A tak jsme se po dalším dlouhém dni opět zastavili a spočali na místě milénii zapomenutém. Na arvedanském odpočívadle, pod kopcem, na jehož vrcholu jsme nalezli poutní místo Tarfeina a obra střežícího památku Přítele Velikánů. A já si začínám téměř myslet, že naše úspěšné objevy prastarých arvedanských míst nejsou jen pouhou náhodou.
V průběhu večera se ze tmy vynořila postava elfa. Představil se jako Owulwo, člen komanda námi známé Bazingy. Hledal muže mnoha jmen, dobrodruha, jenž se měl v těchto končinách pohybovat, což byl do dnešního večera náš společník, který se nám představil jako Egidius, na cestě ku Tarfeinovu svatostánku. Owulwo byl vyslán vystopovat Egidiuse s tím, že slavnému dobrodruhovi měla být nabídnuta velká odměna za poskytnutí pomoci, osvobození Světlany Šoltysové a jejích ochránců, skupiny Taroských hraničářů a její osobní komorné, kteří byli nedávno zajati na cestě z pevnosti Bělozor směrem do Tarosu.
Když jsme Owulwovi vysvětlili, jak se věci s naším tehdejším, dovolím si říci, přítelem mají, nabídka odměny padla na nás. Přijali jsme a se skupinkou mechaniků najatých Egidiusem se druhé ráno loučíme.
Pátý den chladna, roku 851, se brzy ráno s elfem Owulwem vydáváme dál směrem na jih. Druhý den navečer dorážíme na skryté lesní tábořiště elfího komanda, kde poznáváme paní Jelenu Sykorovou, jednu z Taroských hraničářů, se kterou se pak vydáváme do Bělozoru. Potvrzuje elfova slova s tím, že únosci dcery radního, velitele Taroských hraničářů, Maryna Šoltyse, byli s nejvyšší pravděpodobností jižané z pohraničního knížectví Oyarzinu, Araizigy. Snad všem se nám při té zmínce vybavilo slovo otrokář, skřet a jiné, jelikož Kharovy državy se skřetí doménou východně od Tarosu nám byla prakticky za humny.
Další den, tedy 7.1., dorážíme do pevnosti Bělozor, poznáváme se s tamějším velitelem Vítem Povalným, jeho pobočnicí, čarodějkou Taroských vojsk Irenou Řevnickou a jinými. Osobně je nám při večeři vysvětlena celá situace a taktéž je nám představen muž jménem Dramil Vykuk, který je Světlaně údajně velmi blízký a také se jedná o jediného muže, který s námi do přístavního města Negozie popluje. Za zmínku stojí říci, že někteří z nás si již tehdy nebyli jisti, jestli jsme právě my ti praví na to osvobozovat děvy ze spárů otrokářů a skřetích černokněžníků, a měli možnost se mise nezúčastnit. I přes obecné pochyby a jisté nejasnosti v plánu jsme se však společně rozhodli přistoupit na nabídku. Také se dozvídáme, že do Negozie se také vydal sám Hynek Lomobij, geroj ze severu hledající slávu, o kterém se povídají báje, zpívají písně a jeho skutky se slaví v celé Východní dálavě.
Po vyčerpávajícím plánování, polemizování a dohodách se rozhodneme vyrazit co nejdříve, neboť jednotka doprovázející Světlanu má údajně být brzy prodána do otroctví, což by zkomplikovalo celou situaci. Jsme si však vědomi faktu, že Světlana je naší prioritou. Nastavovat za svou paní krky je jejímu tehdejšímu doprovodu pracovní náplní a chlebem v hubě. Vzpomeňme zde taktéž na nejmenovaného rytíře Devíti hvězd, který hrdinně padl při obraně vozu paní Světlany…
Brzy po půl noci se s Dramilem vydáváme k nedalekému přístavu, kde na nás už čeká muž tmavé kůže, rybář z Negozie a náš převozník jménem Abed, který nás pak v přístavu má dát dohromady s jedinou spojkou Bělozorské pevnosti, mužem, jehož jméno v tomto momentě ani neznáme. Vyplouváme spěšně…
A tehdy já pocítil, že mé rozhodnutí připojit se k ostatním v tomto úkolu bylo pro Šina jako nastavená záda. Ten poslední krok k mému zavržení. Vědomě jsem se postupem času zříkal víry v jeho schopnosti a přesvědčení a nyní přišel moment osvobození. Skutečně, osvobození? Jakoby už dosavadní chmury nestačily k tomu, abych se, po tak dlouhé době opět na lodi, cítil podobně špatně, jako při mém nedávném setkáním s bránami smrti. Nyní však přežiji. A vše bude dobré. Možná.
