Drahý příteli,
Stále žiji. To k úvodu celého mého dopisu, abych tě zbytečně nenapínal. A protože jen stěží uvěříš co se mi vše v procházejícím aldenu přihodilo, ber to spíš jako pohádku a vychloubání jednoho černého tlučhuby. Můj poslední dopis končil před vstupem do tajemného mlýna, ze kterého se stále ozýval křik uvězněného mučeného trpaslíka. A ač dopis jsem končil s rozhodnutím, že počkáme na pomoc, odvaha mých přátel to nakonec nedovolila. Po pečlivé přípravě se nakonec pan Atlan rozhodl využít moc, kterou mu sedmnáctka přinesla v podobě magického skřítčího meče a podpořen magií našich čarotvůrců vyrazil nebohou trpící duši osvobodit. Zatímco já, skřítek a pan Nui, onen domorodec z Tichých vod, jsme jen s nervozitou očekávali výsledek tohoto nerovného boje se samotnou zhmotnělou temnotou, ostatní se vrhli ve statečný výpad. A výsledek byl šťastný. Stvůra byla zahubena a trpaslík zachráněn.
Zatímco se o zbídačené tělo koželuhova syna staral pan Linn, zkušený léčitel, my ostatní vyhlíželi stále pomoc, která měla přijít a snad nám pomoci alespoň s odvozem zhrouceného elfa. A pomoc přišla. Náhle jsem na obzoru zpozoroval obřího letícího tvora, který se ukázal být gryfem. Z jeho pololvího těla seskočil drobný skřítek a v jeho doprovodu muž v odění a výzbroji subotamského řádu. Netrvalo dlouho a mé podezření se ukázalo oprávněným. Opravdu, zde na druhém konci Tary jsem se setkal s Vinem Věštcem, Pánem Gryfů a s Tomikem, chci říci Failandurem – družiníky Miška Vlviče. Pan Linn jen rychle oznámil svému společníkovi, že jsme se s netvorem již vypořádali a pak se již věnoval zraněným a nám. Jen postupně mi ve vzrušení ze setkání s hrdiny, o kterých jsem tolik slyšel, docházela jejich slova. Ta spektra, kterou právě Atlan s pomocí čarodějů přemohl, byla TA zelanská spektra o jejímž poražení se zpívalo a hrálo po celé Východní dálavě! Ta, jejíž skon proslavil Miškovu družinu, Ta, díky které získal Manfred Šedovlas svůj přídomek!
Po návratu do Minkoru jsem se pokusil sehnat přepis „Mých cest Tarou“ a nakonec se mi jedno nekompletní salátové vydání v obecné do rukou dostalo, přikládám proto ty správné listy, aby ses procvičil ve čtení –
…
Jak nepříjemné bylo naše setkání se stíny, když jsme vyšli z místnosti. Ač se stále drželi stranou, jejich výsměch byl téměř hmatatelný. Brzy jsme poznali proč. Tehdy jsme totiž spatřili jejich paní.
Pokud stíny byly strašlivé a doslova temné, stvoření, které se blížilo ze směru, kam měly vést naše kroky za svobodou, bylo zosobněním strachu. Mléčně bílá pleť, tvář snad v určitém zvráceném smyslu krásná, oči jako hadí jámy, tenké rety stisknuté v úsměvu krutého vládce, místo rukou dlouhé pařáty, aura staletí hrůzy, zář nekonečné moci a síly. Naplnil mě pocit, který člověk cítí na kraji propasti. Neodolatelná chuť udělat ten poslední krok, krok do prázdna. Věděl jsem, že pro tuto děsivě nádhernou paní bych udělal cokoli. Cokoli.
Slyšel jsem jen hlas neživého stvoření, nemám nejmenší tušení, co říkali mí společníci. Nechápal jsem, proč nedělají to, o co je temná žádá. Proč prostě nezničí křišťál, který tu vězní tuto úžasnou a mocnou bytost a podle všeho i pana Mironě s naší knižní kořistí. Copak my se můžeme postavit něčemu tak mocnému jako je tato bílá paní? Jak vůbec můžou uvažovat o jiných věcech a chovat se k ní tak neuctivě? Proč se před ní všichni neplazíme v prachu?
