14.2. roku 127 nového minkorského letopočtu (850 k.l.)
Ocitáme se na hranici Třízubského knížectví a držav Rudých mečů v místě, které nese jméno Trojmostčo. Za mostem nás zdraví tucet vojáků nesoucích zástavy nového pána Maebronu – Vaceny řečeného „Zskřetasyn“. Neuposlechnutí jejich výzvy, abychom je následovali za jejich pánem, shledává Elamis jako tu horší z našich dvou mizerných možností a tak se podvolujeme jejich „zdvořilému“ doprovodu.
Mimo vojáky nás doprovází i Vacenův šašek Žigmund Zvonek, který má zřejmě naplnit tu společenskou úlohu muže, který zpříjemňuje cestu hraběti z rodu Gwendor. Toho se ale příliš nezhošťuje a my navíc zjišťujeme díky nové přilbici na hlavě Strnada, že má dotyčný na prstu neviditelný prsten. Nevíme, jak si celou situaci vykládat a raději neděláme předčasné závěry.
Večer jsme na hradě Xentan uvítáni jak se patří. Vacena nás osobně přichází pozdravit a další den má naplánovaný lov s naší milostí. My trávíme čas v místní kuchyni a poté přespáváme v komnatách pro hosty. Večer Strnada s Pančou kontaktuje výše zmíněný šašek a údajně je žádá o pomoc s průzkumem nedalekého statku, na kterém se prý dějí divné věci. To, co nás má přesvědčit ke spolupráci, nejsou peníze, ani jiné privilegia. Nýbrž fakt, že se dotyčný označuje za agenta tajné danérské služby a že před námi mává vzkazem od Elamise, na kterém je napsáno „Věřte mu, Elamis.“ Přes všechny mé protesty se zbylí členové naší výpravy shodují, že bychom mu měli opravdu pomoci. I přesto s nimi další den plánuji vyrazit, neboť mě vidina osamělého čekání na špatné zprávy zní hůře, než jiné nabízené alternativy.
15. 2. 127 n.m.l. (850 k.l.)
Po nočním bdění a hlídkování a úvahách o tom, jestli je to všechno jedna velká past, ve které figuruje Elamis jakožto rukojmí k vyjednávání Vaceny s Urozeným sněmem a my jakožto přítěž, která se má proměnit v mrtvoly, se nakonec všichni probouzíme brzy ráno a pohledy z okna vyprovázíme Elamise odjíždějícího na lov. Jen nám mává, jako by o ničem z toho, co nás čeká, nevěděl.
Vyrážíme na naši projížďku a stráže u brány dělají, jako by nic. Celou cestu se pak ohlížíme a neuklidňuje nás Pančova zmínka o tom, že zahlédl velmi podivného ptáka, který nás nejspíše sleduje. Zastavujeme se krátce před polednem na jednom místě, o kterém náš šaman hovoří jako o posvátném a na naše přání se zkouší spojit s místními duchy přírody, aby zjistil, jestli na nás na cestě nebo v jejím cíli nečíhá nějaké nebezpečí. Po hodině čekání nevíme o nic víc, snad jen to, že z místního pramene údajně vytéká léčivý pramen. Kráčíme dál ke statku, který nese jméno Popučke a který má údajně přitahovat podivné existence z dalekých krajů a ty tam následně zůstávají a zapomínají na své dřívější životy. Jelikož jsme cílovka, obávám se, že tam také zůstaneme, omámení mocí tamních vůdců.
V poledne přicházíme ke statku a setkáváme se s dvojicí místních „změněných“. Nejsou ozbrojení a s nůšemi dříví nás důvěřivě zvou k obědu u společného stolu. Jeden z nich je hevren, druhý trpaslík ze Zelanů. Vyvolává to mnoho otázek, ale mne netíží ani jedna z nich, neboť vidím na trpaslíkově tváři cech nejvyššího odsouzení za vraždu ženy klanu. Je to vyhnanec, který by neměl v životě nalézat útěchu a odpuštění. Mám co dělat, abych jej na místě neposlal k předkům, kterých se svým činem zřekl. Následujeme je až do jejich osady, jíž dominuje velká stodola s ikonami Panny, jedné ze Sedmnáctky.
