Strnadovy počátky

Lendor opustil Vranislav se svým otcem a s rodinou bratrance jeho zesnulé matky pět let po jejím pohřbu. Psal se tehdy rok 824 k.l. a severním Almendorem obcházeli muži barona Změje z Hlivic a přesvědčovali místní, aby odjeli na Taru za svým pánem, kde je čeká světlá budoucnost. Na tu Machomej, Vranislavův otec, nakonec uslyšel.

Cesta lodí byla proplacená, pokud se noví kolonisté upsali, že budou prvními královskými, kteří se zabydlí v nově vzniklé Tarosské doméně. Osvobození od daní po dobu pěti let, slibovaný materiál na stavbu, ochrana královským vojskem – to vše znělo až příliš lákavě.

Už samotné přesídlení v počtu pěti tisíc kolonistů a tisíce vojáků podél Měsíční řeky v pláních však ukázala, že to nebude tak idylické. Malému Vranislavovi bylo tehdy 11 let, když byl průvod kolonistů ustavičně napadán divokými útoky hevrenských nájezdníků. Nebylo dostatek lodí, které by převezly po Měsíční řece tolik osadníků. Veškeré nákladní kapacity byly využity k přepravě jídla a materiálu. Severní provincie Zlatého hvozdu byly tehdy ještě více uzavřené jakémukoliv dialogu a o průchodu šesti tisíc lidských kolonistů ani nemluvě.

Unavení cestou skrze pláň našli tedy lidé z Almendoru úkryt až na hranicích jižní provincie Bhan Či, kudy navázali na starou arvedanskou cestu a po ní došli až do svého budoucího domova. Jaké bylo jejich zklamání, když uviděli rozpadlé město zarostlé starým lesem. Žádné sochy strážící prastaré poklady v centru města. Mnoho kolonistů se tehdy rozhodlo spíše zamířit na jihovýchod do oblastí úrodných pastvin, či na severozápad do lesů, které měly posloužit jako zdroj materiálu, ze kterého byl nakonec znovu postaven celý Taros.

První roky byly krušné. Na severu se kolonisté potýkali se skřetími komandy a nebo s nenávistí dryád. Na jihovýchodě, kam zamířil i Machomej se svým synem, zase s ustavičnými nájezdy jak hevrenů, tak různých potulných loupeživých band, které se rekrutovali i z řad některých zklamaných kolonistů. Každý statek, každé sídlo tehdy bylo obehnáno dřevěnou palisádou nebo valem. Celé jihovýchodní pláně s hradem, kolem kterého postupně vznikalo místní centrum Zamarsko, byly posety strážními pevnůstkami. Jenže dodávky materiálu a zbraní z Východní dálavy do Tarosské domény se zpožďovaly. I jídla ze začátku nebylo dostatek a původní plán, aby se doména stala plně nezávislou, byl vykoupen lokálními hladomory, nájezdy zbojníků a jiným strádáním. Jen díky pevné ruce barona Změje, kterému byl udělen titul guvernéra, se to veškeré úsilí nerozpadlo hned v samém začátku.

V těch letech bídy, v roce 826 k.l., když bylo Vranislavovi 12 let, zemřel jeho otec. Ošklivě ho poranil vůl při práci na poli a nebylo peněz, ani lékaře, aby se mu pomohlo. Machomej tehdy pracoval u jistého almendorského statkáře Bolka Stoklase na jeho polnosti pět mil západně od Tarosu, v Lánech. Vranislav byl poslán do města, kde se o něco lépe dařilo bratránkovi jeho matky, Úmorovi Řečickému, který se měl postarat o mladého Vranislava do doby, než bude dospělý. Dalších pět let tak náš budoucí dobrodruh pracoval pro svého vzdáleného strýce a aby to nebyl jen další hladový krk do rodiny, moc si za svou pracovitost tehdy nevydělal. A že to byla namáhavá práce. Většinu času zastával post námezdního dělníka, překládal potraviny, dřevo, nebo i vzácnější zboží. Jeho strýc měl různé zakázky, jednorázové fušky a s Vranislavem mohl vždycky počítat, jinak by ho vyhnal na ulici. Stejně jako peněz, ani lásky a uznání se Vranislavovi od jeho příbuzných moc nedostalo. Přeci jen to ale nebyl promarněný čas. Řečický zaplatil Vranislavovi učení ve škole Paní země, kde se mohl alespoň naučit základům počtů, čtení a psaní.

V domě Úmora měl možnost mladý Strnad poznat i zbytek rodiny:
Evžena Řečická – přísná a vůči Vranislavovi věčně chladná „macecha“
Naděna Řečická – dcera Úmora, která považovala o rok mladšího Vranislava za primitivního vidláka, který se neumí chovat
Jirka Řečický – syn Úmora, o tři roky mladší než Vranislav, kterého ustavičně rodiče přesvědčovali, že mladý Strnad není jeho kamarád a že brzy půjde z domu, tak ať se s ním ani nebaví. Přesto společně podnikali klukoviny, za které byl Vranislav pravidelně bit.
Jelena Řečická – o osm let mladší od Vranislava, nejmladší dcera Úmora
Bohuzdar Pečený – nádeník, který byl často najímán na práce. Jediný opravdový kamarád Vranislava, který s ním později i vyrazil na dobrodružné cesty. Byl to sirotek vychovávaný kněžkami Rianny do svých jedenácti let. Říkalo se mu „Božíček“ a to nejen kvůli jménu nebo malému vzrůstu, ale i kvůli jeho zbožnosti hraničící s pověrčivostí. Toužil se stát rytířem.