… přes den se chystáme na plánovanou kontrolu pobřežní stráže, zbraně schované v útrobách Abedovy lodě. V odpoledních hodinách na ně pak v Araizigských vodách poblíž přístavního města narážíme. Naše družina se vydává za obchodníky a, přirozeně, naše tvrzení stvrzuje Dramilův úplatek v podobě těžkého měšce. Podaří se a my jsme vpuštěni dál do přístavu. V podvečerních hodinách kotvíme ne u městských mol, avšak poblíž u rybářské vesnice. Podařilo se. Jsme uschováni poblíž Abedova domku s tím, že máme vyčkat, než se Nui a Abed vrátí ze slibovaného setkání s tamější spojkou, aby prodiskutovali celou situaci ohledně uvězněných Tarosanů. To proběhne hladce a my se dozvídáme, že jak Světlana, tak její komorná Liběna i vojáci jsou skutečně vězněni přímo v paláci zdejšího pána Bahida, bratrance knížete a knížecího otrokáře v jedné osobě. Dozvídáme se i jejich přibližnou lokaci a připravujeme se na noční akci. Taky nám je řečeno, že se dnes v paláci koná oslava, snad na počest muže, který je údajně velmi mocným čarodějem a snad také skřetem. Tento muž má být také tím, kdo si od místního pána kupuje skupinu taroských hraničářů, aby s nimi naložil dle svého uvážení. A my opět debatujeme, polemizujeme, optimalizujeme a přemýšlíme.
Několik hodin po setmění se konečně vydáme městem směrem k paláci, těmi nejschůdnějšími bočními uličkami až k hradbám samotného paláce. Ten je doslova vytesán ve skále. Naše skupina včetně Dramila se nyní krčí ve stínu boční uličky u hradby, poblíž vstupu pro služebnictvo. Přeje nám štěstí, že je tento vchod nehlídán, ba ani ulička samotná. O to větší štěstí pak máme, když se dozvídáme, že je Světlana držena v ložnici pouze několik metrů nad našimi hlavami. Walurrian zjišťuje, že je hlídaná přinejmenším jedním strážným, který se pohybuje právě na balkonu nad námi a my konečně můžeme začít přemýšlet nad konkrétním plánem, jak překonat strážného, případně další strážící samotný pokoj. Trvá nám delší dobu, než nám Walurrian potvrdí, že chráněna kouzlem je pouze samotná místnost a naším úkolem je dostat Světlanu na balkon. V momentě, kdy Walurrian přenese svůj hlas do její blízkosti, aby jí mohl odhalit náš plán a navést ji k balkonu, se konečně Atlan s Linem rozhodnou vyšplhat nahoru. Moment překvapení, kdy Světlana využívá svých ženských půvabů a schopností, aby svedla strážného a pak už stačí jen málo, aby jej Atlan omráčil. Opět nám štěstěna přeje, když zjistí, že žádný jiný strážný ložnici nehlídá.
Bezpečně se pak všichni tři dostanou na pevnou zem, když přeručkují lano, díky kterému šplhali nahoru. Prakticky v ten samý moment se však rozpoutá blázinec na předním dvoře. Halekání a chaotické světelné tvary na bočních stěnách naznačují, že se pravděpodobně jedná o vypuknutý požár v místech, kde se mají nacházet stáje. Rychle se rozhodujeme, zda vůbec budeme riskovat a půjdeme osvobodit i ostatní. Světlana žadoní, abychom se alespoň pokusili o vysvobození její komorné. Sedmnáctka požehnala duši Atlana a Nuiho a víra v dobro jim dodala odvahy. Já… se přidal z pouhého odhodlání. Učukila, Walurrian i Lin s Dramilem se naopak vydali nazpátek k rybářskému příbytku, aby byla Světlana již v bezpečí. Udáváme si časový limit, dokud zůstanou v Negozii a poté ihned vyplují k Bělozoru. S tímto rizikem my tři počítáme.