Místní jsou příslušníci různých ras a žijí zde zdánlivě v míru a pokoji. Zatímco moji důvěřiví společníci jedí jejich polívku a modlí se k jejich bohyni u stolu, já vše pozoruji z dálky a mám možnost spatřit přicházející ženu, kněžku Panny, která všechny po obědě svolává k modlitbě. Jmenuje se Akana a přesvědčí k účasti na jí vedeném obřadu i mé družiníky. Zůstávám stranou a všímám si krom emotivních až přehnaných reakcí modlících se stranou postávajícího muže se zrzavou kšticí a vousem, který nás dříve uvítal a představil se jako Kljk, Plaveňan.
Všímám si, že při obřadu čaruje, nenápadně, neslyšně a jsem si téměř jistý, že jde o psychickou magii. Napadá mě, že se může jednat o psionika, ale o jeho motivacích nevím ani ň. Proto když obřad končí a kněžka opouští plačící věřící včetně uhranuté Musky a své kroky směřuje do stodoly, kde jsem i já, oslovuji ji, protože se mi to celé nelíbí a chci vědět, jak se věci mají.
Po mém upozornění, že plaveňan při jejím obřadu čaruje mě ona zchladí svými slovy. Ví o tom a dokonce s tím i souhlasí. Údajně proto, že má pak její obřad silnější dopad na jejich povahy a oni se mohou stát lepšími. Shledávám, že to, co se zde děje, není můj problém, ale pokud zde je někdo, kdo se umí hrabat v cizích myslích, nechci zde být ani o minutu déle, než musím. Po rychlé debatě s mými společníky si uvědomím, že jsem v obavě před tím, že by mi onen Plaveňan mohl číst mé myšlenky, neprozřetelně pomyslel na naše společné tajemství. Rozhovor utínám a úspěšně přesvědčuji ostatní, abychom z toho místa co nejrychleji odešli. Zprávu o tom místě pro toho šaška z Maebronu už máme a je zbytečné dál riskovat.
Nikdo nás po cestě nezabíjí a u hradu k nám přijíždí hlídka, která nás doprovází poklidně až na hradní nádvoří. Tam Strnad sepisuje vzkaz s tím, co jsme zjistili o statku, Žigmundovi. Jelikož se nám při odchodu ze statku dostalo vyprovození se slovy „Zvažte, co Žigmundovi povíte“, což jsem pochopil jako výhružku, apeluji na Strnada, aby šaškovi moc nesděloval. Když mi ale Pančo ukáže, že Žikmund nám v měchu na vodu poslal výplatu ve zlatavém provedení, přestávám brblat a nechávám vše na našich „vzdělancích“.
16. 2. 127 n.m.l. (850 k.l.)
Ráno se potkáváme i s Elamisem, kterému se taktéž nic nestalo a všichni v bezpečí opouštíme hrad a po knížecí cestě se vydáváme do Tevirponu již bez doprovodu.
Následující odstavec ve skutečnosti v Tharunově deníku není, ale kdyby mohl, napsal by jej takto:
Muska s Pančem otevírají diskuzi na téma noční snění a Kozí vršek. Nutno podotknout, že Musce se poslední dobou okolo novu zdálo mnoho snů, které se vztahovaly k cíli naší výpravy. Dozvídáme se, že budeme čelit okřídleným harpiím, které to místo stráží, že ze skřítka Kao, který neuspěl v úkolu pro Aldora, se stal nejprve skřet a poté upír v lidském těle a že nám ten svitek zřejmě nedá lacino. Rozpoutává se divoká debata o tom, jestli požádat někoho v Maebronu o pomoc. Výsledku se moc nedobíráme, jen se shodujeme na tom, že dokud nebudeme vědět více – Elamis se chce poradit se svým bohem, a pokud si nebudeme jistí, že se Muska příští noci nedozví něco dalšího, nebudeme měnit na našem plánu nic a nikomu se s tím nebudeme svěřovat.
Odpoledne za hustého deště přijíždíme ke strážnici Řádu Rudých mečů. Po zjištění, že s námi jede Elamis, nás štědře hostí a zajišťují nám bezpečný doprovod až do Tevirponu.
17. 2. 127 n.m.l. (850 k.l.)
Následující odstavec ve skutečnosti v Tharunově deníku není, ale kdyby mohl, napsal by jej takto:
Ráno nám Muska a její snový průvodce Pančo upřesňují, že musíme být na Kozím vršku o dalším úplňku, jinak to nejspíše nepřežijeme. Ony okřídlené bestie, co stráží to místo a které nejspíše přivolal sám Mao Kao, by nás o úplňku napadnout neměly. Máme dost času, úplněk je až za 12 dní. Elamis nám moc nepomáhá s radou, kterou mu daroval Soudce při ranní modlitbě. Údajně tam máme skutečně jít, ale máme se připravit na boj s upírem. U Khara!