V roce 831 k.l. se sedmnáctiletý Vranislav rozloučil s Řečickými a společně s Božíčkem odešel na zkušenou s úmyslem se už nevrátit. Dva roky pracovali společně tu a onde, občas se zapletli i do něčeho pokoutného. Dokonce Vranislava jednou chytili místní stráže a za to, že pomohl pašovat zakázané zboží, si vysloužil deset ran bičem. Božíčkovi se tehdy podařilo utéct a jejich přátelství se poté ještě utvrdilo.

Psal se rok 833 k.l. a Strnad s Božíčkem poznali hodně z lidí s Tarosu, něco málo si vydělali a možná to byl Bohuzdar, kdo jako první nadhodil téma dobrodružství. Každopádně se toho oba chytli a přesvědčili postupem času další a následně po cestě se k nim ještě někdo přidal, až nakonec vznikla „nerozlučná“ družina. Krom Strnada ji tvořili:

Bohuzdar Pečený - viz výše; rváč, dobrý v plížení, dokázal odhadnout lidi
Kazimír Jezina – nejstarší z družiny, pět let v armádě Východní dálavy, mrzout, přirozený vůdce, lučišník, stopař, nejzkušenější, tou dobou měl rodinu ve Východní dálavě. Nejbližší v Albireu, blízko tamních lázní, bratr pak v Albireu slouží u stráží.
Vojtěslav „Žebro“ Žebírek – vyloučený čaroděj z Čarodějného spolku, knihomol, léčitel, alchymista a pouťový čaroděj, podivín, ale byla s ním sranda, pocházel z dobře zavedené rodiny v Koru.
Kamil Pírko – pan záhadný, přidal se k družině až v roce 836, přítel Veruny, utekl společně s ní před někým z Erinu, všeuměl, uměl jednat s lidmi.
Veronika „Veruna“ Cziszková – pohledná keledořanka, prostořeká mladice, přišla ze severu společně s Pírkem, jeho přítelkyně. Uměla vrhat noži, byla to dobrá lhářka a ne jedenkrát družinu přivedla do problémů, současně ji ale z mnohých dokázala dostat.

V družina nebyla vždy šestičlenná, ale občasná spolupráce s jinými existencemi nebyla pro Strnada zásadní a na mnohé z těch lidí si už ani Vranislav nepamatuje.

Každopádně v roce 839 k.l., tj. již šest let dobrodružného života, přijala družina Jeziny jednu nebezpečnou prácičku od starosty Března, dnes již zesnulého Dobroběra. Šlo o nějakou starou arvedanskou rozvalinu na západním břehu řeky, kde mělo sídlit podle zvěstí zlo, které bylo zodpovědné za tři mrtvé v místním přístavišti. Bylo jasné, proč o to starosta žádá dobrodruhy. Vojáci Tarosské domény se na území Horského císařství vypravit nesměly a stížnosti místních zatím skřítčí úředníky nepřimělo něco skutečně řešit. Chyběly prý důkazy, které by mrtvé spojovaly právě s těmi arvedanskými ruinami. Třicet zlatých každému, kdo se do té ruiny vypraví a zabije zlo, co tam sídlí, družinu, ve které byl i Strnad, ale přesvědčilo.

Kdo mohl čekat, že se na tom starém místě nacházel zapomenutý masový hrob a že v těch temných sklepeních našel úkryt fext. Světla loučí pohasla, protivníků jako by bylo náhle více. Rudé oči vznášejících se v temnotě. První zemřel Kamil po tvrdé ráně palcátem, který třímal Jezina. Vůdce družiny útočil na nepřítele, ale jeho smysly byly oklamány. V tu chvíli se rozpoutal zmatek, křik a v ten okamžik bylo přátelství náhle jen prchavou vzpomínkou.

Vranislav si snažil jen zachránit život. Krátkým mečem potaženým stříbrem, který jediný matným světlem rozháněl temnotu okolo, si Strnad razil cestu rychlým útěkem z toho prokletého sklepení, zatímco za sebou slyšel děsivé kvílení a bolestné chroptění svých kamarádů. Když vyběhl ven na kraj řeky, která se zde rozlévala do vlhkých mokřadů, spasit ho mohl jen druhý břeh. Při naskakování do loďky v panickém strachu upustil do zkalených vod svůj magický meč, který mu zachránil život, ale nebylo času jej hledat. Nepřítel byl blízko. Mocnými záběry loďku vehnal do mocného proudu Ellionu a unášen na sever zběsile pádloval, až se loďka nakonec vmotala do hustého rákosí ve východních meandrech řeky.

Co se přesně stalo poté, ví jenom Strnad. Nikdo se ale neukázal u starosty Března, aby jej zpravil o neúspěchu. Všichni byli místními považovaní za mrtvé, nebo zbabělce, kteří si to na poslední chvíli rozmysleli.

Roky šly dál a Vranislav se snažil zapomenout. Pracoval u různých lidí i nelidí v Minkoru. Nikde nevydržel dlouho. Odvahu oprášit meč a znovu si obléct kroužkové brnění našel až po deseti letech nuzného opileckého života námezdního dělníka.

Příspěvek byl publikován v rubrice Minkorští kanárci, Složení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář