Do průmyslového městečka Železné doly jsme dorazili v podvečer 18.5. doufaje, že naše cesta do cíle – kláštera v Daine – bude jen krátká. Jelikož jsou však cesty Asterionu nevyzpytatelné, nestalo se tak.
Ubytovali jsme se v místním hostinci U Kovadliny a brzy poté, co jsme si konečně odpočali u piva a jiných moků, náš stůl navštívil trpaslík jménem Matt Steward. Ihned mi bylo povědomé, když se představil jako cestovatel, navíc s lendorským přízvukem a ukázalo se, že je to skutečně onen Matt Steward, který už snad několik desítek let cestuje po Lendoru, mapuje, objevuje a přináší informace o různých místech, na která jen málokterý jedinec vstoupí. Sám jsem o jeho putování četl několik knih.
Pan Steward nám vysvětlil, že jej vyslali mniši z Daine, aby nás vyhledal a počkal na nás v Železných dolech a předal nám vzkaz od samotného visítara Iskalona, abychom trpaslíka eskortovali na jih, co nejblíže Canthii, přičemž se na naší cestě máme v (ne)určitý moment rozdělit, aby naši cestu opět zkřížily jiné události, nyní však spojeny s Nuiem, kterýžto je nyní zasvěcen víře v Siarona, Pána vichru. Jen Atlan z toho nebyl moc nadšen, doufaje, že už konečně dorazíme do Daine, abychom mohli využít tamních prostředků k honování našich umů a abychom se dozvěděli užitečné informace k nadcházející válce… Byl prostě nedočkavý, což já osobně naprosto chápu, ale jelikož se většina družiny rozhodla přistoupit na slova Iskalona s tím, že se asi skutečně má jednat o něco důležitého, pokud má naše družina být přítomna věcem spojených přímo se Siaronovou mocí, nakonec ho vážnost situace a možnost být opět součástí velkých věcí v přítomnosti vůle Sedmnáctky přesvědčila.
19.5. jsme brzy ráno vyrazili zpět na jih do plání. Trpaslík nás po cestě začal zpovídat o tom, co jsme na Taře a vůbec v pláních zažili a zda nevíme něco víc o oné katastrofě – anomálii – v Canthii. Jednu noc jsme přespali v divočině a více na jih jsme pak 20.5. přespali v jedné z královských hlásek, kde jsme se mohli alespoň všichni naráz pořádně vyspat a odpočinout si před tím, než budeme putovat dále na jih. 21.5. podvečer, při cestě dále na jih kolem zalesněných hor, narážíme na stádo divokých prasat, z čehož se nám podaří přemoci velkého samce, který byl poskvrněn nějakou temnou magií, neboť při zásahu magií mutoval v monstrum, ze kterého rostlo nesčetně rohů všude po těle. Při cestě dále směrem na jih potkáváme hlídku, kterou vede muž jménem Vilibald Pivoslast. Přidáváme se k nim, abychom dorazili do nejbližší jejich pevnosti a zde přespali.
22.5. Ráno se však dozvídáme, že Nui již posledních pár dnů mívá zvláštní sny o ptákovi létajícím nad zalesněnými údolími a vrchy, od čehož si Nui odvozuje, že nás jeho sny vedou právě do Zelanských vrchů na západ, kde naše cesta má směřovat k nějaké zvláštní stolové hoře někde hluboko v Zelanech. Zároveň s tímto nám trpaslík oznamuje, že cestu ke Canthii bude absolvovat za pomoci královských patrol mezi pevnostmi a tedy se rozdělujeme.
To samé ráno tedy vyrážíme co nejdříve k Zelanským vrchům a v poledne dorážíme k údolí, které začíná být Nuiovi povědomé. Kdo by si ale myslel, že je naše cesta od této chvíle přímočará by se velmi mílil, neboť Zelany jsou masivní oblast plná hustých a občas i nebezpečných pralesů neposkvrněných civilizací a i prastaré arvedanské stezky zde již nejsou rozeznatelné. V další dny nás naše orientační smysly a Nuiovy sny vedou více na jihozápad, hlouběji do kopců. Vylézáme na vysoké hřebeny, abychom měli aspoň šanci zřít onu horu, která se zjevuje v jeho vizích a konečně vidíme, kterým směrem se přesně vydat.
