měli vážné obavy o jeho život. Pavol nás do toho nějak nezatahoval, ani se nás nesnažil přesvědčit, nebo zainteresovat a tím si, myslím, vysloužil z naší strany nezájem o jeho osud.