Večer už za tmy přijíždíme do Tevirponu. Vítají nás Rudé meče. Elamis je pohoštěn společnou večeří s hraběnkou Wakiki z Korundu a dalšími důležitými lidmi z hradu. Oproti knížatům ze severu se ukáže být elfka Wakiki méně družná a Elamis nám večer sděluje, že nemáme důvod zde setrvávat a že pojedeme na jih do Raglaticy v doprovodu hraběte Danila Gonduliče a jeho mužů, kterému Elamis důvěřuje více.
18. 2. 127 n.m.l. (850 k.l.)
Cestujeme s hrabětem Danilem, jeho pobočníkem Bakaričem a dalšími vojáky na jih a počasí nám nepřeje. Zdá se, že okolo Tevirponu se točí černé mraky a velmi často se blýská a hřmí jakožto následek po jeho dřívějším obléhání.
Na křižovatce na západním konci Črnodolí nás zastavuje koktavý mladý voják Gonduličů se zprávou o tom, že v blízké pile jen kousek od Črnomytiny se objevil troll a zabil několik mužů a žen, včetně vojáků. Po krátkém váhání sám hrabě Danilo oznamuje, že společně se svými muži pojede onoho trolla vyzvat na souboj. Elamis pohotově nabízí naši pomoc a všichni to vnímáme tak, že si tím uděláme očko u místního hraběte a třeba zažijeme něco zajímavého. O život se tentokráte příliš neobávám, neboť máme na své straně mnoho zkušených vojáků.
Ještě ten den večer nakonec stojíme u ústí do jeskyně na jižních svazích severního hřebene Črnodolí a za deště vyzýváme trolla, který se tam ukryl, aby vylezl a poměřil s námi síly. Umí totiž mluvit a někteří z nás tuší, že půjde o silnější kousek. Sám nás řevem a smíchem označuje za krmivo a strach vojáků, kteří již viděli jeho řádění se chtě nechtě usazuje i v našich srdcích. Je nás ale dobrý tucet a máme mnoho kuší a kopí a proto si stále věříme.
Nakonec jej z jeskyně vylákává s pomocí svého boha Elamis a vojáci Gonduliče společně se Strnadem a později s Muskou a Pančem jej obkličují. Boj je divoký, ale naše převaha se ukazuje jako klíčová. Mě nepřeje štěstí a polívá mě hanba za mou nepřesnou mušku. Naštěstí většina ostatních následuje vedení zkušeného důstojníka z Črnomytiny Drazana Horvata. Ten by se možná nakonec stal hrdinou tohoto památného boje, nebýt překvapivé odvahy a mocného švihu našeho hraběte Elamise, který jediným mávnutím svého nového meče poslal trolla do kolen a ostatní tak mohli dokončit, co jim on připravil. Troll nakonec mrtev upadá do hořícího houští, kterým jsme za ním zahradili cestu, aby nemohl utéci zpět do jeskyně a tak ani pověstná regenerace, kterou tato stvoření disponují, ho už nevrací zpět do našeho světa.
Večer přichází velká oslava na nedalekém statku, kde se hrabě Danilo a Elamis v družném hovoru přátelí.
20. 2. 127 n.m.l. (850 k.l.)
Nocujeme den od Maebronu. Minulé dva dny, co jsme strávili na hradu Raglatice byly příjemným odpočinkem, který nám je nyní k dobru při překonávání místních lesních stezek vedoucích až k našemu cíli. Doprovod nám dělají dva muži z řad hraničářů Rudých mečů, konkrétně Prach Obyčej. Víme, že nás v Maebronu čeká Linnův bratranec z Minkoru, který plní pro Bílou pagodu jakýsi tajný úkol a který rovněž nyní zřejmě vypomáhá čarodějece Axaře zaměstnané Rudými meči při práci na magických ochranách hradu.
25. 2. 127 n.m.l. (850 k.l.)
Strávili jsme několik dní na hradě Maebron, kde nás hostí velitel jízdy Rudých mečů Hostivít Mstiš ze Safíru. Linn trávil většinu času se svým bratrancem Sigongem a čarodějkou Axarou.