24.5. Směrem ke kopci narážíme večer na odlehlé a zdánlivě osamocené stavení obrostlé živým plotem mezi dvěma lesy, na širokém vrchu jednoho z kopců. Podivujeme se nad tím, že je živý plot vysazen do takřka perfektního kruhu kolem stavení, na pozemku okolo domku roste celá škála okrasných rostlin i plodin a za plotem pak nacházíme pár podivných, šotkům podobných, sošek vysochaných v různých polohách a pozicích vůči plotu (a tedy domku). Po nějaké době zkoumání, klepání na dveře a čekání z lesa vyleze stará žena s nůší, která se nám představuje jako Letuše. Ihned nám dojde, že zde není něco v pořádku, žena nás nazývá familiérně cizími jmény, jakoby nás znala, když se vyptáváme, vypráví nám krátce o tom, že zde žije již delší dobu se svou dcerou Mončou, která je prý na výpravě a brzy by měla být zpět. Sošky kolem stavení – řečení Prďolové – jsou zřejmě nějaká forma malých trollů, která dělá v noci humbuk kolem pozemku a s příchozím svítáním zkamení. Nikdy však ženu nezranili, vždy byli jen malým zlem, které jí však nevadilo, neboť žena většinou spí velmi tvrdým spánkem díky silným spacím čajům a bylinám… Žena vypadá neškodně, její stavení stejně tak, i když z něj pociťujeme magií a postupem času nám dochází, že její dcera již není při životě a žena je jen mentálně neschopna chápat realitu, jaká je. Se srdečným rozloučením tedy odcházíme dále cestou, abychom ušli alespoň nějaký kus. Táboříme v lese.
Ještě tu noc na 25.5. se probouzíme z podivně živých snů a ti z nás, kteří se probudili jako první vidí černou kočku, která se potulovala okolo stařenčina domku. Dozvídáme se, že každý z nás nyní zažil jakýsi zvláštní sen, kde mnohokrát figurovala právě černá kočka, služebník Kát. Od Walluriana se dozvídáme o starém chrámu Alcaril, který na místě domku býval a o podivném kalichu, který sloužil k rituálním obřadům Paní úrody. Dojde nám, že se může jednat o relikvii, která může být zdrojem tak úrodné zahrádky kolem domku a stejně tak ochranou proti zmiňovaným Prďolům. Rozhodneme se, že se ráno vrátíme za babkou a zjistíme, jestli ta věc je skutečně stále tam, kde byla kdysi pohřbena.
26.5. Požádali jsme ženu, zda bychom jí mohli rozebrat podlahu, jelikož z místa pod domkem cítíme slábnoucí magii. Po nějaké době rozebírání základních kamenů nalézáme starý nazelenalý drahokam a onen snový kalich, avšak již poškozený a magii neoplývající. Žena svolí, abychom si kalich odnesli, my věříme v to, že tomuto místu pomáhá samotné svěcení Alcaril, ale abychom se skutečně ujistili, že bude žena i nadále v bezpečí i poté, co kalich odneseme, souhlasíme s tím, že jedna část družiny přespí v lese s kalichem a druhá bude zde, abychom případně bránili stavení proti trollům. Tak se taky stane. Na vlastní oči jsem viděl, že malí trollové jsou skutečně silně živá stvoření, která nám málem vyplašila koně. Nic, co by naznačovalo zvýšené agresivitě nebo snad útokům, se však nestane a k ránu, když se druhá část družiny vrací z lesa, tedy končí naše dobrodružství s pomatenou babičkou a zdánlivě směšnými soškami.
27.5. Jsme konečně dorazili k hoře z Nuiových snů. Dle starých rytin ve skále u úpatí poznáváme, že se skutečně asi jedná o něčím netradiční útvar kdysi využívaný Arvedany. Poznáváme, že se s koňmi nahoru nedostaneme a rozhodneme se tedy šplhat po skalách a zbytcích schodiště. Po úspěšném výlezu zříme otvor skrz zemi, který vede hluboko dolů. Nedokážeme poznat, jak hluboko, ale evidentně mnohem hlouběji než je hora sama vysoká. Zřejmě se jedná o vykotlanou klenbu uprostřed hory, která se táhne, sedmnáctka ví jak hluboko, ke středu Asterionu. Díky Wallurianovi si ti z nás na stříbrný závoj citliví všímáme, že se v určité hloubce pod vrcholem třepetá trhlina do Stínového světa. Nějakou dobu nám trvá, co vlastně má Nui nebo my dělat a poté, co se všichni zkoušíme modlit k Siaronovi samotnému poznáme, že se trhlina zvětšuje. Akt je to riskantní, ale Nui přistoupí na to, že se má pravděpodobně podrobit dalšímu skoku důvěry, a díky rozevřené trhlině v závoji nám záhy zmizí z dohledu. Netrvá to ani moc dlouho, když se trhlina roztáhne snad přes celou šířku a z ní vyletí obrovský pták, na kterém sedí Nui a za nimi další, menší okřídlenec.
Nui nám vypráví o sféře Pána vichru, která nebyla nepodobná nebesům samotným. Ocitl se v jakési knihovně, kde potkal stvoření, které nám nejblíže popsal jako goblina, figurujícího jako strážce této sféry a vědění. Pověděl Nuiovi o jakési ženě jménem Kjůta, která je urozeného původu z Plaveny a je držena na jednom z ostrovů ve Vnitřním moři mezi Tarou a Lendorem. Tím směrem se má Nui vydat a osvobodit ji, důvod toho je mu však neznámý. V tom všem je jistě ukryt vyšší záměr Siarona.