Nám třem trvá nějakou chvíli, než se dostáváme do prvního patra, kde údajně měli být vojáci drženi. Byť se zdárně vyhýbáme strážím a evidentně jsme ani při osvobození Světlany nevzbudili poplach, stane se to, čeho jsme se obávali. Náhlý řev, hlas v našich hlavách, nám říká, že jsme odhaleni a že jakýkoliv odpor je zbytečný. I přes zmrzlou krev v žilách však pokračujeme dál a stále doufáme, že vypuknutý oheň asi nebyl jen pouhou náhodou a doufáme v to, že se potkáme s, nám doposud neznámým, spojencem, který oheň založil. Tak se také za nemálo chvil stane. Přímo v prvním patře, když se zrovna Atlan dobývá do jedné z ložnic orientované na dvůr, aby prozkoumal situaci, jelikož téměř veškerý personál i hosté byli kvůli bezpečí vyhnáni na dvůr. V tomto momentě Atlan odpravuje dalšího strážného a všimne si, že na dvoře je skutečně žena, která by mohla odpovídat popisu komorné Světlany, avšak hraničáři nikde. Přesně v tom samém momentu se však v chodbě u ložnic odehraje scéna, kdy já naslepo střílím z kuše, netrefuji se a vzápětí uskakuji obrovskému muži. Rychle si však díky barvě našich kůží uvědomíme, že sem ani jeden z nás nepatří. A ta hora svalů je skutečně Hynek Lomobij, hrdý hrdina, který se sám na vlastní pěst rozhodl osvobodit taroské hraničáře. Odhání nás s tím, že se o situaci postará, ale logika diktuje, že víc hlav je vždy lepších a tak se během vteřin rozhodneme Hynka následovat a krýt mu záda. Překonáváme dva strážné u zdobených, centrálních dveří přímo u schodiště uprostřed dlouhé chodby a za dveřmi již slyšíme zvuky boje. Vstupujeme dovnitř, vidíme velký bazének a Hynka, jak se zrovna morduje s polonahým mužem se zbraní v každé ruce. Za chvíli se do haly přiřítí další stráže, kteří však přes nás neprojdou. Nui se rozhodne jít kupředu, aby mohl přesilou pomoci Hynkovi. To jsme však nevěděli, že v tomto momentě již před sálem stojí prozatím největší hrozba dnešní noci. Opět zaslechneme onen mocný hlas, nyní však v cizím jazyce a vyřknuté kletby. V momentě se v celém sále setmí a nikdo z nás nevidí ani na svůj nos. Následné události se pak semelou neskutečně rychle. Atlan zařve a ve slepé zběsilosti se vrhá do míst, kde byly dveře, aby nakonec skutečně zřel onoho mocného čaroděje u schodiště a i přes snahu mu padl před nohy. Poté i já, za hekání mužů a řinčení zbraní, jsem se odhodlal skočit směrem ze sálu, připraven střílet ze své kuše. Muže, kterého jsem za dveřmi na chodbě zřel, obklopovala hrozivá aura, hrozivě familiární. Šipka, kterou jsem na jeho obličej vystřelil, jej pouze škrábla do tváře, prakticky se od něj odrazila. Bezmocně se vrhám zpět do tmy, přičemž jsem však zasažen magickým bleskem do boku. V této chvíli se však stalo, že se Hynkovi v té černočerné tmě podařilo zneškodnit svého protivníka a vzápětí se vyřítil stejným směrem, jako se před ním snažil Atlan a já. Co se stalo v následných momentech si přes bolest nepamatuji, ale nakonec jsme všichni prozřeli a sál s bazénkem opět procitl do světla loučí. Chodit mohu a když se rozhlédnu okolo, vidím mrtvého, polonahého barbarsky vyhlížejícího jižana a nezraněného Nuie. Jedno křídlo dveří, jakoby jím proběhl zběsilý vůl a Atlan ležící nehybně na zemi. Ihned, co se vzpamatujeme, nalévám do Atlanových úst léčivý lektvar, který mi večer dal Lin, zároveň s tím se však z druhého konce sálu z boční chodby vynoří celá skupinka mužů. Hraničáři!
Poté, co se nám podařilo vzkřísit statečného Atlana a seznámit skupinku hraničářů s naším plánem, Hynek se stále nabízí, že půjde zachránit Světlaninu komornou Liběnu. Zpětně si říkám, že snad jen modlitby k Sedmnáctce mohly dát naší početné skupině toliko štěstí, abychom se v té rozpoutané vřavě bezpečně dostali městem k přístavu. Na malou loďku rybáře Abeda bychom se všichni nevlezli, tudíž jsme cíleně směřovali k přístavu, abychom odcizili dostatečně velké místní plavidlo. Dochází ke střetu se skupinou strážných, kteří jsou odhodláni se nám postavit i proti naší přesile, avšak neúspěšně. Někteří pomřou, jiní padají zoufale do vody přímo u mola. A my, i přes pár škrábanců a malé ztráty na životech… Odplouváme.
Nebezpečí však není konec a my po krátké chvíli urputného veslování zažíváme krutou bouři a déšť. Někteří z nás, včetně čaroděje hraničářů, poznávají, že se nejedná o ledajakou bouřku, avšak něco nepřirozeně přivolaného. Cíleného na nás. A já se bojím, že já jsem tím terčem, kvůli kterého se celá loď potopí a mí společníci i nevinní hraničáři v rozbouřených vodách zahynou. Slzy mi opět kanou při vzpomínce na písně, které jsme společně v těch těžkých chvílích pjeli, abychom sami sebe povzbudili v té temné hodině. Pláču štěstím při pomyšlení na moment, kdy jsem o pouhý fous unikl Šinovu hněvu, jehož blesk mě měl sprovodit ze světa.
Vyčerpaní a šťastní, devátého dne chladna odpoledne, potkáváme zbytek družiny ještě na lodích a společně doplouváme na pobřeží Taroské domény. Je už večer, když se dostaneme zpátky do Bělozoru a můžeme si konečně odpočinout. A doufat, že se Hynkovi podařilo dostat zbylou zajatkyni z toho pekla živou a zdravou.