Následující odstavce ve skutečnosti v Tharunově deníku není, ale kdyby mohl, napsal by je takto:
Ve snaze zjistit více o tom, co nás čeká na Kozím vršku a jak se zabíjí tak mocný upír, jakým bezpochyby Mao Kao je, jsme se začali šířit zprávou o tom, že se tam chceme vypravit, že lovíme upíra a že to děláme proto, že Elamise vede Lamius, což je vlastně pravda. Místní gorovec Bartoloměj nám přislíbil pomoc a poskytl mnoho o tom, s čím můžeme počítat a na co si dávat pozor. Elamis zašel až tak daleko, neboť se zpráva o našem upírozabíječském plánu rozkřikla po celém hradě, že přijal nabídnutou pomoc pána hradu Mstiše, který trval na tom, aby se na tak vznešeném úkolu podíleli i jeho muži. Stále jsme měli ale v plánu využít je jen při cestě ke Kozímu vršku, kde Muska měla být tou, kdo vleze do sklepení té tvrze, vyzvedne z ní onen svitek a ukryje ho tak, aby si toho nikdo z Mstišových mužů nevšiml. Jelikož jsme ale pořád nevěděli vše a měli plno otázek a nejistot, rozhodli jsme se, a já taktéž, podstoupit rituál vedený Pančem, který by nás společně s Muskou provedl vidinami a díky svému spirituálnímu průvodci snad odhalil více z toho, co náš čeká. Chtěli jsme se všichni přesvědčit o tom, co naši dva hevreni už viděli.
Opustili jsme dnes proto hrad a dál v podhradí Pančo našel tichý háj, kde bychom na naše snažení mohli mít soukromí. Rituál obnášel užití densarského konopí a to v nemalé míře. Linnovi, ani mě se to nelíbilo, ale zvědavost u mě byla silnější a proto jsem se společně se Strnadem a hevreny ponořil do těch falešných vidin. Ano, falešných. Spatřil jsem žábu, to ano, i Musku jsem viděl a jakýsi vzdálený ptačí křik, ale nic konkrétního. Oba hevreni z našich vidin zmizeli a my jsme zůstali lapeni v podivných představách někoho cizího. Nakonec jsem zůstal osamocen v těch krajinách lživých vizí, které se mě snažily přesvědčit o tom, že přijdu o svou dceru. Po probuzení se z těch otřesných vidin jsem proklínal sebe za svou pošetilost, že jsem do toho zatáhl svou rodinu a možná na ně přivolal smůlu a také jsem proklínal Panča za jeho zvrhlé šarlatánství. Až po několika hodinách jsem dokázal ty lži vyhnat ze své mysli a soustředit se na to, čemu máme čelit, byť jsme se o tom více dozvěděli opět pouze zprostředkovaně od Musky a Panča.
Muska byla přesvědčená o tom, že jí samotné se na vršku nic nestane, že viděla toho upíra zemřít. Byl jsem ochoten riskovat její život. Já sám jsem byl rozhodnutý držet se zbytku a doufat, že má hevrenka pravdu alespoň v tomto.
29. 2. 127 n.m.l. (850 k.l.)
Následující odstavce ve skutečnosti v Tharunově deníku není, ale kdyby mohl, napsal by je takto:
Zatímco před pár dny musel bratranec Linna společně s mistryní Axarou opustit Maebron a hledat jejího ztraceného přítele kdesi na jihu, my jsme měli dnes namířeno jiným směrem. Ke kozímu vršku jsme šli oklikou, abychom se vyhnuli dříve průzkumníky rudých mečů zmapovaným nebezpečným lokacím. Se soumrakem jsme stáli pod vrchem a šplhali nahoru. Celý náš doprovod stále žil v přesvědčení, že se jde zabíjet upíři. Muska se zdála být mimo sebe a cílevědomě beze strachu kráčela jako první nahoru. Spatřili jsme vrcholek a proti polojasnému nebi, jemuž kraloval Modrý měsíc v úplňku, jsme zahlédl první obrysy dříve vypálených rozvalin. Zastavili jsme se a Muska kráčela dál. Nad našimi hlavami se z více míst ozvalo máchání perutí. Na jeden ze stojících podpěrných sloupů zříceniny přistála obrovská „ptačí žena“, jedna z gamajun, strážkyní ze stínového světa. Z vyprávění jsme věděli, že jde o mocnou bytost, která si říká Dilithia a že prý nejde oklamat a boj s ní a jejími pobočnicemi zatím nikdo nevyhrál.
