Rozčílený ženský křik se prodral i skrze zavřené vyřezávané dveře, takže když ty se rozletěly a Krutybič v nich spatřil hněvem zkřivenou ale stále v jistém smyslu půvabnou tvář mladé paní, nijak ho to nepřekvapilo.
„Nehodlám strávit svůj život čekáním na to, až se ten starý démon konečně rozhodne zemřít! Otce to stálo rozum i zdraví, já ale přísahám, že toho vypelichaného skunka přežiji, i kdybych mu měla do hrobu pomoci!“
Aurelien zvedl oči z podlahy přesně v okamžik, aby spatřil záda přeurozené komtesy rychle se vzdalující portrétní chodbou. Když uslyšel decentní zakašlání, rychle se otočil a vešel do ložnice svého chlebodárce.
„Přál jste si mě vidět Vaše Jasnosti? Nehodlal jsem Vás obtěžovat, když mi Kubko oznámil, že se Vám přitížilo…“ V duchu musel přiznat, že slova pánova komorníka byla ještě víc než lichotivá. Kníže ležící v posteli jen ztěžka popadal dech a jeho kůže připomínala tuhý voskovaný pergamen více, než kdy dříve. Když po několika vteřinách konečně promluvil, bylo vidět, že každé slovo je pro něj namáhavé.
„Je to jen drobná nevolnost mladíku, čas nikdo neošálí… i když já se o to k nelibosti svých milovaných potomků již nějakou dobu úspěšně snažím.“ Kníže ztěžka pokynul rukou k židli, která ležela nedaleko jeho pracovního stolu. Tajemník ji rychle narovnal, přičemž nemohl přehlédnout listiny rozložené na desce stolu. A Elamis zase nemohl přehlédnout jeho pozornost.
„Dejte ty notářské patvary na stranu Krutybiči. Ať se to Eli líbí nebo ne, svou závěť jsem napsal již dávno. My máme dost své práce, kterou musíme stihnout.“
Aurelien poslušně rozevřel desky a připravil si pero. Rychle prolétl své poslední poznámky a namočil hrot do inkoustu.
„Pokud jeho Jasnost dovolí, co se tedy stalo onen další den v ležení Mořského Císařství? Setkal jste se se zajatými čaroději, jak vám slíbil legát Oremir?“
„Ano, byl to první den aldenu po Aldenu řemesel. Dnes by se řeklo spíše jedenáctý ploden. Po snídani jsem se s legátem setkal a v relativně přátelském a zdvořilém rozhovoru mě dovedl kamsi dál, na místo které vypadalo jako opuštěný hřebčín. Tam sem pod dozorem plavenských psioniků spatřil spoutané, umlčené a v řetězích držené čaroděje z Minkoru. Následně mi byl jeden z nich, nejspíše jen krátce předtím osvobozený a propuštěný, představen jako Walurrian, tedy onen posel, který původně cestoval s elfkou M’Putou. Společně s ním nám bylo konečně, i v doprovodu vrchního velitele a několika mágů Mořského císařství, dovoleno promluvit s dvěma důležitými čaroději, kteří na mém seznamu zabírali přední místa. Skřítek Wan a asarijec temné pleti, mistr Zalalka. Shrnu následný výslech rychle. Ukázalo se, že mistr Alwarin potřebuje tyto čaroděje z toho důvodu, že zatímco skřítek byl jednak zkušeným léčitelským čarodějem a jednak patřil k těm, kteří svými vidinami předpověděli tajemné události, které měli na Minkor dolehnout, pan Zalalka patřil k odborníkům na ochranou magii a měl chránit kouzelníky provádějící případný rituál na odehnání toho všem neznámého zla. Téměř stoprocentně byly vyvráceny domněnky o probouzení nějaký entů či o nějakých čarodějnických záškodnických akcích. Překvapilo mě tehdy, že zatímco sami psionici zdáli se být o možném přicházejícím nebezpečí a o nutnosti diskutovat o možné výměně zajatců přesvědčeni, vrchní velitel zatvrzele stál za svým a jako malé dítě, dokazujíc si svou pravdu, odmítal jakékoli ústupky. Zdálo se, že najednou již dokonce není ochotný propustit ani pana Wana, u kterého dříve problém neviděl, neboť by si v zajetí nechal jeho vlastního syna. Byl jsem tehdy rozezlen na nejvyšší míru, nikdy jsem nezažil tolik arogance. Rozhodně ne namířené vůči mně. Neudržel jsem se a opět jsem veliteli řekl, co jsem si o něm tehdy myslel a upozornil ho, že o jeho postupu budu informovat místokrále. Následován panem Walurrianem jsem pak ono úděsné místo opustil.“
Diktování šlo pomalu. Starý pán ho často přerušoval, aby se mohl napít či si odkašlat.
