Svátky Mirtal byly plné překvapení a nečekaných událostí a nikdy bych nevěřil, že během těch několika pár dní zažiji více dobrodružství, než o pár aldenů dříve na cestách východní Tarou.
Většinu z toho popisuje můj přítel Učukila ve svých dopisech, ale přesto si dovolím něco zopakovat svými slovy, nebo doplnit pár detailů, kterých nebyl svědkem.
Začalo to výpravou kus za město do Plavenského mlýnu, kde, jak, jsme záhy zjistili, se zabydlela spektra. Nebudu zde rozepisovat samotný boj, ani naše následné setkání s hrdinnými Dvěma čaroději a gryfem, i když i to si jistě zaslouží pozornost vypravěče. Jelikož chci být ale stručný, vyzdvihl bych jen jeden okamžik naše dobrodružné působení tam v savaně a to byla chvíle, kdy jsme se rozhodli, že synovi Serhodula pomůžeme hned a že nebudeme čekat na pomoc, která možná nepřijde.
Skoro by člověk na tu chvíli zapomněl. Byl to jen okamžik, kdy se lámal chleba a poté nastala řada epických událostí, před kterými náš tehdejší malý rozhovor bledne svou nevýznamností. Ale já jej považuji za klíčový. Vzali jsme zodpovědnost do svých rukou, rozhodli jsme se riskovat své životy, přesně tak, jak by dobrodruzi měli činit. Není ani tak překvapivé, že Atlan věřil ve své schopnosti. Důležité je, že jsem v ně věřil já a ostatní věřili mému úsudku. Možná jen díky našemu rozhodnutí přežil Hajmskur. A jisté je, že díky tomuto rozhodnutí a štěstí, které nesmíme zanedbat, si pak Atlan vysloužil důvěru a podporu jednoho z Anathanů, kdy dostal darem arvedanský štít, mocný artefakt, který pak přispěl k dalším vítězstvím.
K dalším událostem, ke kterým jsme se připletli, bylo působení kultu Ynnar Rút, jež vyústilo v temný rituál, při kterém bylo použito mumifikované tělo trpasličího dítěte, otevření brány do stínového světa, smrt několika trpasličích žoldáků ovládaných sukubou vyšší formy a naši pomoc městské stráži a Bílým křídlům. Popravdě s jistotou nemohu říci, co se tam přesně stalo, co bylo cílem toho kultu, ale věřím tomu, že Bílá křídla a trpaslíci z pod města zajistí, aby se to už neopakovalo. Zase jednou jsme si udělali očko u kapitána Lou Paka a to se vždycky hodí.
A nebyl to jediný rituál, ve kterém figurovalo dítě, ke kterému jsme se za Alden umění připletli. Tady bych byl ale už o něco podrobnější. Šunka Zvonařová, hobití žena, které jsme dříve pomohli zachránit jejího nastávajícího při událostech okolo Žmoka u Mostovky, se na nás obrátila se zvláštní prosbou. Její neteř, také neteř starosty Sezdola, se měla vdávat. Chtěla si vzít hobita Dobříše Velmisyta, zneuznaného umělce, kterého shodou okolností Linn potkal na svých dřívějších cestách s hrabětem Elamisem. Byl zde ale i další nápadník, pan Sluncevduš Zákopčaník, nedávný protikandidát starosty. Šunka nám prozradila, že pan Brdonek prohlásil, že si jeho neteř vezme ten, jehož družina splní jím zadaný úkol. Ten měl být vyhlašován večer v polovině svátků přímo na Kopečku. No a Šunka měla za to, že bychom mohli být tou družinou, která bude zastupovat nefavorizovaného Dobříše, kterého ale upřímně její neteř Zlatulka miluje. Zdálo se to být příznačné pro svátky umění, že je nám určeno postavit se na stranu toho, koho si vyvolilo srdce Zlatulky. Navíc nám Šunka slíbila odměnu plus případný podíl z věna, který by nám nejspíše Zlatulka byla ochotna vyplatit.
Mí spoludružiníci se na tento návrh netvářili dvakrát nadšeně. Linn tuším Dobříše při tom našem rozhovoru označil za podivína a nebyl si jistý, jestli se o něco takového vůbec máme snažit. Navíc se obával, že se zase namočíme v něčem politickém a že by tím zase ohrozil svou rodinu a tak bylo výhrou už jen to, že jsme ho přesvědčili, aby nás alespoň s Dobříšem seznámil a pak se může držet stranou.