Jako mávnutím kouzelného proutku se vyjasnila obloha a celý náš výhled se zbarvil do modra. Musku obklíčilo devět gamajun a vytvořili kolem ní bleskové pole. V tu dobu tam ale už nestála Muska. Na místo ní tam stál skřítek, který jako rovný s rovným promlouval ke Dilithiě. Netuším, jestli šlo o mocnou iluzi, nebo o něco, čemu prostě nedokáži porozumět, ale zdálo se, že ona gamajuna uvěřila, že před ní stojí Mao Kao. Postřehl jsem, co ji Muska v těle skřítka říkala, a tak tady je přepis z toho, co si pamatuji:
„Tvé smysly tě neklamou, vnučko Marutstrí. Stojím před tebou, znovu-živý. Svou krví, pokrmem prvních bohů, ti děkuji za tvou věrnou službu.“ Skřítek se v tomto momentě řízl do ruky a napřáhl ji proti gamajuně.
„Beru si, co mé jest a tvá stráž je u konce. Věz, že tvůj dluh u Desráště je splacen. Leť pryč za nároky druhých.“
Těmi dvěma jmény si nejsem jistý, ale o podobně znělých jsem četl v Rilondské knihovně, když jsem zjišťoval něco o korullské historii. Budu se tam muset stavit při cestě zpátky, abych si je vyhledal a zjistil o koho jde.
V době, kdy skřítek/Muska domluvil, všechny Gamajuny vzlétly a brzy zmizely z obzoru. Skřítek se rozešel k ruinám a zmizel nám z dohledu. Než jsme se stačili rozhoupat, byl zpět, tedy byla zpět – již zase Muska, něco drobného pozvedla v ruce a v tom po ní skočila jakási osoba křičící něco skřítčí řečí, nejspíše zaklínadlo. Rozeběhli jsme se kupředu. Tedy alespoň jsme se o to pokusili. Někteří jsme nemohli ani mrknout, jiní se stěží plazili. Šlo o mocné kouzlo.
Mě nezbývalo nic než jen pozorovat, co se na vrcholku děje. Viděl jsem muže, jak nad ležící Muskou zapáleně křičí něco ve smyslu: „Těmito jsi mě nahradil?! Těmito slabými?! Navracím se do tvých služeb, prosím přijmi mě zpět! Dokáži ti pomoci lépe než tito!“ Poté si něco nasadil na krk a v jednom momentě se rozpadl v prach, ani vykřiknout bolestí nestihl. Kouzlo polevilo a my se mohli hnout. Sám jsem přesně netušil, co se to u Khara před našima očima odehrálo a tak mě ani nepřekvapily zmatené a vyděšené pohledy u těch, co nás pouze doprovázeli a nevěděli to, co my.
Muska vstala a nejspíše obratně ukryla to, pro co jsme tam vůbec šli. Ve tváři jsme ji dovedli vyčíst, že je všechno tak, jak má být. Takovou jistotu jsem v druhém již dlouho neviděl. Něčím byla jiná, jako by … i napsat se mi to příčí ve spojení s její osobou, ale jiné slovo proto to není – imponovala mi. Něčím, co bylo v ní, něčím, co věděla, co viděla, co uměla, nevím. Tuším, že něco takového pocítili všichni přítomní.
Snažili jsme se to před ostatními neobratně zamluvit a provolat naše vítězství a moc Lamiuse, která nám pomohla. Proč zrovna Musce požehnal, to nejspíše gorovci Bartoloměji vrtalo hlavou nejvíce a já mám pocit, že v našich řečech a pohledech vycítil faleš. Nic ale neřekl, možná kvůli postavení Elamise. Někteří se rozhodli prozkoumat ty ruiny, jestli se v nich nenachází ještě něco cenného. To my přišlo jako dobrý způsob, jak na celou věc trochu zapomenout. Dole ve sklepeních jsme našli pozůstatky po laboratoři, nic cenného, jen střepy, prach, saze a zbytky ohořelého nábytku. Přeci jen ale Linn něco v suti nalezl. Zlatou nádobu s bohatou rytinou. Stačilo nám pár vzájemných pohledů a oba jsme věděli, že jde o láhev s džinem, jedním z čarodějných pomocníků. Mě ale hned blesklo hlavou, že pokud je ještě něco uvnitř, může nás to prozradit a že zde není dobré to zkoumat. Proto jsme onu láhev rychle ukryly a zamluvili to.
Bylo načase odejít. Porážka upíra byla dokonána. Měli jsme, co jsme chtěli a zřejmě jsem nebyl jediný, kdo byl velmi zvědavý na to, co to přesně bylo a jak to vlastně vypadá. Čeká na nás mnoho odpovědí, ale nyní si před zraky gorovce nemůžeme dovolit po nich pátrat a dotazovat se na ně. Musí to počkat.
