Noc před naším odchodem z Albirea zasáhla Východní dálavu silná bouřka a ráno bylo zřejmé, že nejde o něco krátkodobého. Lilo jak z konve. Nevím, jestli by nás to neodradilo a jestli bychom nakonec nezůstali ve městě bílého mramoru, pokud bychom už nepříslíbili doprovod Tarasovi. On čekat nemohl. Válka v Západní dálavě si jistě každým dnem brala své oběti.
Byli jsme početnou skupinkou. Osm osob, tři koně a Keksův poník. První zastávka byla naplánovaná ve Vřesovém údolí. Příhodné místo na začátku cesty vedoucí do krajů, kde zuří válka s odvěkkým nepřítelem, který se na jihu probudil. Navštívil jsem chrám Rytíře a nasál trochu té jistoty pro nadcházející dny. Potřeboval jsem to. I když jsme měli před sebou několik aldenů, než jsme se měli dostat do míst, kde operovala Zylova armáda, pomyšlení na to, že se připletu do něčeho tak stěžejního, o čem si budou v Dálavách a na Lendoru povídat lidé přinejmenším ještě několik generací po nás, mě nenechávalo klidným. Věděl jsem, že u toho musím být, ale měl jsem pochyby o tom, co tam vlastně zmůžu. A přitom jsem věděl, že podobnou otázku si nejspíše klade každý zbrojnoš, člen rytířských řádů, voják ve službách jednoho z tamních knížat. A možná si podobnou otázkou mučí mozek i žoldáci v Zylových službách. Jak moc mohou být přesvědčení. Proč vůbec válčí? Za peníze? Může to být stejně silná motivace, jako těch, co brání své domovy a své rodiny před odvěkkým nepřítelem? Jako Plaveňan jsem samozřejmě znal tu smutnou odpověď. Snažil jsem se proto myslet na to podstatné. Na cestu, kterou jsme měli před sebou.
Přespávali jsme v hostinci na protějším břehu od Tiché. Kvůli počasí tam bylo narváno. Spousta těch, co plánovali ten den, nebo ten předešlý odjet, se tam rozhodlo zůstat a další spěchali, aby mohli přespat pod střechou. Slušnost a štědrost se ale v takových chvílích vyplácí. Nemohli jsme si proto na míru pohodlí stěžovat.
18. Chladna jsme pokračovali dál na jihovýchod a vzhledem k neměnícímu se počasí nám bylo jasné, že do Koru to nestihneme. Přespali jsme blízko soutoku Královské a Nejisté na jednom tamním statku. Pohostil nás jistý Bonifác Buk. Nebyli jsme první a projevil důvěru, když nás pustil do svého stavení. Měl kolem svého statku postavenou dřevěnou palisádu a dnem i nocí hlídal jeden z jeho čeledínů, snad pro případ, že by se objevili nějací zbojníci, nebo skupinka zatoulaných hyassa. Brzy ráno jsme opustili jeho pozemek a popřáli mu hodně štěstí. Mluvil o tom, že si bouřka vybere daň v podobě mizerné úrody a tak jsem věřil, že by Buk upotřebil více, než jen přízeň Sedmnáctky.
Kus za jeho statkem jsme došli k první opravdové překážce. Říčka Nejistá tekoucí odněkud z Tabitských vrchů dostála svému jménu. Dřevěný most, který přes ni nově vedl, držel pouze zbožným přáním. Několik poutníků i s vozy se tísnili na obou březích dravého potoka. Jen díky tomu, že zrovna v tu dobu nepršelo a povrch mostu stačil uschnout pod teplým dopoledním sluncem, se nám podařilo všem přejít na druhou stranu. Ostatní poutníci s větším nákladem se tehdy pouštěli do upevnění toho mostu, ale kdo ví, jak nakonec uspěli.
Před Korem jsem potkali několik cestovatelů. Jeden z nich nám pověděl, že se v Koru v poslední době odehrály velké změny. Členové celní hanzy se prý zhoupli, vztahy tamních cechů se vyostřily a spousta nájemných žoldáků a vymahačů zřejmě našlo své uplatnění, což v konečném důsledku učinilo z Koru docela nebezpečné místo i za bílého dne. O to víc se situace vyhrotila, když před několika dny údajně do města přijel nový soudce z Lendoru a začal tam nastolovat tvrdé pořádky. I kvůli tomu bylo naše předsevzetí nezdržovat se v Koru stále aktuální.
Jenže, nám prostě nebylo souzeno cestovat poklidně a s nikým se v Koru nezaplétat. Míli před městem jsme se dostali k přepadení jednoho povozu. Skupina sedmi rváčů zastavila vůz jednoho postaršího páru a někteří z nich se rozhodli znásilnit jejich dospívající dceru. Taras s Keksou chápali náš postoj a tak vyrazili napřed s tím, že se v Koru potkáme. Neříkám, že jsme vyplítvali vešekré možnosti diplomacie, ale poté, co nám jeden z nich, hromotluk Márv, oznámil, ať se nepleteme do záležitostí Roberta Suka, trochu nás to ovlivnilo. Nechtěli jsme na svůj příjezd upozorňovat, obvzláště ne přímo lidi pracujícího pro někoho, kdo nás chtěl mrtvé. Ale výkřiky té dívky vzadu ve voze prostě zabíjely jakoukoliv další konverzaci a chladné uvažování. Byl jsem rád, že jsem v tom nebyl sám, komu ta situace nevyhovovala. Filip, jak je jeho zvykem, se s tím moc nepáral a pustil se zpříma do toho, co je vedl.
