Den půstu roku 127 nového minkorského letopočtu (850 k.l.)
Včera jsem se vrátili z Kozího vrchu po úspěšné akci a unavení jsme se věnovali odpočinku. Každý po svém, což v případě těch tří, hevrenů a Strnada, skončilo nezřízenou pitkou. Ta nakonec byla přerušena nečekanou událostí uprostřed noci.
Hradem se rozezněly poplašné zvony a jeden si mohl myslet, že je hrad napaden vojskem. Popravdě to bylo první, co se mi mihlo hlavou a já litoval, že jsem se sem na jih vůbec trmácel. Naštěstí se ukázalo, že šlo o víceméně planý poplach. Na hrad se totiž teleportovala Axara Vajičová, ta čarodějka, co zde s bratrancem Linna dříve trávila čas a nyní měla někde dále na jihu hledat nějakého svého nezvěstného společníka, či co.
Vše následující se ke mě dostalo zprostředkovaně a tak to bude velmi stručné. Ve zkratce, jistý Staněk Přiško, podle všeho životní partner čarodějky, společně s lidskou rytířkou Jenkou Bučorovou, padli do zajetí skřetímu veliteli a nyní měli být mučení a dnes popraveni v místě, které by se dalo přeložit jako Bědyvrch, kde měla stát kaple Sandol Kah, jejíž kněží měli údajně na práci právě ono mučeníčko.
Proč padli do zajetí, to už tak jasné není. Podle všeho ta rytířka hledala na jihu jakousi artefaktovou rukavici po nějakém šlechtici, co zde zemřel za války a byla nejspíše rozhodnuta jednat o ceně toho předmětu, za jakou by se ji dotyčný hodlal zbavit. Ten se jí ale podle všeho zbavit nikdy nechtěl a vzal tuhle nabídku na setkání jako příležitost zajmout někoho z řádu, který mu za války pořádně zatápěl. Takže ten Staněk Přiško k tomu přišel trochu jako bezruký ke krumpáči.
No a Axara nebyla v tom zachraňování sama. Podle všeho ji chtěl přitom pomáhat právě Linnův bratránek a jakýsi záhadný Danart, mnich Pána sluncí. Jo a ještě jeden z Bědyvrchu, který jim chtěl vrátit roky otročení a přitom zachránit svého syna od služby v církvi Sandol Kah, ke které byl pravděpodobně přinucen.
A Axara se do Maebronu vrátila v předvečer popravy proto, že ji zřejmě právě Sigong napráskal léčitelské schopnosti našeho skřítka, které by mohly být na místě k užitku. Jelikož se nikomu z nás nelíbilo, že by tam Linn šel bez našeho doprovodu, nakonec se naše družina rozhodla jim v tom pomoct. A gorovec Bartoloměj po dřívějších soukromých rozpravách s milostpánem Elamisem taky. Znělo to jako dobrý nápad a vždycky se asi vyplatí mít schovanou službičku u mocné čarodějky, řádu Eldebranských rytířů a nebo u církve Auriona. Ale jelikož jsme měli i něco, co potřebovalo být ochráněno před zvědavostí místních hostitelů a současně nebylo rozumné si to brát s sebou, obětoval jsem se, že naše věci ohlídám já. Zbytek, střízlivý i podnapilý, se vydal na záchrannou misi, ve které se mělo bojovat se skřety a mocnými kněžími. Jsem tak trochu rád, že jsem měl možnost zůstat na tom bezpečnějším místě.
Zatímco tedy ostatní někde na jihovýchodě u pramenů Královské řeky nasazovaly slepě své životy, já učinil jedno nemilé zjištění. Ne, nejde to otevřít. Po prvotním zklamání a rozčarování jsem ale nakonec usoudil, že je to tak vlastně mnohem lepší.
1. 3. 127 n.m.l. (850 k.l.)
Dnes se všichni dopoledne vrátili zpět. A tím „všichni“ mám na mysli skutečně všechny výše zmíněné. Tedy jak všechny členy naší družiny, tak Linnova bratránka, Axaru, záhadného aurionova mnicha, otce Bartoloměje, zachráněné Staňka s Jenkou a dokonce i jakéhosi Aichula s jeho synem. Ten posledně zmíněný a dva mučení vypadali opravdu zbídačeně a vlastně ani Axaře nebylo moc do smíchu. O to méně, že svými nečekanými magickými intervencemi a jakousi dřívější neshodou s místním pánem Mstišem, si z velitele jízdy Rudých mečů udělala přinejmenším člověka, který by ji nejraději asi pověsil, jen kdyby měl jistotu, že se nějakou to magií z pod smyčky nedostane. Ale náš pan hrabě Elamis s ní byl jedna ruka a tak Mstiš spolkl všechny své rozsudky a spokojil se s informací, že Maebron není žádný lazaret a že Axara již zaplaceno dostala za práci, kterou evidentně zfušovala – měla vytvořit kolem hradu magický štít proti teleportačním snahám, a že ať táhne ona i její doprovod tak brzo, jak jen to bude možné. Oním doprovodem samozřejmě nemyslel nás, ale toho jejího Staňka Přiška, kterého kněží Sandol Kah z Bědyvrchu připravili nejen o mužství, ale i o hrdost, chuť do života a vlastně celou osobnost.
No nezáviděl jsem to ani jemu, ani jí, ale je to jejich problém. To si samozřejmě nemyslel Sigong, který se s Axarou za tu dobu stačil spřátelit a tudíž ani Vien, který nám všem jasně dával najevo, že pokud se za oba nepostavíme, je s námi ámen. A tak jsme byli rozhodnutí s nimi opustit co nejdříve Maebron a dostat se do Raglaticy, kde byli přecijen vstřícnější hostitelé a kde se mohli všichni zranění doléčit z útrap, co si na Bědyvrchu prožili.