„Zvrat nastal vzápětí. Jeho excelence, urozený pan Oremir mě upozornil, že v noci jeho muži zajali někoho, kdo by nám mohl pomoci. Byl jsem překvapený a zvědavý současně. Společně s psionikem Jowanem a propuštěným kouzelníkem nás dovedl k místu, kde sídlili Klatjevské šavle. Tam, v kleci, vysela polonahá a podle všeho ošklivě pomlácená elfka. Brzy začaly být věci jasnější a legát Madevar se ukázal být mnohem důvtipnějším, než se zdálo. I když do dneška si nejsem úplně jistý, do jaké míry za tím vším stáli psionici. Ukázalo se, že jak plavenské zásobovací oddíly, tak minkorské uprchlíky napadá jakási nezávislá skupina. Oděná v černých barvách Císařství a používající šípy elfích komand. Bylo zřejmé, že někdo chce vyeskalovat spor do přímého vojenského střetu. Plánem císařského zmocněnce bylo pomocí jeho žoldnéřů a mojí družiny tyto provokatéry a vrahy vystopovat, dopadnout a s pomocí těchto důkazů vmanévrovat do lepšího diplomatického postavení jak sebe, tak mě. Tohoto pak následně využít k propuštění čarodějů na legátovu vlastní zodpovědnost. Stačilo počkat až velitel Miljovoj odtáhne s částí armády k městu a pod vedením elfky, ze které se vyklubala slavná Minkorská Menen, najít sídlo zlotřilců. Víte jistě, kdo byla Menen? Ne? Mladíku! Četl jste vůbec něco z mých publikací? Nebudu se rozčilovat…. Praskne mi cévka a budete mě muset krmit.
Shrňme to tím, že se jednalo o slavnou elfí stopařku těch časů a vy si ve volném čase doplníte vzdělání. Každopádně bylo dojednáno. Elfka propuštěna, tajná konspirace zpečetěna podanými pažemi. Nevím, zda mě uklidňovalo, či znervózňovalo, že jsou psionici na naší straně. Alespoň jsem se ale nemusel bát o naší tajné výpravě i byť jen přemýšlet. Učený pan Walurrian, mladý verithian příjemného vystupování, byl po vřelém přijetí od své pouštní společnice přijat i zbytkem naší společnosti a nás všechny čekalo čekání na okamžik, kdy nám legát oznámí, že nadešel náš čas.
A přiznám se, skoro jsem doufal, ač to jistě bylo sobecké, že to bude trvat déle. Hned druhý den jsme zjistili, že velitel se přesunul s většinou svých vojsk opravdu k obleženému Minkoru. V táboře zůstal jen trén a několik málo ozbrojených stráží. A jistěže, legát a jeho žoldnéři. Rychle jsme si sbalili své věci a vyrazili na severozápad, směrem do Drůvagových lesů, k řece Minron, kde Menen ztratila stopu své kořisti a kde ji dopadli Klatjevské šavle. Když jsme na břeh divoké říčky dorazili, zdálo se, že jsme v koncích. V proudu se mrskala těla gaviálů a nikde na břehu se nám nedařilo nalézt stopy. Nakonec pomohly nadpřirozené schopnosti mých druhů. Nejdříve se pan Pančo vydal do chladné vody promlouvat s duchy řeky, a posléze i Walurrian díky kusu utržené plavenské uniformy vycítil v magickém poli směr, kterým musíme putovat dál. Nikoho nás však nenaplnila radostí informace od hevrenského stopaře a šamana. Zdálo se, že podivné komandu putovalo po dně řeky, a že když se do něj chtěl zakousnout jeden z gaviálů, sám zemřel v útrpných bolestech. Těžko nám všem bylo u srdce ze zjištění, že rozhodně nestojíme proti obyčejným lidem.
Strastiplná cesta divočinou skončila druhého dne před polednem, když nad nás ze stínu lesa vystoupily trosky pradávného mostu, zajisté z dob dávných arvedanských knížectví.