Řeknu to takhle, nebylo to snadné a několik z nás, včetně mě, přišlo k nějakým těm zraněním. Ale nic vážného. Naši protivníci už takové štěstí neměli. Já sám jsem se snažil nikoho nezabít, což se mi nakonec i podařilo, ale ne všichni z mé družiny sdíleli mé humanistické cítění. Mauda omluvuje to, že je to prostě elf. Filipa zas to, že je to voják. Být sedm let v armádě, taky by mi nejspíše bylo putna, kolik životů ještě zprovodím z tohoto světa. A Větvička, ten má na tohle prostě jiný názor. Ron se do boje ani nestačil zapojit. A Gánja, který tam s námi zůstal, nakonec zabil jednoho z nich, který se snažil zabít Mauda. Nebylo to úplně čestné, ale chápu, že ho ani nenapadlo nad tím tak přemýšlet. Zabít chlapa, když je k vám otočený zády, je prostě jen snažší. A on nerad zbytečně riskuje…
K vážnému zranění přišel i Filipův kůň a ten se proto rozhodl i s kulhající klisnou rychle vyhledat pomoc v Koru.
Bohůmžel, jednomu z těch rváčů se podařilo utéct. Chtěl jsem ho dostihnout, ale s šípem v břiše se prostě běží špatně. Nezbývalo mi nic jiného, než po něm hodit kamenem. Jediný způsob, jak ho zastavit, bylo trefit jeho hlavu a to bylo hodně riskantní. Co kdybych ho trefil moc silně? Minul jsem. A nebo se prostě můžu vymlouvat na Bohy, že mi zadrželi ruku…
Gánja se ho poté pokusil dostihnout na svém koni, ale zřejmě ten zbojník seběhl z cesty. Byla jen otázka času, než se ta informace o nás dostane k Sukovi a než si Suk dá jedna a jedna dohromady a pochopí, co je zač ta podivná skupinka dobrodruhů, která mu překazila plány. A jakéže plány? Muž na voze byl jeho bývalý účetní, který nechtěl být jeho kumpánem. Pláchl do zaječích i se svojí rodinou a měl s sebou mimo svých případných svědectví i účetní knihu s kompromitujícími informacemi, které by jednou provždy Suka strčili za katr. A nejspíše nejen jeho.
Ten účetní neměl ani pomyšlení na to se do Koru vrátit s námi. Chápal jsem ho. Jeho žena byla vyděšená a dcera, která právě těsně unikla zkušenosti, která by se na ni podepsala do konce jejího života, taky nevypadala na to, že by chtěla ještě někdy potkat někoho od pana Suka.
Účetní kniha sama o sobě byla pádným důkazem a tak jsem byl rozhodnutý tomu vystrašenému muži nebránit v cestě dál na východ. Neměl jsem právo rozhodovat za jeho život a osudy jeho rodiny. V tom spěchu jsem ale málem zapomněl na skutečnost, že cesta na východ do Albirea byla … Nejistá. Určitě pro takový vůz a měl jsem tehdy pochyby i tom, jestli by uspěli, kdyby se rozhodli překročit ten rozbitý most jen po svých. Byl to rozložitý pán a jeho žena jakbysmet. A představa cesty po svých až do Tiché a dál. Ani s počasím se nedalo kalkulovat. Podle slov Mauda se to mělo brzy zase zhoršit a třeba na rychlo opravený most tam už za pár hodin nemusel stát. Snadno by je další muži od Suka dostihli. A i když byl podle všeho Suk spíše jen menší figurkou v korském podsvětí, počítat s tím, že by už žádné lidi neposlal, bylo stejně pošetilé, jako si myslet, že bude pro účetního a jeho rodinu bezpečné, když s námi půjdou do Koru a svěří své životy pod ochranu tamních zkorumpovaných trážců pořádku.
I když se nabízelo skrytě před tím vším kontaktovat našeho starého známého Vargise a požádat ho o pomoc, nechtělo se mi věřit, že přímá cesta za bílého dne by byla opravdu tak hloupým nápadem. Ten muž byl vystrašený a mohl přehánět. Opravdu to tak znělo.
Navíc Filip měl ve Východní dálavě už své jméno a kdyby se jím ohnal, věřil jsem, že by stráž raději neriskovala. A koneckonců, Filip byl tou dobou už na cestě do Koru a i když za ním jel Ganja, aby ho o nově získaných informacích spravil, nepředpokládal jsem, že by Filip ustoupil a nechtěl celou záležitost řešit z příma. Jeho kůň mohl umřít a to kvůli prachsprostým zločincům, kteří si v jeho očích nezasloužili nic míň, než jim uštědřil. Možný plán přepravit se na druhý břeh Královské řeky, přes Horní Kor se dostat do ostrovní části města a kontaktovat Vargise – to bylo moc překombinované, obvzlášť pro Filipa.
Měl jsem proto v plánu vsadit na tu přímou cestu. Kdyby se nám to podařilo, byla by to i nejbezpečnější cesta pro toho účetního a jeho rodinu. Přes Vargise, nebo toho druhého soudce, bychom určitě nalezli pro ty tři ochranu. Určitě větší, než tu, které by se jim dostalo na jejich riskantní cestě na východ. Nechtěl jsem ho ale k tomu přinutit. Přál jsem si, aby dokázal ta rizika posoudit on sám. Chtěl jsem, aby to bylo jeho rozhodnutí. Nebylo ale moc času. A k tomu všemu tam krvácel muž, kterého jsem v boji poranil a který potřeboval nutně pomoc.