Stalo se, že jsme si s ním mohli promluvit na Náměstí nebeských výšin, kde maloval portréty účastníkům svátků. Svým způsobem nám potvrdil, že Zlatulka ho také přitahuje a nemohl uvěřit tomu, že mu chceme pomoct. Jeho nuzný stav a zmínka, že mu někdo už vyhrožoval, aby se o Zlatulku neucházel nás přesvědčila, že má právo, aby mu někdo pomohl a pokud to máme být my, tak budiž!
No a tak jsme večer stáli všichni na velké oslavě na vrcholku Kopečka při příležitosti starostova proslovu a také kvůli skvělému výhledu na každoroční velký ohňostroj. Družina pana Zákopčaníka byla složena z ostřílených dobrodruhů, ale také mezi nimi byla kněžka Alcaril Alcaren a hlavně asarijská čarodějka, má ctěná kolegyně Quatlapuatla. A když nám starosta přednesl úkol, a sice prošetřit, co se stalo ve slepičí farmě za městem a případně zabít netvora, který se tam podle některých svědků vyskytuje a ohrožuje tak obchody náměstka Budeše Babušky, bylo mi jasné více než ostatním z naší družiny, že tady by nemělo jít o nějaké soutěžení, ale skutečně o vyřešení toho problému a v očích Quatlapuatly jsem v tomto spatřoval shodu. Proto jsem ji tam mezi těmi všemi dýněmi a koláčky oslovil, abychom se sešli a spolupracovali, nehledě na pány ženichy.
Především Atlan se těšil na opravdovou soutěž a chtěl tam být nejdříve a všechno vyřešit sám. Já si ale po rozhovoru s panem Babuškou nebyl jistý, jestli je to rozumné, protože se z jeho slov zdálo, že se tam opravdu stalo něco zlého a že onen netvor nemusí být jenom smyšlený. Proto jsem své společníky přesvědčil, aby na mě počkali u brány, že se ještě tajně setkám s Quatlapuatlou.
Doprovod ji dělal i trpaslík Hadun, syn krále pod městem. Velmi rychle jsme se shodli na tom, že náš cíl je stejný. Raději než abychom si překáželi, měli bychom táhnout za jeden provaz, protože nás tam čeká možná opravdové nebezpečí a nebylo by rozumné ho podceňovat. No tak se stalo, že jsme si plácli a nakonec jsme se všichni potkali za městem. My jsme se přepravovali v dostavníku od společnosti „Doválel a přivez“, kočího nám dělal opět hobit Pecivál. Družina vedená Hadunem měla koně. Krom trpasličího prince, výše zmíněné kněžky a mé kolegyně z Bílé pagody jejich družinu ještě tvořil bratr Quatlapuatly Tenalhalka, mlčenlivý London z Arrvey a plavenský dobrodruh Slijžlej Podmaslenský.
U vrátnice obrovského oploceného pozemku náměstka Babušky jsme nenašli ani živáčka. Za budovou vrátnice pak stály čtyři sochy hobitů. Na jejich zvěčněných obličejích byl usazen děs a hrůza. Medúza! Bazilišek! To byly první naše odhady. Stopy v okolí nakonec potvrdily to druhé. Mělo jít o jeho vyšší formu. Když mé snahy o odčarování zkamenění skončily rozsypáním jedné z hobitích soch, doslova se mi zastavilo srdce strachem z toho, že jsem zpečetil osud toho nebohého hobita. Když jsme záhy zjistili, že už byl mrtvý a že stav těch ostatních tří už nelze zvrátit, příliš mne to neuklidnilo. Obrázek o našem nepříteli byl nepříjemně konkrétní. Šlo o mocného baziliška, který konzumuje duše svých obětí na místo toho, aby je nechal ve zkamenělých tělech, jako to dělají jeho slabší příbuzní. Místo, aby duše trpěly ve svých kamenných schránkách, trpí v břiše té stvůry. Na souboj s něčím takovým jsme nebyli připraveni a neměli jsme ani potřebné zkušenosti. A Hadunova družina také nechtěla příliš riskovat. Kontaktovali jsme na dálku Bílé křídla a doufali v zázrak. Naše čekání komplikovalo Dobříšovo naléhání, abychom ho nechali odejít zpět do města. měl jedno ze svých náboženských vytržení, ale my jsme nechtěli riskovat, že by ho po cestě ta stvůra zabila. A udělali jsme dobře, protože onen bazilišek nakonec kroužil kolem nás, zahubil Peciválovo spřežení a my jsme byli donuceni se skrývat na hobití vrátnici.