V tom udělal pan Malvin krok dopředu a já spatřil, že má tasený meč. Chtěl jsem ho zarazit, chtěl jsem mu vyrvat meč holýma rukama… Ale najednou jsem nevěděl proč. Proč bych měl bránit tu nemrtvou stvůru, tu bestii špinící tvář světa, tu temnou skvrnu na obrazu universa? Má hrůza a strach byly stále stejné, ale její strašlivá krása pohasla, už nebyla paní mé vůle, už byla jen obyčejným zdrojem mého strachu a takových věcí už jsem potkal mnoho.
A tak když se pan Malvin rozhodl k útoku, byl jsem připraven bojovat po jeho boku. Tedy do okamžiku, kdy se mu dříve než se k stvůře vůbec přiblížil, podlomili nohy a on spadl bezvládně k zemi, jako by jeho končetiny zkameněly. Mí přátelé rytíře rychle popadli a společně jsme se snažili co nejrychleji stáhnout zpět na posvěcenou půdu. Což se nám za výsměchu a pokřiků nemrtvé opravdu povedlo.
Tehdy jsme pochopili, že nestojíme proti rovnocennému soupeři. Atmosfera byla hustá. Snad ani dva z nás neměli na věc stejný názor, hádka byla na spadnutí. Ustoupit zrůdě pro záchranu svého života? Propustit takové obrovské zlo na svobodu? Dohodnout se s ní nějak? Lze něčemu takovému věřit? Můžeme jí ale porazit v boji? Dá se tak stará bestie oklamat? Vidí do našich hlav, co když i teď ovlivňuje naše myšlení? Proč prostě jednoduše nevstat a krystal neshodit. Pak už bude pozdě cokoli řešit. Vše bude jasné a my budeme moci doufat, že stvůra odejde a nás nechá osudu. Vždyť už tu čeká staletí! Proč by nepočkala, až pomřeme hlady? A až zbude jen jeden z nás, slabý a hladový, bude pro ni snadné donutit ho konat její vůli.
Trvalo to dlouho, padlo mnoho plánů a mnoho slov. A když jsme slyšeli z úst té nemrtvé, že máme možnost vybrat si, kdo z nás přežije, aby jí posloužil, na náladě nám to nepřidalo.
Nakonec se ale zformovala naděje. Pan Manfred se vyjádřil, že sloup, na němž krystal stojí je mocným zdrojem energie. A on by se na ní možná dokázal napojit a využít jí k poražení té Kharovi služebnice.
Teď už stačilo zrůdu nalákat do úzkého prostoru vedlejší místnosti, na který bylo od sloupu vidět. A nakonec jsme na způsob jak jí do této místnosti nalákat přišli. Co by mohlo nemrtvou vládkyni podzemí rozčílit víc, než když jí někdo začne světit část jejího panství? Bylo rozhodnuto, jeden z kněží naší družiny začne světit místnost a tak se do ní pokusí nalákat tuto přízračnou spektru. Tam už budou čekat válečníci, aby obránili kněze a především aby tu nelidskou stvůru nalákali co nejblíže ke středu místnosti. A jakmile ta se tam dostane, pokusí se pan Manfred využít dávnou energii a zničit ji.
Před namáhavým soubojem jsme ulehli k neklidnému spánku na tomto svatém místě, který nás měl naplnit silami. Když mě v noci žízeň probudila a já se natáhl pro svůj vak s vodou, spatřil jsem oči svých společníků Baldara a Tomika, jak pilně sedí na stráži proti sobě. Hned se mi spalo lehčeji.
Ráno jsme pojedli zbytky zásob, připravili zbraně a dohodli se na věci, která mě trápila už od včerejška. Kdo bude světícím knězem. Nakonec, vědom si, že poutníkův kněz má lepší možnosti jak v případě nouze zasáhnout do boje, ujal jsem se tohoto úkolu já.
Znovu jsme otevřeli dveře chrámu a vystoupili z posvěcených míst. Kolem vchodu jsme rozházeli zbylé pochodně a před ně postavili posvěcenou lucernu. Pan Vin my nabídl, že by byl schopen se na mě pomocí tajemných sil napojit a v případě nouze mi předat část své energie. S díky jsem přijal. Naposledy jsme se pomodlili k sedmnáctce, já se pokusil požádat bohyni o pomoc a nakonec se mi, díky její přízni, podařilo ochránit alespoň pana Malvina částečně od vlivu mysli našeho nepřítele.