28.5. Konečně míříme směrem na sever k Daine. Někdy kolem poledne cestou lesem při krátké přestávce nás všechny vytrhne z klidu moment, kdy se jakýsi nevelký pták vrhne na Lina a odnáší jej přes koruny stromů neznámo kam. Po nějaké chvíli, co se nám podaří Lina magicky kontaktovat se od něj dozvídáme, že je v pořádku a pták jej zanesl ke dvěma hrdinům, z nichž je jeden silně zraněn a neschopen pokračovat v cestě. Tyto dva muže prý pronásledují skřeti s alespoň dvěma modrými vlky – nebezpečnými stvořeními nepocházejících z tohoto světa, nýbrž z Modrého měsíce.
I když sami nevíme, co čekat od boje s takovými stvořeními, navíc pokud na nich jedou skřeti, jsme odhodláni Lina najít a zachránit i s muži, když Sedmnáctka dá.
Za půl dne potkáváme Lina s mužem jménem Ljuka, který se představuje jako služebník Gora, šermíř a kněz zároveň. Dozvídáme se, že na vlcích nakonec nejedou skřeti, nýbrž hevreni. Jednoho se Ljukovi a jeho společníkovi Maudovi podařilo zranit a že jsou jim v patách. Tito dva muži byli původně na misi navrátit mocné posvěcené meče, které byly původně Sedmnáctce ukradeny skřety na jihu Zelanských vrchů. Nalezli jsme místo s vysokými kameny rozestavěnými téměř do kruhu, odkud bychom se dokázali dobře bránit a chystáme se na obranu přes noc. Překvapí nás ale, když se z nájezdu modrých vlků vyklube pouze zjevně velmi opatrný hevren a dva modří vlkové, kteří si na nás netroufají i přes snahy některých z nás je k tomu vyburcovat. Celou noc prakticky trávíme obranou proti náhlým útokům, zmanipulovaným zvířatům a zbloudilým šípům, z čehož jeden silně zraní Walluriana. Atlanovi se dokonce podaří zranit jednoho z vlků, ale poté však les kolem nás téměř utichá. Někdy po půlnoci se Wallurianovi podaří zkontaktovat Rafikiho, aby se vydal na cestu podél říčky na sever, kde by nás měl potkat. Tak se taky stane a my, poté co to hevren i s vlky vzdá, se s Rafikim potkáváme poblíž naší „bašty“ a vydáváme se společně na sever, stále s dvěma koňmi, mezkem a dvěma psy.
29.5. Táboříme na vyvýšeném kopci. V noci nás probudí malé hevrenské děvče s magickým lintirovým obojkem kolem krku, vlastně ještě dítě, které se představí jako Mono Noche a přizná, že je jedním z pronásledovatelů našich dvou společníků. Druhým z nich, co jezdí na modrém vlku, je Mano Noche, její nevlastní otec. Dívka nám vykládá, že už nechce být otrokem skřetů z jihu a že její otec pouze jedná na popud skřetího vůdce, který hrozí smrtí dívky, ne-li něčím horším. A také, že se její otec a vlkové chystají na finální atak, pár hodin před svítáním. Po dlouhém rozhodování souhlasíme s tím, že ji budeme bránit a vyčkáme na úder. Noc je to opět dlouhá a nám se nakonec „beze“ ztrát podaří vlky zabít a muže nadopovaného silnými drogami zneškodnit, abychom se pak mohli další ráno konečně vydat zpět na cestu na sever a tohoto skřetího služebníka vyzpovídat a předat autoritám v Daine, kde by mohli tito dva hevreni najít azyl a třeba i budoucnost.
30.5. Konečně na cestě na sever se od hevrena dozvídáme právě o Ichovi z Rašal Nafu, bývalém skřetím lordovi samotného Zyla, který má v plánu, jako mnozí jemu podobní, se sebrat a jít se svými otroky a válečníky na jih, aby se přidal ke Kharově moci. S touto informací jdeme vstříc Daine i se dvěmi hevreny. Ještě ten den se k nám na cestě snese majestátní gryf se Subotamským mnichem Ragaldem na hřbetu. Ten nás pak doprovází až do Daine, přičemž Gryf se vrací zpět s nákladem a zachráněnými zbraněmi od Ljuky a Rafikiho a my věříme, že naše cesta do Daine již nebude nikterak dlouhá a konečně si zase alespoň na chvíli odpočineme, abychom snad mohli využít nějakých prostředků v Daine pro zlepšení našich schopností a případně se vybavit na přicházející válku nebo jiné naše úkoly.