Než jsme stihli učinit něco unáhleného, dorazila pomoc. Pětici čarodějů z Bílých křídel doprovázel lovec přízraků Dikiwe a Aurionův mnich Lauriel. Bylo nám řečeno, ať počkáme a že k slepičárně vyrazí jen ti, co si na to troufají. Atlan se přihlásil rychleji, než se nad tím stačil zamyslet a mě nezbývalo nic jiného, než jít taky a pokusit se mu být na blízku, kdyby došlo na nejhorší. Czerzym s námi šel spíše z akademické zvědavosti, než že by si myslel, že tomu dokáže být rovnocenným soupeřem. Ostatní se rozhodli počkat.
Souboj se prakticky nekonal. Něco se v dálce objevilo na střeše slepičárny, bylo to velké, určitě onen bazilišek. Hned na to se ozvala skromná modlitba mnicha Lauriela a na nebi zazářilo slunce tak intenzivně, že nás to na okamžik všechny oslnilo. Aurionův záblesk doslova vymazal tu bytost z přírodní úrovně. Bylo po boji a všichni přítomní zírali s otevřenými ústy na to, čeho byli právě svědky. Mnich se pak přesunul magicky do Minkoru, protože bylo podezření, že Dobříšovo nutkání odejít do Minkoru může předznamenávat nějaké neštěstí, které se tam může stát.
Czerzym poté prozkoumal místo, kde nejspíše byl ten bazilišek přivolán a ano, čtete správně, přivolán. Tady se dostávám k rituálu a k obětovanému dítěti, které jsem na začátku zmiňoval. Ukázalo se, že celá akce je dílem jakési fanatické šamanky/druidky hlásící se k extrémistům z řad primitivním obyvatel východní Tary, kteří chtějí, aby Minkor přestal existovat a provádějí podobné sabotážní akce. Tohle ovšem vybočovalo z řady tím, jak nebezpečnou bytost se podařilo ze stínového světa přivolat a bylo jasné, že se to musí prověřit a tu osobu vypátrat a překazit ji další působení. Czerzym slíbil svou asistenci, protože jako jediný viděl skrze Šinovu magii, jak ta námi hledaná osoba vypadala. Bylo v plánu, že se Czerzym o svou „vzpomínku“ na ní v Bílé pagody podělí, abychom ji mohli magicky vystopovat.
Na místě jsme se rozloučili se všemi zúčastněnými a shodli se na tom, že Dobříš je vhodnější ženich už jen proto, že se sám této akce zúčastnil. Vydali jsme se pak zpět z vrátnice do města, abychom zjistili, co tak naléhavého se tam děje, že je Dobříš jak na trní.
To, čeho pak všichni ve městě byli svědky, se moc nedá popsat slovy, ale i tak se o to pokusím.
6. den Aldene umění v odpoledních hodinách stojíme na Náměstí nebeských výšin. Když tu se někde z davu vyloupne podivná silueta vysokého muže s harfou. Začne hrát a i když ten hudební nástroj působí staře a nepoužívaně, hudba, která se line celým náměstím, zní téměř nadpozemsky. A přidávají se další umělci, celkem dalších šest, včetně Dobříše. A náhle se v záblesku barev a světla objevuje božská silueta Mirtal a její líbezný hlas všechny posílá do mrákot. Hovoří o tom, že nikdy na naše město nezanevřela, že vždy zde byla a chránila jej a všechny, kdož v něm žijí. A že nám žehná a současně nás varuje, že přijde zlá válka a že my sehrajeme důležitou roli a hovoří o přístavu pro potřebné, o náruči Minkor a o jeho významu v nadcházejících časech. A líbá na čelo a tvář oněch sedm umělců a její socha před chrámem Sedmnácti náhle omládne, jako by těch tisíce let nic neznamenalo a kolem jejích nohou se objevuje socha věrného psa, Mirtalikona. Všichni procitají v úžas, radostí pláčou, provolávají slávu Mirtal. I já. Až později, když Dobříš zmizí jako mnozí ostatní v útrobách chrámu ve snaze poklonit se v kapli Múze, nám všem dochází, že už je jisté, kdo je vhodnější ženich pro Zlatulku. Kdo jiný, než políbený Mirtal.
Všechno pak večer završuje návštěva samotného starosty U hydry, kde večeříme. Děkuje nám za naši pomoc, od Šunky nám přináší odměnu v podobě plného měšce zlaťáků a ujišťuje nás, že budeme pozvaní na svatbu, až bude znám termín.
Další den už vyrážím společně s několika čaroději z Bílých křídel a s Učukilou coby průvodcem na sever Drúwagových lesů k řece Mabon ve snaze vypátrat skrýš čarodějnici zodpovědné za zločiny spáchané na Babuškově farmě.