Když bylo vše připraveno a každý z nás zaujal své místo, nezbylo mi než se v mysli obrátit ke své nádherné nejnadanější paní a pomalu začít obcházet místnost mumlaje slova, z nichž mnohá jistě do oficiálního světícího pořádku nepatří. Opatrně ulévajíc na kamennou podlahu vína za zpěvů starých a vznešených písní, snažil jsem se nevnímat strach, který mě začal zaplavovat a který mi dal jasně najevo, že náš soupeř se blíží. Pan Malvin a ctěný Tomik měli zbraně tasené a jak jsem spatřil koutkem oka i v jejich tváři byla vedle odhodlání i nervosita. A pak jsem uslyšel její hlas, její výsměch, ucítil jsem její moc a nebýt celou myslí upřen k dokonalé, jistě bych opět zapochyboval. Takto jsem ale se zrakem upřeným před sebe pokračoval ve vytyčeném úkolu. Tu se mi po nohou začal šířit chlad a já cítil, že má vůle se zatemňuje, že mé údy umdlévají. Zhluboka jsem se nadechl a ještě hlasitěji začal neklidným hlasem v nejistých melodiích vzývat nádhernou Mirtal. A pak konečně jsem uslyšel zasvištění zbraní a křik, zatímco Tomik trhal zakřivenou čepelí svého sartu temná těla okolo se zjevujících stínů jako hedvábí, pan Malvin, jen lehce oděn, snažil se zatnout svůj meč do těla pradávného zla. A divoký skřek nemrtvé mě na okamžik zahřál u srdce, neboť poznal jsem, že byl úspěšný. V tom ucítil jsem, že chlad a slabost ze mě opadává. Temná mlha, která zaplnila místnost a šplhala po mém těle, se náhle začala stahovat. Tuším, že to bylo poprvé, co se název skřítčího národa dostal do díkuvzdání k Mirtal. A právě v okamžiku, kdy se moje naděje opět odvážila nakouknout na svět, uslyšel jsem křik bolesti, který musel být lidský. Jen koutkem oka zahlédl jsem, jak panu Malvinovi pokleslo koleno a jak z jeho ramene visí cár masa.
Já měl svůj úkol. Bez ohledu na křik a vřavu boje, musel jsem dokončit svěcení. Ač za mými zády praskal oheň přirozený i magický, ač zbraně svištěly vzduchem, já se upnul na tuto jedinou myšlenku a na svou drahou bohyni. V tom se ale místnost rozzářila jasným světlem. Pokud klasické přeběhnutí mrazu po zádech přirovnáváme k pohybu mravenců, tak v tomto okamžiku se mi po zádech převalil drak. Energie, která proletěla místností, byla neuvěřitelná. A ač výboj nemohl trvat déle než několik okamžiků, připadal mi nekonečný. A když světlo pohaslo a ustal i zoufalý bolestný křik dávno mrtvé, který jsem začal vnímat, až v okamžiku kdy nastalo ticho, klesl jsem na zem a rozhlédl se po okolí. Přímo přede mnou, vedle výbojem zčernalé zdi stáli naši válečníci a upírali zrak do kaple. Rameno pana Malvina nevypadalo dobře, ale bylo to nic v porovnání s tím, co jsem spatřil, když jsem se také dopotácel do našeho dočasného útočiště. Pan Manfred seděl na zemi a nemohl jsem posoudit, zda byl či nebyl při vědomí. Jeho vlasy částečně zešedli a rozhodně nevypadaly jako u dvacetiletého mladíka. To ale stále nebylo to nejhorší. Ruku měl zčernalou na uhel, nedalo se posoudit, zda je to jen zdání, či zda je mrtvá, jak jsme se všichni obávali. Když odvracel jsem zrak od tohoto strašného zranění, spatřil jsem střepy onoho magického krystalu všude po zemi. Bylo mi jasné, že cokoli dalšího zde v podzemí sídlilo, je to nyní volné. Zatímco jsem přehraboval střepy na podlaze, pustil se pan Vin do léčení a my všichni jen s úžasem hleděli jak se ruka pana Mironě mění před očima, černá pomalu začala blednout, až získala barvu čerstvého popela. A ještě větší bylo naše překvapení, když čaroděj rukou pohnul. Všichni jsme si oddechli a pan Vin se mohl pustit do léčení méně zajímavých zranění.
Takto padla spektra zelanská, rukou Manfreda šedovlasého.
…
Pokud se, drahý učiteli divíš, proč jsem si dal tolik práce s hledáním zápisků Mirtalikona, brzy to pochopíš, až se prokoušeš mými dalšími myšlenkami. Ale zpět. Poté co subotam naložil polovědomého elfa na gryfa, a skřítek s ním vyrazil směrem k městu, jednak ho předat do péče léčitelek církve Panny, jednak informovat stráž o tom co se zde přihodilo, my včetně mistra Failandura a zmátořeného trpaslíka se vydali na cestu po svých. V úlevě z přežití tak nebezpečného střetu jsme se rozhovořili a díky moci našeho skřítčího léčitele na nás ani únava nedopadala tak mocně, takže jsme do města dorazili zanedlouho, všichni a v pořádku.