Nepochybovali jsme, že se blížíme ke svému cíli. Rozhodli jsme se tedy stáhnout kousek zpátky do lesa a odpočinout si před bojem, který nás všechny měl čekat. Stačil krátký rozhovor mezi Menen a panem Pančem, aby nervozita ve všech nás budících získala nové úrovně. Elfka, odcházející prozkoumat trosky předtím, než se tam vydáme, nadnesla názor rozumný a děsivý. Nemrtví. V ten okamžik se ze všech stali odborníci na nemrtvé. A já s nelibostí sledoval, že Legát, doposud odhodlaný, začínám poněkud ztrácet barvu a odvahu. Snad to bylo i štěstí, že než stačil otočit, přišli nemrtví k nám. Víc jak deset rozpadajících se těl vojáků Mořského Císařství se na nás vrhlo, vzduchem létaly šipky jejich kuší a děsivý a nerovný boj si vyžádal na naší straně nejedno zranění. Díky schopnostem pana Lina a zázračné pomoci Soudce se nám ale podařilo všechny ošetřit. V tábořišti nechali jsme služebníky pana legáta, rozvášněného bojem a napětím, společně s dvojicí žoldnéřů. Jejich zranění bylo nejvážnější a přesto, že se hojilo zázračně, rozhodl se velitel Kovjar, jak se žoldnéřský kapitán jmenoval, že zde zůstanou s vybavením a nosiči. Zpečetil tím tehdy jejich život. My ostatní vydali jsme se v obavě o život slovutné elfky k dávným troskám. Netrvalo dlouho a nalezli jsme ji. Zdála se v pořádku, a když jsme ji informovali o přepadu živých mrtvých, nemohl jsem se zbavit dojmu, že z nás má možná nejvíce odvahy a odhodlání. Po krátkém spirituálním pátrání po tamním druidovi, který se ukázal být již také mrtvým a po získání informací od Walurriana, že zdrojem oživlých těl bude nejspíše mocná bytost ze světa stínů, mi běhal mráz po zádech. To místo nebylo pro nás, alespoň jsem si to tehdy myslel. Chtěli jsme se vrátit ke zraněným, když nás zarazila nadpřirozená mlha a bolestivý křik, který zajížděl hluboko do kostí. Jako spalující mráz. Stačí, když na to vzpomínám a musím se chvět. Lin, Strnad, stejně jako Legát neustáli nápor temných sil a zhroutili se k zemi. Elfka Menen rozběhla se kamsi ve snaze mlhu obejít. Před námi valící se mléčný kouř jako by ustupoval, lákal nás a dělal nám zrádnou cestu. Když z bělostného neznáma před námi přiletěla utrhnutá hlava jednoho z nosičů, chtěl jsem se již stáhnout, poslechnout varování Kovjara a utéci do lesa. Najednou jsem ale před sebou uviděl M’Putu, která se již v předešlém boji projevila jako udatná válečnice a zabíječka nemrtvých. Skrz křik úpějících vojáků kdesi v mlze se nás snažila přesvědčit, že ta věc ukrytá v mlze se nás snaží přemoci strachem a že vše co má jsou iluze, za kterými schovává svou slabost. Byl to opět Soudce, kdo mi tehdy dal poznat, že ta žena mluví pravdu. Byl to Spravedlivý, kdo mi do ruky vložil meč a já s jeho jménem na rtech vběhl smrti do chřtánu. Nevím přesně, co vše se poté stalo, probíjeli jsme se s M‘Putou a Muskou vpřed přes nemrtvá těla dávných válečníků, z nichž již nezbylo víc než jen pár kostí oděných v prastarých rozpadajících se zbrojích. Najednou byl mezi námi Strand, divoký a smrtící jak snad nikdy dřív. A pak jsme najednou stáli proti oné stvůře ze samotných jam věčného zatracení. Když zavřu oči, opět ji vidím. Dlouhé vlasy, chřtán rozervaný v cáry masa a krve, drápy dlouhé jako tesáky a ostré jako břitvy. A z hrdla jí vycházel smích, na který nikdy nezapomenu. Naše meče zatínaly se do jejího těla, zranění jako by jí však nevadila. Kusy masa odlétávaly a já věděl, že nám brzy dojdou síly. Slitovali se nad námi tehdy bohové, když vedli mou ruku a mé ostří, které stvůře rozetnulo hlavu. Konečně jsem doufal, že je to za námi, mlha se začala rozestupovat a já spatřil Walurriana jak smotává a rozhání mračna dýmu, který postupně řídl a dovolil našim očím podívat se po masakru, který nestvůra vykonala na bezbranných.
Bylo naším štěstí, že M’puta opět neztratila obezřetnost, nebýt jí, mohla nám snad uniknout drobná postava zhmotněná za našimi zády, která se dala na útěk. V ten okamžik spatřil jsem také, že zrůda, která nám dala tolik práce a jejíž nezdolnost nás málem stála život, není nic víc než panák, nepřirozeně a uměle stvořené cosi, nepřirozené něco spíše než někdo. Naštěstí, i pravá podstata bytosti byla dostižena a zničena. Nikdo nebyl vážně zraněn a já se vrátil ke Klatjevským a legátovi, abych mu oznámil, že jsme hotovi. Tato událost později vešla ve známost jako Střet u Minronského mostu.
Nyní už jděte mladíku. Jsem hrozně unavený. Temné chladné večery nejsou dobrou dobou pro takové příběhy. A jen pomyšlení na to, co mě ještě čeká vylíčit mě bude tak jako tak děsit ve snech. Zavolejte mi komornou a ať mi přinese horkou vodu. Zítra dopoledne vás budu očekávat, abych vám dovyprávěl, jak jsem se konečně vrátil do Minkoru. Ale teď už utíkejte.“
Aurelien se krátce uklonil a odešel vyřídit rozkaz svého pána, přestože věděl, že služebná ho již bdělého nezastihne. Krutybiče čekalo prohledávání encyklopedií, aby zjistil, co je to u všech bohů ten gaviál.