Příjdě ti to jako příběh hodný vyprávění Taryku? Ano? Tak čti dál.
První půlku Aldenu umění jsem strávil odpočinkem, mátořením z dobrodružných zážitků, vyrazil jsem si na lov, za divadlem a za hudbou… zkrátka tak jak se má. Tušil jsem, že mí přátelé řeší jakési věci na pozadí, ale opět se ukázali být hodně zvláštní skupinou, když jednou v poledne, když jsme v hostinci čekali na další organizační oběd, který jsme si začali plánovat, zastihla nás zpráva, že pan Linn potřebuje pomoci kdesi v parku na ostrově uprostřed řeky. Vyrazili jsme (s panem Atlanem) jak nejrychleji se dalo, jen tak jak jsme byli připraveni k jídlu. Naštěstí již na mostě k ostrovu vedoucím nás zastavil pan Nui s tím, že plány se mění a my míříme do přístavu. Otočili jsme se na patě a běželi dál, snažíc se získat z Nuie nějaké informace, kterých ale sám příliš neměl, snad až na to, že jde o skřítkovu unesenou sestřenici. V přístavu jsme se setkali nejen se zbytkem našeho komanda, ale také s městskou hlídkou vedenou velitelem Loupákem, pan ti Chej člen Bílých křídel, což je vlastně městská magická policie a s dalšími dvěmi skřítčími čarotvůrci – mistrem Ven Li a bratrancem našeho léčitele Sigong Linnem, bratrem pohřešované. Stopa zmizelé dívky byla rychle magicky nalezena a zavedla naší malou armádu k jakémusi skladišti. Nebylo času nazbyt a tak se stráž a někteří z nás vyzbrojeni jen svou odvahou a provizorními zbraněmi vrhli dovnitř. Já zůstal venku a volaje po místních ať přivedou pomoc, jen napůl oka sledoval záblesky magických střel, břinkot zbraní a křik zraněných a umírajících. Po pár chvílích bylo po boji a já vstoupil dovnitř, zrovna v okamžiku, kdy jeden z nepřátel v podobě okřídleného monstra prchal střechou kamsi do nebes a další prostě jen z ničeho nic zmizel. V jakémsi okamžitém instinktu jsem se proto rychle rozeběhl k další ležící ženě ve snaze ji omráčit a zabránit aby také magicky unikla. Bohůmžel, její plán na útěk byl mnohem prostší. V příštím okamžiku jsem nad ní tedy klečel a snažil se rukami zastavit krev proudící z hrdla, které si sama otevřela dlouhým nožem. Přestože léčitelé přiběhli v okamžení, mě se to zdálo být věčností a viděl jsem jak se tvář té nádherné elfky halí do závojů smrti. Nepodařilo se ji zachránit a ona odešla k poslednímu soudu. A tak jsem tam stál, celý pokrytý ještě teplou krví mladé ženy a rozhlížel se po tělech mrtvých trpaslíků, kteří sklad chránili a stráž je zmasakrovala jako prasata na porážce, těla jakýchsi podivných psích bestií z jiných světů, rozsekané na kusy, podivné magické obrazce a stopy kouzel bojových i rituálních… uprostřed nic netušícího města malý kousek kharova pekla. Naštěstí slečnu Linn se zachránit podařilo. Já se ale musel omluvit veliteli Lou Pakovi a požádat o možnost odejít. Bylo mi hrozně. Až později mi společníci vyzradili, že se jednalo o kult temné bohyně Ynnar Rút, té samé která svá chapadla rozprostírá i po Východní dálavě. Vše podle všeho mělo něco společného s elfí mstou, drogami, Plavenou, hobitím vetešníkem, asarijským prodavačem drog… pro mě to ale mělo něco společného jen s mladou elfkou která mi zemřela v rukách.
S ostatními jsem se setkal až další den v poledne – tedy včera. To si ale nechám zase do dalšího psaní. Těš se ale na epické hobití příběhy a vyprávění o tom, jak jsem poznal jednu bohyni a jednoho drakočlověka v těle vlkodlaka – aneb temná pohádka pokračuje a tvé napětí mě těší.
